Milí přátelé, sestry a bratři,

evangelium o Božím příchodu do lidského světa v podání Matoušově je nám blízké pro způsob, jakým tak činí. Podobně jako evangelista Lukáš vypráví Matouš příběh. Dobře ví, že je to nejlepší cesta jak sdělit, co se to vlastně v Betlémě stalo.

Ostatně sám byl vychován v prostředí židovské synagogy, kde vypravování příběhů z historie Izraele, bylo součástí vzdělávacího procesu, kterým byli její žáci vedeni k životní moudrosti a k poučení. Proto se i my musíme ptát, jaké životní poučení si smíme vzít z vánočního příběhu vypravovaného Matoušem. Není ale ten pro nás příliš exkluzivní z hlediska obsazení a charakteru jeho postav? Mluví se tu o Duchu svatém, o andělu Páně, o Marii, matce Páně, a pak také o Josefovi, který byl s Marií zasnouben. Právě jemu chceme dnes věnovat svoji pozornost, abychom pochopili, že tomu tak docela není. Matouš této vánoční postavě udílí dostatek prostoru ve svém vypravování. Dává ji za vzor a světlý příklad lidského jednání.

Kázání Petra Červinského z koronavirového exilu (od 15. března do 10. května 2020) pro Sbor Petra Chelčického v Lovosicích:

Kázání z exilu 1

Kázání z exilu 2

Lukáš 8, 40-56

Milé sestry a bratři,

to dnešní čtení jsem vybral hlavně kvůli verši, který nás tu v modlitebně provází dlouhá léta. Zdá se mi, že je to slovo do dnešní situace. Neboj se, toliko věř.

Nerad bych, aby to vyznělo jako nějaké laciné či falešné uklidňování v jistě vážné společenské situaci. Nechci sobě ani nikomu dalšímu nic nalhávat. Přijde mi ale případné mluvit o tom, abychom se nebáli a věřili. Nebo čteme-li s kralickými: abychom se nebáli, toliko věřili.

Platí myslím v každé situaci, že nemá valného smyslu podléhat úzkosti, poddávat se obavám, nechat se zajmout skepsí a panikou. Vždy bude lepší směřovat svou mysl k Bohu, vyhlížet jeho blízkost, povzbuzení, záchranu. Síly každého z nás jsou pochopitelně omezené a je dobré je vynakládat smysluplně. Přílišné utápění se v starostech společně se stresem snižují naši imunitu, kterou dnes tolik potřebujeme posilovat.

V reakci na zavedení nouzového stavu doporučila synodní rada Českobratrské církve evangelické zrušit všechna bohoslužebná shromáždění s výjimkou pohřbů.

Mnohé farní sbory ČCE se rozhodly konat své nedělní bohoslužby alespoň virtuálně a přenášet je členům on-line. Na tomto místě nabízíme odkazy na živá vysílání:

První čtení: Leviticus 19,1 - 3: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k celé pospolitosti Izraelců a řekni jim: Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny odpočinku. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“

Druhé čtení: Matouš 5,43 - 48: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ 

Text: Matouš 7,1-6
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ´Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra. Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Milé sestry a bratři, milí přátelé,
slyšeli jsme zdá se dosti jasnou výzvu pro svůj život „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Skutečně se to na první poslech zdají dosti jasná a zřetelná slova. Skoro by se chtělo říct, že o nich snad není ani třeba dál mluvit a dál je rozebírat.

Jenže to je skutečně jen zdání, což poznáme velice záhy, totiž tehdy, když z roviny teorie a obecné zásady vstoupíme do praxe. Když se zkrátka začneme pokoušet tuto výzvu aplikovat a naplňovat ve zcela konkrétních situacích našeho života. Tu najednou zjistíme, že je o čem mluvit a o čem přemýšlet, neboť to původně jasné a zřetelné se komplikuje a před námi vyvstávají nové a nové otázky.

