V roce 2020, hned na jaře, kdy lidé byli nuceni přijímat různá omezení, jsem se dovtípil, že velmi brzy budou čelit rozhodnutí v souvislostí se snahou zavést povinnou vakcinaci. Nikdo mi tuto prognózu nevěřil, jelikož média tuto možnost vehementně popírala, a někteří mě považovali za krajního pesimistu.

Přednáším vakcíny z pohledu farmaceuta a již počátkem jara jsem se rozhodl se napsat v češtině podrobnější článek, aby si čtenáři mohli ve svém jazyce přečíst danou problematiku komplexněji. Další článek jsem pak věnoval bezpečnosti vakcín a kolega napsal článek o bezpečnosti vakcín proti Covid-19. Následující článek jsme věnovali problematice genových RNA a DNA vakcín. Odlehčenou statí jsem přispěl i do sborníku Institutu Václava Klause. Poslední článek se pak týká etiky očkování a nežádoucích účinků vakcín.

Rok 2021 byl patrně rokem pocitu ohrožení chytrými ženami.

Tedy pokud jste bílý muž, konzervativní evangelikální nebo kalvínský kazatel. Pokud by byl Twitter vytištěn inkoustem, loni by se vysypaly sudy listů s debatou o osobách a práci nejméně čtyř křesťanských žen, které skupina TheoBros tak rádi nenávidí: Beth Mooreové, Beth Allison Barrové, Kristin Du Mezové a Karen Swallow Priorové. Nemluvě o pomlouvání viceprezidentky Kamaly Harrisové jako „Jezábel“.

Vitriol je tak silný, že jeden reformovaný teologický seminář údajně položil otázky ohledně některých z těchto žen jako lakmusové testy pro přijetí.

Daniel Kleven z Minneapolis 31. prosince zveřejnil na Twitteru fotografii e-mailu, který obdržel od přítele, který požádal o přijetí do Bethlehemského teologického semináře, školy v Minneapolis založené vlivným reformovaným teologem a pastorem Johnem Piperem. Kleven je bývalý student a zaměstnanec semináře v Betlehemu.

Stále znovu se v médiích (našich i zahraničních) dovídáme, že ten a ten člen nějaké náboženské komunity, který byl donedávna nábožensky vlažný, případně stál úplně na okraji, se ve své víře či orientaci „zradikalizoval“ a stal se teroristou. Někdy je takto charakterizována i celá skupina. Zpravidla se dnes jedná o mladé muslimy – muže i ženy – kteří odcházejí bojovat za tzv. Islámský stát či jiné podobně zaměřené útvary na Blízkém východě nebo v Africe, nebo v jejich jménu a s jejich požehnáním působí záměrně destruktivně v prostředí západní kultury. Už se ovšem můžeme setkat i se zprávami o „radikalizaci“ odpůrců přijímání migrantů z válkou sužovaných zemí, zejména právě muslimů, a paradoxně dokonce i o „radikalizaci“ frustrovaných odpůrců českého prezidenta. Za pozornost však stojí především „radikalizace“ v oblasti náboženství. Co se tím míní a je taková nálepka vůbec vhodná?

Slovo „radikální“ a všechny jeho odvozeniny vycházejí z latinského výrazu „radix“, který znamená „kořen“ ve smyslu základu či výchozího zdroje nějakého fenoménu. „Radikalizace“ by tak měla znamenat „návrat ke kořenům“, orientaci na to, co je v naší duchovní formaci zcela základní a výchozí. V zavedeném úzu se však tento smysl už ztratil a radikalizací se míní přechod k bojovnější, nesmlouvavé a po vnější stránce brutálnější verzi nějaké povýtce konfrontační ideologie, která v případě náboženství nemá s duchovními kořeny nebo základy obvykle vůbec nic společného a představuje naopak spíš jejich protiklad.

Křesťanství je nízkoprahové náboženství. Když se porozhlédneme po pestré krajině různých náboženských tradic, velmi často přitom narazíme na fenomén určité výběrovosti. Na více či méně přísné odlišování širokého okruhu sympatizantů a mnohem užšího kruhu zasvěcených, přičemž první mohou na pravdách své tradice participovat pouze částečně, zatímco pro druhé je odhaleno i to, co zůstává před světem skryto. Křesťanství se ve své naprosté většině oproti tomuto modelu vymezilo a programově se stalo náboženstvím „pro každého“.

Bylo by přitom ovšem nedorozuměním, kdybychom se domnívali, že křesťanství je motiv skrytosti cizí. Přesnější by snad bylo konstatovat, že exoterní povaha křesťanství spočívá v tom, že pro všechny bez rozdílu otevírá stejný přístup k tomu, co je a zůstává ze své povahy skryté.

