Gn 1,26-28
A řekl Bůh, učiňme člověka k našemu obrazu, podle naší podoby a ať panují nad rybami vod a nad nebeským ptactvem a nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.
A stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Boha jej stvořil, jako muže a ženu (samce a samici) stvořil je.
A Bůh jim požehnal a Bůh jim řekl: „ploďte a množte se a naplňte celou zemi a podmaňte ji a panujte na rybami vod a nad nebeským ptactvem a nad každým živočichem hýbajícím (plazícím) se po zemi..

Již z prvního citovaného verše je zřejmé, že Bůh tvoří člověka jako muže a ženu, tj. jako dvě rovnocenné bytosti s opačným pohlavím. A toto stvoření Bůh později charakterizuje jako „velmi dobré" (v. 31). První otázka však zní: Na základě čeho můžeme s jistotou tvrdit že se jednalo o rovnocenné lidské bytosti?

1. Protože ve v. 27 není „člověk“ specifikován jako „muž"" nebo jako „žena", ale jako „muž a žena" (dosl. „samec a samice", tj. s důrazem na odlišnost pohlaví a schopnost rozmnožování).

2. Protože je člověk specifikován jako muž a žena, tak Bůh mluví vždy k oběma zároveň a ne jen k Adamovi. Všude je množné číslo: v. 26 „ať panují"; v. 28 „požehnal jim", „řekl jim", „ploďte a množte se a naplňte celou zemi a podmaňte ji".

Vidíme tedy, že to není jen muž, kdo má panovat, vládnut a že nejen muži je žehnáno. Tato slova platí pro muže i ženu stejným dílem. Oba byly stvořeni jako dvě rovnocenné bytosti, partneři v životě a ve společenství s Bohem. Významný protestantský teolog K. Barth řekl: „Není možné říci člověk, aniž bychom museli říci „muž“ či „žena“, ale zároveň také „muž a žena “. Člověk existuje ve své odlišnosti, ve své dualitě."

2. kapitola knihy Genesis pak dále rozvíjí detailněji zprávu o stvoření z 1. kap. Je s ní však v souladu a nebo stojí tato druhá zpráva v protikladu k té první?

Gn 2,18.21-24
A řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby byl člověk sám, učiním mu pomoc jemu rovnou.
A uvedl Hospodin Bůh na Adama hluboký spánek a (on) usnul. A vzal jedno z jeho žeber (boků) a uzavřel masem (to místo ) pod tím.
A vystavěl Hospodin Bůh z žebra (boku), které vyňal z Adama ženu a přivedl ji k němu.
A řekl Adam: Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla. Ať se nazývá žena, neboť z muže jest vzata.

Na začátku 2. kapitoly (2,7) čteme , že Bůh tvoří jako prvního Adama a podle naší logiky si z toho odvozujeme, že žena je podřadnější, protože přišla na řadu až jako druhá. To je však řecký způsob myšlení nikoliv hebrejský. Hebrejský literární útvar často používá takzvanou inkluzi (někdy nazývanou také „kruhová konstrukce“). V takovém literárním útvaru se klíčové důrazy umísťují do dvou míst příběhu: na jeho počátek a na jeho konec. Struktura 2. kapitoly Genesis velmi dobře zapadá do takového typu textů a zřetelně zde vyvstávají dvě ohniska: na počátku a na konci vyprávění, tj. stvoření muže a jemu odpovídající stvoření ženy. Celý posun v textu pak není od nadřízeného (muž) k podřízenému (žena), ale od nekompletního ke kompletnímu. Žena je zde vykreslena nikoliv jako podřadné stvoření, ale jako koruna celého stvořitelského díla!

Jak je to však s účelem stvoření ženy? Není zde snad napsáno, že byla stvořena proto, aby muži pomáhala?

Výraz „ezer“ se většinou překládá jako „pomoc“ či „pomocník, ale tento překlad, byť je gramatický správný, může být špatně pochopen. V našem způsobu myšlení je pomocníkem někdo významově nižší. Jako vhodné analogie lze uvést např. vztah asistenta vůči profesorovi či závozníka k řidiči. V hebrejském pojetí je tomu však jinak. Výraz „ezer“ je v Písmu použit mnohokrát a vždy ukazuje na to, že ten, kdo pomáhá, je vždy ten, kdo „na to má“, tj. je lépe vybaven či je ve výhodnějším postavení než ten, komu je pomoc určena (př. Ex 18,4; Ž 33,20; Joz 10,3.4; 2S 10,11 aj.). Pomocník v hebrejském myšlení rozhodně není v podřízeném vztahu vhledem k tomu, komu je pomoc poskytována. Vhodnou analogií je např. lyžařský instruktor se svými schopnostmi, který je pomocníkem žáka učícího se stát na lyžích nebo člověk, který zachraňuje tonoucího (musí to být dobrý či dokonce lepší plavec než ten kdo se topí).

Navíc je výraz „ezer“ dále určován kontextem. V našem textu zde máme výraz „neged“, který v sobě nese myšlenku „být před něčím“ či „být protějškem“. Proto se spolu s předložkou „kaf ‘ překládá správně jako „pomoc jemu rovná“.

Vidíme tedy, že text nás nepustí k ničemu menšímu, než že žena je naprostou rovnocennou bytostí muže, je Adamovou „partnerkou“. A dokonce má něco, co Adam nemá a čím mu může pomoci. Rozhodně zde není ani náznak podřízenosti ženy vzhledem k muži.

Nyní se ale můžeme oprávněně zeptat: Proč vlastně potřeboval Adam pomoc? A před čím?

