V redakci Protestanta vedle sebe sedí protestanti z „výběrové“ i „lidové“ církve a navzájem se v této věci umíme patřičně dobírat. Kolega Turecký posléze přišel s nápadem uspořádat kolokvium Člověk a církev.

Vzhledem k tomu, že vztah jednotlivce a církve prochází v současné době živelnou proměnou, rozhodli jsme se zpřístupnit čtenářům, o čem 26. 7. 2008 v prostorách baptistického sboru Na Topolce přednášeli a diskutovali baptistický kazatel Jáchym Gondáš (společenství v pojetí baptismu), evangelický farář Tomáš Trusina (společenství v pojetí Českobratrské církve evangelické) a host, teolog a religionista Ivan Štampach (člověk a církev v osobním pohledu).

Podle zápisků Petra Tureckého sestavil Jan A. Dus.

Výběrová církev?

Jáchym Gondáš představil baptistický model společenství. Většinové pojetí lidových církví je již překonáno, státní církev je na ústupu (H. Küng). Důvodem je široká sekularizace společnosti a postupující odluka církve od státu.

Spíše než o „výběrové církvi“ by se mělo hovořit o „shromáždění“ – v popředí nemá být instituce, ale člověk. Již Menno Simons požadoval, aby se pozornost neupínala jen na kazatele. K církvi dále patří kázání, vysluhování svátostí, kázeň, následování. Baptistický důraz na utrpení (J. H. Yoder) není projevem nějaké bolestínské romantiky, ale důsledkem rozpoznání, že věrnost Kristu vede ke konfliktu. Nesení tohoto konfliktu i za cenu utrpení je znakem církve.

Nový zákon podle Gondáše nepočítá s tím, že by člověk mohl být členem společenství jen formálně. Jsou tu podstatné tři prvky: Víra není přiznání k souboru výpovědí, ani emocionální, psychologický vztah jednotlivce k Bohu, nýbrž živé, každodenní následování Krista. Svědecká služba se nerealizuje v postojích jednotlivce, ale v životě sboru, a to uvnitř i navenek: sbor je viditelnou sociální, politickou alternativou k pořádkům tohoto světa.

Ve snaze o autentické následování Krista kráčíme na ostří nože: církvi vždycky hrozí, že upadne do nové podoby zákonictví. Úsilí o vykazatelnost víry je riskantní zejména v dnešní společnosti, kde si člověk snadno vyslouží nálepku zákoníka. Na toto trvalé napětí si církev musí zvyknout a pracovat s ním: církev je dílna. Má však zaslíbení Ducha, a ten ji nese.

Baptistické pojetí připouští i diasporní, volně koinonické členství. Myšlenka nekoinonického, soukromě prožívaného křesťanství je však pro radikální reformaci absurdní. „Abychom mohli věřit, potřebujeme druhých. Není možné být sám křesťanem. (…) musíme se scházet, abychom mohli skutečně věřit. Dnes se stalo vše soukromým majetkem a soukromou věcí, víra také. A tím se víra kazí. Může prospívat jedině v obecenství.“ (E. Brunner).

Samotná formulace „členství“ je podle Gondáše zavádějící. Vhodnější je koncept společenství jako organismu s jednotlivými údy. Členství samo o sobě nemá žádný význam. Dokonce ani nelze říci, že by členství nějak souviselo se křtem. Křest není základním stavebním kamenem společenství, nýbrž svědeckou aktivitou. Proto i ztráta členství má v baptistické tradici jiný obsah, než ztráta členství v institučních církvích. Nejde o nějakou exkomunikaci. Ani rozvolněný vztah jednotlivce ke společenství nemusí být důvodem k vyloučení. Na druhou stranu to ale taky není důvod ke klidu a nezájmu, jak je tomu často v lidových církvích, kde je sbor tvořen pěti sty členy, a živých údů je dvacet. Na místě je pastorační úsilí.

