Výbor kratších textů, myšlenek a tezí protestantského teologa a církevního reformátora Martina Luthera je dobrá příležitost, jak nahlédnout do jeho jinak velmi obsáhlého díla. V abecedně řazeném lexikonu najdeme úvahy, které by mohly zaujmout i čtenáře bez zvláštního vztahu ke křesťanství.

Texty, které nezestárly

Martin Luther: Bůh je rozpálená pec plná lásky. Přel. Petr Gallus, Ondřej Kolář, Ondřej Macek, Jan Zámečník, Kalich, Praha, 2017, 120 s.

Představit čtenáři bez blízkého vztahu ke křesťanství dílo jednoho z největších církevních reformátorů Martina Luthera (1483‒1546) není snadné. Jeho práce, rozprostřená do mnoha desítek let, čítá v kritické Výmarské edici (Weimarer Ausgabe, WA) 127 knih, které se na zhruba 80 000 stranách zabývají snad vším, na co lze pomyslet. Najdeme tu teologii, filozofii, politiku, hospodářství, kázání, dopisy, deníky, poezii či překlady. Vedle jeho sebraných spisů existuje neuvěřitelné množství lutherské sekundární literatury v různých světových jazycích, kterou nemá běžný smrtelník už žádnou možnost učíst. Menší, atraktivní výběry z Lutherova díla jsou tedy dobrým počinem, který je s to ukázat hloubku jeho myšlení a podnítit ve čtenáři chuť prostudovat některé jeho spisy ve větší šíři a třebas i pod drobnohledem.

Výbor Lutherových myšlenek s velmi zajímavým názvem Bůh je rozpálená pec plná lásky, který pochází z jeho kázání z 15. března 1522, je skvělý pokus, jak na krátkých a intenzivních textech přiblížit čtenáři jádro autorova uvažování a pramen jeho duchovního ukotvení.

Překladu se ujali čtyři elitní teologové z prostředí pražské Evangelické teologické fakulty: Petr Gallus, Ondřej Kolář, Ondřej Macek a Jan Zámečník. Jejich přetlumočení do současného jazyka je citlivé a respektuje zvláštnosti Lutherovy teologické řeči. Nenajdeme tu žádná jazyková zauzlení ani archaismy, které by starobylému textu chtěly dodat větší vážnost.

Kniha je koncipována jako slovník Lutherových myšlenek a vizí, jež pocházejí z kratších i obsáhlejších prací. Hesla jsou řazena abecedně; u některého písmene najdeme jen jeden záznam, u jiného třebas pět. Nejobsáhlejší položky se týkají víry, Boha, Krista, smrti, lásky a církve. Jednoznačně však vede heslo křesťan s 51 citacemi. U jednotlivých výroků je vždy odkaz na zmíněnou edici WA, kdyby si chtěl některý z čtenářů číst v originále anebo si jen tu a tam porovnat obě jazykové varianty. Hesla jsou přehledně řazena i v obsahu na konci knihy. Najdeme v nich například almužnu, boha, břicho, hněv, lásku, manželství, peníze, pravdu, rozvod, smrt, svobodu, víru, zoufalství i život po smrti. 

Do knihy poučeně uvádí předmluva synodního seniora Českobratrské církve evangelické Daniela Ženatého. Bonusem je rovněž krátká Lutherova biografie a drobná ediční poznámka. Publikaci o 120 stranách typograficky připravil Petr Kadlec, a to s vidinou menšího knižního formátu, který si čtenář může vzít všude s sebou.

Publikace je svou skladbou určena spíš křesťansky orientovanému čtenáři bez ohledu na církevní příslušnost. Lidé vycházející z protestanského prostředí však mají určitou výhodu. Lutherské pojetí církve, svátostí, ale též společnosti, lidských vztahů a svazků jim bude patrně bližší než například čtenáři, který je ukotven v katolické či východní tradici. Lutherův text ale nevytváří žádné napětí. Není to teologická disputace ani mravní traktát. Za spoustou jeho výpovědí si lze představit pomyslný otazník nebo tři tečky. Jeho výroky tu neční do nějaké nadoblačné výšky a rozhodně nemají v úmyslu člověka strašit, naopak. Většina jeho úvah sleduje hodnotu lidské svobody a rozhodování. Proč se také řídit něčím, čemu nevěříte a o čem jste přesvědčeni, že je mylné, zastaralé nebo zbytečné? 

