poslal Nepřihlášený Křesťanství bývá často spojováno se
„spásou duše“, takže může snadno vzniknout dojem, že duše má v
křesťanské teologii a zbožnosti nezpochybnitelné postavení. Při pohledu
do Bible ovšem s překvapením zjišťujeme, že se v ní pojem duše jako
samostatné skutečnosti vedle těla prakticky nevyskytuje. Duševní úkony
jsou ve Starém zákoně neoddělitelně spojeny s funkcemi těla a dokonce
připisovány jednotlivým tělesným orgánům (tak
například játra mohou být sídlem smutku).
Hebrejský výraz pro duši
(nefeš) znamená původně patrně „hrdlo“ (Iz 5,14), v přeneseném významu
pak také „dech“, „život“ a „živou bytost“. Být duší tedy znamená být
bytostí, která si nevystačí sama se sebou, nýbrž je neustále „hladová“,
toužící a lačnící, odkázaná na Boha. Tuto vlastnost má ovšem člověk
společnou se zvířaty, která mohou být také označena jako „živoucí duše“
(Gn 1,20).
Můžeme tedy říci, že biblický člověk nemá duši, nýbrž spíše
duší je. Dnešnímu pojetí duše v hebrejštině nejvíce odpovídá slovo
„srdce“ (leb), tedy nejniternější centrum člověka, v němž se rodí
veškerá rozhodnutí, především pak ta, která se týkají vztahu k Bohu.
Apoštol Pavel sice rozlišuje ducha (pneuma) a tělo (sarx), avšak tyto
výrazy se nevztahují na dvě části člověka, nýbrž spíše na oblasti či
„silová pole“, v nichž se člověk jako celek nachází: pneuma je Duch Boží
(případně Kristův), sarx je člověk ve své slabosti, pomíjivosti a s
nadvládou hříchu.
Tělo a duše jedno jsou – celostní pohled
Křesťanská antropologie prvních staletí po Kristu se rozvíjela v
kontaktu s platónskou a gnostickou tradicí. Během tohoto vývoje sice
přejala myšlenku duše jako samostatné skutečnosti v člověku, současně se
však snažila uhájit biblický celostní pohled na člověka. Nejsilnějším
důvodem pro celostní antropologii bylo očekávání vzkříšení těla.
Křesťanská naděje, že člověk bude na konci času vykoupen celý, tedy
spolu s tělem i duší, byla neslučitelná s tehdy poměrně rozšířenou
představou, že smrt přináší vysvobození duše z pout tělesnosti.
Spojení
duše s tělem tedy v křesťanském pojetí není negativním stavem, který je
záhodno opustit, nýbrž výrazem dobré Boží vůle. Důležitou roli jistě
hrálo také přesvědčení, že svět je dobrým Božím stvořením, a že tedy ani
jeho hmotná stránka nemůže být vylučována ze spásy. Hmota spolu se
vším, co k ní patří (tedy i s lidským tělem) má svou hodnotu, smysl a
cíl. Ostatně: v Ježíši Kristu se přece Bůh sám stal tělem a přebýval
mezi námi. Pokud ani sám Bůh nepohrdl tělem, pak jím nemůže pohrdnout
ani člověk.
Nesmrtelná duše a hříšné tělo
Jestliže raně křesťanská teologie odmítla podceňování těla, musela ovšem
jedním dechem odmítnout také zbožšťování duše. Křesťanství vesměs
převzalo představu, že duše je díky své duchovnosti (tedy ne-tělesnosti a
tudíž ne-složenosti) nesmrtelná. Duše však nemohla být považována za
věčnou, protože tento atribut náležel výlučně Bohu. Církev jasně
odsoudila jak představu, že duše existuje v jakési božské sféře ještě
před svým spojením s tělem, tak i myšlenku jejího převtělování.
Nejednoznačná byla naproti tomu odpověď na otázku, jak lidská duše
vzniká.
Setkáváme se s dvěma odlišnými koncepcemi: s traducianismem,
podle něhož duše vzniká aktem plození, a s kreacianismem, podle něhož
každou duši bezprostředně tvoří Bůh a lidské plození vytváří pouze tělo.
Obě tyto teorie ovšem shodně předpokládají, že duše je stvořena Bohem, a
proto není v žádném smyslu božské povahy.
Při pohledu do dějin
křesťanské zbožnosti musíme konstatovat, že celostní biblický pohled na
člověka se zcela uchovat nepodařilo. Už někteří církevní otcové
nadřazovali duši (případně její rozumovou část) nad tělo a situovali ji
do sféry nebeské (tj. od Boha pocházející), zatímco tělo do oblasti
pozemské, ba dokonce přímo protibožské. Církevní zvěstování se stále
více zaměřovalo na spásu duše, zatímco tělo bylo vnímáno (zcela
nebiblicky) spíše jako zdroj pokušení a hříchu. Takto spiritualizované
křesťanství se také stávalo netečným vůči pozemským problémům a snahám o
proměnu společenských struktur. Svět se pro mnohé křesťany stal pouhým
slzavým údolím, o jehož nápravu je marné usilovat a jímž je potřeba se
pouze protrpět.
