„Církev je tím místem, kde má být Ježíšova moc viditelná a odsud má jako zneklidňující a proměňující vlna zasahovat všechno kolem. A to nejen v kázáních a písních – nejen v řečech, ale také v tom, jak a čím církev žije, jak se rozhoduje, jak jedná, když je v úzkých, nebo naopak když se jí vede dobře a všecko jí přeje. Ježíše tady má být plno – doslova: církev má být zaměnitelná za Ježíše, jako by byla jeho vlastním tělem.“

Kdybych vám dal hádat, ke které části apoštolského vyznání se citace nejspíš váže, asi byste odpověděli, že pochází z výkladu „věřím svatou církev obecnou“. Přitom je ten citát z výkladu článku „Pána našeho.“ Pro krátké a svěží výklady Jáchyma Gondáše je totiž příznačné, že nesledují jen očekávatelnou vykladačskou linku, ale mají značný přesah. Přitom nepůsobí roztěkaně, jednotlivé kapitolky mají většinou zřetelně strukturovaný obsah a srozumitelně podané vývody. Je to dáno tím, že kniha vznikala jako série kázání, posléze jen nezbytně upravených do literárnější podoby. Autor nehledá originální výklad za každou cenu, ale v současných kontextech spolu se sborem (baptistickým společenstvím v Praze Na Topolce) naslouchá, kudy nás výpovědi kréda v naší době vedou. Co z jeho textu dělá inspirativní čtení?

Zdravím vás, myslím si, že vás potěší Nový zákon s poznámkami:

https://www.bookla.cz/eshop/zbozi/10000380#mce_temp_url#

Vyšla Kronika Apoštolské církve 1. díl.

Kronika Apoštolské církve popisuje tuto denominaci od její registrace až po současnost. Tento díl se zabývá historií českého letničního hnutí v letech 1989 - 1997.

Rozsáhlá kapitola se věnuje kdysi jejímu největšímu brněnskému sboru a jeho vzniku na půdě BJB v Brně. V kořenech této letniční profilace stál někdejší baptistický kazatel a později předseda Ústřední rady BJB ThDr. Jan Titěra. Ten se ovšem paradoxně s letničními rozešel, sám prožil letniční zkušenost a s letničními se později usmířil. 

Mnoha lidem blokuje cestu ke křesťanství pojetí Boha, který posílá lidi do pekla. Ve smrti mají zakusit opuštění a zavržení. Katechismus katolické církve (1997) to vyjadřuje slovy: Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha.

Radikálním vyjádřením tohoto přesvědčení v návaznosti na Kalvínovy náznaky jsou dortské články nizozemské reformované církve z let 1618-1619. Podle nich všichni lidé zasluhují věčné zavrženi. Bůh sám od věčnosti nezměnitelně, aniž by ve svém předzvědění před stvořením světa nahlédl do nitra člověka, rozhodl, že určitý počet jednotlivých lidí ze zavržení vyjme, dovede je k víře a ke spáse. O ostatních rozhoduje, že budou zavrženi.

Toto je krátká recenze nedávno přeložené a vydané knihy Roba Bella, „Láska vítězí“. Po svém vydání v USA probudila tato kniha kontroverzi, protože se v ní Bell odvrací od ortodoxního křesťanského chápání pekla a spásy. Je však třeba říci, že ačkoliv může pro některé z nás být tato kniha zklamáním, zároveň poskytuje potenciál započít některé důležité rozhovory – rozhovory o tom, kdo je Bůh, jaký doopravdy je a co je ten úžasný dar spásy, který nám všem nabídl v Ježíši Kristu.

V této recenzi poukáži na tři klíčové oblasti, v nichž se Bell dostává na scestí: Ve své eschatologii (tj. v oblasti teologii zabývající se smrtí, soudem a konečným osudem lidstva), své soteriologii (učení o spasení) a svém chápání Boha. Bellovo podání dějin a jeho nešťastně chabá exegeze přispívají k problematičnosti těchto oblastí. Dalším zklamáním je absence konkrétních citací, jež by nám mohly umožnit lépe porozumět tomu, kde Bell hledá oporu pro svůj pohled.

