Bratrská jednota Chelčického měla po dobu války zvláštní postavení. Vyrostla sice kdysi na domácí půdě – počátky její se datují před 76 lety, kdy první misionář baptistů přišel k nám z ruského Volyňska – ale časem se stala odnoží Světového svazu baptistů, jehož vedení bylo v anglosaských rukou. Po léta udržovala přátelské spojení s bratrskými organizacemi v celé Evropě a rozumí se i s organizacemi v sousedním Německu.

Jakmile se nacističtí usurpátoři zmocnili vlády na naší vlastí, ochladly a úplně ustaly styky se souvěrci v Třetí říši. Nacistický režim se díval podezíravě na práci baptistů v Německu, jejichž zemský Svaz byl také členem světového Svazu v Londýně. Mocnou oporu mravní přinesl jim pátý světový kongres, svolaný do Berlína roku 1934 a reprezentovaný vlivnými delegacemi z celého světa, zvláště pak z Anglie a Ameriky. My v Československé republice jsme měli ovšem o hitlerovském Německu svoje mínění, a proto jsme berlínský kongres neobeslali ani jediným delegátem.

Nemohli jsme už tehdy v začátcích nacistického režimu souhlasit s programovým prohlášením německých baptistů, v němž se pravilo: „Jsme Němci! Nacionálně-socialistický stát jako služebník Boží zastupuje řády spravedlnosti, mravnosti a pospolitosti, My pak jsme povoláni k tomu, abychom se o to zasadili všemi silami.“ Byli jsme přesvědčeni o tom, že nacistický stát je nikoliv služebníkem Božím, nýbrž ďáblovým, a že je – mírně řečeno – výlupkem vší nespravedlnosti, nemravnosti a asociálnosti. Nemohli jsme svou spoluúčastí přispět k tomu, aby významného náboženského kongresu, jehož jednání bylo sledováno veškerým světovým tiskem, bylo nacistickou vládou zneužito jako světového propagačního prostředku, ač na druhé straně bychom rádi stiskli ruku v bratrském společenství delegátům ze svobodných demokratických států, jako z Anglie, Ameriky, Francie, severských zemích aj.

Také pozdější nabídku na přimknutí se k říšskému německému Svazu baptistů jsme rezolutně odmítli, třebaže byla osobně tlumočena jeho předsedou jménem organizovaných osmdesáti tisíc členů. Říšskému ministerskému kultu za Rustova vedené nějak zvlášť záleželo na tom, abychom my v „protektorátu“ byli pro toto spojení získáni, a pražské gestapo se až nepříjemně zajímalo o naše odmítavé stanovisko, jak by mohl o tom vyprávět tlumočník naší věci bratr kazatel Tolar. V naší náboženské demokracii nebylo místa pro nacistický diktát, byť zahalený do slibné nabídky všelijakých hmatatelných výhod.

Neuznávali jsme ani tzv. protektorát jako nedělitelnou součást hitlerovské Třetí říše a zůstali jsme ve svých srdcích starými republikány i za cenu upadnutí v nemilost s nebezpečí perzekuce. Věděli jsme, že jsme špehováni a hlídáni a vyhýbali jsme se všemu, co by budilo podezření ze styků a sympatií s Anglií a Amerikou. Na štěstí nevyskytl se udavač, který by upozornil na naše předválečné styky s „nepřátelskou cizinou“ a doporučil bytové prohlídky některých zvlášť exponovaných členů, kteří ostatně včas zakopali či zazdili kompromitující literaturu a jiný materiál.

Přestože náboženské projevy v našich bohoslužebných shromážděním byly dovoleny jen odpovědným ordinovaným kazatelům, podíleli se stejným dílem v této službě i povolaní bratři laici. Nebezpečnou činnost ilegální se svou černou vysílačkou vyvíjel náš kazatel bratr Burget v Kroměříži, který tím uváděl do nebezpečí celou Jednotu, ale i ten díky Bohu proplul šťastně úskalím až ke dni našeho národního osvobození. Věříme, že nás vedla ve spleti křižovatek neviditelná laskavá ruka Boží, která i nám snad připravila nějaký důležitý úkol v osvobozeném národě Chelčického.

Zdroj: publikace "Prošli jsme v jeho síle (Evangelíci v čase druhé světové války)"