Vsadili jste si někdy sportku? Ten pocit – vyhrát několik milionů, to by mi pomohlo vyřešit spoustu problémů. Anebo alespoň těch 10 000 Kč, mohl bych alespoň to anebo ono.  Když tak nad tím přemýšlím, jaká výhra je vlastně dostatečná? Koupit si dům, auto nejlépe dvě, vybavení, investovat tak, abych již mohl žít pouze z výnosů – na to deset tisíc nestačí. Na druhou stranu, ani těch deset tisíc na ulici člověk nenajde a určitě by bylo příjemné je vyhrát.

Člověk si tak v duchu plánuje, co by s penězi udělal… Zkusili jste o tom promluvit doma („Vsadil jsem sportku, v jackpotu je sto milionů, kdybychom to vyhráli, tak bych chtěl koupit…“)? A co vám na to řekl manžel nebo manželka? Jsem přesvědčen, že jste se určitě neshodli. Určitě jste se začali dohadovat o tom, jestli bude lépe koupit tu, či onu věc. A možná u vás v rodině pak nastalo dohadování ve stylu „takové normální rodinky“: Proč by si nemohla vzít Frantu Vopičku, když to bude slušný člověk?

Chci ale připomenout příběhy lidí, kterým se poštěstilo a v loterii skutečně vyhráli. Ve značném množství případů se jedná o smutné příběhy. Možná si vzpomenete na jedny z prvních výherců po revoluci – manžele, kteří svoji výhru z obavy před sousedy a jejich pomluvami tajili, pouze manželka se neprozřetelně zmínila své mamince. Ta si to neponechala pro sebe. Výsledek? Hádky mezi manželi, rozvod, z manžela alkoholik.

Stejně tak máte určitě ve svém okolí lidí, kteří začali podnikat, zpočátku se jim hodně dařilo a z peněz takzvaně „zblbli“. Tito podnikatelé najednou získali pocit, že mají hodně peněz (to platí samozřejmě pouze do doby, než je vypracováno první přiznání) a domnívali se, že jsou něco víc než ostatní. Že si mohou dovolit různé věci, na které ostatní nemají a že už vlastně ani nemusejí pracovat. Nemusím připomínat, že toto opojení trvá krátkou dobu a mívá hodně hořké konce.

Jak to souvisí s církevními restitucemi? Mám obavy, jestli se pro dnešní církve nebude jednat o obdobnou situaci. Abychom si rozuměli: Pokud stát někomu něco ukradl, není pochyb o tom, že by se okradenému měl omluvit a ukradené vrátit. Je nepochybné, že komunistický stát církve, zejména římskokatolickou, okradl. Pokud bylo náboženství „opiem lidstva“, nemohli komunisté nechat toto „opium“ bez povšimnutí. Je jistě správné, že stát omluvil (ani vlastně nevím, jestli se tak stalo?) za krádeže. Otázka ale zní – bude církvím prospěšné, pokud jim stát vrátí to, co jim ukradl?

Mám obavy, aby zvláště protestantské církve nedopadly jako výše vzpomenutí manželé. Současné vedení církví již osobní křivdu, která se církvím udála někdy v 50. letech 20. století, nemůže pociťovat. Samozřejmě nepopírám, že jsou součástí církve, které se stala křivda. Ale je jistě něco jiného, když někdo ukradne auto mně osobně, než když ho někdo ukradl před sedmdesáti lety mému dědečkovi.

Mám obavy, aby pro současné církve nebyly církevní restituce cosi jako výhrou ve sportce. Mám obavy, zda takový jednorázový příspěvek státu církvím nezpůsobí z dlouhodobého hlediska zlo. Samozřejmě, všichni budou tvrdit, že nikoliv, ale…

Mám za to, že i z historie vyplývá, že pro církev je lépe, pokud ze světského hlediska žije v jistém mírném nedostatku anebo v mírné křivdě. Taková situace lidi nutí hledat Boha, spoléhat se jen na něj. Mám obavy,ž e pocit „dostali jsme tolik a tolik milionů korun, konečně můžeme realizovat všechny ty projekty (školy, misie, domy péče), postavit nové modlitebny, sborové budovy“ – prostě určitý pocit moci, i když samozřejmě umně maskovaný za bohulibé účely, může vést k tomu, že církve přestanou spoléhat na Boha a začnou realizovat své vlastní, dlouhou dobu plánované projekty.

Mám obavy, že málokterá protestantská, letniční či charismatická církve má takové mechanismy, které by mohly zabránit nesprávnému (nikoliv ovšem ve světském slova smyslu) nakládání s těmito penězi. Mám obavy, aby přijetí takových peněz nebylo pro církve danajským darem, který v konečném důsledku povede k osobním tragédiím, rozpadům či rozštěpením církví.

Upřímně – opravdu máme tak proměněné charaktery, že umíme tyto peníze odložit a třeba je několik měsíců či let nepoužít? Vzpomněl jsem si na životopis Tomáše Bati, který si v době prvé republiky koupil osobní automobil (pro mladší: tehdy to byla velká vzácnost), a přestože z něj měl velkou radost a těšil se na něj, nechal jej měsíc v garáži, než jej poprvé řídil…

Budou církevní restituce pro církve prospěchem? Opravdu bude pro církve dobré, aby bez vlastní zásluhy jednorázově a rychle přišly k ohromnému (ve vztahu k tomu, co vlastní v současné době) majetku? Co tento majetek udělá se vztahy uvnitř církví?

Závěrem bych chtěl připomenout ještě jeden námět k zamyšlení, a to bez hodnoceni jeho oprávněnosti, Církevní restituce by měly být zaplaceny ze současných a budoucích daní. Ptám se: Je to správné, aby na církevní restituce přispívala celá republika, všichni občané ze svých daní? Nebude tím fakticky spáchána další křivda, pokud naprostou většinu občanů ČR tvoří ateisté, resp. lidé zaměření proti církvím? Nebude rozhodnutí o církevních restitucích, resp. jejich placení proti faktické vůli skoro celého národa? Stále se nemohu zbavit obavy z toho, že vyplacení církevních restitucí bude vlastně jakousi značně vysokou sociální dávkou podvazující vlastní aktivitu, která povede k pasivitě, nečinnosti a spolehnutí se na pomoc státu.

Nebylo by pro církve z dlouhodobého hlediska lepší (katolíci prominou), aby se stát za spáchaná příkoří pouze omluvil, aniž by církvím vyplácel jakékoliv peníze?

Mgr. Miroslav Nerad
autor je advokátem a členem Křesťanského společenství Praha

časopis Život víry – září 2008