Nápadně se to ukazuje už na samotné postavě Ježíše Krista – tedy na „skrytém zjevení“. Skrytě se odehrávají dva stěžejní body jeho životní cesty: narození a vzkříšení. Pokaždé pod příkrovem noci, pokaždé mimo pohledy lidí. Jak k narození, tak i ke vzkříšení Ježíše Krista je možné se vztahovat pouze ex post, z perspektivy víry, z odstupu. Velmi trefně tuto paradoxní povahu novozákonního zjevení formuloval Martin Luther ve svém výroku: „Bůh se skryl v Kristu.“

Vždy jsem měl za to, že ze Staré smlouvy vychází smlouva Nová. Považoval jsem to za přirozené. Nikdy jsem nad tím neuvažoval. Bral jsem to jako axiom, že dvěma body prochází jediná přímka. Pak ale na sousední Granosalis zavítal ze synagogy jeden konvertita k judaismu a začal zde prosazovat tezi nadřazenosti judaismu nad křesťanstvím, které označoval jako bludné, a fanaticky napadat našeho Pána Ježíše Krista i víru v Něj.

Proto jsem byl nucen, v obraně své víry, se podívat na rabínský judaismus podrobněji, ačkoli mne do té chvíle vůbec nezajímal a neměl jsem s ním jakýkoli problém. Náhle jsem musel řešit problém: Co přirozeně navazuje na Starý Zákon: Nový Zákon - či rabínský judaismus?

Starozákonní bohoslužba je popsána mj. v 3. knize Mojžíšově. Chrámová bohoslužba je popsána v 3 knize Mojžíšově, 16. kapitole. A židovská bohoslužba je charakterizována třemi entitami: stánkem úmluvy, později chrámem, veleknězem a obětí. 

Odchod vlivné evangelikální křesťanky Beth Moore z největší americké protestantské denominace, otevřel otázky o roli žen v církvi. Globální církev bez ohledu na denominaci stále více čelí výzvám, jak efektivně využít obdarování, které věřící ženy do církví přinášejí.

Courtney Moore, která má jen stejné příjmení jako Beth Moore, ale není s ní v žádném rodinném vztahu, vyrůstala jako jižní baptistka a předpokládala, že se vdá, bude mít děti a žít život ohraničený teologií biblického ženství, to jest víra, manželství a mateřství. Její život se odvíjel zhruba v tomto pořadí. Během studií na Southern Baptist Theological Seminary v Louisville potkala svého manžela, vzali se a ona se ujala role pastorovy manželky, a nakonec se z ní stala matka tří dětí.

„Opravdu jsem uvěřila příběhu, že dobrá křesťanka by měla být žena v domácnosti, a že to je její skutečná hodnota,“ říká v rozhovorupro Religion News Service. „Neměla jsem vůbec žádné kariérní ambice, kromě toho, že jsem v domácnosti a vychovávám své děti.“

„Stalo se v oněch dnech /v srpnu 2020/, že vyšlo nařízení /zákon o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2021 č. 332/2020 Sb. /od císaře Augusta/ resp. předsedy poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka, prezidenta ČR Miloše Zemana a předsedy vlády ČR Andreje Babiše/, aby byl po celém světě /resp. v České republice/ proveden soupis lidu.“ (srov. Lk 2, 1)

V křesťanské tradici máme „soupis lidu“ spojený s vánočními událostmi. Autor Lukášova evangelia touto zmínkou zasazuje narození Ježíše Krista do kontextu „světových dějin“ a zároveň vysvětluje, jak došlo k tomu, že se Ježíš „z města Nazareta“ narodil v Betlémě.

V České republice se letošní sčítání lidu v podstatě kryje s velikonočním obdobím a nakonec se týká i víry. Původní návrh otázku na víru a příslušnost k církvi nebo náboženské společnosti neobsahoval, neboť při minulém sčítání v roce 2011 na ni neodpovědělo 45,2 % obyvatel. Dalších 6,7 % sice uvedlo, že jsou věřící, ale neuvedli žádnou církev nebo náboženskou společnost. Nejvíc věřících se tehdy přihlásilo k Církvi římskokatolické (10,3 %), Českobratrské církvi evangelické (0,5 %) a Církvi československé husitské (0,4 %).

Mám ráda svůj papírový diář. Dávám si záležet na jeho vnější podobě, prodavači v papírnictví mě znají. Schovávají mi modrý, vědí, že tohle je moje oblíbená barva. Když modré diáře nejsou, prodavači se omlouvají. Nevadí. Přizdobím svůj nový diář polepkami, které mi tu naději připomenou. Někdy jsou to povzbudivé citáty, jindy obrázky dětí, krajin, moří nebo hvězd. Kolem nás je spousta inspirace a pro naději stačí vztáhnout ruku, třeba k nebi.