Text pro kázání: Matouš 9, 9-13

Milé sestry a bratři,pokud jste měli kdy možnost navštívit Řím a zajít do jednoho z kostelů v blízkosti barokního náměstí Piazza Navona, nalezli byste tam obraz Povolání sv. Matouše od slavného italského malíře Caravaggia. Caravaggio se tímto obrazem pokusil přiblížit svým současníkům scénu dnešního evangelijního textu. Líčí celníka Matouše, jak sedí za stolem s několika dalšími muži, kteří přepočítávají peníze. Ježíš s učedníkem Petrem právě vstoupili do místnosti, v níž prstem Ježíš ukazuje přímo na Matouše. Paprsek světla se dere místností a osvětluje tváře mužů, kteří tázavými pohledy upírají svůj zrak k příchozím. V této klíčové scéně šero a zatemněné okno dotvářejí chladnou a temnou atmosféru místnosti. Ježíš však do tohoto tmavého koutu obývaného celníky přináší skutečné světlo.

22. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 4. 11. 2012

1. Korintským 15,12-24

Milé sestry a bratři, naše postupné přemýšlení nad Apoštolským vyznáním víry nás dnes přivádí k dalšímu, tentokrát už poslednímu zlomu. Mnoho už toho z textu Kréda nezbývá. Přece ale ta zbývající slova mají pro náš život a pro naši víru zásadní důležitost. Tím posledním obratem je totiž obrat od minulého a současného k budoucímu. Co je to minulé a do současnosti trvající? Je to Bůh, je to jeho Syn a náš Pán Ježíš Kristus, moc Ducha svatého, je to svatá, obecná a obcující církev – to je osnova, východisko a dějiště naší víry. Co je to současné a přece už definitivně neplatné a odsunuté do minulosti? To je náš hřích, odpuštěný a pohlcený v milosti.

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“

Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: ‚Hle, tam je, hle, tu;‘ zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení.

Jako bylo za dnů Noeho, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.

Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. (Lk 17, 20-30)

Kázání Tomáše Halíka pro 33. neděli v mezidobí 18. listopadu 2018 (a Několik slov navíc) v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze

Evangelium Mk 13, 24-32:

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. 
   A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. 
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. 
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. 
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."

Dnes opět chvilka teologie na základě biblických textů této neděle. Rozlišme pojmy eschatologie, apokalyptika a chiliasmus a řekněme si něco o pravých a nepravých prorocích.

První čtení: Deuteronomium 2,7: „Hospodin, tvůj Bůh, ti při veškeré práci tvých rukou žehnal; znal tvé putování touto velikou pouští. Už po čtyřicet let je Hospodin, tvůj Bůh, s tebou; v ničem jsi nestrádal.“

Druhé čtení: Filipským 4,6 - 7:  „Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.“

Zjevení Janovo 1,12-18  

Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev - a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

V Bibli máme dvě podoby vánočního příběhu. Dva evangelisté, Lukáš a Matouš, píší o téže události, ale každý ze svého pohledu a svým charakteristickým způsobem.

S Lukášovou verzí se setkali i ti, kteří ji nikdy nečetli:

„I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ (Lk 2,7-14)

Co je podstatou Vánoc? Přijmout lásku druhých – a umět ji také sám vyjádřit. Mudrci a pastýři donesli nově narozenému Ježíšovi dary – a přijali jeho narození jako Boží dar lidstvu. Vánoce nabízejí možnost překročit hranice, které lidi od sebe dělí – hranice sociálních tříd, etnika, kultury i věku. Dospělí se trochu stávají dětmi a děti chystají pro dospělé dary. Někteří bohatí myslí najednou i na chudé a chudí se snaží svátky pořádně oslavit. Před Vánoci vládne shon – ale lidé to mají vlastně docela rádi, děti se na Vánoce těší celý rok.

Na Štědrý den se připomíná vánoční příběh, který zní v dnešní době trochu pohádkově – vystupuje v něm císař Augustus i král Herodes, pastýři, mudrci a andělé, ale hlavním hrdinou je v něm novorozeně v jeslích.