Bible to nerozvádí, ale z náznaků si snad můžeme dovolit formulovat následující teorii:

Bůh stvořil všechna zvířat po párech, ale nikoliv Adama. Bůh tak učinil záměrně, protože chtěl pomoci Adamovi poznat něco, co bylo lepší, aby poznal z vlastní zkušenosti, totiž že samota (vzhledem k vlastnímu druhu) je skutečnost neveselá až v důsledku frustrující a nekonečně smutná. Proto Bůh tvoří ženu až po určitém čase, když si toto vše Adam naplno uvědomuje a touží po partnerce. Ve svém nitru Adam cítí, i přes blízké společenství s Bohem, jistou prázdnotu a samotu a tehdy přichází ta pravá chvíle a Bůh tvoří Adamovi partnerku.

Možná ale namítneme: Když se Adam potřeboval něčemu naučit, proč se to nemusela učit žena?

Možná že odpověď je až dojemně jednoduchá: Bůh stvořil ženu jako bytost schopnou od prvních minut svého života vidět krásu a potřebu vzájemného partnerského vztahu. Vidíme to i dnes ve stavu, který se v mnohém liší od dokonalého stavu v ráji - jsou to muži, kteří nemají moc chuť se ženit a přijmout tak trvalý závazek vzájemného vztahu, jsou to převážně muži, kteří jsou pak svým ženám nevěrní a jsou to většinou muži, kteří mají méně citu pro druhého člověka. Nechci zde hanět muže, chci pouze nastínit fakt, že mentalita muže je často tvrdší a méně schopná vzájemného vztahu než mentalita ženy.

Ve zprávě o stvoření člověka z 2. kap. Gn je krásné povzbuzení pro vás ženy: Bůh vás stvořil lépe vybavené než muže co se týká schopnosti žít v partnerském vztahu. Díky tomu nemusíte, jako často my muži, procházet zkouškou a poznáním (které je nezřídka bolestivé), než si uvědomíte potřebu vzájemného vztahu a důležitost trvalého a věrného závazku.

A ve zprávě o stvoření člověka z 2. kap. Gn je také poučení pro nás muže: važme si vztahu, který nám ženy nabízejí a milujme je upřímně a z celého srdce, protože jsou toho hodny. Učí nás to, co do nich Bůh vložil a co my muži musíme tak těžce objevovat.

Podívejme se nyní ještě na další zajímavé postřehy z tohoto textu:

1. Nejprve si všimněme výrazu, který je použit pro tvoření ženy. Doslova je zde napsáno, že Bůh ženu „vystavěl“. Žena nebyla pouze „uplácána“ z hlíny jako Adam, ale byla „architektonicky“ vystavěna. Použití výrazu „bnh“ (vystavět) navozuje myšlenku estetického záměru a obzvláštní pozornosti, kterou Bůh věnoval jejímu stvoření. Ne nepodstatným detailem je dále skutečnost, že i když žena pochází z části Adamova těla, Adam sám na tom nemá žádnou zásluhu, protože mu Bůh „dal narkózu“ dosl. „uvedl na něj hluboký spánek“. Proto Adam, a tedy analogicky žádný muž, nemá žádné právo cítit se být výš než Eva, či kterákoliv jiná žena. On sám k tomu nepřispěl ani „mrknutím oka“. Vše byla Boží stvořitelská práce.

2. Hned dále čteme, že Bůh ženu vytvořil z Adamova žebra. Zdá se že opět Bůh dělá záměrně něco, co má hlubokou symboliku. Výraz „rib“ lze přeložit jako „žebro“, ale také jako „bok". Bezpochyby je zde uložena myšlenka indikující vzájemný vztah, neoddělitelnou jednotu společného života do níž byly jak Adam tak Eva vzájemně zainteresováni. Je vhodné zde také připomenout známý výrok: „Bůh nestvořil ženu z Adamovy paty, aby byla Adamovi podřízena, ani z Adamovy hlavy, aby nad ním vládla, ale z jeho boku, aby mu byla rovnocennou partnerkou".

3. Poslední poznámka k tomuto textu se týká námitky, že to byl přece Adam, kdo pojmenoval svou ženu (v. 23), a proto má muž nad svojí ženou vládnout, protože když ve Starém zákoně někdo někoho pojmenuje, činí tak ze své nadřazené pozice (viz Adam pojmenoval zvířata). Zde je namístě poukázat na hebrejské výrazy jimiž se označuje „muž" a „žena" („íš“, „íšša“). Kraličtí se tento podobný názvuk pokusili přeložit jako „muž“ a „mužatka“ a ČEP jako „muž“ a „mužena“. Je důležité si však především uvědomit, že se zde nejedná o osobní jméno, ale pouze o identifikaci druhu a pohlaví.

To je potvrzeno a) vzájemně velice podobnými výrazy íš a íšša b) tím, že ve v. 24 je napsáno, že muž (iš) bude lnout ke své ženě (išša) a myslí se zde muž a žena obecně a ne konkrétně Adam s Evou c) Adam skutečně pojmenoval svou ženu (Eva) Gn 3,20, ale to se stalo až po té, co oba narušili svůj vztah k Bohu a jeden k druhému a museli odejít z ráje. Výraz išša tedy není důkazem pro nadřazenost muže, ale potvrzením jeho radostného vyznání nad stvořením partnerky, kterou identifikoval jako svůj druhový protějšek, jako rozpoznání svého druhého já, se kterým bude tvořit jeden celek.

Lze tedy uzavřít, že ani 2. kapitola Gn nám nedává žádný důvod k tomu, abychom v Božím stvořitelském díle vnímali jakoukoliv hierarchii mezi pohlavími. Naopak nás tento text utvrzuje v rozpoznání Božího záměru, kterým je rovnoprávný a partnerský vztah mezi mužem a ženou.

Zdroj: Biblický pohled na vztah muže a ženy - exegetická studie Pavla Škody

biblickestudie.cz/studie/muz_a_zena.pdf