Krátké dějiny boje Církve adventistů sedmého dne (CASD) za právo na existenci v komunisty ovládaném Československu v letech 1948-1952 přináší mnoho zajímavého nejen pro dějiny malých svobodných církví, ale lze na tomto případě předvést také obecné postupy Komunistické strany Československa (KSČ) v postupném potlačování svobody náboženství.

CASD byla první státem uznanou svobodnou církví v Československu (ČSR), která byla administrativním zákrokem (tedy ne legislativní cestou) zakázána. Podrobné důvody a okolnosti, jež k tomu vedly, budou pojednány níže, ale zmiňme několik rysů církve, které v obecné rovině komunistický režim dráždily a mohou být považovány za obecnou devizu svobodných církví.

Prvním z nich je dynamičnost: v prvních pěti poválečných letech se počet členů církve zdvojnásobil. Ač se ostatní svobodné církve takovými úspěchy vykázat nemohly, v obecné rovině je dynamický růst ve 20. století pro svobodné církve typický.

Druhou společným rysem pro většinu svobodných církví jsou jejich historické vazby na západní demokracie, ať již přímo správní či pouze teologické. Orientace na Velkou Britanii či Spojené státy byla samozřejmě velmi přitěžující okolností pro řadu svobodných církví.

Třetím výrazným rysem je velká etická přísnost. Ve svém tradičním vnímání různých prvků učení bývají malé denominace nekompromisní a neústupné. To pak komunističtí pohlaváři a úředníci často chápali jako neochotu zařadit se a držet krok. KSČ si neústupnost malých denominací vyzkoušela v případě CASD a její pevnosti v přísném dodržování sobotního klidu. Tento střet vedl k perzekuci, zákazu, ale nakonec také k přežití církve. Ta poté, ač zbavená majetku a vnitřně rozervaná, byla do určité míry pro KSČ mementem, takže k podobně silnému tlaku na změnu ve vnitřním životě církve již po roce 1956, kdy byla církev opět povolena, nedochází.


PRVNÍ ZKUŠENOSTI S REŽIMEM (1948-50)

Prvním kontaktem CASD s novou politickou realitou byl požadavek Ústředního akčního výboru národní fronty z března 1948 na ustavení akčního výboru. Státem neuznané svobodné církve u nás byly organizovány na základě spolkového zákona a právě spolků se tato výzva týkala. Oběžník upozornil, že ty spolky, které akční výbory, jež se mají postarat o očistu spolku tak, aby vyhovoval lidově demokratickému směřování Československa, neustaví, budou považovány za rozpuštěné. K ustavení akčního výboru Československé jednoty adventistů s.d. (spolek) a k jeho potvrzení akčním výborem pro Prahu 12 došlo v dubnu 1948. Výbor v zásadě pouze prohlásil, že církev podporuje lidově-demokratické směřování ČSR a další aktivitu poté již nevyvíjel.

Prvním skutečným omezením života církve bylo přitvrzení poválečné praxe Ministerstva informací (později Ministerstva informací a osvěty), kdy se z omezování církevních nakladatelských aktivit postupně přešlo k jeho úplnému zákazu. Již v roce 1948 dosazovala nová vláda do soukromých nakladatelství pověřence, jež dohlíželi nad obsahem vydávaných knih. Na jaře 1949 byla zvolena při Ministerstvu informací Národní ediční rada česká, která se stala orgánem dohlížejícím nad vydavatelskou činností v celém státě. Soukromá nakladatelství byla likvidována a několik zbylých postaveno pod přísnou kontrolu cenzorů. V únoru téhož roku se adventisté ještě pokusili zažádat o povolení vydávat církevní časopis, a úřadům byl dokonce zaslán exemplář prvního připraveného čísla, ale i tato žádost byla zamítnuta s poukazem na protisocialistický duch některých článků.

