(J. H. Walton, The Lost World of Genesis One, InterVarsity Press, 2009)
Je skutečností, že ty nejpozoruhodnější a nejgeniálnější objevy
mají často velmi jednoduchou podstatu. A to do té míry, že
ostatní s údivem říkají: "jak je možné, že nás něco takového
nenapadlo již dávno?". Po seznámení se s interpretací první
kapitoly knihy Genesis od Dr. Waltona se mě zmocňuje velmi
podobný dojem. A nejsem sám!
Například D. A Young o této
knize napsal: "Každý teolog, každý pastor, každý křesťanský přírodovědec... musí okamžitě odložit veškerý svůj materiál ke
čtení a okamžitě začít absorbovat obsah knihy J. Waltona... On
doslova odmrštil všechny marné pokusy doložit z první kapitoly
bible moderní vědu." Velmi pochvalně se o knize vyjadřuje také
jeden z nejznámějších křesťanských vědců současnosti, prof. F. S.
Collins, vedoucí projektu sekvencování lidského genomu: "Tato kniha prezentuje novou
hluboce významnou analýzu obsahu Genesis...". Chtěl bych se v této recenzi proto pokusit ve
značné stručnosti nastínit podstatu, na které je výklad Dr. Waltona založen.
Dr. Walton jako profesor Starého zákona, nejprve upozorňuje na základní problém všech překladatelů z cizích a velmi starých jazyků - totiž, že nestačí pouze nalézt adekvátní synonyma v naší řeči, ale že je třeba také důsledně pochopit celý kulturní svět původního pisatele a jeho posluchačů. A to do té míry, aby byl překladatel schopen nejen z tohoto jazyka překládat, ale v tomto jazyku také i myslet. Je proto třeba nejprve co nejlépe pochopit "kosmologii" Izraele i starověkých národů Blízkého východu a tím získat alespoň částečný vhled do myšlení, které bylo typické pro celý tehdejší svět.
Jaké má pro svá tvrzení autor konkrétní důvody?
V hebrejštině výraz
"na počátku" obvykle uvozuje časový úsek a ne okamžik v čase. V
Gn 1,1 tedy označuje periodu sedmi dní a nikoli okamžik v čase před tím, než začaly
popisované události.
Analýzou výskytu hebrejského výrazu
"bara" ("stvořil") ve SZ (cca 50x) prokazuje, že
se
"nevyskytuje žádný jednoznačný případ, kdy by bylo nezbytné toto sloveso
překládat z perspektivy stvoření hmoty, i když řada výskytů je víceznačná. Naopak,
značné procento kontextu, v němž se sloveso vyskytuje, vyžaduje, abychom mu
rozuměli ve funkčním významu". Boží tvoření o němž se v Gn 1 píše je proto nutno
chápat jako pojmenovávání, oddělování a ustanovování funkčností a rolí. První verš
lze tedy vykládat následovně:
"V počátečním období sedmi dnů Bůh uvedl ve
funkčnost vše na nebi i na zemi".
Lingvistickým rozborem hebrejského výrazu
"tohu" (ČEP překládá
"pustý") z Gn 1,2
dokládá, že toto slovo nemá souvislost s materiální neexistencí, ale vyjadřuje absenci
funkčnosti. Upozorňuje také, že ve starověku funkčnost obecně nebyla výsledkem
vlastností materiálu, ale vyplývala z existence účelu. A účel zde dává, či jím přímo je,
sám Bůh.
Opakovaná formule
"viděl, že je to dobré" má význam "
správně fungující".
První den Bůh nazývá světlo dnem (v. 5). Jedná se o metonymii, a tedy je zde třeba
chápat
"světlo" jako
"období světla" tj. den. Oddělení světla od tmy (v. 4), pak logicky
neznamená materiální rozdíl mezi světlem a tmou, ale funkční rozdíl, tj. střídání
časových úseků dne a noci vyznačujících se světlem a tmou. Když tedy ve v. 3 čteme,
že Bůh stvořil světlo, znamená to opět logicky (neignorujeme-li verše 4 a 5), že
vlastně tvoří čas! Objektem Božího stvoření první den tedy není světlo ve své
materiální podstatě, ale vytvoření nové funkčnosti - času .
Druhý den Bůh tvoří klenbu, která byla v kosmologii starověkých národů chápána
jako pevná polokulovitá struktura rozpínající se nad plochou zemí. Taková klenba
zadržuje vodu, která je nad ní a z níž také občas skrze otvory uniká a tak na zem prší.