Diáře jsou fajn, člověk ví, odkud jde a kam směřuje. Někdy dokonce ví proč. Bylo to tak i na počátku roku 2020. Když jsem pořádala své plány pro tento rok, překvapilo mě, že pořád je na co se těšit. Miluju rodinné oslavy, na kterých se sejde nejen širší rodina, ale i spousta přátel. Pravidelně chodívám cvičit, a tam jsou kámošky, které, stejně jako já, domlouvají svému stárnoucímu tělu, aby se čiperněji pohybovalo a nemyslelo na lecjakou bolístku. Spousta se jich dá rozdýchat a rozcvičit, takže se nám do jisté míry daří oddálit vizi starého železa. Také mám z předešlého roku zakoupené vstupenky do divadel, abonentku na koncerty, permanentku do bazénu. To jsou místa, která – kromě shromáždění křesťanstva nejvíce oblibuji.

S radostí zapisuji do diáře, kdy a co, přizdobím veselou samolepkou nebo symbolem. A těším se, protože kromě těchto zvyklostí tady bude i dovolená, v diáři je radostnou šipkou proškrtnutý příslušný týden, který strávím také s přáteli nebo s někým z rodiny. Přátele, sousedy a jiné přívětivé osoby potkávám na nákupech, v čekárně u lékaře, na přednáškách nebo v parku na procházce se psem. A když už nějakou dobu nikoho nepotkám, stačí zvednout telefon, domluvit si návštěvu, společný oběd v restauraci nebo prohlídku zajímavé výstavy. Člověk není ostrov, a z toho mám velkou radost.

Kde svoboda končí, a kde začíná

Moje první a poslední poznámka o covidu. A není v ní nic nového a objevného. V posledních dnech mě hodně trápily příspěvky některých mých facebookových přátel o rouškách, svobodě a rádoby vtipy na toto téma. Dnes ráno mi došlo, že jsem vlastně rád, že na facebooku mám i příznivce pana poslance Volného, Chcípl pes, odpůrce očkování, a taky ty, kteří tam dávají chytré citáty a fotky předjaří. Alespoň nejsem jen ve své bublině.

Jsem také farářem na vesnici, větší půlka mých sester a bratří volila Babiše a Zemana a pár z nich i Okamuru a komunisty, kteří jsou podle mě zemští škůdci. A někteří z nich mě pravidelně zásobují nepodepsanými wordovskými soubory se zaručenými zprávami o uprchlících za humny, čipech Billa Gatese a muslimském vedení Pirátů. (Nepřestávám je proto mít rád a i si jich pro jiné vážím…) Občas dohledám zdroje a pošlu zpět. Ale v zásadě nevím, co mám dělat jiného, než kázat o Pánu Ježíši, lásce, odpuštění a Boží představě světa, jak ji (samozřejmě subjektivně) vyčítám z Bible.

Židům 10:25 Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.

Toto místo písma se s oblibou používá na povzbuzování, či napomínání lidí, jejichž docházka do církve poněkud pokulhává, případě nechodí vůbec. Pojďme se však podívat, o čem je tu skutečně řeč.

Slovo nezanedbávat je přeloženo ze slova ἐγκαταλείπω (egkataleipó), což ve skutečnosti znamená „zanechat či opustit“ a je například použito ve verši, kdy se Ježíš na kříži zvolal „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Marek 15:34). Nejedná se tedy o napomenutí před opomínáním, či nepravidelnými návštěvami, ale skutečné opuštění, zanechání dané věci za sebou.

A co tedy neměli opustit? Že by církev, nebo její nedělní setkávání? No, koukněme.

Ve své útlé knize Fantazie a poslušnost z roku 1968 píše Dorothee Sölle: „Je možno v životě přesně rozlišovat mezi poslušností vůči Bohu, kterou máme uznat, a mezi poslušností vůči lidem, kterým ji můžeme nebo máme z dobrých důvodů odepřít? Domnívám se spíše, že jsme dnes jako křesťané povinni podrobit kritice jakoukoli poslušnost a že tato kritika musí být radikální!“ Změnilo se něco zásadního v církvi a společnosti od doby, kdy byla tato slova napsána? Může se zdát, že se změnilo mnohé. Minimálně dnes o významu slova „poslušně“ nepřemýšlíme v bezprostředním stínu politického režimu, který si absolutní poslušnost nárokoval. A nejen to. Od šedesátých let do značné míry vyvanula i dusivá poslušnost autoritám rodinným, generačním, kulturním. Může se tak zdát, že do určité míry je radikalita Dorothee Sölle anachronismem.