U kulatého stolu se nad knihou Láska vítězí kontroverzního amerického pastora Roba Bella sešli:

- profesor Pavel Hošek z ETF UK
- lepší polovina nonkonformního dua farářů-youtuberů Pastoral Brothers
- pastor Lukáš Targosz ze společenství Element v Hradci Králové
- a redaktorka knihy, spisovatelka Jana Šrámková

Diskusi v redakci nakladatelství Biblion moderoval překladatel Bible21 Alexandr Flek.

Záznam panelové diskuse

Předkládám čtenářům několik slov nad knihou, kterou napsal Rob Bell, jmenuje se Láska vítězí. Kniha je s podtitulem – o nebi, pekle a osudu každého člověka. Vydal ji Biblion, 2020, přeložil Alexandr Flek. Originál vyšel v roce 2011 v nakladatelství Harper Collins Publishers a The New York Times knihu zařadil mezi bestsellery:

Než začneme tuhle knížku číst, je třeba se postavit na pódium, na kterém stojí autor. Žije v Los Angeles a přejel do San Francisca. Má tu mít přednášku v nějakém sále. Zrovna Kalifornie není státem, jak si stát představujeme my. Přejedete z jednoho „okresu“ do jiného a vše je jinak. Jeden je třeba více latinos a jiný zase více evropský a nebo čínský. Závazná pravidla, prázdniny, karantény a taky víry a typy křesťanství si nastavují ti, kteří tam žijí. Proto je Rob v jiném světě, když přijede do San Francisca přednášet.

A je třeba vnímat také autorovy posluchače, kteří těžce polykají, protože se jim – stejně jako nám – zdají slova Roba Bella téměř rouhavá. Venku stojí zástup lidí, mává rukama a řve: Nebe a peklo? Jasně: „Věř, nebo shoř!“ tak to mají někteří na bílém triku. Kalifornský kazatel Rob Bell, padesátník podepsaný pod deseti knihami, demontuje běžné představy o nebi a pekle. Dělá to téměř s potěšením jak posluchačům přednášky, tak čtenářům knihy. Těm, americkým evangelikálům i katolíkům, kteří spolkli barvotiskovou představu nebe a pekla, maluje Bell svou verzi jako francouzští fauvisté se zvířecí prostotou barev, křiklavě a nečekaně.

Některé náboženské a teologicky orientované knihy mívají tu potíž, že vám už u jména autora, nejpozději však u prvního odstavce, dojde, že přečíst tuhle knihu nebude žádná legrace. K tisícům historicky podmíněných argumentací, které pracují s jasně vymezeným pojmovým polem a jazykem, který už nelze nazvat ani „starobylý“, přidají další. Metodologie takových pojednání je jasná – v předem vymezené množině témat se snaží pokrýt zbývající bílé místo toho, co o Bohu nevíme. Tenhle lineární a zdánlivě logický postup vzbuzuje pocit, že to bude trvat „už jenom chvíli“, abychom v dokonale zaplněné mozaice poznali, o co v životě s Bohem jde.

Existují však i autoři, kteří jsou v mém pojetí teologické práce opravdu tradiční. V čem? V tom, že se u biblických příběhů - a zvláště pak u Kristova vykupitelského díla a jeho smyslu - vracejí na začátek. Proč to dělají? Nemohou se totiž zbavit pocitu, že dosavadní interpretace Božích věcí netrefily ve výchozím bodu to podstatné, a tedy: o co Bohu ve vztahu k lidem a lidem ve vztahu k Bohu a sobě navzájem vůbec jde? Americký pastor Robert Bell se ve své knize Láska vítězí s podtitulem O nebi, pekle a osudu každého člověka vrací k prapočátkům. Pokud se sami podivujete nad černobílým, monologickým křesťanstvím, které se umí pouze vymezovat vůči druhým a které vůbec nepochybuje, že vlastní nezpochybnitelnou pravdu, jste na správném místě.

