Knihu do té doby pro mne neznámého autora, americko-německého novináře Tuvi Tenenboma Všechny jejich lži jsem po prvních stránkách dále četl s jistou nostalgií. Před lety jsem v rámci Fulbright Scholar programu na University of California, Santa Barbara, měl možnost putovat po různých místech napříč USA a seznamovat se s různými podobami americké religiozity, což byla opravdu nezapomenutelná zkušenost, kdy člověk mohl na vlastní oči spatřit nejen věci známé, ale nahlédnout i do skromnějších a nenápadných podob náboženského života v kulturně pluralitní společnosti.

Tenenbomova kniha je rovněž cestopisem po Spojených státech. Její autor se však dostal do daleko větších zákoutí, o nichž ani řadový občan USA nemá tušení nebo se jim zdaleka vyhýbá. Postupně navštěvuje více než polovinu států USA s jediným cílem: poznat, jaká americká společnost opravdu je. Kniha pak je vlastně jakýmsi cestovním deníkem. Ovšem stejně jako mapu nenajdete tam ani data, zájemce si je musí vyvodit z událostí, které zmiňuje.

Jeho dobrodružné putování začíná po odchodu Abeho Foxmana z čela Antidefamační ligy (to bylo v červenci 2015) a končí uznáním Palestiny Řeckem (prosinec 2015). Jedná se přitom o jeho třetí knihu podobného žánru. První je o Izraeli, druhá o Německu. V obou případech se však zaměřoval na židovskou komunitu. Autor sám je Žid (syn rabína, avšak sám „již ne zbožný“, s. 194) narozeným v Izraeli a střídavě žijícím v Německu a USA. Tato trojí identita mu umožňuje vydávat se na svých cestách podle potřeb tu za Izraelce, jindy za Němce a jindy zase za Newyorčana s tím, že NY je zcela jiná Amerika než zbytek USA: „Jako mnoho Newyorčanů toho o dalších devětačtyřiceti státech, které tvoří Ameriku, moc nevím. […] Amerika za hranicemi New Yorku je pro mne velkou záhadou“ (s. 10, 11).

Není zcela jasné, kdy je podivování se nad běžnou realitou pouhou stylizací do role „Marťana“ a kdy skutečně vychází z toho, že New York je opravdu natolik odlišný a že z něj nikdy nevycestoval do jiných států. Např. když se podivuje všudypřítomnosti amerických vlajek: „Je jich tolik! To jsou Američané takoví patrioti?“ (s. 46) Nebo nad tím, že kdosi z jeho respondentů nazval Ameriku národem: „Amerika je ‚národ‘? Za víc než tři dekády v New Yorku mi tahle myšlenka nikdy nepřišla do hlavy“ (s. 24).

Autor tedy chce „potkat co možná nejvíce lidí a pak vykreslit charakter země a jejich obyvatel“ (s. 10). A cestuje nejen napříč státy, ale i společenskými vrstvami: od multimilionářů a vlivných politiků přes „obyčejné“ Američany střední třídy a rednecky(vesnické burany) až po obyvatele slumů, bezdomovce a vězně. A skoro všech se ptá: Co znamená být Američanem?

A při této cestě se nemohl nepotkat s nejrozmanitějšími podobami americké náboženské scény, bez nichž by obrázek americké společnosti byl nejen neúplný, ale zcela nemožný. A je příznačné, že vlastně hned první, koho na svých cestách potkává, je černošský pouliční kazatel (s. 21–22). A postupně se k němu přidávají liberální i konzervativní křesťané i židé, mormoni, indiáni, novopohané, svědkové Jehovovi, muslimové. Ale také motorkáři („Harley-Davidson, a teď se nesmějte, je také náboženství,“ s. 120). Ne vždy jde jen o náhodná setkání. Při své pouti sám navštěvuje různé bohoslužby, aby se pak se svými čtenáři podělil o své dojmy. A patří k jeho stylu, že si často nebere, jak se říká, servítky; autor se výslovně odmítá podřizovat „PK“ (politické korektnosti). A tak podrobná reportáž z kvakerského setkání ve Filadelfii asi žádného věřícího ze společnosti přátel moc nepotěší (s. 26–29, 58).

Jindy jsou terčem jeho sarkasmu synagogy, v nichž se cvičí jóga (s. 103, 104), diskutuje o politice nebo v nich bohoslužby prostě „stojí za prd“ (s. 239), jindy pro změnu megasbory, kde jsou reproduktory i na toaletách, a tak „zatímco močím, slyším o Ježíšově krvi a dalších lahůdkách“ (s. 260), nebo jiné evangelikální kostely, kde se nabízí „křesťanství přinášející okamžité uspokojení ,něco jako Big Mac“ (s. 42). Své si „slíznou“ i indiáni v rezervacích, kteří mu vysvětlují, že nevidí „hodnoty v penězích, nýbrž ve věcech jako rodina, klany, svět, v němž žijeme“, a které pak rozzlobil svou námitkou: „Omlouvám se, ale vypadá divně, když říkáte, že vaše hodnoty nespočívají v penězích, a přitom máte všechna ta kasína. Tam o nic jiného než o peníze nejde…“ (s. 319).