Přesto ani my nejsme vyvázáni z nutnosti znovu přemýšlet, je-li poslušnost (českým protestantům tak důvěrně známá, coby hlavní ctnost Karafiátových broučků) skutečně bytostnou součástí křesťanství, nebo spíše jeho Achillovou patou. Už jen proto, že Písmo – zejména v Kralickém překladu – důrazem na poslušnost nešetří. A to nejen ve vztahu k Hospodinu, ale i k „pánům tělesným“ (Ef 6,5). Možná, že nejsme schopni v „životě přesně rozlišovat“, kdy je naše poslušnost na místě, nicméně pokud nechceme odložit Bibli do archivu, nelze neusilovat alespoň o rozlišení nepřesné, situační a nedefinitivní.

Scénárista Martin Fahrner s režisérem Lubomírem Hlavsou ve filmu Jako letní sníh představují učitele národů jako teologa, který mimo jiné ovládá velmi dobře pastorační umění. Poslední biskup Jednoty bratrské, Jan Amos Komenský během portrétování nizozemským mistrem temnosvitu Rembrandtem van Rijnem vypráví svůj životní příběh. Komenský vzpomíná, Rembrandt zpočátku vtipkuje a svého klienta si dobírá. Je udiven zvraty i maličkostmi a hlavně je zvědavý, jak to všechno snášely jeho tři manželky, které Komenského postupně provázely životem.

Stalo se nečekané, Komenského vyprávění vyburcuje mistra z letargie a on opět přijde na chuť svému řemeslu. Cítí, že zase maluje něco víc, než co je vidět na první pohled. Do obrazu „Starého muže“ vtiskl paprsek naděje, a to do prorocky rokujících očí i do celé postavy, oděné prostým šatem; tak chudého preláta prý ještě neportrétoval. I modlitebně sepnuté ruce dosvědčují nadějnou odhodlanost představitele církve, nizozemskému mistrovi celkem neznámé.

Po kapitole věnované hlavním okruhům námitek, rizik i očekávání a možností, spojených s „provozováním“ bohoslužeb a dalších společných církevních činností na internetu videu (časopis Protestant 10/2020), se autor v závěrečné kapitolce věnuje otázce: Znamená virtuální nutně deficitní?

Virtuální = deficitní?

Tento cyklus byl nazván „církev ve virtuálním prostoru“. Na závěr se ještě vraťme právě k pojmu virtuální/virtualita. V našem kontextu je toto slovo užívané častěji (virtuální církev, virtuální víra, virtuální bohoslužby) než např. slovo „digitální“, které se jako spojení „digitální církev“ často užívá v Německu.

Po kapitole věnované videu a internetu (časopis Protestant 9/2020) v závěrečných kapitolách probere autor hlavní okruhy námitek, rizik i očekávání a možností, spojených s „provozováním“ bohoslužeb a dalších společných církevních činností na internetu.

Média stupňují riziko odcizení

Obavy a nadšení provázejí média po celé dějiny. Souvisí to bezpochyby s dvojím založením člověka: bezdůvodně se bát toho, co nezná, či toho, co je nové; nebo naopak to nové utopicky přeceňovat. Je ale také zřejmé, že obavy a nadšení spojované s médii mají svůj reálný základ. Neboť dvojznačnosti života se nevyhnutelně projevují i ve dvojznačnosti fenoménu médií, tedy těch smyslově vnímatelných prostředků, skrze něž dochází ke komunikaci, i komunikaci evangelia.

Je očividné, že užívání každého média, jak četba knihy, tak poslouchání rozhlasu, chození do kina či sledování televize se stávalo či může stát v nejobecnější rovině tím, co aktualizuje lidské odcizení: (sebe) obelhávání, manipulaci, zneužívání, únik ze světa skutečného do světa neskutečného.

Křesťanství, a řekl bych především to protestantsko-evangelikální, je v těchto dnech podle mě v západním světě ohroženo nejvíc od dob druhé světové války, a to kvůli situaci po volbách ve Spojených státech. Toto ohrožení nechtě, ale neomylně vyvolávají křesťanští příznivci poraženého prezidenta Trumpa. A nejde jen o nějaký chvilkový, dílčí problém. Je totiž něco shnilého ve státě dánském. To, co jsme z povzdálí mohli tak trochu tušit, vystupuje teď v jasných konturách.