Nový tiskový zákon č. 94/49 z 24. března 1949 o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací vyžadoval novou registraci nakladatelství, a tu adventistické „Nakladatelství Josefa Cepla" od Ministerstva informací a osvěty nezískalo. Nakladatelství se změnilo na „Výdejnu náboženských pomůcek", čímž bylo určeno, že publikační činnost se má omezit pouze na tisk „sobotních úkolů" (studijních materiálů pro první část bohoslužby) a modlitebních přednášek, ale i s tím byly problémy. Církev se snažila řešit krizi požadavkem na vydavatelské oprávnění přímo pro spolek, o které požádala dne 21. dubna 1949. To bylo Ministerstvem informací a osvěty 8. září 1949 zamítnuto. Totéž se opakovalo v roce 1950, kdy byla podána obdobná žádost. Spolek se měl podle Ministerstva školství a osvěty obrátit na některé ze schválených církevních nakladatelství.

V obecné rovině se státní správa snažila církevní nakladatelství unifikovat. V polovině roku 1949 představuje vizi vzniku společného nakladatelství pro všechny malé evangelikální denominace, včetně adventistů. Plán byl pak v roce 1951 rozšířen zřízením jednoho společného nakladatelství pro všechny protestantské církve (Kalich), rok nato bylo zřízeno Ústřední církevní nakladatelství. To však nelze chápal jako krok k naplnění církevních vydavatelských potřeb, spíše k jejímu utlumení a k efektivní kontrole. Záznamy tohoto vydavatelství vypovídají o tom, že malé denominace dostaly možnost vydat (neperiodickou) publikaci v průměru jednou za rok. Nejhůře na tom byli metodisté, jimž do roku 1978 byly povoleny pouze tři publikace.

Nejvýraznější změnou pro fungování církví a náboženských společností tohoto období, a nejvýraznějším legislativním zásahem do oblasti náboženství v komunistickém Československu vůbec představují dva tzv. církevní zákony z poloviny října 1949. Ještě před jejich vydání proběhla dne 13. října 1949 na Ústředním akčním výboru národní fronty schůzka, na kterou byli pozváni zástupci svobodných církví, jmenovitě baptistů, metodistů, adventistů, Jednoty bratrské, Jednoty českobratrské, Armády spásy a také zástupci mormonů. Zde jim bylo oznámeno, že církevní zákony zavádějí praxi státem placených duchovních a tak tomu bude i v jejich případě.

Navzdory protestům byly kazatelům těchto denominací, které vnímaly svou finanční nezávislost jako součást celkové svobody církve, v prosinci 1949 poprvé zaslány „státní" platy. Částka však stát zatížila natolik, že se vedení Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) rozhodlo celou záležitost pozastavit a přikročit k plnému financování těchto církví až po systematizaci kazatelských míst (tedy po výrazném snížení jejich počtu). Do té doby byla vyplácena u většiny svobodných církví jen část kazatelů, ostatní byli nadále placeni církví.

Zákony samotné postavily církve pod hospodářskou a personální kontrolu SÚC a církevních tajemníků, tedy pracovníků církevních odborů okresních a krajských Národních výborů. Jejich obsah (a obsah jejich novel) lze zjednodušeně shrnout tak, že veškeré církevní aktivity vyžadovaly státní schválení, mimo pravidelně konané bohoslužby v k tomu určených objektech. Zároveň s jejich zaváděním proběhla vlna uznání svobodných církví - u adventistů se tak tomu stalo v červenci 1950 se zpětnou platností k listopadu 1949.

Zároveň s tím se však řadě denominací a náboženských skupin tomuto uznání nedostalo a s pozdějším rozpuštěním jejich spolku byly tyto společnosti zakázány nebo vyzvány k sloučení s jinými církvemi (např. Spolky „snaha" a „rozhodných křesťanů" se přidružil k Jednotě českobratrské, část členů malé skupinky se jménem „Svobodná církve evangelická" přešlo k metodistům a podobně tomu bylo s „Biblicko-křesťanským shromážděním" a Jednotou bratrskou). Z církví, které státní uznání nedostaly jmenujme např. Křesťanské sbory, Armádu spásy a Novoapoštolskou církev.

