Zdanění církevních restitucí se ruší. Rozhodl o tom v úterý senát Ústavního soudu (ÚS) se soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou. Podle zákona s účinností od začátku ledna 2020 měly z finančních náhrad církve platit devatenáctiprocentní daň.

Podle soudu bylo porušeno legitimní očekávání církví, které v souvislosti s restitucemi měly. Snížení restituční náhrady bylo podle ÚS nelegitimní

Podle ÚS se stát prohlásil za dlužníka a jako takový nemohl následně měnit pravidla. Schválením zákona se stát rovněž dopustil retroaktivity, která je v tomto případě nelegitimní.

Citace z Odlišného stanoviska ústavního soudce Radovana Suchánka k nálezu Ústavního soudu ve věci zrušení zdanění církevních restitucí:

...

17. Nemohu souhlasit ani s názorem plenární většiny, že v případě zdanění finanční náhrady šlo o „bezdůvodné sankcionování církví a náboženských společností … jež může v konečném důsledku ohrozit jejich činnost a tím zasáhnout do náboženských svobod garantovaných články 15 odst. 1 a 16 odst. 1 Listiny“ (bod 71). 

Nález tu odkazuje na vystoupení jednoho z poslanců, který patřil k předkladatelům návrhu zákona, v rozpravě v Poslanecké sněmovně. „Trnem v oku“ byla většině pléna Ústavního soudu patrně tato jeho slova: „Tento návrh je také reakcí na chování církví po přijetí tohoto zákona, které pobírají finanční náhradu za nevydávaný majetek, tedy majetek, který byl v době přijetí zákona v držení obcí, krajů či jiných fyzických a právnických osob, ale zároveň podávají žaloby na určení vlastníka tohoto majetku a v případě, že by přišel zpět na stát, žádají o jeho fyzické vrácení, takže ve výsledku by měli jak fyzický majetek, tak za něj obdrželi finanční náhradu.“ 

To je ovšem podle mého názoru zcela přijatelný výrok, který nejenže nenapovídá nic o vůli zákonodárce církve nějak trestat, ale zejména zcela přesně popisuje realitu, s níž se řada obcí, krajů i soukromých osob a naposled pak též obecné soudy a Ústavní soud každodenně setkávají (o čemž se lze přesvědčit např. z veřejně dostupné poslední Zprávy o průběhu vydávání majetku podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, zpracované někdejším vládním výborem zřízeným k dopadům tohoto zákona, jejíž přílohou je i zpráva o stavu soudních řízení vedených podle téhož zákona; z ní lze zjistit, že před soudy byly zahájeny stovky soudních řízení na základě žalob podaných církvemi či jimi zřízenými subjekty, a to nejen na stát (povinné osoby dle § 4 Zákona o majetkovém vyrovnání), ale zhusta rovněž na obce a kraje i na další osoby).

Škoda, že si plenární většina při svých úvahách nevzpomněla na to, že součástí smluv o vypořádání je i „výslovné ujednání o tom, že uzavřením smlouvy o vypořádání jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, jenž se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, který se podle tohoto zákona nevydává, vypořádány s tím, že vydávání věcí podle tohoto zákona není tímto ujednáním dotčeno“ [§ 16 odst. 2 písm. a) Zákona o majetkovém vyrovnání].

Většina pléna tak bezděky popřela i právní názor vyslovený v jí odkazovaném nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (bod 73), podle něhož „nemůže vedle sebe stát nárok na finanční kompenzace za nevydávaný historický majetek a současně nárok na naturální restituci nota bene něčeho, co nebylo předmětem konkrétního legitimního očekávání“ (viz bod 37 jeho odůvodnění).

18. Sotva může být většinou pléna myšleno vážně (viz výše citaci bodu 71 nálezu), že by činnost dotčených církví a tím i svoboda náboženského vyznání a právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými mohly být ohroženy zdaněním finanční náhrady standardní 19% sazbou daně z příjmů právnických osob, resp. přesně řečeno zahrnutím uvedeného příjmu do základu daně. 

Sazba se totiž uplatňuje na celkový daňový základ poplatníka, tj. započítává se i na případné ztráty z jeho jiných činností či na ztráty z minulých zdaňovacích období; kdyby byl pak poplatník v tíživé hospodářské situaci, bylo by zvýšení základu daně z jedné činnosti zčásti či zcela kompenzováno s případným záporným výsledkem z jiné činnosti – výsledkem u takového poplatníka by pak bylo, že k faktickému zdanění vůbec nedojde. 

Nadto v kontextu dalších významných plnění (naturální restituce a nezdaněný příspěvek na podporu činnosti), jichž se dotčeným církvím podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi dostává, nelze než souhlasit s názorem vlády, že takové zdanění nepochybně není způsobilé ke „zmaření samé podstaty majetku“ ani ke „zničení majetkové základy“ poplatníka, tedy k situacím, jež Ústavní soud vymezil v oblasti daní jako nepřípustné (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02). 

Po třiceti letech existence demokratické společnosti a po téměř sedmi letech účinnosti uvedeného zákona by ostatně dotčené církve snad měly být již schopny uspokojovat potřeby pro své činnosti předně od těch, kdo se k nim hlásí.

19. Souhlasím ovšem s tím, že nález ponechal v platnosti zákon č. 125/2019 Sb., jehož článkem I došlo ke zrušení § 15 odst. 6 Zákona o majetkovém vyrovnání (na rozdíl od příspěvku na podporu činnosti dotčených církví a náboženských společností podle § 17 Zákona o majetkovém vyrovnání, jehož odst. 5 zůstal uvedenou novelou nedotčen). Důsledkem toho se totiž zákonodárce od 1. 1. 2020 může znovu rozhodnout, zda finanční náhradu opět učiní předmětem daně, popř. poplatku či jiného obdobného peněžitého plnění. 