V sobotu 12. prosince 2020 se ve Washingtonu sešly tisíce příznivců Donalda Trumpa, kteří stále nejsou ochotni přijmout jeho volební porážku. Demonstrace se konala pod názvem Jericho March (Pochod na Jericho) na National Mall, Šestihodinový program je celý ke zhlédnutí na internetu, ale přestože to byla křesťanská akce, vydržel jsem se dívat jen chvilku, je to jen pro otrlé. V předstihu byly simultánně obcházeny budovy Kapitolu (sídlo parlamentu), Nejvyššího soudu a Ministerstva spravedlnosti, každá samozřejmě sedmkrát.

Po historickém srovnání nástupu s nástupem knihtisku a televize (časopis Protestant 8/2020) se autor dostává k videu a internetu.

Obavy a očekávání – video

Podobné debaty se objevily, když se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století začala objevovat videotechnologie. I s videem se pojil dualismus velkého očekávání a obav: video má dopomoci k větší autonomii diváka a má ho vzdělávat. Divák zítřka bude díky tomu aktivní, bude se podle svých přání podílet na televizním programu, bude kritičtější a selektivnější a sám bude chtít vysílat. Video je chápáno jako faktor emancipace na mediálních koncernech a veřejném mínění. Podobně je streamování bohoslužeb nezávislé na centrálně rozhlasem a televizí přenášených bohoslužbách.

K netradičnímu apelu na veřejnost se uchýlil Kenneth Remy, lékař z Missouri Baptist Medical Center v St. Louis ve státě Missouri. Natočil video, v němž zachycuje poslední věc, kterou pacienti nakažení covidem uvidí předtím, než zemřou.

Ačkoliv má většina pacientů s covidem lehký a téměř či zcela bezpříznakový průběh, ne všichni mají to štěstí. Část nakažených se ocitne na podpoře dýchání, navzdory které na následky nemoci zemře.

Po úvodu (časopis Protestant 6/2020) pojednává autor současné negativní i pozitivní očekávání církve v souvislosti s tím, co pro církev a společnost znamenala „nová média“ tj. knihtisk a televize v historii.

Co nám ukazují dějiny médií

Koronténa v církvích vyvolala mnoho pohybu. Také razantně přivedla na světlo světa téma, které by se dříve či později přihlásilo tak jako tak, i když možná ne s takovou naléhavostí: totiž téma církve a nových médií, přítomnosti církve v digitálním či virtuálním prostoru. V prostoru, který – ať se nám to líbí nebo ne –, je skutečností svého druhu, realitou, která utváří naši každodenní „analogovou“ realitu a také ovlivňuje naše vnímání skutečnosti.

Zvýšená přítomnost církve v digitálním prostoru vyvolala jak vlnu nadšení či opatrně přejné pozornosti, tak i hlasy kritické. Vlna nadšení z toho, co vše je v digitálním prostoru pro církve možné, nebyla v českém církevním éteru – alespoň co jsem mohl zaznamenat – až tak velká, přejný článek v českém evangelické diskurzu napsal v Českém bratru branický farář J. Pechar. Mám dojem, že převažovaly spíše hlasy kritické, varující před individualistickou „virtuální vírou“.

V souvislosti se zavíráním kostelů z důvodů šířící se pandemie, se portál Christianity Today zamýšlí nad tím, zdali se tato opatření dají přirovnat ke skutečnému pronásledování. Mnoho amerických věřících má dojem, že se jedná o útlak, kterému musí teď čelit. Svým komentářem se snažím připomenout, jak perzekuce probíhá, aby nedocházelo k devalvaci významu tohoto slova.

Autor komentáře pracoval 20 let pro mezinárodní organizaci, která pomáhala pronásledovaným křesťanům. Při osobním setkání mohl být svědkem brutality režimů, které násilně postupovaly proti věřícím.

Křesťané, kteří mají pocit, že jsou „pronásledováni,“ si musí uvědomit, že Spojené státy patří k  „jedné z nejotevřenějších a nejliberálnějších zemí v oblasti svobody náboženského vyznání,“ píše Christianity Today. První osadníci, odcházející z Evropy měli nejen ekonomické, ale také náboženské důvody. Proto se svoboda vyznání pojí se základy americké ústavnosti. „Všem pronásledovaným americkým křesťanům“ autor připomíná, že jsou to právě Spojené státy, které jak za Obamy tak za Trumpa bez jakýchkoli pochybností jsou nejdůležitějším zastáncem svobody vyznání. Jsou to právě pronásledování křesťané v mnoha krajinách světa, kteří prosí za intervenci USA, případně se tam snaží získat povolení k pobytu.

"Očekával jsem, že by to mohlo být i tvrdší, méně příznivé pro církve a konání bohoslužeb, takto to lze brát jako přijatelné," reagoval synodní senior Českobratrské církve evangelické a předseda Ekumenické rady církví Daniel Ženatý na nařízení vyplývající z ohlášeného nouzového stavu - vláda od pondělí s cílem bránit šíření koronaviru omezuje počet účastníků náboženského shromáždění do stovky, při obřadu se nemá zpívat.

