poslal Nepřihlášený Zpívejte Žalmy rozumně. (Žalm 47:8)
Tak jako každý rok, i letos v tento vánoční čas otevírají křesťané v duchovních zpěvnících stránky, které po zbytek roku zůstávají zavřené, obsahující písně vztahující se k narození Pána Ježíše v Betlémě, aby ve zpěvu Pána Boha oslavili a poděkovali mu za tento největší Dar. I když se Pán Ježíš téměř určitě nenarodil v zimě (biblisté se úplně neshodují, ale mnozí uvádějí přelom srpna a září, a někteří dokonce i dobu velikonoc) a zvláštní připomínání si této události právě v tomto období nemá žádné biblické opodstatnění, písně oslavující příchod Mesiáše, dokonalého a svatého Spasitele, mají v našich kancionálech jistě místo (aniž by se nutně musely zpívat jen v prosinci).
Je však smutnou skutečností, že u nejedné vánoční písně – včetně mnoha tradičních – je třeba se mít velmi na pozoru, co vlastně zpíváme. Žalmista ve 47. Žalmu napomíná Boží lid, aby zpíval Hospodinu rozumně. Toto slovo bychom mohli přeložit také jako ‚s porozuměním‘ nebo ‚se zvažováním’. Znamená to tedy – a to přesně chtěli Kraličtí vyjádřit – že nemáme zpívat bezduše, ale máme vždy zapojovat mysl a důkladně rozvažovat nad tím, co zpíváme. (Poznamenejme nyní na okraj, že důraz na mysl a hluboké přemýšlení o obsahu zpěvů je podstatnou náležitostí pravého chválení Hospodina, od čehož se ovšem moderní chvály, u kterých je důraz kladen na prožitek a na emoce, zásadním způsobem odchylují.) V tomto článku proto budeme rozvažovat nad tím, co v mnohých známých vánočních písních vlastně zpíváme – a možná s překvapením zjistíme, že ne vždy to jsou dobré věci.
Čisté panny všude vůkol
Jak už jsme zmínili, slavení Vánoc nemá
biblické opodstatnění. Celá doba tzv. adventu je římskokatolický
vynález. U vánočních písní můžeme tedy s větší pravděpodobností nalézt
vlivy římskokatolických doktrín – a u českých písní to platí zvlášť,
neboť v našich zemích po Bílé hoře římský katolicismus převládl na 300
let, a z tohoto období pochází nemálo našich nejznámějších vánočních
písní.
Asi nepřekvapí, že na nejvíce problémů
narazíme v souvislosti s Marií, konkrétně s doktrínou neposkvrněného
početí. To si nesmíme plést s učením Písma, že se Pán Ježíš narodil z
panny; neposkvrněným početím je míněno římské dogma, že se Marie
narodila bez hříchu.
Katolíci učí, že už od okamžiku početí byla Marie
„předcházející milostí“ uchráněna dědičného hříchu a prokletí, které my
lidé, kteří jsme zhřešili v Adamovi (Řím. 5:12) nerozdílně sdílíme,
takže prožila celý život bez hříchu.
Není zde snad třeba obsáhle tento blud z Písma vyvracet; stačí poukázat na kategorické prohlášení apoštola Pavla: „Neboť není rozdílu. Všickniť zajisté zhřešili a nemají slávy Boží.“
(Řím. 3:23) Toto slovo se vztahuje na všechny normálně zrozené Adamovy
potomky. Jediný Pán Ježíš Kristus, který nebyl jako ostatní lidé zplozen
lidských otcem, ale byl počat z Ducha Božího a nebyl tedy ovlivněn
Adamovým hříchem, neměl v něm podíl, je výjimkou – jestli se toto dá
výjimkou vůbec nazývat, neboť se zde jedná o záležitosti rozdílné
podstaty – a byl tedy bezhříšný. Jen On, nikdo jiný na celém světe a v
celé historii. (Toto je také jeden z důvodů, proč se Kristus musel
narodit z panny; popírání této pravdy Písma tak podkopává celé
evangelium).