Dalším omezením, jež utahovalo stále s většími potížemi dýchajícím církvím smyčku okolo krku, následovalo v roce 1950, kdy vydalo Ministerstvo vnitra výklad dopadu církevních zákonů na právo shromažďovací a ten napříště vyžadoval pro akce pořádané pod širým nebem povolení Národních výborů (oproti dřívější oznamovací povinnosti).

STUPŇOVÁNÍ PERZEKUCE

V polovině roku 1950 byl také schválen balíček opatření zabývající se reorganizací bohosloveckého studia, která měla nejen postavit bohoslovce pod kontrolu státu, ale také zamezit církvím, aby nepříznivý vývoj v oblasti vzdělávání mladých duchovních za posledních 10 let zvrátily. Bylo rozhodnuto o soustředění bohosloveckého studia na třech fakultách v Českých zemích a třech na Slovensku, semináře menších denominací se tímto ruší.

Tento krok dopadl na CASD obzvláště tvrdě. Poslední seminaristé opustili Misijní školu v Loděnicích u Berouna v roce 1936 a po otevření Školy biblických nauk na podzim roku 1946 se prokázal v této oblasti velký deficit, v roce 1950 studovalo na tomto ústavu tak již 62 studentů. To, společně s dynamickým růstem církve, bylo státní správě trnem v oku a tak povolila pouze pěti studentům pokračování ve studiu na Komenského bohoslovecké fakultě (pro srovnání Jednota Českobratrská, tehdy měla na svém semináři v Kutné Hoře 21 studentů, 7 z nich mohlo přestoupit na Komenského fakultě). O tom, kteří studenti mohou pokračovat na studiu v Praze rozhodli státní úředníci na základě pohovorů, jež byly zaměřeny pouze na jejich politické názory. Nutno ještě poznamenat, že nová legislativa neřadila bohoslovecké fakulty mezi vysoké školy, což finančně znevýhodňovalo jak vyučující tak i absolventy bohosloveckých fakult.

Dalším zásadním a systematickým zásahem do života CASD, a paralelně do života dalších svobodným církvím, bylo rozhodnutí o podstatném snížení počet kazatelů od 1.1.1951. Oficiálně to bylo to součástí celostátního přesunu pracovních sil do průmyslové výroby, ale tyto tzv. systematizace duchovenských míst měly podle vnitrostranických dokumentů také omezit misijní a pastorační možnosti svobodných církví.

Zpráva o systematizaci byla sdělena CASD koncem října 1950 a zároveň bylo také oznámeno, že kazatelé, jež zůstanou v duchovenské činnosti, budou nadále placeni státem (Národními výbory). Církevní výbor se pokusil proti argumentu potřeby více sil ve výrobě postavit organizováním zasílání rezolucí, v nichž se ohrožení kazatelé zavazovali k vykonání určitého,poměrně vysokého počtu brigádnických hodin. Úřady, aby si zachovaly tvář, nejdříve reagovaly odmítavě s tím, že je potřeba přesně uvést, kde a jak bude ona brigáda vykonána. Když to ještě v prosinci kazatelé napravili a poslali na jednotlivé Národní výbory i tyto údaje, zůstaly tyto žádosti již nezodpovězené a jedinou reakcí bylo oznámení o odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby od 1.1.1951.

Církev zaměstnávala před tímto zásahem 83 kazatelů, 12 katechetek a 14 dalších neduchovních zaměstnanců. K 1.1.1951 bylo propuštěno 21 kazatelů, jež byli nadále vedeni jako laičtí kazatelé, což církvi dávalo alespoň možnost hradit jim cestovní náklady, a 4 kancelářské síly. Navíc bylo 15 kazatelů doporučeno do důchodu. To vše se ještě zhoršilo po dokončení systematizace sborů na jaře 1951, po níž byl povolen jeden kazatel na systematizovaný sbor, což v praxi znamenalo více méně jeden kazatel na kraj - tedy 25 kazatelů včetně čtyř členů ústředí, což je cca 20% stavu před pouhým půlrokem.

V únoru 1951 je zástupcům nekatolických církví oznámeno, že nadále nesmí být mládež na církevní úrovni organizována, církevní mládežnické organizace mají přejít pod stranou ovládaný Československý svaz mládeže. Ministerstvo školství, věd a umění navíc v tomto měsíci ruší výjimku v povinné sobotní školské docházce udělenou adventistickým dětem.