Jak respektovat právo nebýt plně aktivním členem

Tomáš Trusina, farář „lidové církve“ v Benešově popsal své působení ve sboru, kde část členů i s farářem odešla do tzv. Jednoty bratrské. Otázka členství tu byla velmi důležitá, neboť v „charismatickém období“ sboru byly „mrtvé duše“ hromadně vyškrtávány z kartotéky. Po Trusinově příchodu je staršovstvo všechny nabralo zpět. Sbor (tvořený „postcharismatiky“ i „tradičními“ evangelíky) se ovšem ocitl před naléhavou otázkou: jak respektovat právo nebýt plně aktivním členem?

Ve svých úvahách vyšel Trusina z pojmu eklésia (církev) v jeho původním smyslu. Podobně jako „evangelium“ v antice znamenalo obecně „dobrou zprávu“ nebo událost (třeba příjezd císaře), „eklésia“ označovalo veřejně svolané shromáždění kolem takové události. Pojem „eklésia“ tedy není křesťanským vynálezem, ale nese v sobě i zkušenost života v obci: zkušenost sociální, zkušenost se vztahy. S lidmi, které znám, ale také s lidmi, které neznám. Tak to převzal i Pavel. Podle Trusiny jde nyní o to, jak se zvěstovaná událost vztahuje k církvi a k jejím jednotlivým údům. Je důležité, aby každý člen patřil do některého konkrétního sboru. V řádech ČCE čteme: „Členem ČCE je ten, který byl přijat a evidován jako člen některého farního sboru za podmínky, že byl řádně pokřtěn v některém jejím sboru (…). Člen, který nežije v obecenství Slova a svátostí, je ČCE považován za jejího člena, pokud se nerozhodl z církve vystoupit nebo z ní nebyl vyloučen.“

V Novém zákoně se o církvi hovoří v metaforách. V epištolách jsou to např. tělo Kristovo, stavba, chrám, vinice – vesměs výrazy, které navozují představu jasně definované, odlišitelné pospolitosti. Avšak v pozdější novozákonní literatuře, v evangeliích se projevuje nová zkušenost křesťanských obcí: vyběhli jsme na nečekaně dlouhou trať a konec je zatím v nedohlednu. Křesťané se již ve svém myšlení neorientují pouze na jedinou zlomovou událost, ale uvažují v perspektivě cesty. Událost přerůstá v příběh nové smlouvy. Tehdy se pevně ohraničené metafory přestávají užívat. Naopak: v evangeliích se vypráví o Ježíšových sporech s těmi, kteří se snaží udržovat hraniční čáru mezi Bohu milými a nemilými. To není jen doklad, že Ježíš vedl spory se zákoníky, ale také ozvuk sporů, jež vedli autoři evangelií se zákoníky z řad křesťanů. Povelikonoční církev kreslí v zástupech kolem Ježíše svůj autoportrét (J. Mrázek). Zástup je různě hustý, jsou v něm různě odhodlaní jedinci. Tento zástup je s Ježíšem na cestě. Občas je někdo dál, někdo blíž. Toto pojetí koresponduje s putováním Božího lidu do zaslíbené země: tam patřili i reptající, unavení, odpadající. I za ně se Mojžíš přimlouval.

Církev jako příbytek

Je-li zástup příliš těsný, může dokonce zatarasit cestu těm, kdo se k Ježíšovi snaží dostat (Zacheus). Novozákonní důraz na otevírání prostoru kolem Ježíše vede Trusinu k opatrnosti před výběrovým pojetím církve. Deklarovat prostor i pro ty, kdo nedocházejí, není výraz zemdlenosti, ale je legitimní reflexí zápasů, jejichž odraz známe z Nového zákona. Právě takovéto pojetí církve je vlastně nejnáročnější: kvalitně, přesvědčivě žít ve sboru z událostí, naslouchat, v aktivním jádru následovat, a zároveň zůstat otevřený i pro ty, kteří do jádra nepatří. Udržet prostor pro ty, kdo stojí opodál. V tomto pojetí dýchá evangelium.

