Počátek vánočního příběhu, který vám chci vyprávět, se odehrál v adventním čase přibližně před rokem. Byl jsem tehdy přizván k účasti na divadelním zpracování živého Betléma při příležitosti Vánočních slavností na hradě Grabštejn, které již pátým rokem organizuje občanské sdružení Divozemí a především liberecký výtvarník, grafik a dramaturg Jiří Vydra. Právě dnes jsem se doslechl, že to byl poslední živý Betlém na Grabštejně. Jak se to stalo?

Listopad roku 2009 se chýlí ke konci a v nízkoprahovém klubu Véčko se schází skupina nadšenců, připravujících letošní živý Betlém. S povděkem kvituji dramaturgovo rozhodnutí opustit pro letošní rok koncepci zápasu dobra se zlem jakožto klání mezi anděly a ďábly.

Letos to bude jiné, pozemské. Dobré i zlé bude vycházet přímo z lidských aktérů, jak o tom čteme v evangeliích. Hlavním „záporňákem“ se tak stává Herodes, který se ve snaze zachovat si svou moc neštítí vraždit nemluvňata. Vše bude ztvárněno symbolicky – Herodes pojede na voze a při své jízdě směrem k jeslím bude vtahovat pod svůj plášť děti, které s námi vystoupení nacvičovaly. Ve vrcholném okamžiku Herodovy jízdy mu však cestu zastoupí andělé a on sám se propadne do svého pláště. Další nápaditá scénografie není už pro naše vyprávění směrodatná.

Vystoupení na grabštejnském nádvoří proběhlo podle všeho bez komplikací. Nade vším se linul zvuk violoncella a hrdelní zpěv Veroniky Jiříčkové. V okamžiku andělské návštěvy Marie dokonce začalo sněžit. Diváci i účinkující se zdáli být spokojení a rozešli se po místnostech hradu, ve kterých probíhala další představení a workshopy. Po několika dnech Vánoce Divozemí skončily a živý Betlém byl uložen do rekvizitáře. Nebo tak to alespoň vypadalo.

Znovu přišel listopad a Jiří Vydra se setkal s grabštejnským kastelánem, aby se domluvili na dalším ročníku Vánoc Divozemí. Při bouřlivé výměně názorů vyšlo najevo, že Divozemí může na Grabštejně pokračovat, ale bez Betléma. Výtek bylo více, ale v zájmu zachování slušnosti zmíním jen tu hlavní. Některé maminky si prý ve škole stěžovaly, že byl Betlém příliš strašidelný a pro děti nevhodný. Inu, nevím. Ve srovnání s mikulášskými převleky (o medializovaném násilí nemluvě) se mi zpracování grabštejnského živého Betléma nezdálo nijak zásadně závadné pro dětskou psychiku. Mnozí účinkující mají sami děti, nebo mladší sourozence a věřím, že jsou schopni rozpoznat únosnou mez. Postavu Heroda navíc ztvárnil Marek Sýkora s mnohaletou zkušeností s dětským publikem libereckého Naivního divadla.

Mám dojem, že nerv, který obnažilo loňské zpracování živého Betléma, má své zakončení ještě někde jinde. Stručně řečeno – evangelijní zvěst o narození Ježíše není jen „nevhodná pro děti“. Nehodí se totiž vůbec do miloučké atmosféry Vánoc. Je v ní příliš mnoho ústrků, utrpení, krve a chlévského smradu, než aby se vtěsnala mezi rozesmáté úsměvy Betlémských postaviček a očekávání vánočně naladěných diváků.

Dramatická skupina kolem Divozemí se nesnažila šokovat, neusilovala o žádnou kontroverzi. Přesto ale i nepatrný příklon k věrnějšímu zpracování betlémských událostí způsobil, že naše představení zůstalo některým ležet v žaludku jako nestravitelné sousto. Uznávám, že i já, zvyklý vykládat evangelium o jeslích jako svědectví o nemístnosti narozeného Mesiáše, jsem byl touto zkušeností zaskočen.

Blahoš Fajmon

Zdroj: časopis Protestant 2010/10