poslal Nepřihlášený Na přelomu léta a podzimu r. 2012 probíhaly ve Šluknovském výběžku
demonstrace namířené proti zdejším sociálně nejslabším a zejména romským
skupinám (viz Protestant 8/11).
Rumburská evangelická farářka si
s odstupem všímá, jaký typ informací nepokoje podněcoval a jak obstojí
ve srovnání s dostupnými fakty. Text přednesla v lednu na kurzu Spolku
evangelických kazatelů. Jeho zkrácenou verzi zveřejnil časopis Protestant.
Od Díkučinění k létu 2011
Každý rok v září se v sousedním německém sboru slaví Den díkčinění.
K tamní tradici patří nosit do kostela jídlo a následně ho rozdávat
potřebným. Den poté se naše modlitebna naplní bednami ovoce a zeleniny,
sklenicemi zavařenin, ale i různými kupovanými věcmi na vaření, kávou,
sladkostmi, moštem, občas i vínem.
Každý rok tak stojím před otázkou: Kdo jsou ti „potřební“? Kdo co
potřebuje? Mně samotné tyto otázky v posledních letech vyvstávaly vždy,
když šlo o to něco rozdávat. Jinak se rozdělení lidí do určitých
(sociálních) vrstev stávalo tématem ve sborové práci málokdy. V létě
2011 se však sociální rozdíly v našem regionu staly příčinou řady
demonstrací a nepokojů, při nichž zabránilo násilí jen nasazení
speciálních policejních jednotek s těžkooděnci.
Mínění veřejnosti a vlastní zkušenosti
Udělat si jasno v tom, o co šlo, bylo i přímo v regionu těžké a není
to jednoduché ani dnes. Proč, proti čemu a komu se lidé bouřili?
Ve zprávách a prohlášeních figurovaly hlavně tři částečně se prolínající skupiny: Romové, hlavně ti nově přistěhovaní, takzvaní nepřizpůsobiví a sociálně slabí.
Obecné vnímání těchto skupin by se dalo shrnout takto: nechtějí
pracovat, zneužívají dávky, živí se krádežemi a loupežemi, soužití
s nimi je problematické (dělají nepořádek, jsou hluční) .
Tento hlas veřejnosti není slyšet jen na ulici, ale i z oficiálních
stran. V otevřeném dopise senátora Jaroslava Sykáčka (starosty Rumburka)
a poslance Jaroslava Foldyny ministru vnitra Janu Kubicemu z 22. srpna
2011 čteme:
„…Začátkem tohoto roku jsme zaznamenali vysoký nárůst
kriminality, v některých městech až o dvě stě procent. Příčinou je
masivní a organizovaný exodus Romů a osob sociálně slabých, kteří jsou
na Šluknovsko sestěhováváni z velkých měst Ústeckého kraje, ale též
z Prahy, Brna a dalších.
Málokdo z těchto lidí zde hledá práci. Stěhují se sem často právě
proto, že zde práce není a v dohledné době ani nebude, a jim tedy
nezbývá nic jiného, než žít ze sociálních dávek a živit se krádežemi
a loupežemi, jejichž počet v tomto roce extrémně vzrostl…“
Ke konci roku 2011 shrnuje mluvčí města Rumburk paní G. Doušová v Rumburských novinách důvody pro události v létě 2011 takto:
„…
Spustila to sice jedna rvačka, ale příčiny konfliktu jsou jinde.
Místní, kteří často jen taktak seženou práci, aby uživili sebe a své
rodiny, dosud jen překvapeně hleděli na to, jak stát živí (a mnohdy
lépe) ty, kteří práci odmítají. Kteří přišli do výběžku z jiných částí
republiky a začali tady zavádět nová pravidla soužití. Pravidla, podle
nichž velí ten, kdo má ostřejší lokty, kdo nepracuje, má jen otevřená
nenasytná ústa a dlaň. A který plodí děti jen pro finanční prospěch,
a ne z lásky či pro zachování svého rodu. Přestalo platit: „Kdo
nepracuje, ať nejí. A kdo pracuje, ať se má dobře.“ Přestalo platit:
„Můj dům, můj hrad.“ Přestalo platit, že ten, kdo porušuje zákony této
země, má být potrestán a že spravedlnost má platit pro všechny stejně…“
To, co čtu v novinách a slyším ze všech stran, se ale úplně nekryje
s mou dosavadní zkušeností. A rozdělení obyvatel mého města na slušné
a pracující na jedné straně a na nepřizpůsobivé a kriminálníky na straně
druhé mi připadá jako příliš velké zjednodušení. Zkusím si udělat
přesnější obraz.