V dubnu téhož roku rozhodlo Ministerstvo vnitra o plošném zrušení náboženských spolků, což mělo postihnout nejen církve a náboženské společnosti, jež neobdržely státní uznání (již o nich byla řeč), ale také zamezit charitativní činnosti povolených církví. Odepření možnosti dobročinné aktivity církvím bylo významným omezením tradičního postavení církve ve společnosti a ukázalo se v boji o potlačení křesťanství v naší republice jako velmi účinným nástroj. Změny v sociální politice, které v této době probíhají v evropských státech, tak v zemích socialistického bloku šly mimo církve a náboženské společnosti a ty na nich nesměly participovat.

Na jaře 1951 přichází výrazný zásah státní správy tentokráte do nitrocírkevních záležitostí. Státní orgány si, přestože církev plnila její požadavky, byly již dlouho vědomy chladného vztahu vedení CASD k lidově demokratickému zřízení (to opět můžeme vnímat jako obecný rys u svobodných církví, jejichž politická angažovanost, potažmo pro-socialistická angažovanost, byla minimální). Tiše vyčkávaly, monitorovaly situaci v církvi a hledaly sebemenší podnět, jež by se mohl stát záminkou k výměně starého vedení.

Podnětem se stal dopis jednoho člena, jež byl s vedením církve nespokojen. SÚC jej interpretoval jako doklad neúnosného vnitrocírkevního napětí a zasáhl překvapivě rychle, hned na dalším zasedání výboru CASD v červnu 1951 bylo konstatováno, že Josefu Ceplovi a Oldřichu Wagenknechtovi, členům tohoto výboru, byl odebrán státní souhlas, následující týden ze zdravotních důvodů rezignuje také předseda Josef Doubravský a s ním celé vedení. Provizorní výbor CASD (státní orgány nechtěly povolit novou řádnou volbu, dokud nebude vypracována nová ústava církve) měl pak takové obsazení, od něhož si státní orgány slibovaly větší míru spolupráce. Mezi 15 členy výboru figuruje 5 dělníků a jeden rolník. Jako neoficiální prozatímní předseda byl vnímán Tobiáš J. Zigmund, bývalý ředitel Školy biblických nauk, který před státními orgány projevoval sympatie ke KSČ (podle svých slov byl také do roku 1950 členem strany).

ZÁKAZ CÍRKVE

Ani přijatelnější vedení v čele církve však neuchránilo CASD před další perzekucí, očekávání státní správy ohledně větší míry kooperace ze strany nového vedení církve se koneckonců v roce 1951, spíše nenaplnila. Náměstek ministra pověřeného vedením SÚC Z. Fierlingera Vladimír Ekart, bývalý duchovní Československé církve, pracuje od konce roku 1951 na shromažďování materiálů, jež mají prezentovat odmítání sobotní práce u adventistů jako závažný hospodářský problém. Nutno dodat, že většina těchto zpráv církevních tajemníků se vyjadřovala v tom smyslu, že odmítání sobotní práce u adventistů narušuje pracovní morálku, část zpráv však také vypovídá o tom, že si vedení podniků ochotné braní nedělních směn u adventistů chválí.

Tyto materiály pak byly použity pro mezirezortní poradu,která se uskutečnila 29. února 1952 na SÚC. Porada se zabývala právě fenoménem sobotního volna adventistů a byli na ni pozváni zástupci ministerstva pracovních sil, národní bezpečnosti, paliv a energetiky, těžkého strojírenství, hutního průmyslu (zástupce se však nedostavil), všeobecného strojírenství a ministerstva školství. Vladimír Ekart shromáždil na schůzce záznamy výše uvedených ministerstev o jednotlivých případech narušujících z pohledu státních orgánů chod hospodářství a výuky a sestavil je do mozaiky celkového obrazu, který měl přesvědčit o tom, jak je sobotní volno v plánovaném hospodářství problematické (pouze zástupce Ministerstva všeobecného strojírenství dr. Baron podle zápisu ze schůzky neviděl ve výměně sobotních směn adventistů problém). Závěrem celé porady bylo usnesení o tlaku na adventisty, aby se volných sobot vzdali.