Protože je vědecky dokázáno, že nic takového neexistuje, je zřejmé, že cílem není
podat popis hmotné reality, ale funkčnosti - konkrétně deště a v důsledku klimatu a
počasí vůbec. Déšť a roční cykly měly pro starověké národy vázané na zemědělství
životně důležitý význam.
Třetí den Bůh nechává vzniknout půdě a z půdy rostlinám. Jedná se zde ne o tvoření,
ale o oddělování (souše a moří) a o ustanovení funkčnosti (půda pak slouží ke vzniku
rostlin). Správná funkce půdy dávající zemědělské plodiny jsou spolu s deštěm (2.
den) a časovými cykly (1. den) třetí nejdůležitější komponentou pro zabezpečení
života člověka.
Čtvrtý den opět nenacházíme zmínky o materiální podstatě tvořeného, ale spíše o
ustanovení funkce zmíněných prvků (Slunce, Měsíce a hvězd) - jsou na znamení časů
dnů a let. Jednoznačná návaznost je zde na první den, kdy je ustanoven čas.
Pátý den přicházejí na scénu ptáci a mořská zvířata, která si opět nesou svoji
funkčnost - plodit, množit se a naplnit prostor pod klenbou a moře. Poprvé od v. 1 je zde také opět použito sloveso
"bara" s cílem ukázat, že i moře s jeho netvory, které
byly ve starověku vnímáni jako hrozba pro řád běhu světa, jsou Hospodinovým
stvořeným dílem, mají svůj účel a jsou pod Hospodinovou kontrolou a není tak důvod
se jich obávat.
Šestý den, podobně jako v den pátý, se hovoří o tom, že i pozemská zvířata mají v
existujícím světě svoji funkci, kterou je množit se a naplnit zemi. Podobnou funkci
dostává také člověk, ale nejen tuto jedinou. Jeho další funkce spočívají v tom, aby si
podrobil stvoření a vládl nad ním, aby vzhledem k Bohu byl jeho obrazem a vzhledem
k druhým lidem, aby měl funkci muže a ženy.
Stvoření Adama z prachu země: hmota (prach) měla ve starověku archetypální
význam. Adama nelze chápat jako prototyp, ale jako archetyp. Prototyp je vytvořen
jinak než další následovníci, kteří již vychází z prototypu. Archetyp naopak slouží jako
reprezentant všech ostatních a tedy ti ostatní se svojí podstatou ani vznikem od
archetypu nijak neliší. Stvoření Adama z prachu země tedy nepopisuje výjimečné
stvoření prvního člověka, ale podstatu každého člověka, který kdy na zemi žil či žije.
Prach zde tedy neodkazuje na hmotný prvek, ale jedná se o popis lidské smrtelnosti a
omezenosti - je to tedy opět popis funkční a nikoli materiální.
Sedmý den hovoří o Božím odpočinku. Ve starověku božstva odpočívala v chrámech,
a proto sedmý den stvoření hovoří o ustanovení Hospodinova chrámu, kterým je celý
nově uspořádaný svět. Odpočinek božstva v chrámu nastával ve starověkém chápání
po té, co došlo k vyřešení nějaké krize nebo když bylo dosaženo stability a věci byly
"uspořádány". Takový odpočinek však neznamenal nečinnost či spánek božstva, ale
skutečnost jeho aktivní vlády, tedy kontrolu nade vším děním kolem. Takto je třeba
chápat i Boží odpočinutí od sedmého dne dále a jeho vztah ke stvořenému světu (v
Genesis se tedy v žádném případě nejedná o deismus).
Je třeba si také uvědomovat rozdíl mezi stavbou chrámu a stvořením chrámu.
Chrámy se stavěly řadu let, ale chrám byl vytvořen , tj. začal být funkční, až poté, co
došlo k jeho vysvěcení či inauguraci. Dokud Bůh v chrámě nepřebývá a kněží mu
neslouží, tak chrám není funkční i když celá budova stojí, je plně vybavena vším
potřebným a kněží jsou připraveni. Podobně se náš svět stal funkčním Božím
chrámem až po sedmi stvořitelských dnech, které popisují nikoli stvoření jeho
hmotné podstaty, ale jeho inauguraci, tj. ustanovení funkčnosti. Genesis 1 je tak
mimo jiné vhodné chápat i jako liturgický text.