recenze amerického bestselleru o nebi a pekle, které není

Ve Spojených státech jeden náboženský román rychle vystupuje na žebříčku bestsellerů a už se objevil na obálce známého týdeníku Time. Má titul: Love wins: a book about Heaven, Hell and the fate of every person who ever lived to je : Láska vítězí: kniha o nebi, pekle a osudu každé osoby, jež kdy žila. Autor Robert Bell je mladý protestantský pastor. Kniha jakoby píchla do vosího hnízda - vzbudila pohoršení v konzervativních kruzích samého společenství protestantů. Její teze: peklo neexistuje, protože vykoupení, které vykonal Kristus je univerzální a každý žijící člověk tedy zasluhuje, aby se spasil; je to prý čirá teologická strnulost myslet si, že se spasí jen ten, kdo věří v Ježíše Božího Syna, a že jde do pekla, kdo tuto víru odmítá; křesťanské dogma o věčné spáse skrze víru ve smírnou moc smrti a vzkříšení Ježíše je prý prostě nástrojem, kterým církev vykonává svou vládu nad dušemi .

Je to teze, která nestojí za zvláštní pozornost jako tolik náboženských idejí a zkušeností, které periodicky připravuje pestrý americký náboženský svět. Není ani nijak originální ve svém pomýlení. Jakýkoliv čtenář traktátů o filozofii dogmatu ví, že Bellův názor je opakováním onoho pojetí spásného univerzalismu , který se už od patristické doby během staletí tolikrát objevil a byl překonán. S náramnou dávkou velkomyslnosti, by se dal Bellův názor považovat za pozdní epigonství názorů Origena, k němuž sahá ono „učení o milosrdenství“, jež „by chtělo buď zcela vyloučit křesťany z možnosti zavržení nebo udělit v síle Božího milosrdenství všem zatraceným jakousi formu ulehčení toho, co si skutečně zasloužili“ .

Navzdory tomu, že je kniha málo originální, komentujeme ji ze dvou důvodů. V Italii jsou aktivní v podstatě skandalistická nakladatelství, jež dávají překládat a vydávají každý výstřednějšího spis objektivně zaměřený na kritiku a zesměšňování toho či onoho bodu víry církve a následkem toho vyvolávají ustrnutí mezi křesťany, kteří jsou méně teologicky připraveni. A mnoho takových knih pochází ze Spojených států. Je možné se vsadit, že také tato Bellova kniha bude přeložena do italštiny a vydána. (V Česku je situace velmi podobná!) K tomuto pastorálnímu důvodu přistupuje další, který se týká integrity křesťanské víry.

Nad knihou Roba Bella Láska vítězí se vznáší palčivá otázka. Skončí většina lidí v pekle? Jak je to se spásou nevěřících? Co bude po smrti s těmi, kdo nepřijali evangelium, ať už proto, že ho neslyšeli, nebo proto, že mu nerozuměli? Je to jedna z nejpalčivějších otázek křesťanství.

Kdo říká, že není, myslím, že ji dostatečně nepochopil. Vždyť křesťané věří, že Bůh je láska. Ne, že je „hodný“ a přiměřeně „velkorysý“. Ne, že lásku pouze projevuje. On láskou JE. Jak smířit tu úžasnou zprávu Nového zákona, že Bůh je láska, s představou, že většina lidí skončí v ohnivém jezeře? Jak žít s vědomím, že pro většinu lidí by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodili? To má být „radostná zvěst“? Rob Bell zve věřící čtenáře k tomu, aby se s touto otázkou utkali čestně. Rozhodl se vzít za slovo biblické výpovědi o Boží lásce. A zve nás k tomu, abychom udělali totéž. 

V českém překladu byla vydána knížka „Láska vítězí“ (Biblion, Praha 2020). Jejím autorem je Rob Bell, který působil v Grand Rapids, kde sloužil jako pastor v rostoucím megasboru Mars Hill Church. V tomto sboru se setkávalo více než deset tisíc lidí. Rob Bell publikoval tuto knihu v roce 2011. Jeho kniha vyvolala na americké scéně tak velkou kontroverzi, že Rob Bell musel opustit své pastorské místo a začal působit v médiích a jako cestující lektor. O tom, co způsobilo tuto kontroverzi, může se nyní český čtenář přesvědčit na vlastní oči.

