Rozhovor s Marco Politim o reformách papeže Františka, o synodě o rodině a strachu z protestantizace Vatikánu.

Marco Politi je vatikánským korespondentem přes 40 let. 17 let pracoval pro italský deník la Repubblica a spolupracoval také s německými Die Zeit a Frankfurter Allgemeine Zeitung. U nás je znám díky své knize František mezi vlky. 

Následuje rozhovor, který publikoval německý web pro-medienmagazin.

Co si myslíte o obtížích, s nimiž se setkává papež František při svém úsilí o reformu?

Tento papež už nechce vladařské papežství. Pracuje ve prospěch participativní, synodální církve, ve které přirozeně papež zůstane papežem, ale biskupové jsou v ní angažovaní kolektivním způsobem a společně rozhodují, jaké bude směřování církve v tomto století. Papež chce chudou církev pro chudé. Proto velmi pracoval na reformě vatikánské banky. V této oblasti lze již pozorovat první výsledky. Papež chce církev – řekl to on sám v jednom rozhovoru - , ve které budou ženy zaujímat místa, kde se přijímají rozhodnutí a kde se vykonává autorita. Žádný papež před ním neřekl podobnou věc. Je prvním papežem, který exkomunikoval mafii. A je to papež, který už nechce být posedlý problémy jako je antikoncepce, potrat, prezervativ a rozvod. Jak velmi často prohlašuje, chce církev, která bude nablízku lidem s jejich problémy. Církev, která nebude ani soudem, ani celnicí. Mluvil také o „polní nemocnici“, kde se pomáhá zraněným ženám a mužům. Je to hodně široký program. Znamená to totální změnu perspektivy, protože kurie vždy považovala sebe samotnou za druh vyššího vojenského velení, které z Říma vysílá své rozkazy. Odpor se však netýká jen kurie, existuje také v univerzální církvi. Velká část katolické hierarchie má strach z inovací a z „protestantizace“ církve, anebo by chtěla příklon k doktríně v konzervativním smyslu. Tito lidé mají strach zabývat se novými problémy a diskutovat o novým problémech ve společnosti. Jsou tu kardinálové a biskupové, kteří kladou odpor myšlence, že by žena mohla zastávat klíčové pozice v kurii. Mohou být i velmi otevření ze sociálního hlediska, ale nechtějí, aby znovu sezdaní rozvedení mohli přistupovat k eucharistii. V tomto smyslu je tu mnoho odlišných front. Řekl bych, že polovina církevního aparátu je proti této radikální změně.

Jaké šance má podle Vás papež, že uvidí své reformní snahy uskutečněné?

Papež je politik. Je zajisté velkou náboženskou osobností, ale umí přemýšlet v politických termínech. Ví, že musí být vytrvalý a že musí mít trpělivost. Někdy udělá krok dopředu, ale někdy také krok zpět. Například po první synodě v roce 2014, když viděl, jak velký odpor existuje proti myšlence připustit znovu sezdané rozvedené k přijímání, řekl: „To není ten hlavní problém.“ Ale zároveň, začátkem roku 2015, přijal ve Vatikánu jednoho transsexuála. Nikoli při generální audienci, ale na soukromé audienci. Tento španělský transsexuál byl ženou, která se stala mužem a která se cítila ve své farnosti odstrkovaná. Tento transsexuál přišel za papežem se svou přítelkyní a on je přijal. Toto by bylo za jiných papežů a v jiných časech absolutně nemyslitelné. Dává mnohá znamení. Papež chce uvést do pohybu proces. Neznamená to, že také uvidí jeho završení. Můžeme říci, že je rozsévačem, kterému však nezáleží na tom, zda to bude on, kdo sklidí plody, protože ví, že je potřeba čas.

Jak hodnotíte účast protestantských teologů na synodě o rodině 2015 z hlediska ekumenismu?