Vraťme se nyní k Marii a neposkvrněnému
početí ve vánočních písních. Překvapivě mnoho vánočních písní obsahuje
nějakou zmínku o čisté panně. V písni Slyš, jaká to libá píseň zpíváme ve 2. sloce: „Narodil se z čisté panny v městě Davidově dnes.“ 3. sloka písně Čas radosti, veselosti obsahuje slova: „Spasiteli, kvítku milý, Pane náš Ježíši, z čisté panny narozený, poklade nejdražší.“ I Narodil se Kristus Pán,
jinak vzácná husitská duchovní píseň, má tento problém, konkrétně ve
slovech „z života čistého“, kdy je slovo život míněno ve stejném smyslu,
jak ho používá například Job: „Nahý jsem vyšel z života matky své.“ (Jb. 1:21) Ani lidová koleda Nesem vám noviny
není výjimkou, neboť její druhá sloka začíná slovy: „Syna porodila,
čistá Panna, v jesličky vložila Krista Pána.“ (O čisté panně se pak
zpívá i v osmé sloce, ale k té se dnes již lidé málokdy dostanou.)
Všechny tyto zmínky jsou problematické.
Panna je panna. Není to třeba dále ještě nějak kvalifikovat, něco k tomu
dodávat. Ani Písmo tak nečiní; jak Izaiáš, tak evangelisté hovoří
prostě a jednoduše o panně. Je pravda, že Marie byla zbožnější, než jiné
izraelské panny, ale nebyla sama v sobě nějak čistší nebo
neposkvrněnější, mezi panenstvím jejím a panenstvím ostatních dívek
nebyl rozdíl. ‚Čistá panna‘ proto nevyjadřuje pouhou pannu, třebas
zbožnou, ale něco víc, pannu neposkvrněnou, bez hříchu, a to Marie, přes
všechnu svou zbožnost a přes to, že je nám velikým příkladem víry,
zkrátka nebyla. Je tedy namístě o žádných čistých pannách nezpívat, ale
slova „z čisté panny“ nahradit třeba spojením „z lůna panny“ a „z života
čistého“ například slovy „z lůna panenského“. Vím, že tyto písně jsou
tradiční a máme je takto již zažité, ale pravda Písma musí mít před
tradicí přednost.
Bůh se zalíbením v hříšnících
Další věc, kterou se budeme zabývat,
souvisí s překladem 2. části andělského zvěstování pastýřům (Lk. 2:14),
respektive s textovými variantami a kontroverzí mezi tradičním
Většinovým textem (Majority text, kterému v zásadě odpovídá Textus
Receptus) a Menšinovým textem (Minority text, se kterým přišli zejména
extrémní liberálové Westcott a Hort). Kralický překlad spolu s Biblí
Krále Jakuba (King James Version, nebo také Authorized version) uvádí „lidem dobrá vůle“,
tedy že lidem je v seslání Mesiáše projevena Boží dobrá vůle,
milosrdenství. Moderní verze ovšem místo ἐν ἀνθρώποις εὐδοκία [en
anthrópois eudokia], kde je slovo eudokia – ona dobrá vůle – v prvním
pádu, vychází ze čtení ἐν ἀνθρώποις εὐδοκίας [en anthrópois eudokias],
kde je již v genitivu a gramaticky se vztahuje k lidem, ne k Pánu Bohu
prokazujícímu dobrou vůli. Proto ekumenický překlad, který vychází z
moderní textové kritiky, obsahuje překlad (nebo spíš výklad) „Bůh v nich
má zalíbení,“ což se také objevuje v různých písních, například v již
zmíněné Slyš, jaká to libá píseň, nebo v Za krásné, jasné noci. (V obou případech však anglické originály obsahují „good will towards men“, tedy lidem dobrá vůle.)
