Jsem naplavenina. Nevyrostl jsem v církvi. Neznám pocity znuděného školáka v nedělní besídce. Bible pro mě nikdy nezískala pachuť povinné četby, nepotáhla se náboženskou plísní, neztratila tajuplné kouzlo a kořeněnou chuť exotiky. Možná proto mě nikdy netrápily otázky, se kterými zápasí apologetické brožurky. A čím jsem starší, tím víc mám dojem, že všechno, co v Bibli jakoby „nemělo být“, v ní právě být mělo. Pokusím se to vysvětlit.

Všechny barvy duhy

Existují celé knihovny o biblických rozporech, omylech a nepřesnostech, a také o tom, že to vlastně rozpory, omyly a nepřesnosti nejsou. Kde vzal Kain svoji manželku, jak se všechna zvířata vešla do archy, kolik bylo slepých u Jericha, proč chybí tři králové v Ježíšově rodokmenu atd. atd. Myslím si, že v těchto „rozporech a protiřečeních Bible“ opravdu není problém. Zajímají se o ně jen ti nejhloupější ateisté a jen ti nejlaskavější a nejtrpělivější křesťané se nechají vlákat do této pasti. Myslím, že podobné otázky ulpívají na povrchu a míjejí se tím, o co v Bibli skutečně jde. Je to jako hledat „rozpory“ a „protiřečení“ mezi sbírkami poezie Jaroslava Seiferta nebo mezi písněmi Beatles. Ano, Bible říká věci plné napětí, dramatických zvratů a strmých paradoxů – jako každý člověk, který chce vyslovit něco opravdu hlubokého a důležitého, jako každý, kdo vyznává lásku nebo tiší něčí bolest…

Líbí se mi, že Bible je plná napětí, krkolomných a klikatých cest, temných míst a záhad. Ta nejhlubší tajemství nelze vyslovit chladným jazykem vědecké jednoznačnosti. Kdykoli básníci, mystikové a proroci vypovídají o svatých tajemstvích, zápasí s hranicemi lidského jazyka. Jejich řeč je přerývaná, udýchaná a neuhlazená, plná symbolů a náznaků, jakoby vyrvaná z výhně niterné zkušenosti.

Jsem rád, že máme čtyři verze Ježíšova příběhu, dvě zprávy o stvoření, dvojí vyprávění o izraelských králích (knihy Královské a knihy Paralipomenon). Líbí se mi to jiskření mezi Matoušem, Markem, Lukášem a Janem. Je to vzrušený rozhovor svědků, jeto živý hudební nářez smyčcového kvarteta. Jistě že se překřikují, trumfují, doplňují a korigují, protože se mezi nimi stalo něco opravdu velkého a svatého. Ano, myslím si, že všechna ta rozmanitost žánrů, postojů, knih a autorů Bible ji nakonec dělá čtivější a zajímavější, bližší životu v jeho pulsujícím, klikatém proudění. Ano, myslím, že Bible zrcadlí život v jeho plnosti, v jeho šťávě, v napětích a paradoxech, někdy syrově, jindy poeticky. Slzy i smích, vášeň i bolest ,radost i žal, cukr i sůl. To všechno v Bibli mělo být, ne že nemělo…

Jsem rád, že je Bible tak divná, tak rozčepýřená, tak vířivě pestrá. Vášnivá poezie, strhující vyprávění,ironické úšklebky, anekdoty, nudné rodokmeny, ubíjející seznamy proviantu…  Je to knihovna, orchestr, labyrint. A je to tak dobře. Všechno to tam nějak patří. I ten Mefíbóšet, Achítofel, Zerubábel a Lórúchama…

Spor vědy a víry?

