Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Klement   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 4467, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 4148, adminů: 23, uživatelů: 2324
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 148 142

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 8 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Názory: Kazatelská (pastorská, kněžská) samota
Posted on Neděle, 22. říjen 2017 @ 19:23:44 CEST Vložil: Mainstream

Sborový život poslal Nepřihlášený

H. Nouwen v souvislosti s prací duchovních napsal: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako kdyby se s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zni, kde hostina již skončila. V nemocnicích, které jsou svědky prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve vězeních, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hrají mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často společenským salónkem pro ty, kteří se ve starém životě cítí docela spokojeně a nechtějí dovolit slovům duchovních, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překována na radlice a kopí na vinařské nože“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič 94 – 95) Jinými slovy, je sám…

V podobném duchu píše P. Tournier: „Zřídkakdy jsem pocítil izolaci moderního člověka tíživěji než u některých diakonek a kazatelů. Ti jsou unášeni horečnou církevní aktivitou, jdou ze setkání na setkání, neustále se modlí, vedou osobní rozhovory, zkrátka mají tak nabitý program, že už nemají čas na hlubší zamyšlení, nikdy neotevřou Bibli, pokud zrovna nehledají námět na kázání. Osobně je to nenaplňuje. Jeden takový kazatel po několika našich rozhovorech náhle vyhrkl: „Modlím se neustále jako kazatel, ale už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy modlil jako člověk.“ Sami duchovní mezi sebou diskutují o teologii, církevních záležitostech a někdy i o pastýřské péči, ale sami žádnou takovou péči si navzájem neposkytují. Každý sám za sebe zápolí s nevyhnutelnými rodinnými problémy, pokušeními a skrytými proviněními a nikdy se neodváží odhalit něco z toho svým kolegům nebo farníků, protože se bojí odsouzení nebo případného skandálu. Znal jsem jednoho kazatele, který se pravidelně zpovídal knězi, aby našel vnitřní klid…“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič, Návrat Domů: Praha 2008, str. 94 – 95)

Pro někoho může toto slovo v souvislosti s kazatelskou působit poněkud absurdně. Kazatel a samota? Kdo je přece více obklopen lidmi než kazatel? Jenže zdání klame. Na rozdíl od kazatele většina lidí pracuje v týmu, v kanceláři nebo prostě s druhými lidmi. Ne tak kazatel… sice se s lidmi schází, vede staršovstvo, vede různé týmy, jenže podstatnou část své pracovní doby je sám.  Sám v kanceláři si připravuje kázání, přednášky, různá setkání, sám cestuje atd.

Dalším specifikem jeho práce je profesní samota. Pokud svojí práci dělá dobře, získá důvěru a lidé se mu časem začnou otevírat, většinou ale nemůže o jejich problémech s nikým dalším mluvit. Něco může naznačit, něco může povědět, ale ty nejtěžší a nejbolestivější případy si většinou musí nechat pro sebe. Někdy by potřeboval některé kauzy probrat se staršími sboru, ale pokud jsou některé informace určené jen pro něj, musí mlčet. Dalším rozměrem jeho samoty je specifikum jeho profese. Aniž bych chtěl snižovat jakoukoli práci, práce duchovního je natolik specifická, že se mu o ní do hloubky nesnadno hovoří s jinými lidmi.

Nejzásadnějším specifikem ale je propojení profesního a osobního života. Uvědomil jsem si to, když několik mých kolegů muselo ukončit pracovní poměr s církví, když selhalo ve vztahu k druhému pohlaví. Kdesi na pozadí jejich vyloučení z činné služby bylo tvrzení „to přece kazatel nedělá“! Ano, neměl by to dělat, zároveň ale bychom při podobném excesu u jiných profesí nikdy neslyšeli tvrzení „to přece doktor, manažer, prodavač nedělá“. Pokud vyhodí z práce doktora, manažera nebo prodavače, pak to většinou nebude kvůli morálnímu selhání. Jde o to, že kazatel často hovoří o tom, „co by se mělo“. Máme spolu dobře vycházet v manželství, máme být mírného ducha, máme přinášet ovoce Ducha atd. Jakkoli víme, že i kazatele je jen člověk a že nemůže plně dostát tomu, co káže, přesto působí divně, když to, co vyhlašuje z kazatelny, nežije, a nebo, jak praví jedno přísloví, když vodu káže, víno pije.

Pokud nejste kazatelem, představte si, jak za vámi po kázání na téma manželství přijde kazatel a svěří se vám, že několik posledních měsíců se hádá se svojí ženou. Nebo si představte, že se to dozvíte od jeho manželky… Nemyslím si, že ho kvůli tomu vyhodíte ze služby, ale zřejmě na vás bude působit divně, že kázal o manželské lásce, když jí sám nepraktikuje. Jenže má kazatel jen proto, že nějakou oblast nezvládá, přestat na jistá témata kázat a vyučovat o nich? Pokud o nich káže, vypadá jako pokrytec, pokud o nich nekáže, pak kvůli svému hříchu, zamlčuje plnou Boží pravdu. Třetí možnost pak je dané oblasti zvládat, jenže to se ne vždy daří. To co popisuji, někdy může vést kazatele do pocitu osamělosti v tom smyslu, že o svých problémech vlastně nemůže mluvit, aby se před druhými neshodil.

Osamělost kazatele někdy plyne i z toho, že to, co řeší, je někdy pro jeho spolupracovníky spíše okrajová záležitost. Tím vůbec nechci tvrdit, že mají sborové věci „na háku“, že jim na nich nezáleží. Jen ale mají i jiné věci na starosti než sbor. Nyní si představte, že jako kazatel něco doma promýšlíte, trápíte se tím, modlíte se za to, nanečisto si zkoušíte, jak danou věc odprezentujete a pak o problému rozhoduje spolu s vámi někdo, kdo se s problematikou skoro neseznámil. Tím není řečeno, že by o věcech měl rozhodovat kazatel, protože měl více času nad věcmi přemýšlet. Je chci ukázat, jak se někdy kazatel může cítit. Jisté kauzy jsou pro něj celý jeho život, kdežto pro jeho spolupracovníky jen jedním z mnoha problémů. 

Posledním specifikem souvisejícím s pocitem osamělosti je jiná sociální realita, v které se kazatel nachází. Prostě se nepohybuje v sekulárním světě, tedy ve světě, v kterém žije celý sbor, který vede.  I proto se někdy cítí mimo realitu a někdy mu to, že je mimo realitu, naznačují ti, které vede. Zároveň je zde třeba dodat, že kazatel mimo realitu není, jen žije v něčem v jiné realitě, která je ale stejně tak bolestivá a někdy radostná, jako ta, v které žijí ostatní.

Když jsem se ptal při nástupu do předsednické funkce kazatelů na to, co ode mě očekávají, pak řada odpověděla něco ve smyslu, zajímej se o nás… I z této odpovědi jsem vycítil pocit samoty.     

Z toho, co jsem popsal, snad plyne, jak moc je důležité, aby kazatelé hledali nějaký hlubší vztah a aby neupadali do pocit, že je jim samota souzena. Nemusí mít nejbližší přátele ve sboru, kde působí, ale někde je mít mají…

Více o tomto a dalších problémech a řešeních v knížce, která mi snad za pár měsíců vyjde.

David Novák
předseda Rady Církve bratrské

Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz



 
Příbuzné odkazy
· Více o Sborový život
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Sborový život:
Člověk a církev – diskuse o formálním členství v církvi


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3
Hlasů: 1


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Kazatelská (pastorská, kněžská) samota" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.11 Seconds