"I na tuhle skutečnost jsme byli připraveni, protože víme, že třeba německé církve nebo ve Velké Británii v kostelech nezpívají," uvedl Daniel Ženatý, který je spolu se synodním kurátorem své církve podepsán pod dopisem, ve kterém v úterý požádali ministra zdravotnictví Romana Prymulu, aby případná opatření vůči bohoslužbám státní orgány nastavily přiměřeným způsobem. 

Při večeří na rozloučenou vzal Ježíš chléb, vzdal díky, lámal a dával. Podobně činil s kalichem. Tomu v obnovených liturgiích napříč denominacemi odpovídají části eucharistického bloku: příprava darů, eucharistická modlitba, lámání chleba a přijímání. Symbolika jezení z jednoho chleba a pití z jednoho kalicha je pro eucharistickou slavnost konstitutivní. Tuto symboliku zamlžují různé praktiky, jako užívání předem vyrobených částek („malých“ hostií), nakrájení chleba na kousky před bohoslužbou, užívání kalíšků pro jednotlivé přijímající, užívání nealkoholického moštu atd. Současná doba vyžaduje určité nároky, pokud chceme symboliku jednoho chleba a jednoho kalicha zachovat. Je třeba se vyvarovat různých strachů, iracionalit, ale zároveň se chovat zodpovědně a nepřispívat k šíření nákazy.

Během řady rozhovorů v průběhu letošního jara a léta jsem sdílel poznatky z mikrobiologického výzkumu přijímání z kalicha, o kterém jsem si před lety četl, ale nevěděl jsem kde, nedokázal jsem na práci odkázat. Nyní jsem článek znovu objevil. Jeho výhodou je, že nepochází z prostředí církví a vychází z experimentů. Poznatky jsou využitelné při současné pandemii, která se šíří kapénkami, případně dotykem. Řada prací se v minulosti věnovala nebezpečí přenosu HIV, ale ten pro přijímání z jednoho kalicha nepředstavuje zásadní problém, neboť se nákaza šíří jinou cestou. Experimenty přijímání s Covidem 19 dosud nemáme a asi by byl etický problém je provádět.

Journal of Hygiene vydávaný Univerzitou v Cambridge otiskl v roce 1967 článek Experiments on the communion cup1 (Pokusy s kalichem při přijímání). Betty C. Hobbsová, Jill A. Knowldenová a Anne Whitová v něm popsaly experimenty prováděné s dobrovolníky, které modelovaly proces přijímání z jednoho kalicha, odebíraly vzorky pro mikrobiologické testování, jak z povrchu kalicha, tak z vína v něm. Výzkum zadal britský Medical Research Council (Rada pro lékařský výzkum), aby posoudil zdravotní rizika přijímání z jednoho kalicha.

I. Nová média a církev

Jednou z výrazných změn v koronačase byla ta, jak církve začaly v nebývalém množství využívat nová média k vlastnímu zvěstování. Samozřejmě nejen v ČR. V kontextu německých evangelických církví se hovoří o „digitálním posunu v církvi“ a již delší čas se tam hovoří o „digitální církvi“. Evangelická církev v Německu nechala zpracovat i studii, která téma církve a nových médií v koronadobě zkoumá (namátkově v několika zemských církvích) a interpretuje. (HÖRSCH, Daniel. Digitale verkündigunsformate während der Corona-Krise. Eine Ad-Hoc-Studie im Auftrag der Evangelischen Kirche in Deutschland. Berlin, 2020.) Konstatuje boom poptávky po těchto médiích, diferenciaci nabídky digitálních „formátů zvěstování“ (převažovaly digitální bohoslužby, dále autoři rozlišují pobožnosti s liturgickým rámcem a bez něho, do seznamu se jim ovšem nevešel např. formát biblické hodiny skrze videokonferenci), rovněž diferenciaci platforem a médií, přes něž byly tyto digitální formáty prostředkovány. Podle výzkumu jedna třetina dotázaných chce v digitální nabídce pokračovat i po odeznění karantény.

Pravda ve světské rovině byla v dnešní době nahrazena pouhou informací, u níž je vztah k realitě nepodstatný, nebo ještě lépe, přímo nežádoucí. Informace musí vypadat hezky, musí být snadno pochopitelná, přijatelná a optimistická - doslova za každou cenu.