Příběh Vánoc je nám časově i místně vzdálen, avšak jeho hlavní témata jsou živá dodnes. Svět se za uplynulých více než dva tisíce let zcela změnil, jenže strachy i radosti, které prožíváme, nejsou příliš vzdálené těm, které prožívali bibličtí hrdinové.

Stalo se v časech dávných, že došlo ke krváku, z něhož se pak stal určitý zlomový moment českých dějin. Pražský arcibiskup celkem logicky ve svém výročním kázání při oslavě 28. září začíná krví. Ovšem dodejme, i když víme, že to zní tvrdě – zavražděnost není žádná zásluha. Václav měl prostě jiný politický názor, na svou dobu spíše intelektuálský, než jeho pragmatičtější bratr, který se chtěl prosadit a nastolit perspektivnější politiku. Machiavelli by se zaradoval, já ne. Jestliže neopomineme, že byl Václav prosazován jako mučedník, který měl posloužit sakralizaci českého státu, resp. jeho hlavy, můžeme sice pochopit dobovou mentalitu, ale ještě s ní nemusíme souhlasit. A tak dodejme, že „pro to prolití krve“ se nestal Václav dědicem, nýbrž nebožtíkem. 

Pokud D. Duka hned nato tvrdí, že se stal Václav „světcem z vůle lidu“, vypadá to, že ne z boží vůle. Jak se však toto tvrzení slučuje s tím, že bylo hlavně Boleslavovým pragmatickým zájmem, aby tu byl národní světec? Zdá se, že bez ohledu na přesnost  se Duka snaží vnuknout posluchačům myšlenku, že pro dávné Čechy byl Václav „jejich kůň“, takže stačí dodat, že když Václavův bratr bratrovrah po spáchání zločinu ustavil úctu ke své oběti, posílil sepětí státu a církve, po němž D. Duka pofňukává. 

První čtení:  Leviticus 19,15 - 18: „Nedopustíte se bezpráví při soudu. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. Nebudeš se chovat ve svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život. Já jsem Hospodin. Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“

Druhé čtení: 1 Korintským 11,26 - 32:  „Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“

První čtení: 1 Korintským 3,16 - 17: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“

Druhé čtení: Jan 4,19 - 24: „Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!" Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají."

Čtení ke kázání: Ž 15,1 - 5: Žalm Davidův. "Hospodine, kdo smí pobývat v tvém stanu, kdo smí bydlet na tvé svaté hoře? Ten, kdo žije bezúhonně, ten, kdo jedná spravedlivě, ten, kdo ze srdce zastává pravdu, nemá pomlouvačný jazyk, druhému nedělá nic zlého, na svého druha nekydá hanu, pohrdá tím, kdo je hoden zavržení, váží si těch, kdo se bojí Hospodina, nemění, co odpřisáhl, byť i ke své škodě, nepůjčuje na lichvářský úrok, nedá se podplatit proti nevinnému. Ten, kdo takto jedná, nikdy se nezhroutí.“

Všem, tedy fundamentalistům i ostatním, doporučuji kázání bratra Barkociho na téma "Boží řešení našich problémů"

https://www.youtube.com/watch?v=e80Po0fHKOI

„Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu“ (Lk 4,18). Pán, Pomazaný Duchem, přináší radostnou zvěst chudým. Všechno, co hlásá Ježíš - a hlásáme také my kněží - je radostnou zvěstí. Jásotem evangelní radosti toho, kdo byl pomazán jako hříšník olejem odpuštění a olejem poslání obdržel charisma, aby poskytoval pomazání druhým. 

Kněz stejně jako Ježíš dává této zvěsti radost celou svojí osobou. Když pronáší homilii, pokud možno krátkou, činí tak s radostí, jež se dotýká srdce jeho lidu prostřednictvím Slova, kterým se jej Pán dotknul v jeho modlitbě. Kněz jako každý učedník-misionář činí tuto zvěst radostnou celým svým bytím. 

