V českém literárním světě stále nabírá na síle houfec mladých autorek, mezi něž lze počítat i Janu Šrámkovou (1982). Po debutu Hruškadóttir oceněném Cenou Jiřího Ortena a knížce pro děti Putování žabáka Filemona vyšla nyní její autobiograficky laděná próza Zázemí. I tentokrát jde o knížku nevelkého rozsahu, jejíž dušezpytný ponor si zaslouží pozornost vnímavého, ba právě i křesťanské víře oddaného čtenáře.

Mladá žena, matka dvou dětí, rekapituluje svůj vztah s nedávno zemřelou babičkou. Krajinu její duše líčí rozmanitými prostředky: postupně před námi defilují dětské zážitky či záznamy babiččiných vzpomínek, jež mají někdy až legendární povahu, neboť se staly součástí rodinné tradice předávané z generace na generaci. Příběh situovaný do maloměstského prostředí Vysokého Mýta či hrdinčina tázavého života v Praze vypráví o nesplnitelné touze vrátit se do bezpečí babiččiny náruče. A také o touze po úkrytu, který by už dospělou vnučku ochránil před náročností života, jak o tom svědčí i text na přebalu knížky: „Babičko, pojď, utečeme spolu.“

Hranice mezi autorkou a hrdinkou příběhu je zcela propustná a zřejmě téměř neznatelná. Šrámková je bystrou pozorovatelkou těch nejjemnějších detailů, ať už věcí či samotného života ve svém bezprostředním okolí. Ty Janince, vypravěčce Zázemí, zároveň zrcadlí labyrint vlastních otázek a váhavých odpovědí. To vše je líčeno neotřelým, osobitým a čtivým jazykem, často za přispění krátkých a strohých vět. Snaha o babiččin věrný obraz se rychle mění v sebezpyt, ve snahu porozumět sobě samé skrze zlomkovitou mozaiku babiččina života. Vnučka vychovaná v intenzivně prožívaném protestantském prostředí se na přísně vykolíkovaném hřišti církevního provozu ocitá tak trochu mimo hru; z toho pramenící nejistota a provinilost se jí pak stávají špatnými rádci na cestě k sobě samé a také Bůh se stává obětí zevšednění a vnitřní únavy.

Babička vždy překypovala dobrotivostí a laskavostí, tak ji znalo blízké i vzdálené okolí. Naše hrdinka se jí chce podobat, proto paradoxně hledá v babiččině životě také cosi, co by mělo podobu její vlastní nejistoty; v čem by jako v oáze mohla spočinout a načerpat tu živou vodu k vyrovnání se s vlastním stínem. Někdy ji přece jen přemůže přemíra pláče, přílišná touha po úniku prostřednictvím literárního světa; někdy bychom snad očekávali i více náklonnosti a laskavosti vůči těm, s nimiž se v životě potkala. To jí ale jistě odpustíme také pro statečnost a otevřenost, s níž autorka popsala břemeno předem dané určenosti či požadované dokonalosti, jež bylo často naložené na ramena dětí narozených přímo do náruče té či oné církve.

Cestu zpátky proti proudu času k babiččině bezpodmínečné lásce a přijetí, ale také k její právě hledané nedokonalosti, korunuje Janinka možná svou jungovskou individualizací, svým zasvěcením znovunalezenému Bohu, jak ho prožije při návštěvě katolického chrámu. Nebe rádo otevírá v srdci člověka nápovědu ke shovívavé lásce k sobě i k bližnímu zcela nečekanou a netušenou cestou.

Jana Šrámková: Zázemí. Fra, Praha, 2013, 138 s.

Pavel Holeka

Zdroj: Evangelický týdeník 2013/16



Pro kolegu jsem si na recenzi vyžádal nedávno vydanou knihu Jany Šrámkové Zázemí (Fra 2013). A přiznám se, že hned jak jsem ji včera vytáhl z poštovní schránky, tak jsem ji před přeposláním na jeden zátah přečetl. Není příliš dlouhá, něco málo přes sto třicet stran, takže za podvečer bylo dočteno. Já vím, je to peklo, někdo se s tím napsáním poměrně dlouho moří a člověk si to jen tak přečte před večeří...

Na knížce se silně autobiografickými rysy spatřuji osobně především zajímavé následující momenty, které ji do určité míry charakterizují: vyrovnávání se se smrtí blízké osoby; ztráta bezpečného prostoru sloužícího jako útočiště, úkryt, hnízdo; vědomá práce s tím co je a co není fikce a kde leží její hranice; rodičovství a přicházející krize středního věku/dospělosti.

Osobně za nejzajímavější stránky knihy pak považuji ty, kde je zaznamenán přechod hrdinky vychované v rodině s tradičními protestantskými kořeny ke katolictví. Část mne tomu rozumí. Ostatně doporučuji poslechnout si Liberaturu s Janou Šrámkovou.

Na obálce se dočteme, že se nejedná ani o deník, ani o vzpomínky, ani o obrázky ze života. Opravdu? Při absenci výrazného příběhu, dějové linky a s přihlédnutím k zmíněným autobiografickým rysům právě k tomuto čtení próza svádí. A taky se dočteme, že se jedná o román. Já bych tento komorní příběh asi románem nenazval. Ale kdo ví, kde vůbec leží hranice románu, tak ať si tu nálepku ponechá.

Ale ano, líbilo se.

Pavel Kotrla

Zdroj: http://kotrla.com/pmpro/index.php/site/comments/ctenarsky_denik_jana_sramkova_-_zazemi/

Jana Šrámková (* 31. března 1982 Vysoké Mýto) je česká spisovatelka. Vystudovala Evangelikální teologický seminář, v roce 2009 dokončila studium tvůrčího psaní a redakční práce na Literární akademii. Je dcerou Pavla Černého, kazatele Církve bratrské.