Tyto písně tak lidem (stejně jako ČEP)
naznačují, že Pán Bůh měl v hříšném člověku líbost, potěšení, a proto
poslal svého Syna. Jenže je tomu tak? Má Pán Bůh v hříšném člověku jen
tak zalíbení? Ano, je vůči němu milostivý a dlouhoshovívající a už jenom
to, že hříšníky ihned nesešle do pekla, je větší milost, než si
dovedeme představit a docenit. Nicméně zalíbení jako takové v lidech Pán
Bůh kvůli jejich hříchu nemá a mít ani nemůže. Ano, nechce, aby
zahynuli, ale aby se k Němu obrátili v pokání (Ez 33:11), ale dokud tak
neučiní, je člověk coby hříšník pod Božím spravedlivým a svatým hněvem. „Bůh jest soudce spravedlivý, Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den.“ (Ž. 7:11) „Nebo ohavností jest Hospodinu převrácenec, ale s upřímými tajemství jeho.“ (Př. 3:32) „V ohavnosti jest Hospodinu Bohu tvému, kdožkoli činí ty věci, všeliký činící nepravost.“ (Dt. 25:16)
Slova o tom, že Pán Bůh má v lidech
zalíbení, jsou proto v rozporu s touto pravdou Písma, že člověk činí to,
co je Pánu Bohu odporné a ohavné, a proto je Mu sám ohavný a odporný,
jak to popisuje Jonathan Edwards:
„Pán Bůh, který vás drží nad pekelnou jámou stejně jako ten, kdo drží
pavouka nebo nějaký ohavný hmyz nad ohněm, si vás oškliví a je hrozně
drážděn: Jeho hněv vůči vám hoří jako oheň, nahlíží na vás jako na toho,
kdo si nezaslouží nic jiného, než být vhozen do ohně; je čistších očí,
než aby vydržel se na vás dívat, jste v jeho očích desetitisíckrát
ohavnější, než ten nejodpornější jedovatý plaz v očích našich.“ Naopak
čtení Textu Receptu, které obsahuje kralický překlad „lidem dobrá vůle“, je v souladu s učením o Božím milosrdenství.
Písmo nás učí, že nám Pán Bůh projevil
své milosrdenství a dobrou vůli ne proto, že jsme se Mu líbili, ale
navzdory tomu, že v nás nemohl mít zalíbení: „Kristus zajisté, když
jsme my ještě mdlí byli, v čas příhodný za bezbožné umřel. Ješto sotva
kdo za spravedlivého umře, ač za dobréhoť by někdo snad i umříti směl.
Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; nebo když jsme ještě hříšníci byli,
Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5:6-8) Když jsme ještě byli hříšní,
když jsme ještě byli Pánu Bohu ohyzdní a ohavní, již tehdy nám byla
projevena dobrá vůle v seslání Mesiáše, aby nás spasil a vykoupil.
Kralický překlad andělského zvěstování tak vede k nízkému pohledu na
přirozeného člověka, snižuje ho až do prachu, a velebí a na nejvyšší
míru vyvyšuje Boží dobrotu a milosrdenství vůči nám, kteří jsme byli
Jeho nepřáteli.
ČEP a vánoční písně se svým ‚zalíbením v
lidech‘ naopak přirozenému člověku spíše lichotí a – vědomě či nevědomě
– hrají na strunu jeho sebelásky a sebezalíbení, když mu předkládají,
že v něm má Pán Bůh zalíbení a proto mu poslal Pána Ježíše. Nepodporují
biblický nízký pohled na člověka, proto bychom se před nimi měli mít na
pozoru a raději se navrátit do bezpečného přístavu překladu zbožných
Kralických bratří, tedy zpívat místo ‚zalíbení‘ slova ‚dobrá vůle‘
(obojí má ostatně 4 slabiky). V písni Slyš, jaká to libá píseň proto můžeme zpívat ve 2. sloce „Pokoj, lidem dobrá vůle, ráj se opět otvírá,“, a v 1. sloce písně Za krásné, jasné noci například: „Buď pokoj lidem země a dobrá vůle všem, zní poselství to z nebe ve zpěvu andělském.“
Tichá noc
Krátce se nyní samostatně zaměříme na jednu z nejznámějších a nejpopulárnějších vánočních písní Tichá noc.
Jakkoli je tradiční a jakkoli je oblíbená, není to dobrá píseň a neměla
by znít v protestantských modlitebnách ani na Vánoce, ani jindy.