Přistěhovalci
Jev, kdy jsou sociálně slabí lidé realitními kancelářemi lákáni do
Šluknovského výběžku, aby uvolnili lukrativní byty v centru velkých
měst, se dostal do spousty médií a je podrobně popsán i v renomovaných
německých novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung. Starosta Rumburku mluví o 700–1000 lidech, kteří se v první polovině r. 2011 takto sestěhovali do Výběžku.
Anonymní dav přistěhovaných nahání strach a hodí se výborně jako
obraz nepřítele, do kterého se vkládají veškeré opovrženíhodné
vlastnosti. Stačí pak fáma, že ve vedlejší vesnici jménem Brtníky chce
nový majitel nastěhovat do dvou prázdných domů 200 Romů, a během jednoho
týdne oba domy vyhoří.
Divné však je, že s výjimkou panelového sídliště ve Šluknově nikdo
pořádně neví, kde ti lidé bydlí. Z jednoho paneláku v centru Rumburka,
obecně považovaného za hodně problematický, co se týče skladby obyvatel,
se prý těsně před začátkem nepokojů odstěhovali.
Terénní pracovnice města zná 5–6 lidí, kteří přišli odjinud.
Oficiálně se v Rumburku během první půlky r. 2011 přihlásilo 11 lidí… Ve
varnsdorfských městských ubytovnách, které se staly cílem četných
demonstrací, se obyvatelstvo za léta skoro nezměnilo. Nikdo se
neodstěhoval (protože nemá kam) a pro nové není místo.
Nejvěrohodnější mi připadá podrobná analýza Agentury pro sociální
začleňování v romských lokalitách z listopadu 2011. Z ní vyplývá, že
v regionu existuje dlouhodobě fenomén migrace mezi jednotlivými městy
a vesnicemi Výběžku. To znamená, že lidé se – a to třeba i jako
dvacetičlenná rodina – stěhují z Krásné Lípy do Rumburku, a odtamtud
zase do Jiříkova, z Jiříkova do Varnsdorfu atd. Takové stěhování některé
rodiny absolvují i několikrát do roka, třeba proto, že v jednom
bydlišti přijdou kvůli dluhům vůči městu o dávky, a tak to zkusí
v druhém. Že to má tragické důsledky pro školní docházku a dlouhodobou
práci terénních pracovníků, je jasné. Počet lidí, kteří do regionu
přišli opravdu odjinud, odhaduje Agentura podle průzkumu na 200 za
poslední rok. Jejich koncentrace na sídlišti ve Šluknově je přitom
vskutku znepokojující a darebácké praktiky realitních kanceláří
a majitele sídliště zde jistě hrají svoji roli.
Celkově se však jeví fenomén obrovské náplavy problematických a sociálně slabých lidí z jiných částí republiky jako fikce.
Zůstává tak pro mě otřesnou zkušeností minulého léta, jak jednoduše
a rychle lze vytvořit obraz nepřítele a šířit lež, kterou všichni
přijímají jako fakt, a která zásadně ovlivní mínění veřejnosti
a napomáhá šíření strachu.
Kriminalita
Zdůrazňování růstu kriminality v regionu je další věcí, která stála
u zrodu nepokojů, ale je přitom dost nejasná. Před začátkem nepokojů
jsem nepociťovala strach jít ve tmě po ulici. Máme zkušenosti
s krádežemi barevných kovů u kostela, ale někoho, kdo by byl přepaden
a okraden na ulici, osobně neznám.