Rob Bell reaguje na domácí scénu, kde řada křesťanů a sborů má příliš jasno ve věcech nebe a pekla. Mnozí si dovolují kádrovat druhé lidi a posílat je na zmíněná dvě místa, jako kdyby to bylo v jejich kompetenci. Rob Bell nemohl unést takové kádrování a posílání nejrůznějších lidí (např. Gándhího) do pekla. Eschatologie, učení o posledních věcech člověka, je pro některé křesťany tak jasné, že se tváří, jako kdyby seděli v nebeském štábu a jejich úkolem bylo rozhodovat o tom, co má Bůh s druhými lidmi po jejich smrti udělat.

Myslím, že proti těmto eschatologiím by se i nejeden z nás vzbouřil, protože to znamená zasahovat do pravomocí Stvořitele. Jsou lidé, a nakonec je můžeme objevit občas i na naší křesťanské scéně, kteří přesně vědí, kdo patří do pekla a hrůzy tohoto místa dovedou barvitě líčit až to připomíná to, co zaznívalo v hrůzyplných klášterních kázáních zachycených v knize „Jméno růže“ Umberta Eca. Jedním velkým pokušením je zmenšovat svěřený základ apoštolů a proroků a druhým nešvarem je, tento základ svévolně rozšiřovat a snažit se Bohu vyrvat jen částečně poodhalená tajemství.

Kniha Roba Bella Láska vítězí je další publikace, která ještě více rozdělí už tak polarizovaný český evangelikalismus. Je to provokace. Proč ne? S tím propagátor, překladatel, manažer a tvář nakladatelství Biblion Alexander Flek zcela jistě počítal. Co se marketingu týče, jedná se o skvěle zvládnutý vydavatelský počin. V jiných ohledech se totéž říct nedá.

Existuje věkovitý křesťanský konsenzus, který vybojovala prvotní a raná církev. Tento konsenzus má oporu v kánonu novozákonních spisů, potvrzují jej tři starocírkevní vyznání a doplňuje jej nauka o ospravedlnění v protestantismu. Jedná se o konsenzus ohledně posloupnosti vedoucí od zkaženosti člověka přes jeho vyvolení a lidskou odpověď na toto pozvání až po "konečnou stanici", kterou křesťané zcela v duchu Bible nazvali nebem a peklem. Tento pohled je dostatečně zakotven v Písmu a motivován mnohasetletou snahou pochopit a popsat biblickou cestu spasení.

Zveme vás k on-line sledování diskuze nad knihou Láska vítězí 25. listopadu 2020 v 18 hodin:

Co všechno víme o nebi a pekle? Věříme v Bibli, nebo v antiku? Nakolik smíme v teologii používat lidskou logiku? Je opravdu kontroverzní věřit, že Láska vítězí?

A to se smí, klást takové otázky? Pohne kniha, která udělala v USA vichr, u nás aspoň lístečkem na stromě?

Nakolik je křesťanství skutečně evangeliem, tedy „dobrou zprávou“, a nakolik je to zvěst o jediné možnosti, jak uniknout před hněvem trestajícího Boha? Svižná a čtivá kniha Láska vítězí vedle sebe klade zažité představy o věčnosti a poukazuje na jejich vzájemné rozpory. Plete se Bůh, nebo jsou mylné naše výklady a představy o něm? A je Bůh opravdu láska?

Jedním z nejoblíbenějších prostředí českých pohádek je peklo. Zatuchlé pláště efektně vlají, pod kotli praská a plivance síry doprovázejí kouřové efekty. V pekle bydlí zlo, ale vlastně je tam legrace a teplé domácké útulno. Nebi zato vévodí sterilní běloba, kadeře a vypulírovaná nuda. Americký pastor Rob Bell sice české pohádky pravděpodobně příliš nesleduje, ale se zažitou představou nebe a pekla se potýká i ve vlastní kultuře. Do ní patří tradice vášnivých nedělních kázání o svržení do ohnivého jezera a vdechování žhavých plamenů, ke kterému budou navěky odsouzeni všichni, kdo nevyznají Ježíše jako svého Pána. Nebe bude oproti tomu vypadat zhruba jako pozlacené Beverly Hills, jen bez smogu a daní. Ať tradiční představy o nebi a pekle považujeme za pravdivé, nebo směšné, tak jako tak formují, jaký úsudek si tvoříme o křesťanství a o jeho Bohu. Co je vůbec zač? 