Velikým vykřičníkem by měla být už skutečnost, že autor této písně,
Joseph Mohr, byl římskokatolický kněz. „Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.“
(1. Tes. 5:22) Nemáme se varovat jen od toho, co je zjevně a jasné zlé,
ale i od toho, u čeho je třeba jen podezření, že by mohlo být zlé – což
u díla vytvořeného lidmi svázanými řimskokatolickými bludy bude vždy.
Tichou noc bychom ovšem neměli
zpívat, ani kdyby ji napsal protestant. U duchovní písně nestačí, že
pouze neobsahuje žádné hrozné a viditelné hereze. Kdyby nějaká píseň jen
donekonečna opakovala větu „Pán Ježíš zemřel za naše hříchy“, tak je to
sice technicky vzato pravda, ale sotva bychom to mohli označit za
duchovní píseň, kterou by měl k oslavě díla svého Spasitele zpívat lid
Boží. Takové písně musí v sobě mít určitou hloubku, musí buď vyvyšovat
Pána Boha a Jeho dílo spásy v Pánu Ježíši důstojným, obsáhlým způsobem,
který nás vede k přemyšlování nad Boží velikostí, Jeho svatým a
dokonalým charakterem a k bázni Boží nad nám projeveným milosrdenstvím
(viz Ž. 130:4), nebo netriviálně předkládat před křesťany doktríny Písma
či je vést a napomínat k plnění svatých povinností z lásky k Hospodinu –
to vše, aby byla církev Boží náležitě vzdělána a zbudována a Pán Bůh
patřičně vyvýšen a oslaven. I Jan Amos Komenský ostatně píše o písních,
které mají malou jadrnost obsahu a proto mysl necítí chuť k nim, když
vidí stále jen obvyklé věci a nemá možnost opříti se o nějaký hlubší
smysl.
To je přesně problém Tiché noci.
Nemá v sobě žádný hlubší smysl, ba naopak, když se zamyslíme nad její
kompozicí a slovy, zjistíme, že tato píseň v nás má hlavně vzbudit
sentimentální pocity nad idealizovanou scénou jesliček. Máme se zasnít
nad výjevem tiché, klidné, velebné noci, kdy se Josef a Marie sklání nad
roztomilým spícím děťátkem (originál obsahuje cosi o chlapci s
kudrnatými vlásky). Stejně tak třetí sloka nám předkládá před oči
roztomilé miminko, které se na nás tak krásně usmívá, že nám až srdéčko
plá. (Dokonce zpíváme o zlatých řasách, což je naprostý nesmysl, neboť
co se týče fyzického zjevu, působil Pán Ježíš pravděpodobně velmi
obyčejně, což byla součást Jeho ponížení, které na se při vtělení vzal.)
Tato píseň je napsaná tak, že v nás místo přemýšlení nad Spasitelovým
příchodem a tím, co to to pro nás vše znamená, vzbuzuje – nebo má
vzbuzovat – jen nějaký sentiment bez hlubšího biblického smyslu. To není
dobrý a přijatelný účinek písně, kterou by měla církev zpívat. Tichá noc se ovšem na rozdíl od jiných vánočních písní nedá opravit a měla by proto být trvale opuštěna.
Další římskokatolické vlivy
Je třeba poukázat i na další vánoční
písně, které by měly být pro pravé věřící naprosto nepřijatelné, a to
zejména pro jejich římskokatolické pozadí a jeho odraz v nich. Jednou z
nich je například Chtíc, aby spal. Je pravda, že v
kancionálech, které mám k dispozici, se tato píseň nevyskytuje a je
dobře možné, že ji žádní čeští protestanté při bohoslužbách nezpívají.
Nicméně i v konzervativním sboru jsem se setkal s tím, že se tato píseň
zpívala v rámci předvánočních či vánočních koncertů.