Tento požadavek předložil zástupcům církve náměstek Ekart v březnu 1952 při schůzce ohledně vznikající nové ústavy církve, ba dokonce vyžadoval vložení paragrafu o povolení sobotní práce do této ústavy. Provizorní vedení církve však toto rezolutně odmítlo s tím, že sobotní volno je pro adventisty věcí naprosto zásadní (ač podle vlastních slov T.J.Zigmund v konečné fázi tlaku podpořil za svou osobu přesunutí sobotních bohoslužeb na odpoledne, aby bylo členům církve umožněno odpracovat dopolední směnu).

Tři dny po schůzce církev reagovala písemně dopisem zaslaným SÚC 20. března 1952, v němž byla ještě jednou zopakována parafrázovaně slova, jež padla na SÚC o tři dny dříve. K hrozbě zákazu církve se zde praví: „Dovolujeme si připomenouti, že kdyby v naší lidově demokratické republice - v zemi plné náboženské svobody - došlo k rozpuštění církve adventistů sedmého dne, pak by to byla po frankistickém Španělsku druhá země světa, v níž by byla odepřena svoboda naší církvi."

Ve střetu adventistické církve a státu se od té doby již nic podstatného nestalo. Zástupci státu stupňovali svůj tlak (na nějakou dobu byl uzavřen sbor v Praze - Holešovicích) a zástupci církve vytrvale odmítali přistoupit na popření základního článku víry církve. Po té co se nezdařil ani pokus přimět k posunu bohoslužeb na sobotní odpoledne jednotlivé sbory, které k tomu byly vyzvány místními církevními tajemníky, přistoupil SÚC k přípravě podkladů pro administrativní zákaz církve.

První návrhy vypracoval náměstek Ekart již v červenci 1952, konečná verze však byla po zapracování připomínek ministra Z. Fierlingera předložena 20. srpna 1952 pod názvem „Postup proti církvi adventistů" Politickému sekretariátu ÚV KSČ ve složení K. Gottwald, V. Široký, A. Čepička, J. Dolanský a V. Kopecký na zámku v Lánech, kde byl také návrh schválen.

V důvodové části dokumentu se praví: „Adventisté zdržují se některých pokrmů, zvláště vepřového, koňského a králičího masa. Tento náboženský předpis vedl v některých případech k odmítání pěstování vepřového dobytka. Adventisté ve svých členech tlumí soustavně zájem o veřejné otázky, vedou věřící k apolitičnosti a zřejmě pod vlivem svých církevních vedoucích vypověděli někteří adventisté své členství v KSČ… Činnost adventistů jest v rozporu s některými ustanoveními naší květnové ústavy, jako například odpírání občanských povinností z důvodu náboženského vyznání, dále že výkon práva svobody vyznání je u adventistů v neshodě s veřejným pořádkem /svěcení sobot/, zneklidňování tvrzením o blížícím se konci světa atd."

Zákaz měl být původně platný od září, ale kvůli chystanému zajištění majetku byla platnost posunuta na 1. říjen. Administrativní zastavení činnosti přišlo pro církev nečekaně. Ozvaly se sice ojedinělé varovné hlasy, ale jediné co se zdařilo, bylo převezení části knihovny bývalého semináře do soukromých bytů členů církve. V den zákazu oznámila komise, v níž byli zastoupeni také agenti Státní bezpečnosti, příslušnému kazateli, stejně jako vedení církve, že jim, sboru a církvi jako celku se od tohoto dne odebírá státní souhlas (ač administrativní odebrání bylo podle platných legislativních norem možno jen u kazatelům, jak později v roce 1968 během rehabilitačního procesu poznamenala Generální prokuratura). Kazatelům bylo oznámeno, že budou převedení do výroby mimo své dosavadní působiště.