Láska vítězí je nejznámější a nejkontroverznější knihou Roba Bella. Čtivě analyzuje nejen různá pojetí nebe a pekla, ale především různá pojetí Boha a víry v něj. Zpochybňuje zažité představy o spáse a zatracení a nachází v Bibli i v křesťanské tradici evangelium, které je „mnohem lepší zprávou, než jsme čekali“.

"Obrovská spousta lidí slyšela z kazatelen i odjinud, že vyvolenou hrstku křesťanů čeká věčný pokoj a radost na místě zvaném nebe, zatímco zbytek lidstva stráví věčnost v pekelných mukách bez jakékoli naděje. Jenže tahle scestná, toxická a totálně odpuzující představa ve výsledku brání šíření Ježíšova nakažlivého poselství lásky, míru, odpuštění a radosti, které tenhle svět tolik potřebuje.
Proto vznikla tahle knížka."

Rob Bell

V roce 2019 vydává Baptistický sbor Na Topolce sbírku třiceti kázání vysokoškolského pedagoga a dlouholetého kazatele Petra Macka. Tato kniha doplňuje obraz, který čtenáři doposud mohli získat z autorových odborných prací z oblasti systematické teologie a představuje srozumitelný a zároveň hluboký vhled do bohatství biblických textů. Kázání jsou uspořádána do pěti kapitol, které volně sledují rytmus církevního roku a umožňují tak promýšlet základní důrazy evangelijní zvěsti. Sbírka vychází s ilustracemi Pavla Macka, doslovem opatřil Petr Pazdera Payne.

Kniha v 18 kapitolách popisuje neblahé jevy současné světové lidské společnosti, jako: předsudky, diskriminaci, války, násilí, chudobu a nemoci,  které neúměrně dlouho těžce dopadají zejména na ženskou část populace. V úvodní kapitole popisuje Jimmy Carter příběh svého života, jeho názorový vývoj, který vychází z jeho náboženského přesvědčení.

Zajímavý, asi méně známý, je jeho odklon, ba názorový rozchod s ultrakonzervativním křídlem amerických jižanských baptistů (založil vlastní kongregaci). Dále popisuje jak se v mládí vyrovnal s rasovou segregací, své humanitární akce během a zejména po období svého prezidentství. Zajímavé je, že se vždy o všem radil se svou manželkou Rosalynn, s níž Carter navštívil 145 zemí a s ní založil neziskovou organizaci THE CARTER CENTER, které organizuje různé humanitární projekty v krizových oblastech světa, ale také současně provádí nejrůznější průzkumy týkající se nerovností v lidských komunitách – ekonomické, lidskoprávní, genderové aj., jež jsou doloženy i statisticky.

Carter zjišťuje, že klíčovou roli v problémech světa hrají světová náboženství, které mohou iniciovat, ale také čelit globálním hrozbám násilí a dalším formám násilí. Poučeně sleduje v jednotlivých náboženstvích, jaký mají vztah k ženám.

James Barr: Fundamentalismus; Westminster Press, Philadelphia 1978. Str. 379.

Vynikající britský starozákonník, známý především svými pracemi z oboru biblické lingvistiky, se ujal neobvyklého úkolu: Zevrubně referovat o myšlenkovém systému, který se zaměstnává křesťanskou biblí z docela jiných premis, než jaké jsou běžné a nepostradatelné pro biblického badatele. Výsledkem je nepřeberný zdroj poučení, které zejména teologové a biblisté – laici, pracující v „terénu“ svých sborů, budou moci ocenit možná víc než leckteré klasické příspěvky akademické biblistiky.

Autor věnuje svou pozornost pouze tomu druhu fundamentalismu, který se objevuje v rámci hlavního proudu institučního křesťanství, a svou práci odkazuje těm, kteří se v tomto rámci ocitají pod vlivem fundamentalistických argumentů a pod dojmem zdánlivé přitažlivosti jejich pozice, kteří však přesto zůstávají dosud otevřeni i pro odlišná stanoviska.