A na druhé straně, právě ty nejmenší detaily nejlépe obsáhnou a předají radost, jak všichni ze zkušenosti známe. Zejména takové, kdy někdo jediným krůčkem navíc způsobí, že se milosrdenství přelije do země nikoho; takové detaily, jako když se někdo rozhodne konkretizovat a stanovit si den a hodinu nějakého setkání; detail toho, kdo s jemnou ochotou dovolí, aby byl použit jeho čas.

11. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 19. 8. 2012

1. Korintským 15,1-4

Teologická zkratka je navýsost důležitá věc. Platilo to vždy, a znovu a znovu se to potvrzuje, že nestačí jenom vidět do hloubky věci, nestačí jenom obsáhnout široké pole nějakého složitého tématu, ale je nutné také tuto hloubku a šířku srozumitelně tlumočit na malém prostoru – ve zhuštěné podobě. Hledání takových výstižných a zároveň neochuzujících zkratek patřilo už k tradici starého židovského myšlení. Dodnes známe příběhy o tom, jak měli učenci a znalci zákona vyjádřit esenci Tóry v tak krátké chvíli, aby při tom bylo možné vydržet stát na jedné noze. A stejně tak se i Ježíše ptali na podobnou zhuštěninu, když chtěli vědět, jaké je největší přikázání. Taková touha po zkratce nemusí být jenom příznakem netrpělivosti a snahy všechno si usnadnit. Pravda, někdy to tak je, a potom místo účinné zkratky obvykle vzniká zkrat – nepodarek, takový teologický mrzáček. Na druhou stranu ale platí, že to, co je v lidském životě skutečně nosné, zase tolik řečí nepotřebuje a odřezáním ornamentů je možné dostat se někdy k základu, k podstatě.

13. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 2. 9. 2012
Matouš 22,23-32

Milé sestry a bratři,
slova, která jsme slyšeli, vyslovil Ježíš, když se dostal do rozhovoru, nebo snad přímo hádky se saduceji. Než těm slovům budeme věnovat pozornost, musíme se u saduceů na okamžik zastavit.

Saduceové byli lidé moderní, tedy doslova – lidé okamžiku, bezprostřední chvíle. Šli s dobou. Zatímco jiní židé se snažili vší silou vzdorovat bláznivému a sebevědomému světu helénismu, saduceové tento svět přijali za svůj. A podle toho, co o nich víme z Písma a ze studia dějin, dívali se saduceové na své souvěrce tak trochu z vrchu, jako na ty, kteří naopak dobu zaspali. Ve svých vlastních očích byli lidmi dospělými, těmi, kdo odložili všechny staré pověry a dětinské nadpřirozené představy. A tak i víra saduceů byla vírou emancipovanou. V druhé polovině dvacátého století někteří autoři začali razit pro moderního člověka označení „čtvrtý člověk“. A tento „čtvrtý člověk“ nebyl a není saduceům tak docela nepodobný. Když už se v jeho životě objeví prostor pro víru, pak to musí být víra umírněná a racionální.

A do takové víry se zkrátka některé představy vůbec nehodí. Třeba vzkříšení. Saduceové se představě vzkříšení mrtvého člověka jen smáli. Věřili v Boha, věřili i v jeho svrchovanou moc a v to, že stvořený svět má svůj řád a pravidla, podle kterých je dobré se řídit. Jejich rozum jim ale také napovídal, že vzkříšení mrtvých se nejen do tohoto řádu světa nevejde, ale dokonce by bylo jeho porušením a popřením.

6. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 15. 7. 2012             

Jan 19,19-22

Milé sestry a bratři,
možná si ještě pamatujete, jak v roce 2008 velký rozruch v médiích způsobila zpráva, že slavný český spisovatel žijící ve Francii – Milan Kundera údajně v roce 1950 udal na policii západního agenta Miroslava Dvořáčka, který pak byl zatčen, odsouzen a strávil ve vězení a pracovních táborech následujících 14 let. Pro mnohé to byl velký šok. Přece právě Kundera patřil mezi symboly a opory určité morální integrity, která se nenechala komunismem úplně zdevastovat. Jeho knihy byly pro mnoho lidí posilující a orientující. Tento a podobné případy vyvolávají množství otázek. Jak je vůbec možný takový vnitřní rozpor mezi autorem a jeho texty? A jak k takovému rozporu přistoupit? Je možné oddělit nějak dílo a jeho autora, nebo jednu či druhou polovinu zavrhnout?