Velkou novinkou na II. vatikánského koncilu bylo, že tehdy byly na koncil přizvány sesterské církve. V tomto smyslu bylo gesto na synodě právě dalším rozvíjením tohoto prvního rozhodnutí. Papež jistě chce, aby se ekumenické vztahy rozšířily. V tomto okamžiku mám dojem, že by pro něj bylo dobrým výsledkem nalézt dohodu s pravoslavnými. Neboť s pravoslavnými církvemi prakticky neexistují dogmatické odlišnosti. Jedná se tu spíš o diskuzi ohledně jurisdikce, tedy o mocenské vztahy v církvi. Papež učinil návrh společně slavit Velikonoce. Je to absolutně ekumenický návrh. Znamenalo by to, že luteráni, katolíci a pravoslavní budou konečně slavit Velikonoce společně. Papež je intelektuál, ale mluví velmi lidově. Často opakuje: nemá smysl, aby jedna církev říkala, že její Kristus vstal včera a že Kristus jiné církve vstane pozítří. Velmi mu leží na srdci, aby mohl dát konkrétní znamení jednoty alespoň na této úrovni. Papež svou prací na synodální církvi také zvětšuje budoucí možnosti ekumenických integrací. Pokud totiž papež nerozhoduje všechno z Říma jako absolutní vládce, ale místo toho na jedné straně biskupové přijímají rozhodnutí kolegiálně s papežem nebo alespoň podávají společně návrhy na řešení problémů, a na straně druhé se církev orientuje směrem k decentralizaci, toto usnadňuje budoucí vztahy pro setkání s protestantskými církvemi a s pravoslavnými církvemi, které obě mají synodální základ. Proto bylo velmi důležité, že v reformě prohlášení neplatnosti manželství uzavřených v církvi dal papež za určitých podmínek místnímu biskupovi možnost prohlásit manželství za neplatné. Místní biskup to může udělat a nemusí čekat na Řím.

Znamená to posílení biskupů?

Je to posílení episkopátu, ale zvláště je to posílení místních církví. Bohužel se při reformním procesu zmobilizovali konzervativci mnohem lépe, než věřící naklonění reformám v katolické církvi. Zdá se, že se ti, kdo jsou pro reformy, omezili na čekání na papeže, zatímco konzervativní síly se zmobilizovaly. Bylo to vidět velmi jasně na synodě. Tam konzervativci, kteří chtějí za každou cenu bránit tradiční doktrínu, napsali papeži dopis s více než 400 000 podpisy. Objevily se knihy kardinálů, uskutečnil se mezinárodní kongres před začátkem synody, na kterém byly slyšet zastánci tradiční doktríny. Nebyly vidět analogické věci na reformní straně. V době II. vatikánského koncilu tu bylo velké reformní hnutí, viditelné mezi biskupy, teology a aktivními laiky. Dnes toto chybí. Znamená to prakticky, že je papež ponechán osamocen. I když si to nikdo nepřeje, ve skutečnosti je papež sám jako fotbalista, který sklízí pouze radostný aplaus publika, ale který nemá vedle sebe týmové hráče na hřišti. Základna se pouze dívá. Základna je možná zklamaná, protože už tolik let nedošlo ke změnám. Je tu široký konsensus, ale málo aktivity na úrovni univerzální církve. Laici v církvi se dosud neprobudili.

Jak velká je možnost, že se papež nakonec v dokumentu k synodě o rodině vyjádří ve prospěch povolení přístupu znovu sezdaných rozvedených k přijímání?

Mluvili jsme o cíli papeže, kterým je synodální církev. Povzbuzoval velmi konkrétně biskupy na posledních dvou synodách, aby podávali návrhy. Nyní se děje to, že, když se ve velmi monarchickém systému náhle přechází na systém demokratický, mohou mít převahu rovněž konzervativci. V každém případě bylo možné pozorovat, že konzervativní část zablokovala jasný zlom. Závěrečná relace synody je velmi složitě konstruovaná. Mluví o období pokání, reflexi a rozlišování různých situací, ale chybí zásadní věta: „...znovu sezdaní rozvedení tedy mohou přistoupit k přijímání.“ Papež velmi živě diskutuje s prominentním italských novinářem a zakladatelem novin Eugeniem Scalfarim, který je nevěřící. Scalfari po synodě napsal, že mu papež řekl, že v různých situacích, po delším či kratším období, budou zpovědníci moci připustit znovu sezdané rozvedené k přijímání. Vatikánský mluvčí to dementoval. Je tedy třeba počkat, až bude dokument za nějaký měsíc publikován. Ale zcela jistě podle papeže - který to také častokrát řekl - církev nikdy neodsuzuje žádného člověka napořád. To je jeho zásadní princip. Měli bychom tento princip najít v závěrečném papežském dokumentu k synodě, který, doufám, si přečtu do léta.

Zdroj: finesettimana.org

Převzato z www.umflaufoviny.com