Eklésia není podle Trusiny výběrová struktura. Je to sejití, shromáždění těch, kdo poslouchají příběhy o Bohu Izraele a Otci Ježíše Krista. Z hlediska jednotlivce i celého společenství je podstatné, že o Kristu mluví v perspektivě kontinuity. Církev nemá vést lidi k bodovému zážitku „události“. Tak vnímají víru někteří „pasivní členové“ s charismatickou minulostí. Víra se pro ně stala uzavřenou záležitostí – událostí, ze které se nestal příběh a která se nepropojila s ostatními úseky života.

Podle apoštola Pavla láska je velkorysá: proto unese i nechodiče a neplatiče. Např. v postojích starší generace se někdy odráží zásada, že „milosrdenství je víc než oběť“, tedy praktické, v občanském životě realizované křesťanství je cennější, než scházení kolem kultu. I z této zásady se sice může stát pokrytectví (někdy si tak evangelíci odůvodňují, proč je není vidět ve sboru), ale je možné takovému sebepochopení rozumět. „Lidové“ pojetí, vyjádřené citovaným řádem ČCE (viz výše) tedy není ústupkem svévoli jednotlivce. Případné vyloučení ze sboru každopádně neruší platnost křtu; křest není projevem lidské věrnosti, ale věrnosti Boží.

Další vhodnou metaforou církve je příbytek (J. Hendriks). Je otevřený, nedrží lidi uvnitř – neobrací je, nedělá z nich za každou cenu aktivní členy, ale dělá vše pro to, aby tu lidé našli sílu a mohli jít dál. Dává hostu možnost vyprávět vlastní příběh a naslouchat příběhům druhých. Jeho služebníci chápou sami sebe jako diakony: služebníky u stolu. Zmrzlý dostane místo nejblíže ohni. Člověk se tu může zdarma najíst a napít.

Organismus, ne organizace

Ivan Štampach nejprve poznamenal, že křesťanství je „nejorganizovanější náboženství“ a potom vyprávěl svůj vlastní příběh a z této perspektivy pojmenovával klady a zápory jednotlivých pojetí – impulzů, které ho osobně ovlivnily. Církev ve své katolické tradici navazuje na „nevědomý“, udělený křest. Tak jako Bůh sestupuje do lidského života, i celé lidství spolu s tvorstvem se pozvedá k Bohu. Církev je pokračováním inkarnace. Božské a lidské se v ní nemísí, ale přitom je neodlučitelně spojeno. Je to proces, v němž proudí Duch; proces organický – nikoli organizační. Štampach ho ilustroval na pravoslavném ikonografickém motivu seslání Ducha svatého: apoštolové sedí v půlkruzích, místo v čele je prázdné – je to místo Kristovo, který vstoupil na nebesa. Nad hlavami apoštolů jsou plamínky – Duch sestoupil na každého zvlášť, pro každého je to událost společná i osobní. Postava, která stojí zády, představuje Kosmos – událost se koná před tváří celého světa. Katolická tradice oslovuje spíše „člověka“: náboženského a filosofického hledače. Umožňuje mu navázat přátelské vztahy s velkými náboženskými školami lidstva, účastnit se mezináboženského dialogu.

Reformační tradice oslovuje spíše „křesťana“. Usiluje o důsledné naplnění víry, je cestou od náboženství k víře. Kladem tohoto přístupu je pojetí víry jako osobního rozhodnutí; víra není něco, co na člověka odněkud spadne, do čeho se narodil. Reformace vede k důslednosti. Jsou tu ovšem také úskalí, zejména se může vyskytnout extrémní, karatelský postoj k sobě navzájem i ke svému okolí. Štampach se neztotožňuje s heslem „víra bez náboženství“ (Funda); pokud se v lidových církvích náboženské potřeby potlačují, může se jejich potenciál projevit nečekaným, nebezpečným způsobem. Nicméně, samotné náboženství také nestačí. Květem náboženství, jeho pozvednutím a dotvořením má být víra.

časopis Protestant 2008/09