Dodnes není tento konkrétní případ jednoznačně uzavřen. Ať už je to ale s Milanem Kunderou ve skutečnosti jakkoli, otázka vztahu mezi literárním dílem a charakterem jeho autora zůstává stále hojně diskutovaným tématem. A tato otázka by docela dobře mohla být i východiskem našeho dnešního přemýšlení.

9. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 5. 8. 2012           

„On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ Římanům 8,32

Minulý týden jsme, milé sestry a bratři, začali naše přemýšlení o kříži Ježíše Krista, o tomto centru a těžišti evangelijního příběhu. Soustředili jsme se ale prozatím jen na jednu rovinu významu ukřižování – na paradoxní obraz Boží slabosti, která je silnější než lidé, a která nutně proměňuje také naše vlastní chápání moci. Vždy znovu a znovu si to musíme v církvi připomínat, abychom neupadli do starého života založeného na sebestředném ovládání druhých. To je význam, který má kříž „pro nás“ a naši životní praxi.

My ale z Nového zákona víme, a dnešní text nám to připomíná, že je ještě jakýsi jiný a hlubší smysl kříže. Že Ježíšův kříž není jen „pro nás“, ale také „za nás“. Nás, hříšné a takto k smrti odsouzené, Ježíš svou smrtí na kříži zastoupil. To je vyznání, které patří k základu křesťanské víry.

„Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Tato slova, pronesená Ježíšem v kontextu Poslední večeře, nám umožňují přiblížit se Kristovu srdci těsně před Jeho definitivním odevzdáním se na kříži. Můžeme vnímat Jeho tlukot, lásku k nám a Jeho touhu po jednotě všech, kdo v Něho věří. Říká nám, že je pravý vinný kmen a my ratolesti a že tak, jako je On jedno s Otcem, máme my zůstávat v Něm, pokud chceme přinášet plody.

Na tomto modlitebním setkání tady v Lundu chceme projevit své společné přání zůstávat s Ním sjednoceni, abychom měli život. Prosme Jej: „Pane, pomoz nám svojí milostí být více sjednoceni s Tebou, abychom účinněji společně dosvědčovali víru, naději a lásku.“ Je to také chvíle k díkůvzdání Bohu za nasazení mnoha našich bratří z různých církevních společenství, kteří se nesmířili s rozdělením, ale uchovali si živou naději ve smíření všech, kdo věří v jediného Pána.

Vydali jsme se společně - katolíci a luteráni – cestou smíření. Nyní v kontextu společné připomínky Reformace roku 1517 máme opět příležitost ubírat se společným směrem, který během posledních padesáti let přijal podobu ekumenického dialogu mezi Světovou luterskou federací a katolickou církví. Nemůžeme se poddat rozdělení a odstupu, který mezi námi způsobila separace. Máme možnost napravit ústřední moment svých dějin překonáním kontroverzí a nepochopení, která nám často brání vzájemně si rozumět.

„Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč“ (Jan 20,30). Evangelium je kniha o Božím milosrdenství, k přečtení a k opětovnému čtení, protože to, co Ježíš řekl a učinil, je výrazem Otcova milosrdenství. Ne všechno však bylo zapsáno; evangelium milosrdenství zůstává otevřenou knihou, kam je třeba neustále zapisovat znamení Kristových učedníků, konkrétní gesta lásky, jež nejlépe dosvědčují milosrdenství.