Co je fundamentalismus? Na to přináší odpověď pečlivé a do nuancí jdoucí ohledání všech možných aspektů této otázky. Fundamentalismus není – ač to o sobě sám rád hlásá – dědicem či pokračovatelem novozákonního křesťanství a reformace; je to zcela zvláštní druh religiozity a jako takový je v podstatě novodobým jevem. Obsahuje sice mnohé prvky tradičního křesťanství, ale vnitřní kontinuita s dějinami církve (včetně reformace) je v rámci jeho ideologické struktury takřka eliminována. Je ovšem příznačné, že fundamentalisté se od počátku naopak pokládají za nositele pravověří a s jinými dogmatickými koncepcemi nakládají jako s běžnými herezemi z církevních dějin.

Parabible není literatura, ale nabízí zdařilé parafráze novozákonních textů

Autor Parabible vynikl nejprve jako jedna z nejvýraznějších postav československého a českého evangelikálního hnutí konce 80. a 90. let. Někdejší zakladatel či spoluzakladatel a vedoucí křesťanských paraspolečenství (chcete-li – sekt) Vody života, Slova života, Cesty života a společenství TaCesta přirozeně prošel za dlouhá léta vývojem. Původně pouliční kazatel opovrhující faráři a teology zavedených církví málokoho zaujal, spíše odpudil i věřící jarmarečním stylem vystoupení.

Dnes jde o teologa a překladatele s několika akademickými grady, jenž na sebe naposledy upozornil vydáním překladu Bible: překlad pro 21. století, za který sklidil uznání našich předních biblistů. 

Parabible vyšla na podzim minulého roku v nakladatelství Biblion. Název knihy vysvětluje v předmluvě M. C. Putna: Ježíš je paraořech s chutným a výživným jádrem. Ne každý má však louskáček nebo trpělivost k tomuto jádru se propracovat. Oním jádrem je styl biblických vyprávění, jejich poetika a reálie. Proto je potřeba zbavit jádro slupky a nově ho obalit do nových chutí čokolády a chilli. Putna připomíná, že tradice parabiblí začíná Septuagintou, která přinesla nové významové posuny. Parabiblí byly dále středověké bible pauperum vyobrazující biblické postavy v tehdejších šatech s tehdejšími reáliemi. Parabiblí jsou všechny překlady do moderních jazyků, ale i „hollywoodské velkozbožnofilmy.“ Tolik M. C. P.

John Walton je profesorem Starého zákona na Wheaton college. Jeho krátkou knihu Ztracený svět 1. kapitoly První knihy Mojžíšovy v českém překladu vydal Návrat domů. Kniha je rozdělena do 18 krátkých kapitol, tzv. „tezí“, v nichž autor velmi srozumitelně představuje svůj názor na původní smysl Genesis 1.

Zjednodušeně by se dalo říci, že Genesis 1 je dle Waltona textem připodobňujícím vesmír k Božímu chrámu, v němž je Bůh představen ne toliko jako stvořitel hmotných věcí, ale spíše jako zadavatel funkce a řádu. Z toho dle Waltona vyplývá, že Genesis 1 by neměla hrát žádnou úlohu v dialogu křesťanství s moderní vědou.

(J. H. Walton, The Lost World of Genesis One, InterVarsity Press, 2009)

Je skutečností, že ty nejpozoruhodnější a nejgeniálnější objevy mají často velmi jednoduchou podstatu. A to do té míry, že ostatní s údivem říkají: "jak je možné, že nás něco takového nenapadlo již dávno?". Po seznámení se s interpretací první kapitoly knihy Genesis od Dr. Waltona se mě zmocňuje velmi podobný dojem. A nejsem sám!

