Na první pohled se zdá, že otázka „zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ byla hlavním tématem v rozhovorech, vedených uvnitř BJB v uplynulém roce. Tomu alespoň nasvědčuje intenzita, s jakou bylo toto téma zastoupeno na jednáních RZS, SD a při setkáních kazatelů. Do určité míry je tento zájem o projednávaný a posléze schválený zákon pochopitelný. Přeci jen se jedná o významný okamžik v novodobých dějinách vztahu mezi státem a církvemi na našem území.

Z konzervativně baptistického pohledu je ovšem jistě na pováženou, že má tento zákon tak výrazný (ať už domnělý nebo skutečný) dopad na život a sebepochopení českých baptistických sborů. Už jen to, že hlavní myšlenkové zápasy českých baptistů nevyvolává a neformuje studium Písma, ale aktuální změna státní legislativy, svědčí o současné vysoké míře naší závislosti na státní moci.

S trochou optimismu a naděje ale nemusíme tento stav hned pokládat za tragický. Situace, do které jsme byli historicky vtlačeni, může se snad pro nás stát také skutečným Božím darem, pokud ji dokážeme přijmout jako teologický impuls a využít ji k nové sebereflexi. A to ať už konkrétní důsledky přijetí tohoto zákona budou jakékoliv. Oblastí, která se přímo vnucuje k takovému novému promyšlení, je pochopitelně zejména jeden ze základních principů baptistické tradice – odluka církve od státu.

Je nepochybné, že zákon o vyrovnání se nějakým způsobem principu odluky dotýká. Méně zřetelné už ovšem je jakým. V tomto ohledu se napříč sbory BJB dlouhodobě ozývaly protichůdné hlasy. Pro jedny je baptistické angažmá ve věci „vyrovnání“ jasným a definitivním odmítnutím odluky a takto také završením postupného sebe-popření českého baptistického hnutí. Jiní zase vyjadřují naději, že přijetí zákona konečně povede k plnější, i když pouze majetkové, odluce BJB od státu. Jaké otázky tedy současná situace vyvolává a co by bylo dobré mít v následujícím období na paměti?

Předně je nezbytné alespoň v hrubých konturách připomínat a ujasňovat, jaká jsou východiska a teologické motivy principu odluky. Historický kontext, ve kterém myšlenka odluka vznikala, byl výrazně odlišný od našeho dnešního. Ať už budeme vnímat jako relevantní křtěnecký impuls v šestnáctém století, nebo vlastní vznik prvních baptistických sborů ve století sedmnáctém, v obou případech hrála jistě velkou roli zkušenost pronásledované náboženské menšiny. Spojení církevních a světských mocenských struktur s cílem potlačení křtěneckého a baptistického hnutí zcela nahrazovalo argumentaci z Písma a odhalovalo tak, že státní církev, v rozporu se svou rétorikou, Písmo nepřijímá za nejvyšší autoritu.

Bylo by ale nedorozuměním a neadekvátním zúžením, kdybychom princip odluky začali vnímat a vykládat jen jako „ochranu“ ohrožených náboženských menšin proti vnější moci. Ohrožení bylo jistě důležitým východiskem, ale promýšlení odluky daleko tento motiv přesáhlo. Ústřední místo v něm totiž hrála myšlenka svrchované moci Ježíše Krista, která nemůže a nemá být nijak dále dělena či podmiňována. Církev, pokud chce být skutečnou církví, musí se ve svém životě – tedy ve všech momentech svého rozhodování – podřizovat této moci Vzkříšeného. Zde, a nikoli ve světě, musí hledat odpovědi na to, co a jak má být v církvi konáno. Odluka je tak v prvé řadě svědectvím o důvěře a poslušnosti, se kterou se církev podřizuje Kristu. Je svědeckou (misijní) charakteristikou církve.

Pohled na současné světové, ale i české baptistické hnutí ukazuje, že princip odluky může spojovat jinak velmi rozdílně orientované sbory. Při tom je ovšem nutné zdůraznit, že se tak děje na základě odlišných motivací.

Na jedné straně tak můžeme vidět sbory principiálně otevřené, odmítající vydělování církve ze světa a toužící po aktivním, ale přitom nezávislém a svědeckém vztahu ke společnosti. Jejich pozice je začasté vnímána jako „liberální“, což ovšem samo o sobě nemusí znamenat odmítnutí tradičních baptistických principů. Pro takto „otevřená“ společenství je odluka podmínkou svobodného a odpovědného vyznávání a nezbytným východiskem pro jakýkoli smysluplný vztah k většinové společnosti a širší ekumeně.

Na druhé straně ale princip odluky obvykle přijímají také sbory ovlivněné fundamentalismem a landmarkismem, vnímající odluku jako realizaci radikálního odmítnutí světa, jeho kultury, politiky a myšlenkových proudů. Tedy všeho toho, co fundamentalisté vnímají jako hříšné a zavrženíhodné struktury. Tak je princip odluky dalším příkladem toho, jak základní postoje baptismu mohou spojovat velmi rozdílná společenství.

Zásadním momentem teologie odluky, který, jak mám za to, nám dnes výrazně uniká, je skutečnost, že se jedná o odluku církve. To v baptistické perspektivě ale nemůže znamenat nic jiného, než společenství místního sboru. Odluka je odpovědnost a svědecká příležitost místního sboru, nikoliv nadsborových struktur. Proto je také nedorozuměním, když dnes tak často a s takovým zápalem mluvíme o odluce BJB. Jednota, zvláště pak jednota, která v sobě zahrnuje tak rozmanité společenství sborů, není místem, na kterém by měla být otázka odluky rozhodnuta. Stejně tak tímto místem nejsou ani jednotliví členové sborů – například formou jakéhosi referenda BJB.

Pokud bereme vážně vyznání, že místní sbor je úplná, Bohem založená a povolaná církev Ježíše Krista, pak musíme také uznat tomuto sboru právo a povinnost, rozhodnout samostatně o otázce odluky. Jistě se tak nebude dít bez vzájemných rozhovorů, argumentace, poměřování postojů uvnitř BJB. Místem rozhodnutí ale nakonec vždy bude místní sbor. A tuto skutečnost nemůže zatemnit ani to, že v současnosti BJB fakticky vystupuje ve vztahu ke státu jako struktura nadřízená sborům – jako denominace ve smyslu lidové církve.

Situace, ve které se nacházíme je sice rozporuplná a v mnohém riskantní, přesto je ale ve vztahu k odluce novou příležitostí uchopit naši duchovní tradici vážněji a odpovědněji. Za to můžeme být Bohu vděční.

Jáchym Gondáš

Převzato z www.bjb.cz