Tato píseň je již velmi stará; ke konci
Třicetileté války ji spolu s mnohými jinými vydal Adam Václav Michna z
Otradovic. Název díla, ve které se objevuje, je více než výmluvný: Česká
mariánská muzika radostná i žalostná, v tři díly rozdělená, ke cti
nerozdílné jediné Trojice, nejsvětější Rodičky a všech svatých. Vidíme, že tyto písně byly určené mimo jiné k oslavě a vyvýšení Marie. Vidíme to také zde, neboť Chtíc, aby spal
se zabývá zejména tím, co všechno měla Marie pro novorozeného Krista
udělat a co Mu říkala. Na uctívání Marie ovšem nemůže mít pravý věřící
žádný podíl, proto nic takového nemáme zpívat ani trpět. Neobstojí
výmluvy, že my to myslíme jinak a nechceme Marii uctívat; opět nám k
tomu zní ono slovo Písma: „Od všeliké zlé tvárnosti se varujte.“ (1. Tes. 5:22) Tato píseň má navíc podobný problém se sentimentalitou jako Tichá noc, ale to zde již nebudeme rozebírat.
Jiné písně dávají důraz na vánoční období, například V svaté době („V svaté době, Bože, Tobě haleluja zpíváme, s cherubíny, serafíny oběť chvály vzdáváme.“) nebo Svatou dobu již tu máme
(„Svatou dobu již tu máme, nejmilejší z svátků, proto rádi zazpíváme:
Sláva buď Děťátku!“) Zpíváním těchto písní vlastně dáváme najevo, že
přijímáme řimskokatolický liturgický rok se všemi svátky a různými
obdobími. Jak jsme si však již řekli, Vánoce a celé adventní období
nejsou ničím jiným než papežským výmyslem bez biblického podkladu. Bible
nám neříká nic o tom, že by prosinec byl v něčem svatějším obdobím než
třeba půlka září. Jediné časové období se zvláštním významem a důrazem
je Den Páně. Zpívat o tom, že teď na konci roku nastala svatá doba,
proto nejen že nemá oporu v Písmu, ale jde přímo proti němu; těmto
písním bychom se tedy měli vyhnout.
Co tedy zpívat?
Sice bychom se ještě mohli důkladněji
zaměřit na některé lidové koledy, které jsou leckdy spíše rouháním než
oslavou, ale – aby nebylo pojednání neúměrně natahováno – poukážeme si
už jen na ty písně, které pro jejich hluboký obsah považuji za ke zpěvu
vhodné, abychom nemluvili jen o bídě, když je v názvu článku i
bohatství.
U některé písní jsem na počátku navrhl
opravu některých problematických částí. Bylo to proto, že jinak jsou
krásné, velebné a hluboké. Narodil se Kristus Pán je vzácným
dědictvím české historie, a zejména 5. a 6. sloka musí každému pravému
křesťanovi vyvěrat přímo ze srdce, když v nich volá k Hospodinu o pomoc,
zachování před ďáblem a o smilování, to vše ve spoléhání se na Pána
Ježíše coby našeho Vykupitele a Prostředníka. Slyš, jaká to libá píseň
zase poukazuje například na Kristovy úřady Proroka, Kněze a Krále a
vede nás k doufanlivému a vřelému vyhlížení slavného nebeského stavu, až
běd i hříchu prosti nové počnem chválení, čímž směřuje naše mysle k
vrchním věcem a k oné budoucí neporušitelné slávě, po které také máme
lkát (Kol. 3:1, 2. Kor. 5:3-4).
Velmi vzácnou písní je také Jak vítati mám Tebe:
1. Jakž vítati mám tebe, můj Králi s výsosti,
jemužto zem i nebe vstříc plesá s vroucností?
Ó Jezu, světlo v duši mi rozsvěť jasné sám,
ať, jak Tě ctíti sluší, vždy právě vím a znám.
2. Nic z rajského Tě místa nevedlo v stánek náš,
než milost vroucí, čistá, jíž k všemu světu pláš,
chtě ze všech muk a strastí a z nevýmluvných bíd
i pekla ze propasti svůj vykoupiti lid.