Například D. A Young o této knize napsal: "Každý teolog, každý pastor, každý křesťanský přírodovědec... musí okamžitě odložit veškerý svůj materiál ke čtení a okamžitě začít absorbovat obsah knihy J. Waltona... On doslova odmrštil všechny marné pokusy doložit z první kapitoly bible moderní vědu." Velmi pochvalně se o knize vyjadřuje také jeden z nejznámějších křesťanských vědců současnosti, prof. F. S. Collins, vedoucí projektu sekvencování lidského genomu: "Tato kniha prezentuje novou hluboce významnou analýzu obsahu Genesis...". Chtěl bych se v této recenzi proto pokusit ve značné stručnosti nastínit podstatu, na které je výklad Dr. Waltona založen.

Knihu do té doby pro mne neznámého autora, americko-německého novináře Tuvi Tenenboma Všechny jejich lži jsem po prvních stránkách dále četl s jistou nostalgií. Před lety jsem v rámci Fulbright Scholar programu na University of California, Santa Barbara, měl možnost putovat po různých místech napříč USA a seznamovat se s různými podobami americké religiozity, což byla opravdu nezapomenutelná zkušenost, kdy člověk mohl na vlastní oči spatřit nejen věci známé, ale nahlédnout i do skromnějších a nenápadných podob náboženského života v kulturně pluralitní společnosti.

Tenenbomova kniha je rovněž cestopisem po Spojených státech. Její autor se však dostal do daleko větších zákoutí, o nichž ani řadový občan USA nemá tušení nebo se jim zdaleka vyhýbá. Postupně navštěvuje více než polovinu států USA s jediným cílem: poznat, jaká americká společnost opravdu je. Kniha pak je vlastně jakýmsi cestovním deníkem. Ovšem stejně jako mapu nenajdete tam ani data, zájemce si je musí vyvodit z událostí, které zmiňuje.

Práce se snaží zmapovat historické předchůdce, ve kterých mají kurzy své kořeny, jako je charismatické a skupinkové hnutí a popsat na nich zejména eklesiologii, christologii a pneumatologii Kurzů Alfa. Na základě těchto poznatků chce pak analyzovat i programové cíle kurzů, které mají ambici napomáhat k vytváření viditelné jednoty církve, která má, skrze jednotné svědectví, přispět k christianizaci jednotlivých národů, ve kterých se Kurzy Alfa pořádají. Součástí práce je i přehled kritických postřehů…

Tato studie byla obhájena jako diplomová práce z předmětu komparativní eklesiologie na katedře systematické teologie Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Autor: PharmDr. Mgr. Bc. Aleš Franc, Ph.D.

Tento týden byla vytištěna kniha „Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace“, kterou vydalo nakladatelství L. Marek v Brně. Jedná se o moji [Aleše France] aktualizovanou a mírně rozšířenou dizertační práci, obhájenou na HTF UK v Praze v roce 2014.

Práce byla doplněna na základě oponentských posudků dvou evangelikálních teologů, a to prof. ThDr. Jána Liguše, Ph.D. a prof. ThDr. Pavla Procházky, Ph.D. Jazykovou korekci provedli češtináři Mgr. Lydie Makovičková a Mgr. Luděk Šnorek. Předmluvu ke knize napsal Michael Buban, M. A., učitel VOŠMT v Kolíně.

Výbor z ohromného množství dopisů reformátora Martina Luthera přináší nezvyklý pohled na člověka, kterého jsme náchylní chápat spíš jako instituci, a tak trochu i jako modlu. Listy plné empatie, pochopení, emocí a vášně mnohé čtenáře nepochybně překvapí.

Chlapík s břitkým jazykem

Martin Luther: Dopisy blízkým. Přel. Alexandr Flek, Pavel Moskala, Mikuláš Vymětal, Tomáš Živný, Biblion, Praha, 2017, 176 s.

Na mnoha kresbách a obrazech se německý teolog, reformátor, překladatel, literát, otec a manžel Martin Luther (1483–1546) tváří poněkud přísně. Kdyby nebylo zřejmé, že je to opravdu on, možná bychom si řekli, že jde o nějakého bohatého sedláka či knížete. Může připomínat i zápasníka po lítém boji anebo Římana jdoucího rozměřovat svět. Z výboru jeho osobní korespondence nazvaného Dopisy blízkým, který letošního roku vydal Biblion, je však patrné, že Luther byl člověk mnoha valérů, a hlavně – člověk z masa a kostí, postava, která nevypadla z románů ani perikop. Jeho literární talent a porozumění jazyku se odhalují i v přítomných dopisech, čitelných, jako by byly psány včera nebo předevčírem.