V srpnu píše starosta ve zmíněném Otevřeném dopise o nárůstu
kriminality o 200 % a o tom, že občané Rumburka si nejsou jisti ani za
vlastními dveřmi. Žurnalisté a obyvatelé to opakují. Za několik dnů se
jako fakt bere zvýšení kriminality o 300 % (to znamená na čtyřnásobek) .
A zase: když je ten nárůst tak dramatický, musí za ním stát dav
nových lidí. V očích veřejnosti je jasné, že jde převážně o Romy.
Překvapující je pak údaj zástupce velitele Obvodního oddělení Policie ČR
v Rumburku z listopadu 2011. Projekt „Úsvit“ – romské asistenty do řad
policie odmítl se slovy:
„Tento projekt má platnost v lokalitách, kde se koncentruje
značné množství problematických osob romské národnosti, v ghettech nebo
podobných místech. Ale v Rumburku nic takového nemáme, a ba co víc, není
zde ani větší problém s bezpečností. Za poslední dva měsíce neevidujeme
v tomto městě ani jeden trestný čin, který by spáchal některý
z rumburských Romů.“
Tedy i zde: Jaká je skutečnost? Čemu věřit? Z podrobných statistik
trestných činů, které se mi dostaly do ruky, vyplývá, že nejhůř na tom
byl zase Šluknov, kde trestné činy – bere-li se průměr roku 2007 jako
100 % – vyskočily v roce 2011 opravdu na 225 %. Když se
z toho udělá zvýšení o 200 %, svědčí to přinejmenším o špatně zvládané
matematice. Ovšem v průměru se ve Výběžku trestná činnost zvýšila o 12 %
a v Rumburku třeba o 1,5 %.
Strašně se v těch letních měsících loňského roku přehánělo a nepřesná
čísla bohužel posloužila k vyhrocení nálad a zhoršení celkové situace.
Platí však také: problémy existují. Jsou vyhlášené domy a ulice, kde
je nepořádek, a to vadí, nahání vztek a vytváří, zvlášť pokud jde
o sousedy, pocit bezmoci. Je tu špatně nastavený systém sociálních
dávek, jsou tu lidé, kteří jsou již řadu let nezaměstnaní a ztratili už
pracovní návyky, a jsou tu na druhé straně lidé, jejichž nízké mzdy se
od sociálních dávek občas moc neliší, což působí pocit křivdy. A máme tu
větší kriminalitu – snad největší problém, protože se s ním pojí pocit
ohrožení a strachu.
Pocity jako křivda, bezmoc a strach vyústily v nenávist.
Romové: „nepřizpůsobiví“, nebo prostě sociálně slabí?
Romové jsou ovšem tou skupinou, na kterou se nenávist většinové
společnosti obzvlášť zacílila. V regionu tvoří pravděpodobně necelých
10 procent obyvatelstva.
Je to skupina „jiná“, pro majoritní společnost navzdory desítkám let
(sou) žití vedle sebe stále „cizí“. Není nutné vypočítávat, co všechno
se Romům vytýká. Sami máme svoje předsudky – podepřené tou či onou
negativní zkušeností. A kladné vlastnosti té komunity (soudržnost
rodiny, která s sebou třeba nese, že jen výjimečně umírá Rom v LDN nebo
dožívá v Domově důchodců, podržení svých tradic, což bylo vidět
naposledy třeba v Tanvaldu při důstojném pohřbu zastřeleného romského
mladíka) se do zorného úhlu nedostávají.
Přesto místní obyvatelstvo striktně odmítá, že by při demonstracích
před romskými ubytovnami šlo o rasismus. „Nejsme rasisté. Na Šluknovsku
přece nemáme nic proti Vietnamcům,“ ozývalo se často v rozhovorech.
(A zase:) „Máme jenom něco proti kriminalitě, proti krádežím, proti
přepadávání, proti nespravedlnosti…“ Že s rasismem úzce souvisí, když se
celá skupina stejné barvy pleti bez rozlišování odsoudí za kriminalitu,
a když se veřejně mluví o tom, že všechny příslušníky té skupiny by
bylo nejlépe zastřelit nebo poslat do plynu, bylo a je lidem těžké
vysvětlit.