Vrcholem argumentačních zmatků dnešního nálezu je však hodnocení účinků (zákonem zrušeného) § 15 odst. 6 Zákona o majetkovém vyrovnání. Nález na jedné straně uvádí, že „jeho důležitý význam spočívá spolu s dalšími pojistkami … v deklaraci připravenosti státu plnit své závazky ve smluvené výši“ a na straně druhé mu vzápětí přiznává „pouze psychologický efekt“(sic!), který nepostačuje k tomu, aby jeho absence mohla být považována za „protiústavní stav“ (bod 90). Kdyby se plenární většina namísto fantazírování o psychologickém působení § 15 odst. 6 Zákona o majetkovém vyrovnání věnovala rozboru pozitivní právní úpravy, třeba by zjistila, že právě na základě tohoto ustanovení ve spojení s tehdy platným ustanovením § 18 odst. 4 písm. e) zákona o daních z příjmů byla finanční náhrada vyňata ze zdanění již od její první splátky, tedy od roku 2013 (§ 15 odst. 4 a § 26 Zákona o majetkovém vyrovnání ), přičemž § 18a byl do zákona o daních z příjmů včleněn až s účinností od 1. 1. 2014 (čl. LXV zákonného opatření Senátu č. 344/2014 Sb.)

...

IV. V čem je nerovnost mezi adresáty daňových norem?

22. Většina pléna tvrdí, že zrušené ustanovení „zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi adresáty daňových norem – v několika aspektech zároveň“ (bod 80). V těch, v nichž ji shledává, ale ve skutečnosti nepřípustná nerovnost nespočívá. Předně není pravdou, že „žádné jiné majetkové restituce a náhrady újmy zdanění nepodléhají“ (bod 81), jak dokládám již shora.

23. Jestliže pak nález dále dovozuje, že jím zrušené ustanovení porušovalo rovnost mezi jednotlivými skupinami restituentů, když „rozhodujícím ukazatelem jsou všichni příjemci restitučního plnění ze strany státu, lhostejno podle kterého restitučního předpisu jim oprávnění vzniklo“ (bod 82), pak nelze než konstatovat, že naopak žádné skupině restituentů se nedostalo tak velkorysých uspokojení jejich nároků (co do rozsahu vydávaného majetku a výše náhrad za ten nevydávaný), jak k tomu přistoupil zákonodárce v případě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 

Jak již přiléhavě uvedl soudce Vojen Güttler ve svém odlišném stanovisku k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13: „Je zřejmé … že zákon je vůči církevním subjektům ve srovnání s dosavadními restituenty velmi vstřícný. To není plně v souladu s principy laického, nábožensky neutrálního státu (věřící x ateisté), jak plyne mj. z čl. 2 odst. 1 Listiny.“ Dále pak odkazuji na II. část odlišného stanoviska soudce Jana Musila k témuž nálezu, v němž podrobně doložil, v jakých aspektech se projevuje zvýhodnění církví oproti jiným subjektům, jichž se týkalo dřívější restituční zákonodárství (zejména jeho bod 17.). Zahrnutím finanční náhrady do základu daně dotčených církví by tato nerovnost byla alespoň zmírněna.

24. Tvrzení, že „napadené ustanovení vytváří neopodstatněný rozdíl v postavení církví a náboženských společností, v jejichž případě převládla naturální forma restituce, oproti jiným, které byly v převážné míře odkázány na formu finanční náhrady“ (bod 82) žádné nepřípustné nerovné zacházení neprokazuje. Onen rozdíl je zde přece od počátku samozřejmě přítomen i bez zahrnutí finanční náhrady do základu daně té či oné církve. 

25. Podobně je tomu s tvrzením, že je zde „neopodstatněný rozdíl co do „zdanění“ jednotlivých forem restitučního plnění, tj. naturálního vrácení věci a finanční náhrady“ (bod 82). Nález tu vychází z toho, že finanční náhrada „přichází na řadu pouze tam, kde zabavený majetek není z nejrůznějších důvodů možné vydat zpět v původní podobě, není však důvod přistupovat k ní jinak“, pak se však vzápětí popírá, když uznává, že „vedle hlavního restitučního účelu má … také funkci přípravy církví … na budoucí ekonomickou odluku od státu“ (bod 94, též 83 – 85).

V. Závěrem:

26. „Tehdy odšedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči. I poslali k němu učedlníky své s Herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou. Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili nic? Znaje pak Ježíš zlost jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze. I řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis? Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dávejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu. To uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli.“ (Bible, Nový zákon, Evangelium podle Matouše, 22: 15 – 22; srov. též Evangelium podle Marka, 12: 13 – 17 a Evangelium podle Lukáše, 20: 20 – 26)

„Každému tedy, což jste povinni, dávejte. Komu daň, tomu daň; komu clo, tomu clo; komu bázeň tomu bázeň; komu čest, tomu čest.“ (Bible, Nový zákon, Epištola Pavla apoštola k Římanům, 13: 7).

„Tento krok by měl skutečně mezinárodní dopad. Museli bychom přistoupit ke krokům, které se mi příčí.“ (arcibiskup pražský, kardinál ThLic. Dominik Duka, O. P. po jednání 114. plenárního zasedání České biskupské konference – https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2531506-duka-varuje-pred-zdanenim-restituci-museli-bychom-pristoupit-ke-krokum-ktere-se-mi; 7. 7. 2018).

V Brně dne 1. října 2019 

Radovan Suchánek

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/19 včetně odlišných stanovisek ústavních soudců je dostupný ZDE

Zdroj: Ústavní soud zrušil zdanění církevních restitucí