Výbor kratších textů, myšlenek a tezí protestantského teologa a církevního reformátora Martina Luthera je dobrá příležitost, jak nahlédnout do jeho jinak velmi obsáhlého díla. V abecedně řazeném lexikonu najdeme úvahy, které by mohly zaujmout i čtenáře bez zvláštního vztahu ke křesťanství.

Texty, které nezestárly

Martin Luther: Bůh je rozpálená pec plná lásky. Přel. Petr Gallus, Ondřej Kolář, Ondřej Macek, Jan Zámečník, Kalich, Praha, 2017, 120 s.

Představit čtenáři bez blízkého vztahu ke křesťanství dílo jednoho z největších církevních reformátorů Martina Luthera (1483‒1546) není snadné. Jeho práce, rozprostřená do mnoha desítek let, čítá v kritické Výmarské edici (Weimarer Ausgabe, WA) 127 knih, které se na zhruba 80 000 stranách zabývají snad vším, na co lze pomyslet. Najdeme tu teologii, filozofii, politiku, hospodářství, kázání, dopisy, deníky, poezii či překlady. Vedle jeho sebraných spisů existuje neuvěřitelné množství lutherské sekundární literatury v různých světových jazycích, kterou nemá běžný smrtelník už žádnou možnost učíst. Menší, atraktivní výběry z Lutherova díla jsou tedy dobrým počinem, který je s to ukázat hloubku jeho myšlení a podnítit ve čtenáři chuť prostudovat některé jeho spisy ve větší šíři a třebas i pod drobnohledem.

Tímto vyjadřuji lítost nad tónem, kterého jsem použil ve své nedávno publikované recenzi knihy Vytržení od Sergeje Miháľa. Vlídnost a chápavost, s jakou mne někteří z mých čtenářů na tento přešlap upozornili, mi nedovoluje nechat jej bez omluvy. Omlouvám se tedy, že jsem nadmírou sarkasmu a nediplomatickou úsečností svých závěrů znepokojil čtenáře, kteří by jinak nalezni v recenzi větší užitek. Tento tón jsem nezvolil v afektu, nýbrž plánovitě, protože jsem knihu Vytržení shledal silně problematickou nejen po biblicko teologické, ale především po věcné stránce. Neodhadl jsem však dopad, jaký tato recenze bude mít. Obvyklou nízkou návštěvnost tohoto blogu vystřídal náhlý příval publika, které si žádalo prezentabilnější styl. Proto se těm, kdo břitkostí mého pera utrpěli, omlouvám. Snad jsem se nechal příliš inspirovat bloggery jako jsou Ben Stanhope nebo Jim West, kteří podobnou nadílku servírují svým oponentům běžně. Zde to ale takto být nemělo a já proto volám „pardon“.

Zároveň musím plně a bez výjimky trvat na věcném obsahu inkriminované recenze. Zdá se, že jistá ne zcela zanedbatelná část čtenářů i po jejím přečtení stále trvá na validitě toho, co se v knize Vytržení prezentuje a mou recenzi pokládá za jakousi formu satanského odporu brzkému Pánovu příchodu. To pokládám za frustrující a nešťastné. Vedle méně či ještě méně důvtipné ad hominem dehonestace mé nezištné práce a kromě zpochybnění mé duchovní a morální kompetence recenzovat nová zjevení jsem nezaznamenal žádnou konstruktivní odpověď. Ó kdybyste byli alespoň vtipní, milí mí odpůrci, jako ta zvířata v diskusích na ČSFD, mohli jsme se pobavit. Takhle jsem měl jen pokušení pokračovat stylem původního textu, neboť jsem seznal, že jsem svým písemným projevem namíchl nejen usebrané intelektuály. Jednu poučnou diskusi naleznete pod samotnou recenzí, druhou na Facebooku pod tímto odkazem nebo zde ve verzi z 9.9.2017.