Přiznám se, že mi většinou připadá zbytečné a pomýlené, když křesťané ztrácejí energii věčnými debatami o rozporech mezi Biblí a přírodovědou, zeměpisem nebo archeologií. Pokud se věda drží svého řemesla a nefušuje do teologie a pokud chápeme Bibli tak, jak chce a má být chápana, obávám se, že žádné rozpory nejspíš neexistují. Že je vyrábějí hloupí ateisté a (odpusťte) pošetilí křesťané. Věda nikdy nedokázala (a v principu ani nemůže) že Bůh neexistuje, že po smrti už nic není, že zázraky se nedějí. Ne, stokrát ne, ani zázraky nejsou něčím, „co v Bibli nemělo být“, jak se domnívali slavní zakladatelé Spojených států amerických. Nevím o žádném vědeckém argumentu, který by mi bránil věřit v existenci andělů, nebe i pekla, v zázraky Vánoc a Velikonoc, ve Vtělení a ve Vzkříšení. Možná je to projev naivní uhlířské víry, ale nikdy jsem nepochopil, proč se někteří křesťané za tyhle věci stydí, proč je omlouvají, proč klopí zrak a raději mění téma rozhovoru.

Zároveň ale spěchám dodat, že nepovažuji přírodovědu za žádného nepřítele, vážím si práce vědců a pevně věřím, že prostě zkoumají Boží rukopis, čitelný v uspořádání přírody. Příroda i Bible mají téhož autora (nebo snad ne?!), rozpory mezi vědou a Biblí tedy musí být dočasné: buď chápeme špatně vědu, nebo Bibli.

Tento pohled na věc je pro mě osvobozující. Kdysi jsem se přistihl, že sám sebe úzkostlivě přesvědčuji o tom, že vím, že Bible je (do posledního písmenka) pravdivá. Vzdal jsem to, připustil jsem, že to nevím. Pustil jsem si pochybnosti k tělu. A věřte nebo ne, pocítil jsem ulehčení. Teprve když jsem povolil ono sevření a přestal sám sobě tvrdit, že vím, že Bible je pravda, jako bych najednou získal svobodu tomu prostě věřit. V důvěře tomu přitakávat. A kupodivu: moje nynější důvěra je nějak silnější a neotřesitelnější než moje předchozí „vědění“…

Vím, že nic nevím

Už několik let se učím vnímat Bibli především jako dar. Jako vánoční dárek od někoho, kdo mě má rád. Učím se ten dárek postupně a pomaloučku rozbalovat (miluju rozbalování dárků o Vánocích). Jednou z nejdůležitějších zásad rozbalování, kterou jsem se naučil, je nevědět. Nevědět, co je to za dárek. Učím se Bibli nerozumět. Když vím předem, co dostanu pod stromeček, vytrácí se kouzlo Vánoc. A když vím předem, co se v Bibli dočtu, ztrácím chuť ji otevřít. Učím se očekávat překvapení, nevědět, co mě čeká na následující straně. Největší krizi ve vztahu ke čtení Bible jsem totiž zažíval v době, kdy už jsem „věděl“, co se dočtu, už jsem ji měl „naskenovanou“v hlavě. Připadal jsem si, jako bych měl stále dokola číst stejnou detektivku, ačkoli dávno vím, kdo je pachatel. A to bylo zlé. Už několik let mi pomáhá zásada učené nevědomosti. Vím, že nic nevím. Pak je každé čtení Bible dobrodružná výprava do neznámé krajiny. Proto mám také potíže s otázkou, „co v Bibli nemělo být“.

Jak to mám vědět? Bible je moje kamarádka, přítelkyně do nepohody. A právě její tajemství, její napětí, „rozpory a protiřečení“ mi pomáhají. Bible mi vzdoruje. Odolává mým námluvám. Odmítá každou snahu učesat ji, obrousit hrany a zahladit vrásky. Chce je mít. Měly tam být. Proto se učím rozjímat nad jejími symboly a znameními, tajemnými náznaky, dramatickými gesty. Ano, její občas podivínská povaha mi nepůsobí rozpaky. Pozastavovat se nad „rozpory“ v Bibli je jako slídit po gramatických chybách a neohrabaném slohu v milostném dopise.
 