Pozoruhodný pro mě ale byl rozhovor s jedním místostarostou Rumburka,
který se vysílal v televizi kolem diskuse o návrhu umožnit obcím
zakázat pobyt v obci. Zmínil, že za ideál by považoval, kdyby obce
dostaly právo odmítnout žádosti o trvalý pobyt, jedná-li se o lidi chudé
a zadlužené. Zde jsem jasněji pochopila, že nejde jen o Romy, ale
o sociálně slabé všeobecně.
Co se sociálně slabými?
Za jakýsi ideál naše komunální politika a asi i velká část veřejnosti
považuje, že město bude pouze pro lidi slušné, pracující, bez
finančních potíží. Ostatní pošleme za pomoci policie pryč. Chudé,
bezdomovce, nezaměstnané… Jsou problematičtí, stojí peníze – a mají
zmizet. Co nejdál.
Je to jenom odsouvání problémů někam jinam, ale zdá se, že spousta
lidí v tom vidí řešení. V Rumburku probíhá už asi dva roky diskuse kolem
nového azylového domu s kapacitou 20 míst. V logice veřejnosti
a komunálních politiků takové zařízení přitáhne do města bezdomovce
odjinud, a kdyby se někomu z politiků podařilo azylový dům zavřít,
zmizeli by i ti bezdomovci (a dotyčný politik by měl pravděpodobně dobré
šance vyhrát další volby) . Je to odraz celkové atmosféry ve
společnosti, kde cenu mají silní, bohatí, zdraví. Ale je z toho cítit
i bezradnost. Volá se po represích a zákazech (ve Varnsdorfu se na
podzim veřejnou vyhláškou zakázalo vynášení sedacích předmětů na ulici
ve vybraných ulicích. O zákazu mít víc než tři děti se na zastupitelstvu
naštěstí jen diskutovalo.) – a po zvýšeném počtu policistů, aby jejich
dodržování kontrolovali a zajistili. Na sociální služby sází málokdo.
Je za tím také představa, že sociálně slabí to vlastně ani jinak
nechtějí. Že nechtějí pracovat a svoje děti posílat do škol, nechtějí se
přizpůsobit pravidlům většiny. Nestojí o integraci… Místo toho se
chtějí živit podvody a krádežemi. Jsou to zkrátka (z morálního hlediska)
špatní lidé. A tudíž nezbývá nic jiného, než je trestat, aby se
polepšili.
Zádrhel je v tom, že nemůžu vyvrátit, že část chudých a vyloučených
se skutečně chová špatně, způsobem, který nelze neodsuzovat. Řada lidí
si prostě zvykla žít ze sociálních dávek, protože nezná nic jiného. Je
tu mládež, která už svoje rodiče neviděla pracovat. A že tendence ke
drobným krádežím je právě u chudých větší, také nemůžu popírat.
Ráda bych to udělala! Ráda bych všem, kdo chodili loni demonstrovat,
řekla: obviňujete je všechny neprávem. Přála bych si, aby ty dětské
romské gangy ve Varnsdorfu neexistovaly, aby to také byla jenom fáma.
Asi existuje i nebezpečí – zvlášť pro křesťany – spadnout do druhého
extrému a považovat chudé za „lepší lidi“. Vždyť máme přece v uchu
blahoslavení na hoře, že právě jejich je království nebeské. Řada
biblických textů mluví pro chudé, to je jasné. Jenže morální soud s tím
spojený není. Ani v bibli nejsou chudí lepšími lidmi. Hříšníci jsou jak
chudí, tak i bohatí. Co je z biblické zvěsti patrné, je úkol pomoci.
Věnovat se těm, kdo jsou v nouzi – a to nezávisle na jejich morálním
stavu, ať už je považujeme z hlediska platné morálky za „dobré“, nebo
„špatné“. Neomlouvat nemorální nebo kriminální chování, ale lidi –
zvláště jednu celou skupinu – za to nezatracovat, ale mít stále naději
na změnu.