Všichni jsme povoláni stát se živými pisateli evangelia, nositeli dobré zvěsti pro každého muže a ženu dneška. Můžeme tak činit prokazováním skutků tělesného a duchovního milosrdenství, jež jsou součástí křesťanského životního stylu. Těmito jednoduchými a mocnými gesty, někdy dokonce neviditelnými, můžeme navštěvovat potřebné a přinášet jim Boží něhu a útěchu. Tak pokračuje to, co uskutečnil Ježíš v den Velikonoc, když do srdcí vystrašených učedníků vlil Otcovo milosrdenství, Ducha svatého, který odpouští hříchy a dává radost.

První čtení: Genesis 3,14 -15: „I řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu."

“Druhé čtení: Matouš 28,11 - 15:  „Když se ženy vzdálily, někteří ze stráže přišli do města a oznámili velekněžím, co se všechno stalo. Ti se sešli se staršími, poradili se a dali vojákům značné peníze s pokynem: "Řekněte, že jeho učedníci přišli v noci a ukradli ho, když jste spali. A doslechne-li se to vladař, my to urovnáme a postaráme se, abyste neměli těžkosti." Vojáci vzali peníze a udělali to tak, jak se jim řeklo. A ten výklad je rozšířen mezi židy až podnes.“

Opravdová víra si všimne toho, kdo je v nouzi. V něm totiž klepe na dveře našeho srdce Ježíš – kázal dnes papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

V dnešním evangeliu (Lk 16,19-31) Ježíš vypráví podobenství o bohatém muži, který se „oblékal do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu“, ale nevšimnul si, že před jeho dveřmi byl chudák jménem Lazar plný vředů. „Jsem křesťan, který jde po cestě lži, pouhý mluvka, anebo křesťan, který jde cestou života, tedy muž činu“ – formuloval papež František otázku, kterou je třeba si klást. „Onen bohatý muž – pokračoval – znal přikázání, zajisté chodil každou sobotu do synagogy a jednou za rok do chrámu. Byl tedy religiózní.“

„Byl to však muž uzavřený do sebe, ve svém malém světě hostin, obleků, marnivosti a přátel. Muž uzavřený v bublině marnosti. Nebyl schopen pohlédnout dál, viděl jen svůj svět. Nevšímal si, co se děje mimo jeho svět. Nepřemýšlel například o potřebách mnoha lidí nebo o nutnosti věnovat se nemocným, myslel jenom na sebe, svoje bohatství a dobré bydlo. Těšil se z dobrého bydla.“

První čtení: Kazatel 3,1 - 8: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“

Druhé čtení: Mt 24,36 - 42: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“

Milí přátelé, když Martin Luther vysvětluje první přikázání, tak říká: „Nač zavěsíš své srdce a na co se spolehneš, to je vlastně tvůj Bůh.“ A potom Luther vysvětluje, že to, co nás ohrožuje, nejsou klasické modly. Říká: „Modlářství nespočívá jen ve zbudování nějakého obrazu a jeho vzývání, ale tkví především v srdci, které hledí pořád někam jinam, než by mělo; hledá pomoc a útěchu ve stvořených věcech.“

Takovéto modlářství je tím největším hříchem. Tím hříchem je to, že něco jiného než Bůh se stane v našem život tím nejdůležitějším. O tom je vlastně i dnešní text.

Když to uslyšel jeden z hostí, řekl mu: "Blaze tomu, kdo bude jíst chléb v království Božím." Ježíš mu řekl: "Jeden člověk chystal velikou večeři a pozval mnoho lidí. Když měla hostina začít, poslal svého služebníka, aby řekl pozvaným: 'Pojďte, vše už je připraveno.' A začali se jeden jako druhý vymlouvat. První mu řekl: 'Koupil jsem pole a musím se jít na ně podívat. Prosím tě, přijmi mou omluvu.' Druhý řekl: 'Koupil jsem pět párů volů a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, přijmi mou omluvu!' Další řekl: 'Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.' Služebník se vrátil a oznámil to svému pánu. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: 'Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.' A služebník řekl: 'Pane, stalo se, jak jsi rozkázal a ještě je místo.' Pán řekl služebníkovi: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Neboť vám pravím: Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře.'" (Lukáš 14:15-24)