Zlaté tele
 
Přiznám se, že mám někdy pocit, že právě my, křesťané, kteří berou Bibli vážně, máme tendenci zahrnovat ji „nevyžádanými komplimenty“. Zakrývat její vrásky a retušovat její tvář. Převádět její poezii v prózu, její symboly ve fakta, její tajemství v čísla. A pak máme taky daleko větší, téměř neřešitelné problémy s otázkou, „co v Bibli nemělo být“…

Jistě není náhodou, že Bible je především příběh, strhující vyprávění. Není to učebnice dogmatiky, není to popis nebeské geometrie, není to systém abstraktních tezí ani vědecký protokol. Je to dramatické svědectví o Božím jednání, zachycuje takříkajíc „ptáka v letu“. A s tím míváme problém. Chceme řád, přehledné uspořádání, jasné formulace. A to je, obávám se, duchovně nebezpečné. Chceme mít situaci (Boha?!) pod kontrolou, pěkně všechno uzavřít do věroučných definic, aby se to pokud možno nehýbalo. Pak je toho samozřejmě mnoho, „co v Bibli nemělo být“.

Právě my, evangelikální křesťané, jsme snad víc než ostatní věřící ohroženi svou vlastní horlivostí, svou tendencí definovat sami sebe pomocí (jednoznačných) vět. Židé mohou svoji identitu zakotvit v národní sounáležitosti a ve společném slavení svátků, katolíci zase v poddanosti papeži a účasti na bohaté liturgii. Nám evangelikálům nezbývá, než zakládat svou identitu především na souboru věroučných článků (tedy obecných vět). To je samo o sobě v pořádku, ale může se nám (nepozorovaně!) stát, že naše vyznání ustrne a ztuhne v ideologický systém, že se z našich věroučných definic stane „zlaté tele“.

Ano, i věty člověk může modlářsky uctívat. Vedle bůžků ze zlata a stříbra existují i myšlenkové modly. Obávám se, že právě náš sklon uspořádat neučesané svědectví Bible do systému často vede k vytváření „pojmových mumií“ (před kterými varoval Nietzsche). I zjevené, pravé, Bohem posvěcené náboženství se může zvrhnout v modloslužbu – aniž by si toho kdokoli všiml (!). Právě to se snažili vyjádřit izraelští proroci, právě to říká o pravověrné (!) náboženské praxi v Hospodinově chrámu diakon Štěpán (Sk 7). Patří k ironii dějin, že mnohé izraelské proroky i samotného Štěpána nakonec ukamenovali svatí a zbožní lidé, horlivci, kteří znali Bibli nazpaměť.

Ano, v naší zbožnosti se skrývá nejedno úskalí a nebezpečí: jak často v dějinách křesťané svými teologickými systémy Bibli úplně umlčeli, nedali jí šanci,nemohli ji slyšet, protože příliš hlasitě skandovali své „biblické“ teze. Tímto svérázným způsobem lze otázku „co v Bibli nemělo být“ účinně sprovodit ze světa: prostě Bibli přinutíme, aby vším, co říká, potvrzovala náš věroučný systém. A je to. Ano, myslím si, že napětí, paradoxy a „rozpory“, které by zdánlivě v Bibli neměly být, tam jsou právě proto, že život je složitější než sebedůkladnější teologický systém. Bible vzdoruje naší snaze udělat z ní soubor obecných vět – a chrání nás tak před sebou samými. Svou neučesaností odráží „klikaté písmo pravdy“, kořeněnou, (někdy) štiplavou chuť skutečnosti. Jak říká C. S. Lewis, „Aslan není ochočený lev“, ani jeho Kniha se nedá ochočit. Brání se, když z ní děláme „papírového papeže“, když s ní mlátíme lidi do hlavy.

Všimněme si: O nejhlubších tajemstvích víry, o Trojici, o božství Kristově, mluví Bible plaše, rozechvěle, v náznacích, obrazech a symbolech, s bázní a třesením, se zatajeným dechem. My si je občas malujeme na prapory a řveme je do mikrofonů. Z nejintimnějších tajemství víry děláme hesla a slogany. Obávám se, že právě tato past je na nás evangelikály velmi chytře nastražena. Že právě horlivost se nám může stát osidlem. Možná právě toto je Izák, kterého máme obětovat, možná právě tato ideologická deformace víry se nám může stát (nepozorovaně!) zlatým teletem. Myslím si, že Bible je schválně tak divná, rozcuchaná, křivolaká – aby nás chránila před ustrnutím, před duchovní sklerózou. Většina toho, co v ní jakoby nemělo být, tam právě být mělo.