Komise zároveň pořídila soupis majetku a přítomní agenti StB pátrali po kompromitujících materiálech. Přítomným kazatelům se v několika případech podařilo zabránit vpašování takových materiálů či zbraní, takže se tento záměr nezdařil.

ZÁKAZ CÍRKVE - PŘÍČINY, DOPADY, OKOLNOSTI

Zákaz sám o sobě nemohl být způsoben pouze zmíněnými potížemi odmítání sobotní práce a hospodářskými či pracovně-morálními dopady téhož. O skutečné motivaci pro tento postup se dozvídáme s plnou jistotou až z dalších materiálů, jejichž vznik spustil zákaz CASD. 25. srpna 1952, tedy pouhých pět dní po schválení zákazu CASD ale stále více než měsíc před jeho realizací, vyšel z jeho pera náměstka Ekarta další dokument, který vyvozoval z rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ o zákroku proti CASD použití stejných postupů proti dalším malým denominacím - Bratrské jednotě Chelčického a Evangelické církvi metodistické, a to pouze na základě toho, že v rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ z 20. srpna bylo nařízeno sledovat činnost dalších náboženských sekt.

Návrh neobsahuje důvodovou zprávu pro takovýto zákrok, tato dvoustránková zpráva jen stručně charakterizuje zmíněné církve a navrhuje použít vůči nim stejný postup jako proti adventistům. Dokument byl podrobněji rozpracován začátkem října 1952 a k seznamu společností určených k likvidaci přibyla ještě Náboženská společnost Československých unitářů.

Tento návrh byl sice později v době mírných korekcí tvrdosti kurzu komunistického režimu zavržen, ale ukazuje, co bylo skutečnou příčinou zákazu CASD. Církev adventistů sedmého dne představovala pro část komunistické garnitury test, dopad zákazu měl být určující pro pokračování v administrativním zákazu dalších malých denominací. Tuto hypotézu potvrzuje skutečnost, že jedním z důvodů proč v roce 1953 nebyla na základě odsouzení předních baptistů pro špionážní činnost, zakázána celá baptistická církev, byly podle zprávy SÚC „neblahé zkušenosti s církví adventistů, která v podzemí žije dále a dokonce ještě sílí". Stejně tak můžeme z konsekvencí vyvodit závěr, že z tohoto hlediska CASD v tomto testu obstála a nevědomky tak pomohla dalším denominacím.

Tato zkouška věrnosti zásadám nebyla snadná, kazatelé byli na základě zmíněného opatření ministerstva pracovních sil poslání do výroby daleko od svého bydliště a tak odděleni od svých rodin. Velká část z nich byla také v letech 1954-5 odsouzena k trestům odnětí svobody a část si odpykávala svůj trest v drsném prostředí uranových dolů na Jáchymovsku (vzpomeňme např. na stopu vězněných adventistů v próze Jiřího Stránského).

Administrativně a soudně byli perzekuováni také členové církve, nejhorší formou tlaku bylo vyhrožování odebráním dětí, nebudou-li v sobotu navštěvovat školní výuku. Ve dvou případech však zašla věc tak daleko, že soud bezprecedentně rozhodl o odebrání dětí rodičům a jejich umístění do ústavní péče. Soud zdůvodnil své rozhodnutí přímo náboženskou výchovou, což později kritizovala interní zpráva Ministerstva školství a kultury, neboť takovéto zdůvodňování soudních rozsudků ničí již tak chatrný plášť náboženské svobody, do níž se státní správa snažila svou církevní politiku zahalit (v roce 1960 se objevil další, již poslední případ odebrání dětí na Ostravsku).

Přesto se adventisté nevzdali své zásady sobotních bohoslužeb a nakonec byla v roce 1956 církev opět povolena, k čemuž notně napomohlo jmenování liberálního komunisty J. Havelky do čela SÚC v roce 1953. Do budoucna pak již zůstal pro další politické rozhodování tento zákaz příkladem neúspěchu radikálně konfrontačního přístupu k malým denominacím.

Jiří Piškula

Autor se dějinami CASD zabýval v rámci své disertační práce

Zdroj: Evangelický týdeník - Kostnické jiskry 2009/21-22