Ale není to žádná protináboženská agitka. Na jiných místech se nechává atmosférou unést, např. když pastoru černošského kostela říká: „Tady u vás v kostele vidím zábavu, úžasnou spiritualitu, ohromnou energii – je to mnohem pozitivnější a duchovnější prostředí než v kterémkoliv bílém kostele.“ (s. 245)

Co je důležité, autor tato místa ani jednotlivé lidi nehodnotí předem podle nějakého ideologického klíče. A tak působí až osvěžujícím dojmem, že se nepodřizuje běžnému dnes tak vžitému vzorci, podle kterého je třeba všechny menšiny respektovat, jen evangelikálům, případně jiným konzervativcům patří výsměch či odsouzení (tak např. M. C. Putna v Obrazech z kulturních dějin americké religiozity).

Ostatně Tuvia Tenenbom sám o tom přemýšlí při své návštěvě Salt Lake City v souvislosti s mormony: „Prakticky v každém státě, v němž jsem dosud byl, se lidé vychloubali ‚diverzitou‘ svého státu, ale nikdo do svého seznamu rozmanitých skupin nezahrnul ‚mormony‘. Ve skutečnosti si nejelitnější americké kulturní postavy po mnoho let dělají z mormonů legraci způsobem, jakým by nikoho nenapadlo zacházet třeba s muslimy. Vídáme americká představení jako satiry zvané Kniha Mormonova nebo Andělé v Americe od Tonyho Kushnera, které mormonismus předvádějí v nejhorším možném světle. Pro takové existuje slovo: pokrytci“ (s. 228). O svébytné povaze autora něco vypovídá jeho příhoda v mormonském genealogickém centru, kde se dovídá, že zde svatí posledních dní posmrtně pokřtili i jeho pradědečka, zakladatele jedné chasidské dynastie v Polsku. Zatímco tváře jeho mormonských průvodců blednou (židovské organizace u soudu vymohly zákaz této praxe), Tuvia s pobavením podává svým nově objeveným „mormonským bratřím“ ruku.

Tuvia si často dělá legraci, mnohdy drsnou a nemilosrdnou, nechybí ani černý humor (např. když název kapely Eagels of Death Metal, na jejím koncertě v Paříži při teroristickém útoku zemřelo 89 lidí, označí za „docela prorocký“, s. 334). Asi ne každý bude mít pro jeho humor pochopení a sympatie. Ale nemůže mu upřít, že jeho rány přicházejí zleva i zprava. A tak se vysmívá těm konzervativcům, co se chlubí sbírkami zbraní a vášnivě brání Stát Izrael, aniž by pořádně věděli, kde ta země leží, a pohoršuje se nad jejich omezeností a rasismem, ale stejně tak jsou terčem jeho sarkasmu liberálové, pro které je boj proti předsudkům jen snobskou módou: „Jim se líbí myšlenka mít černochy nablízku, protože díky tomu se cítí ‚rozmanitě‘. Líbí se jim, když je černí obsluhují, například. Já o ‚diverzitě‘ nevyprávím a spřátelím se s černým stejně jako s bílým“ (s. 259).

Pokrytectví vidí i v pozitivní diskriminaci, která legitimizuje černý či indiánský rasismus: „Jak je možné, že zákony krve a další formy indiánského rasismu Američané akceptují, a přitom sami sebe vidí jako antirasisty?“ (s. 320). „Rovněž je fajn hovořit o rasové rovnosti v kostele, který […] neakceptuje bílé za své členy“ (s. 331). Je šokovaný zjištěním, že rasové násilí nebylo vždy jednostranné: „Takže tu máme jiný příběh: ne ten o trpících černých, který slýcháme obvykle, nýbrž o bouřících se černých a trpících bílých. […] Američané vždycky slýchávají od politiků i médií, od intelektuálů i různých vůdců, že Kingovo hnutí bylo nenásilné a že ho zavraždil rasista. Ale příběh o bílém útěku se zmiňuje jen zřídka, pokud vůbec. Sám jsem o něm nikdy neslyšel“ (s. 60).

Všechny jejich lži není nehodnotící sociologickou studií, ani si na ni nehraje. Autor má jistě mnohé silné názory (zvláště na izraelsko-palestinský konflikt – jedna z červených nití celého „příběhu“), které dává jasně najevo; jindy přiznává, že je ještě nemá: „[Papež] pobývá v USA a káže tak hlasitě, aby ho všichni slyšeli. O čem že káže? Uhodli jste: o klimatické změně. Jak už jsem řekl, nemám na ni názor, ale káže-li o ni papež, je mi jasné, že musím pochybovat o to víc“ (s. 240). Ale v mnohém je objektivnější než leckteré sociologické studie. Zatímco mnozí sociologové, politologové i religionisté už ani svou politickou angažovanost (ve prospěch toho jediného správného postoje) neskrývají (psali jsme zde), tak ačkoliv Tuvia své „zúčastněné pozorování“ podniká v době začínajících stranických primárek před prezidentskými volbami, rozhodně vám hned (ani později) nesdělí, koho by sám rád v Bílém domě viděl.