Dr. Walton ve své knize také hovoří o dvou modelech vztahů mezi vědecky popsatelnou
sférou (týká se výhradně hmoty) a sférou nadpřirozenou či metafyzickou (není vědecky
poznatelná). Zde Dr. Walton zavrhuje model "koláče" (pie model), kde se střídají skutečnosti
vědecky poznatelné (N - natural) a nadpřirozené (S - supernatural). Správně ukazuje, že s
rozvojem vědeckého poznání v takovém modelu stále ubývá S kousků koláče a přibývá N
kousků až je dokonce i možné, že nakonec nezůstane žádný S kousek. Model "koláče" tak
funguje na principu Boha mezer (God of gaps), který je součástí mnoha běžně rozšířených výkladů Genesis 1. Dr.
Walton proto nabízí takzvaný model "dortu" (cake model).
Představme si dort, který je horizontálně rozkrojen - spodní část představuje sféru N a horní
sféru S. Obě sféry tedy existují spolu zároveň, ale neprolínají se, a tedy spolu ani nemohou
vzájemně kolidovat či popírat jedna druhou. Zpráva z Genesis 1 patří podle autora do S
oblasti a nikoli do N oblasti, kam byla vždy zařazována.
Z knihy není nicméně zcela zřetelné, jak Dr. Walton přesně chápe vztah mezi materiální fází
stvoření a doslovnými sedmi stvořitelskými dny, které popisují nastavení funkcí pro celé
stvoření (inaugurace Božího chrámu). Z některých míst se zdá, že je vidí v časové
souslednosti. Jak by ale mohl materiální svět existovat bez Boha a bez funkcionalit, které
budou ustanoveny až po nespecifikované dlouhé době "materiální fáze tvoření" (viz
například, počasí, čas, potrava atd.)?
Zdá se proto, že je lepší chápat inauguraci sedmi dnů z
Genesis 1 jako do jisté míry abstraktní, tedy historicky a časově nezařaditelný proces (byť pro
liturgické účely podaný jako sedm doslovných dní), který zastřešuje celou dobu existence
světa včetně doby, kdy ještě člověk nebyl uzpůsoben k Božímu obrazu. Takové pojetí je zdá
se logicky konzistentnější a vrcholí v Božím rozhodnutí udělit člověku plnou funkčnost
správce nad svým stvořením. Také lépe odpovídá biblické víře v Boží neustálou angažovanost
ve světě (ať ji již chápeme jakkoli).
Celá kniha samozřejmě neodpovídá na všechny otázky, které nás vzhledem k tématu
napadají. Nejedná se však o odbornou teologickou publikaci, ale o knihu srozumitelnou
běžnému člověku. Navíc její obsah je omezen pouze na první kapitolu Genesis a autor tedy
nediskutuje Genesis 2 ani další kapitoly. Jistě by tedy bylo přínosné dále teologicky celý
koncept rozvíjet. Jak jsem však psal již v úvodu, jedná se o logický, srozumitelný výklad, který
souzní s kontextem jak Písma, tak dochovaných textů starověkých národů na blízkém
východě. Zdá se, že cílem Dr. Waltona je především seznámit se svým výkladem co nejvíce
posluchačů a tak iniciovat diskuzi nad tématem z nové perspektivy.
Prezentovaný výklad je přínosný zejména v tom, že je plně v souladu s teologickou výpovědí
o počátcích, jak ji židé i křesťané vždy chápali, a zároveň odbourává nutnost doslovněmaterialistického
výkladu a tím i poněkud nešťastnou potřebu křesťanů několika posledních
staletí "bojovat" s vědou a "ohýbat" buď výpověď Genesis nebo závěry vědeckého zkoumání
tak, aby spolu "souzněly". Toto úsilí dovést za každou cenu do souladu vědu a výpověď Gn 1
se při akceptování výkladu Dr. Waltona jeví jako zbytečné a míjící se cílem.
Autor knihy nepodporuje jednoznačně teorii evolučního stvoření, ale také ji nevylučuje.
Teistickou teorii počátků založenou na evoluční teorii však vnímá jako velmi
pravděpodobnou vzhledem k aktuálnímu vědeckému poznání světa a nevidí žádný rozpor
mezi ní a jeho výkladem sedmi stvořitelských dní za předpokladu, že je zároveň také uchován
koncept Boha, jehož aktivita udržuje svět světem, tj. Boha který stále vládne ve svém
chrámu, kterým je náš svět.
Kritika teorie J. Waltona od W. L. Craiga
Defenders 2 podcasts: Creation and Evolution, parts 7 - 10
http://www.reasonablefaith.org/defenders-2-podcast/s9