Úděl nemilovaných

Ale už jsem řekl dost o tom, v čem podle mého soudu žádný problém není. Já totiž přece jenom mám jednu potíž s Biblí, mám vůči ní své „výhrady“, je v ní něco, co v ní být „nemělo“, kdyby to záleželo na mně. Od samého okamžiku, kdy jsem uvěřil, mě trápí „úděl nemilovaných“. Těch, které Hospodin z nějakého důvodu nevyvolil. Stejně jako Bohumilu Hrabalovi, vždycky mi bylo líto Kaina, na jehož oběť „Hospodin neshlédl“ (Gen 4,5). Vždycky jsem se v duchu zastával nemotorného Ezaua, kterého „Hospodin odmítl“ (Řím 9,13). Vždycky mě trápilo, co bude s těmi, kteří se narodili v nesprávnou dobu na nesprávném místě - a proto jakoby Hospodina „nezajímají“. (Vždyť dobu a místo narození si nikdo nevybírá). Vždycky mně bylo trapné číst o vyhlazení celé Akánovy rodiny, protože tatínek se dopustil krádeže (Joz 7,24n), o vyhubení nepřátel Izraele jako klatých, včetně žen a (nevědomých) dětí. To je vážně problém, dokonce bych řekl, že to je jediný opravdový problém. Různá vysvětlení těchto nespravedlností, která nabízejí apologetické brožurky, se mi zdají buď hloupá a povrchní, nebo vyloženě zvrhlá a rouhavá.

Nechci být spravedlivější nebo soucitnější než Bůh. Vždyť právě on je, jak dobře vím, zdrojem vší spravedlnosti a soucitu ve vesmíru, tedy i mé touhy po spravedlnosti a mého soucitu. Jen je mi těch „nemilovaných“ hrozně líto. Jistěže si zaslouží Boží hněv a trest. O tom vůbec není sporu. To si přece zasloužíme všichni. Jenže: nám je hej, nám bylo dáno slyšet a přijmout evangelium. Trápí mě úděl těch, kteří to štěstí neměli, kteří jako by zůstávali vně Božího zájmu a péče. Vlastně souhlasím se C. S. Lewisem, který říká, že kdyby si mohl vybrat, to, co by rozhodně z Bible odstranil, je peklo a věčné zatracení hříšníků. Tohle a jenom tohle by v Bibli (kdyby záleželo na mně) „nemělo být“…

Otče, odpusť jim…

Co s tím? Jak říká Elie Wiesel, „modlím se k Bohu, abych uměl pokládat správné otázky“. Postupně docházím k závěru, že důležitější, než co si o této věci myslím, je, co si přeju. V duchu vždycky fandím Abrahamovi, když čtu o tom, jak „trapně“ smlouvá (jako na trhu) o záchraně hříšníkův Sodomě (Gen 18,23nn). Také Mojžíšova slova „jestli je zničíš, Hospodine, vymaž mě ze své knihy“ (Ex 32,32) mi vhánějí slzy do očí. Mojžíš je vůbec zvláštní postava. Bůh mu řekl: „ustup, já je zahubím“. A Mojžíš, „pozemský červ“, odpověděl Vládci vesmíru: „Promiň, ale neustoupím“. (Ex 32, 9nn, viz také Nu 14,11nn a zejména Nu 17,9-13!) A hle: Bůh neztrestal Abrahama za jeho drzé smlouvání, nerozdrtil Mojžíše za jeho troufalost, ale vyslyšel je! Vyhověl jim! Mám naději, že proto, že konečně pochopili, jak to s námi lidmi myslí sám Bůh. Možná právě takto smíme chápat Ježíšův neuvěřitelný postoj k jeho vlastním vrahům, když se za ně modlí: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí“ (Luk 23,34). A podobně neuvěřitelný postoj Štěpána, který „lobuje“ za ty, kteří ho právě kamenují: „Pane, nepočítej jim tento hřích“ (Sk 7,60).