Pravdivé poznatky např. z oblasti vědy, které upozorňují na přicházející neblahé změny globálního významu, jsou systematicky zatlačovány do pozadí, aby lidstvo nezneklidňovaly. Proto jsou takové  poznatky, které jsou tu a tam uveřejňovány, velice nepopulární a doslova nežádoucí. Lidé chtějí klid - a to doslova za každou cenu. Zazní-li někde pro mocné tohoto světa nepříjemná pravda mířící dosti hluboko, je okamžitě odmítána jako tzv. "spiklenecká teorie".

Pravda v duchovní rovině, tedy Kristus (J. 14:6), je z křesťanských církví vytěsňována, protože tato ztělesněná Pravda žádá po člověku to, co je mu nepříjemné - totiž znovuzrození (J. 3:7), pokání a důvěru v Boží evangelium (Mk. 1:15), každodenní nesení kříže a následování Krista (Mt. 16:24).

Na webu "Křesťanem.cz" existuje i pozoruhodný článek "Podivné zvuky - troubení polnice".

https://krestanem.cz/podivne-zvuky-troubeni-polnice/

Mám za to, že tyto úkazy nelze bagatelizovat či ignorovat z těchto důvodů:

1) Jde o zvuky neznámého, s velkou pravděpodobností nadpřirozeného původu, které nelze našimi přístroji lokalizovat

2) Jde o zvuky nacházející se úplně mimo naši kontrolu

Někdy se vám může stát, že je pro vás pohodlnější se bát. Jednoduše splynete s davem, nikdo si vás nevšimne a nejste terčem zvýšené pozornosti. Vzpomínám na doby, kdy bylo potřeba bát se neutronové bomby, imperialismu, amerického prezidenta a západních agentů. Vláda nás před nimi chránila zákazem cestování, ostnatým drátem okolo hranic a důmyslnými školeními, kterými jsme v rámci studia, zaměstnání i volnočasových aktivit museli všichni periodicky procházet.

Jenže já jsem pocházel z rodiny politického vězně a vadila mi spíše uvedená opatření, a silně jsem pochyboval, že nás ostnatý drát, různá školení a omezení opravdu chrání přes imperialismem. Měl jsem nepříjemný pocit, že je to jen nějaká hra, do které se aktivně zapojují i ti, kteří tomu nevěří. Tušil jsem, že mají jednoduše strach, a tak nejen drží basu, ale dokonce aktivně vymýšlejí další a další kontroly a omezení.

Další nevýhodou, kterou jsem měl, byly neustále zapnuté zahraniční rozhlasové stanice v naší domácnosti, které tvrdily něco zcela jiného. Ach ty imperialistické konspirační teorie o domnělém pronásledování disidentů, špinící a vylhané zprávy o „Zemi, kde zítra již znamená včera“ a o vedoucí úloze komunistické strany, zpochybňující společenský diskurz! A tak místo toho, abych se spořádaně a politicky korektně bál imperialismu, naletěl jsem konspiračním teoriím o tom, že socialismus není nejlepším společenským zřízením a že komunismus nezvítězí. Mám pocit, že dnes, po letech, tyto konspirační teorie sdílí většina dnešní společnosti.

V minulém díle (zde) jsme se věnovali pojetí koronaviru jako trestu shůry, ať už za lidskou neposlušnost a liknavost při dodržování božích příkazů, nebo za nešetrné a kořistnické zacházení s přírodou. Koronavirus chápaný jako trest je však jen jedním z možných způsobů, jakých jeho náboženské a spirituální pochopení může nabývat. V dnešním díle se podíváme na pojetí koronaviru z perspektivy konspiračních teorií – i jejich slabších odnoží v širším veřejném kontextu.

Pojetí konspiračních teorií jako náboženských (či, chcete-li, spirituálních) jevů je poměrně mladé, dává však velmi dobrý smysl. Teoretici jako např. Michael Barkun přišli s myšlenkou, podle níž jsou konspirační teorie založené na myšlence apokalyptického boje mezi dobrem a zlem, kde neexistují náhody ani bezvýznamné události. Namísto toho je vše řízeno zpoza kulis zlovolnými mocnostmi, ať už lidskými nebo mimolidskými (např. mimozemskými).

Jedna z interpretací konspiračních teorií říká, že někteří lidé mimořádně špatně snášejí myšlenku náhodnosti a chaosu, a je pro ně tedy méně zatěžující převádět vše na univerzální celosvětové spiknutí než se smířit s tím, že některé věci prostě žádný hlubší smysl nemají. Ano, je pravda, že odmítání náhody je charakteristické pro všechny tři typy náboženských interpretací pandemie. Zde se však dostáváme mimo otázku po zasloužené odplatě a přesouváme se do metaforiky čirého zla a jeho působení ve světě, které dopadá na naprosto nevinné přihlížející.