B. Obamu nešetří o nic více než na politické scéně se právě vynořivšího D. Trumpa. Zda je spíše republikán, nebo demokrat čtenáři jen tak lacino nesdělí. Pěkně to ukazuje dialog republikána a demokratky, kterým oběma položil svou oblíbenou otázku. Ten první odpovídá, že „být Američanem znamená myslet nejdříve na sebe, což je podstata kapitalismu“. Demokratka se s pohoršením rozhovoří o nutnosti, aby společnost pomáhala slabším. Tenenbom nijak překvapivě dává zapravdu jí (své silné sociální cítění projevuje při různých příležitostech velmi často), její názor je podle něj ten správný. Avšak dodává, že správní lidé jej doslova děsí. „Bráno historicky, správní lidé, přesvědčeni o své správnosti natolik, aby se nezdráhali ji šířit, se nezastaví před ničím. Když v něco uvěří, tlačí na pilu hlava nehlava“ (s. 269).

Kniha je psaná humornou formou, i když někdy mi některé vtipy přijdou tak trochu nucené, ale sám jsem se nejednou neudržel nesmát. Nicméně pod touto komickou rouškou je to vlastně smutné čtení, které končí autorovým zcela vážným postesknutím: „Amerika, jakou jsem našel, není Amerika, jakou jsem si přál najít. Je rasistická, nenávistná a její obyvatelé směřují k sebezničení. Ať už jsou to černoši a někteří Hispánci, kteří na práci nemají nic lepšího než se navzájem střílet do hlavy, ať už jsou to Židé, kteří jsou posedlí děsivým psychotickým onemocněním nenávisti k sobě samým, ať už to jsou indiáni, kteří se výměnou za akry a kasina vzdali sebemenšího zdání spirituality, nebo ať jsou to ostatní bílí, zbytek Hispánců, muslimů, mormonů a dalších, kteří žijí ze strachu jeden z druhého.“ (s. 363) Novinář za hesly o pluralitě a diverzitě spatřuje zoufale rozdělenou, segregovanou, společnost. A nezdá se, že by viděl naději na změnu.  

Ještě předtím popisuje své pochopení podstaty Ameriky, když se na ni dívá z odstupu přes mexickou hranici: „Mexiko připomíná sud starého vína, jehož chuť si lidé vychutnají až s odstupem času. Amerika, jak ji teď nahlížím zvenčí, je tavící kotlík zkyslých hroznů, smíchaných s pizzou a asfaltem. Americká společnost je umělá stejně jako rybníky a jezera v Kataru“ (s. 277).

Z religionistického hlediska je podnětné i jeho „osvícení“, k němuž došlo ještě o něco dříve v onom megasboru, kde kázání zní i na toaletách: „Rozhlížím se po modlícím se zpívajícím davu a konečně – vůbec poprvé – mě to trkne: ‚americký‘ znamená ‚křesťanský‘. Američané rádi říkají, že to, co je spojuje, není rasa nebo etnická příslušnost, dokonce ani země, nýbrž ‚myšlenka‘. Ale není ta jejich myšlenka zakořeněna vlastně v křesťanství? ‚Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.‘ (Galatským 3:28) Proč mne to nenapadlo dřív?“ ptá se a dodává, že idea „lidských práv“ a odmítání „tribalismu“ není výdobytek moderního liberalismu, ale „stará křesťanská doktrína“. „Je bez diskuse, že liberálové i konzervativci by vás svěřili do psychiatrické ústavní péče, kdybyste se odvážili jim něco takového říct. Zvláště lidskoprávní aktivisti, z nichž mnozí Ježíše nenásledují. Ovšem ať se jim to líbí, nebo ne, nikdo z nich se nenarodil ve vakuu […], a i když nenásledují Ježíše, neznamená to, že nenásledují jeho učení. Následují. Následují jeho myšlenku“ (s. 262).

Ať už Ameriku nesnášíte, nebo zbožňujete (nebo třeba i obojí současně), nebo jí chcete jen trochu více rozumět, kniha Tuvii Tenenboma vám ji přiblíží tak, jak jste ji neznali. Nemusíte souhlasit se všemi jeho názory a závěry, ani vám nemusí být vždy sympatický jeho osobité vyjadřování, ale k porozumění americké duše jistě přispěje. Já sám se těším na jeho novou knihu Hello, Refugees! o dopadech uprchlické krize v Německu.

 Tuvia Tenenbom, Všechny jejich lži, Praha: Nakladatelství Zeď 2017, ISBN 978-80-906593-3-9, 360 stran.

Miloš Mrázek

Zdroj: http://info.dingir.cz