Možná nějak podobně uvažuje apoštol Pavel, když říká, že by nejradši dobrovolně propadl peklu a byl navěky zatracen, kdyby tím mohl zachránit své souvěrce, kteří odmítají Krista (Řím 9,3). A Bůh nejenže podobnou smělost netrestá, on ji nechává na věky věků zaznamenat do Bible. Podle jeho názoru to všechno v Bibli „mělo být“, ne že nemělo. Znamená to, že Abrahamovo smlouvání o Sodomu, Mojžíšova ochota přikrýt vzpurné Izraelity vlastním tělem, Ježíšova snaha „vysvětlit“ Otci, že jeho vrahové zato „vlastně nemůžou“, Štěpánův lobbing za jeho rozzuřené katy a Pavlova ochota obětovat vlastní spásu jako výkupné za zatvrzelé soukmenovce, že všechny tyto neuvěřitelné postoje nám mají být příkladem a ukazatelem cesty? Znamená to, že takto o hříšnících smýšlí sám Bůh?

A je tu ještě něco, co podle názoru Ducha svatého v Bibli „mělo být“. Jsou to příběhy vzorných, zbožných věřících svatých až na půdu, kteří jako by zaujímali úplně opačný postoj. Horlivý Jonáš, který má hrozný vztek, když Bůh zachrání hříšné Ninive, bratr marnotratného syna, který je pohoršen otcovou velkorysostí vůči „tomu spratkovi“ (Luk 15,25nn), Marta, která se zlobí na Marii, že se „jen tak poflakuje“ (Luk 10,38nn), farizej, který děkuje, že není takový póvl jako hříšný celník (Luk 18,9nn). Zdá se mi to, nebo nám Bible v těchto příbězích naznačuje, že horlivá zbožnost oněch „příkladných věřících“ na Hospodina dělá pramalý dojem? Že z těchto vzorných dítek nemá velkou radost?
 
Ano, musím se přiznat, že tyto příběhy mě naplňují nadějí. Zdá se mi, že Bůh nedává zapravdu přísnosti, „teologické důslednosti“ a „svatému hněvu“ oněch „zbožných a horlivých lidí“, ze kterých jde trochu strach. To, na čem mu nejvíc záleží, je zřejmě někde jinde. Chovám v sobě naději, že tajně fandí Abrahamovu smlouvání a Mojžíšově opovážlivé neochotě uhnout. Že jsou to oni, kdo se trefil do černého. Že Hospodinovo smýšlení o člověku daleko nejvýstižněji vyjadřuje Ježíšova přímluva za vlastní katy. Že mu Štěpán udělal radost, když prosil, aby Bůh „přimhouřil oči“ nad tím, že ho „tito milí lidé“ právě „jenom“ kamenují, a že měl vlastně radost z Pavlovy ochoty jít dobrovolně do pekla, aby tím vykoupil své krajany…

Nevím, co bude s „nemilovanými“, nevyvolenými tohoto světa. Snad je důležitější, co si v této věci přeju. Jisté je, že jejich příběhy jsou pro mě tím, „co v Bibli (jakoby) nemělo být“. Na druhé straně ale v téže Bibli nacházím vedle příběhů „nemilovaných“ a nevyvolených také výše zmíněné příběhy Abrahama, Mojžíše, Ježíše, Štěpána a Pavla, a také varovné příběhy Jonáše, bratra marnotratného syna, Marty, farizeje a celníka… A díky téže Bibli smím věřit, že i „nemilovaní“ a nevyvolení jsou v dobrých rukou, že Bůh, který se nám v Bibli dává poznat, to s nimi určitě myslí ještě líp než já.

Doc. Pavel Hošek. Th.D. (35)
působí jako učitel na Evangelikálním teologickém semináři a na Evangelické teologické fakultě.

časopis Církve bratrské "Brána" 10/2008