Když jsme se loni scházeli v různých kostelech k pokojným setkáním
pod názvem „Světlo pro Šluknovsko“, bylo pro mě jedním z nejsilnějších
zážitků vystoupení jednoho malého kluka. Snad devíti nebo desetiletý Rom
šel dopředu a začal:
„Já jsem loni propadl. Paní učitelka říkala, že můžu tu třídu
opakovat. Chápu to tak, že jsem dostal ještě jednu šanci. – A nechápu,
proč ti dospělí to nemůžou také tak udělat: Dát někomu ještě druhou
šanci, když udělal chybu.“
Úloha pro faráře
Můj obraz sociální situace na Šluknovsku není ucelený. Je pracné
rozlišit mýty a fakta, některé – i vlastní předsudky – vyvrátit, najít
někde reálná čísla. Zdrojem mi byli terénní pracovníci, ředitel
azylového domu … – lidé, kteří pracují s lidmi sociálně slabými. Musím
si přiznat, že já jako farářka to nejsem!
Chápu jasněji smysl pojmu „sociálně vyloučení“. Vyloučení s sebou
nese, že (ani já) tyto lidi nepotkám ve sboru, ve škole a ve školce,
u doktora. Bez rozhovoru s „odborníky“ netuším, kolik jich tu je, jak na
tom jsou, že i v mém nejbližším okolí některé děti nemají co jíst.
Biblická zvěst nás posílá k chudým – a já se s těmi, kteří jsou kolem mě
opravdu chudí, skoro nepotkávám.To není příjemné zjištění.
Co s tím? Kde je v té situaci moje úloha? Co mohu udělat a změnit,
a co ne? Mám dojem, že bez diakonie, která by dokázala pracovat
systémově, jsou možnosti našeho malého sboru hodně omezené. Nedělám si
iluze, že by jídlo, které jednou za rok rozdáme, sbírka šatů či hraček
něco změnila. Ale něco dělat přesto jde a připadá mi – aspoň v mé
konkrétní situaci – že je to nutné.
Když se v situaci, jaká nastala v létě 2011, objeví mínění jako:
„Nepřizpůsobiví by měli zmizet…“, a lidé ve sboru a v mém okolí tohle
opakují, je to prostě špatně. Jde o to v rámci sboru a u lidí, se
kterými pracuji, udělat něco s postojem vůči sociálně slabým a sociálně
vyloučeným. Pokusit se zvýšit váhu sociálních služeb, neustále
vysvětlovat, že ty lidi, které považujeme za „špatné“, nemůžeme jen tak
poslat pryč z obce, nebo nechat zavřít, ale že s nimi musíme pracovat –
a když to nedokážeme sami, tak musíme aspoň podpořit takové organizace,
které to dělají.
Osvědčilo se nám např. pozvat do sboru ředitele azylového domu, aby
se odbouralo pár předsudků, aby se lidé mohli ptát a udělat si svůj
obraz nezávisle na médiích. Osvědčilo se nám také zaměstnat v čajovně,
která je se sborem spojena, lidi se zdravotním handicapem, částečně
z ústavů, s nimiž jinak naši zákazníci nepřijdou do styku, a tak mají
řadu – i nevědomých – bariér. A když jsme v rámci iniciativy „Světlo pro
Šluknovsko“ pozvali Romy do kostela a neromská část slyšela, jak
vnímají aktuální situaci, také ji to někam posunulo. A ovšem lze také
dobře kázat na celou řadu biblických textů s tématem postoje vůči
chudým, cizím a morálně odsouzeníhodným.
Jako farářka nejsem sociální pracovnice. Úkol pro sebe vidím hlavně
v tom, posunout vnímání lidí, se kterými pracuji, v souladu s biblickou
zvěstí. Pokud z toho ve sboru vyrůstají aktivity, které směřují k tomu,
se situací sociálně vyloučených něco účinně udělat, tím lépe. Prozatím
jde o to vztyčit znamení, položit prst na ránu, být tak trochu solí, sít
dobré myšlenky… – ne víc, ale ne méně.
Constance Šimonovská
Zdroj: časopis Protestant 2012/2