Duše sloužící pro popsání duševních pochodů a chorob
Od nástupu osvícenství byla duše jakožto veličina od těla odlišitelná a
oddělitelná stále více zpochybňována. Přírodovědecká antropologie 20.
století se nakonec dokázala bez tradičního pojmu duše zcela obejít. Sice
se i nadále v psychologii stejně jako v běžném jazyce hovoří o duši
(nebo o duševních jevech či nemocech), avšak spíše je tím míněna určitá
dimenze lidské osoby, nikoli nějaká vymezitelná část člověka či dokonce
nemateriální substance.
Řada teologů první poloviny 20. století toto
materialistické vnímání člověka přímo uvítala, protože v nich spatřovala
potvrzení biblické antropologie, která byla v dějinách křesťanství
překryta dualistickými teoriemi. Kritický postoj vůči duši měl však také
teologické důvody. Zejména v evangelické teologii zdomácněla teze, že
představa nesmrtelné duše je jakousi platónskou deformací, která z
křesťanského učení o posledních věcech trvale vytlačila původně biblické
očekávání vzkříšení z mrtvých. Na místo důvěry ve všemohoucího a
milostivého Boha, který křísí mrtvé k novému životu, prý nastoupila
opovážlivá pýcha spoléhající se na posmrtné přežívání jakési
ušlechtilejší složky v člověku. Idea nesmrtelnosti byla odsouzena jako
výplod pohanství, v němž se základem posmrtné naděje stává místo Boha
člověk sám, jenž zarputile prosazuje sebe sama proti Bohu, nechce uznat
svou propadlost smrti a místo toho hledá spásu ve svém vlastním nitru.
Rozsáhlá diskuse kolem duše a její nesmrtelnosti však zároveň ukázala,
že odmítne-li křesťanství tuto nauku, musí být zároveň předložena její
smysluplná alternativa. To se ovšem při vší snaze teologii nepodařilo.
Představa, že člověk ve smrti zaniká celý, aby se na konci času při
vzkříšení z mrtvých mohl celý znovu zrodit, narazila záhy na neřešitelné
potíže: jakým způsobem je pak myslitelná kontinuita a identita mezi
pozemským člověkem a člověkem vzkříšeným? Totální smrt, které nemůže
uniknout ani duše, s sebou nese také totální přerušení a zrušení vztahu
mezi Bohem a člověkem. A naopak: Přetrvává-li tento vztah ve smrti a po
smrti, pak je nezbytné, aby existoval i nějaký jeho nositel na lidské
straně – a tím je právě duše.
Nejnovější pojetí
V současné teologii se postupně prosazuje přesvědčení, že nesmrtelná
duše nemusí být konkurencí Božího zachraňujícího jednání ve smrti, nýbrž
ji lze chápat právě jako výraz tohoto jednání. Duše není nesmrtelné
„cosi“ v člověku, co díky svým přirozeným vlastnostem překonává smrt,
spíše je to výraz Boží věrnosti vůči člověku, která se mocně projevuje
právě ve smrti. Bůh nenechá člověka v okamžiku jeho naprosté bezmoci
padnout, nýbrž ho podrží a uchová. Duše je lidské „já“, s nímž Bůh
vstoupil do ničím nepřerušitelného rozhovoru. Je opisem skutečnosti, že
každý člověk ve své nezaměnitelnosti a nenahraditelnosti je – ať už Bohu
přitakává, či ne – povolán ke konečnému dovršení ve společenství s
Bohem. Na Boží oslovení člověk odpovídá vírou, modlitbou, chválou,
bohoslužbou, nebo je naopak ve své uzavřenosti ignoruje a vzpírá se mu.
Avšak toto oslovení samo zůstává i navzdory lidské nevěře a na jeho
základě je člověk duší, schopnou Boha poznat a milovat. Duše znamená
stát před Bohem a být jím milován způsobem, který nemá v mimolidském
stvoření obdobu.
Existenci duše jistě nelze dokázat. Je ale možné
alespoň upozornit na specificky lidské skutečnosti, které překračují
oblast toho, co může zkoumat a popsat přírodověda. Přírodovědecky
nevysvětlitelné je samotné lidské „já“, které s sebou nese zkušenost
svobody, smyslu či pravdy. Člověk jako zřejmě jediný tvor dokáže
poodstoupit od sebe samotného a učinit sebe sama předmětem reflexe.
Myšlenka vnitřní diference v člověku, která je tradičně vymezovaná pojmy
„duše“ a „tělo“, dokáže vystihnout, že člověk je sice zasazen do
materiálního světa, ale zároveň jej překračuje.
Ondřej Kolář, farář ČCE v Praze-Kobylisích
Zdroj: časopis Český bratr 2016/1