Zároveň je v uvedených citátech patrná nemalá etická náročivost a propojení zdánlivě nesouvisejících duchovních úrovní. Tak například: „Jak věříš, tak miluješ, a obráceně.“ Tahle rovnice, Lutherem převedená do tehdy moderního jazyka, je rovnicí Ježíšovou. Lze o ní přemýšlet. Lze si ji brát za předmět vlastních meditací, ale řečeno s českým klasikem světového formátu: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat.“ Rovnítko mezi vírou, tj. milováním Boha-Lásky, a dobrého, laskavého vztahu ke člověku, se nedá přeškrtnout.

Některá z autorových poznamenání jdou i dovnitř církve a akademického prostředí. To platilo tehdy a platí to i dnes. Tradiční lidská snaha přijít všemu na kloub a podat zevrubnou definici čehokoli, která má paradoxně velmi blízko k různým křesťanským extrémním postojům, naráží na stále týž problém: „Víru nedokáže pochopit žádná lidská chytrost.“ Jiná dicta proslulého reformačního teologa může podle mého mínění přijmout za svá i člověk, který si nedopřává žádnou teologickou či obecně náboženskou reflexi: „Budiž proklet život, který člověk žije pouze pro sebe sama a ne pro svého bližního.“ Anebo: „Rodiče nemají ustávat ve snaze hledat pro děti to nejlepší ani tehdy, když jsou nevděčné.“

Téměř půltisíciletí staré myšlenky by mohly rezonovat i v nynějším světě, v němž jinak není nouze o intelektuální a duchovní podněty. Luther obnažuje na dřeň tázání člověka, který žije na vlastní pěst a odpovědnost mimo klášter, mimo uzavřené chráněné prostředí té které vyvolené skupiny lidí. Je zcela zřetelné, že jeho slova míří k tomu, kdo vprostřed společnosti hledá uskutečnění své svobody i možnosti, jak spolutvořit onen malý domácí i velký svět, v němž žije, pracuje a ve víře doufá. Ne se vším je třeba souhlasit. Některé kratší aforistické texty, například o práci, penězích či námaze, je třeba zasadit do dobového kontextu a nechápat je jako věčné postuláty. Jiné, například o dětech, hašteřivosti či almužně, budou současnému čtenáři připadat aktuální. Luther, jenž se sám teologicky i politicky střetával s mnohými, nás doslova nabádá, abychom jeho teze nebrali smrtelně vážně. Je možné s nimi vést polemiku a hledat pro konkrétní situaci své, respektive lepší řešení.

Zvolený název knihy Bůh je rozpálená pec plná lásky, má své rozvinutí v druhé půlce věty: „která sahá od země až k nebi“ (Gott ist ein glühender Backofen voller Liebe, der da reicht von der Erde bis an den Himmel). Martin Luther nepochybuje, že celý viditelný i neviditelný prostor od země až k nebi, v němž člověk uskutečňuje své bytí, je naplněný boží dobrotou a láskou, jíž člověk buď může vyjít vstříc, nebo ji odmítnout. Tohle přijímání i odmítání lásky je vlastní nám všem. Kdyby nebylo, nebyla by třeba ani Lutherova kniha. Žili bychom na zemi v ráji jako milující se bratři a sestry. Kdokoli, kdo se s tímto pozoruhodným thesaurem Lutherových myšlenek setká, si může už u samého názvu položit otázku: Není-li Bůh ta rozpálená pec plná lásky, tak kdo? Já?

Zdeněk A. Eminger

Zdroj: www.iliteratura.cz/Clanek/38401/luther-martin-buh-je-rozpalena-pec-plna-lasky