Co může v časech pandemie dělat religionista? Jistě, může zodpovědně trčet doma, svědomitě nosit roušku a snažit se nepozabíjet své řvoucí potomstvo. I to je samo o sobě velký výkon. Podaří-li se mu však ta nemožná věc, totiž najít si chvilku klidu na práci, má před sebou mimořádnou šanci uplatnit své znalosti. Světové sociální sítě se totiž proměnily v globální laboratoř náboženského a spirituálního myšlení, s jakou jsme se v dějinách lidstva ještě nikdy nesetkali. V tomto třídílném článku se proto pokusíme naznačit způsob, jakým se probíhající světová pandemie otiskuje do náboženského a spirituálního prožívání různých lidských skupin. V prvním díle se podíváme na obraz koronaviru jako trestu, v druhém na virus jako produkt konspirace a ve třetím na paradoxní pojetí pandemie jako velkého požehnání pro lidstvo.

Co mají společného živelné pohromy, epidemie a hromadná neštěstí? To, že nezapadají do logiky našeho obvykle jasně nalinkovaného, přehledného a pochopitelného života. Snesou se odněkud shůry, tvrdě dopadnou na člověka a s sebou nesou příval otázek. Proč právě já? Jaký to má smysl? Čím jsme si to vůbec zasloužili?

Každá doba má své vlastní symptomy. Leitmotivy, které v jejím rámci nabývají na intenzitě a vystupují do popředí. Pohyby, které se s určitou neodolatelností manifestují na více či méně zjevné úrovni a tvarují podobu společnosti, její kultury a politiky. Zdá se mi, že v současnosti je jedním z těchto leitmotivů rostoucí množství diskontinuit – přerušených návazností.

Každá společnost je ustavována a udržována tradováním, zpřítomňováním minulého. Toto tradování se jistě neděje automaticky. Zpřítomnit minulé, to vždycky znamená především nově a kriticky jej prožít. Společnost, která pečuje o svou minulost, není gigantickým archivem či mauzoleem, ale spíše dílnou, ve které se to bývalé v nových podobách probouzí a refloruje. Jedině v tvůrčím aktu může se minulost stávat vyživujícím substrátem současnosti. V tomto organickém pohybu se ale mohou objevovat také trhliny. Rozpínající se místa společenské amnézie. A právě takových trhlin můžeme kolem sebe vidět víc než dost.

Kritický či přímo odmítavý vztah k minulosti přitom není jevem nijak novým. Postmoderní dekonstrukce ohlašovala náš současný stav už před čtyřmi desetiletími. Za tu dobu se ale do značné míry vědomý rozchod s minulostí proměnil v nevědomou ztrátu paměti. Zdá se, jako by k tradování chyběla motivace. Svou podstatnou roli v tom určitě hraje i akcelerace digitálních technologií. Jako by se přílišné lpění na kulturní a myšlenkové kontinuitě k naší aktuální situaci zkrátka nehodilo. Minulost jako by odváděla pozornost od neodolatelné přítomnosti. Z kontemplativního imperativu dálněvýchodních tradic „žít v přítomném okamžiku“ se stala západní parafráze: „nechat se plně pohltit přítomností“. Nedostává se při tom vědomí, že to ani zdaleka není to samé.

V současné době sílí u řady lidí obavy z toho, zda by při nuceném plošném očkování proti koronaviru, nemohli být proti své vůli naočkováni spolu s vakcínou i čipem, před čímž Písmo varuje. Je skutečně otázka, jak se bude chovat čip, tedy cizorodé těleso, aplikované injekční jehlou, v lidském těle, které bude trvale vystaveno vysokofrekvenčnímu záření od bezdrátového  komunikačního systému 5G. A jaké následky bude mít vysokofrekvenční záření na lidské tělo očkované vakcínou pozměňující lidskou DNA také nikdo nezkoumal a očividně zkoumat nehodlá . . .

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Miro-Lisal-Nova-era-genetickeho-inzenyrstvi-Vakciny-budou-menit-lidskou-DNA-444787

Zj. 16:2 "První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem."

Jsou zde obavy z toho, že tímto čipem bude člověk nejen lokalizován, ale i jinak kontrolován, možná i ovlivňován. To by bylo možné v případě, kdyby měla každá vakcína své unikátní číslo, které by bylo přiřazeno konkrétnímu člověku. Za těchto okolností by člověk skutečně mohl být v systému 5G velmi přesně lokalizován a kontrolován. Nehledě už k tomu, že implantovaný čip už vzhledem k prudce se rozvíjeným nanotechnologiím, může mít funkcí daleko, daleko více . . .

https://danielsolis.cz/souvislost-mezi-koronavirem-a-g5-ryze-nahodna/