V dalších slokách můžeme zpívat o tom,
že Pán Ježíš je naším velikým Pastýřem a Utěšitelem a vede k
trpělivému očekávání na Jeho druhý příchod, kdy On potře všechny své
nepřátele, nastolí spravedlnost a vezme svůj lid do slávy. Tato píseň
tak vede k vysokému pohledu na našeho Mesiáše, poukazuje na to, jak Jej
nezbytně potřebujeme a povzbuzuje k trpělivému boji víry, dokud se On
nezjeví. Další vhodnou písní (po drobné úpravě) je již zmíněná Za krásné, jasné noci,
která popisuje bídný stav lidstva tohoto věku, které se ve svém hříchu
nemůže dobrat pokoje, a poukazuje na dokonalý pokoj v Pánu Ježíši Kristu
a opět směřuje zrak k novému nebi a nové zemi, kde již bude plný a
dokonalý pokoj.
Velmi dobré písně jsou i známé Předivný zrodil se člověka Syn a Vypravuj mi o mém Pánu,
které popisují nejen příchod, ale i celou pozemskou službu Pána Ježíše
včetně ukřižování a vzkříšení; jakkoli je narození Páně významné, bez
Golgoty by pozbylo smyslu, takže je víc než vhodné se ke kříži obracet i
v čase, kdy většinová pozornost směřuje k Betlému. Tyto písně příhodně
poukazují na dílo Kristovo jako celek a proto je lze ke zpívání o
Vánocích vřele doporučit.
Mohli bychom také zmínit ještě některé anglické klasické vánoční písně jako Hark! The Herald Angels Sing
od Charlese Wesleyho (i Češi budou pravděpodobně znát její melodii od
Mendelssohna, který byl mimochodem reformovaným křesťanem), která snad
nemá konkurenci, co se týče vystižení významu příchodu Božího Syna na
tuto zem a jeho aplikace v našich životech. Jak dlouho jen můžeme
rozvažovat nad vzácnými slovy jako „Born to raise the sons of earth,
born to give them second birth“ (narozen, aby pozvedl syny země,
narozen, aby jim dal druhé narození), nebo „Rise, the woman’s conqu’ring
Seed, bruise in us the serpent’s head“ (povstaň, vítězné símě ženy,
potři v nás hlavu hadovu) – a podobných hlubokých vyjádření je píseň
plná. Velmi známá je také radostná a triumfální Joy To The World od Isaaca Wattse.
Závěr
V tomto článku jsem se přirozeně zabýval
těmi jen písněmi, které znám. Zde uvedené příklady dobrých vánočních
písní nepovažuji samozřejmě za zcela vyčerpávající; mohou být i jiné
dobré a přijatelné písně, které jednoduše jenom neznám. Některé písně
jsem také nezmínil proto, že je nepovažuji ani za nějak zvlášť
problematické, ale ani za příliš hluboké – příkladem může být Neslyšíte zpívat zvony vánoční
(i když i tam by bylo více než vhodné nahradit „cítíme, že Ježíš přišel
také k nám“ bibličtějšími slovy „věříme, že Ježíš přišel také k nám“).
Jsou to písně, jejichž zpívání bych se sice vyloženě nebránil, ale ani
bych je nenavrhl.
Boží lid má svému Pánu dozajista zpívat,
a to radostně, oddaně, upřímně, z plna srdce a s láskou. Nicméně si
také musí dávat pozor na to, co zpívá, aby v něm při tom všem přebývalo
Slovo Kristovo, jak v souvislosti s duchovním zpěvem napomíná apoštol: „Slovo
Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce
sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí
zpívajíce v srdci vašem Pánu.“ (Kol. 3:16) Tam, kde Slovo Kristovo
přebývá bohatě se vší moudrostí, není prostor pro bludy, omyly,
lichocení tělu či sentimentální povrchnost. Proto, chceme-li obcovat
podle tohoto dokonalého příkazu Božího i v této době, musíme se proměnit
obnovením mysli své a v souladu s tím odvrhnout nebo aspoň změnit vše
špatné a nedostatečné ve vánočních písních, abychom se i v nich mohli
náležitě vyučovat tomu, co pro nás znamená ponížený příchod Boha
zjeveného v těle, Pána Ježíše Krista. Kéž je nám k tomu sám Pán slávy
milostiv. Amen i amen.
Martin Hýsek
autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, nyní působí ve Svobodné presbyterní církvi
Zdroj: www.izachar.cz