poslal Nepřihlášený V USA bylo náboženství vždy důležitou silou v oblasti politiky, identity
a kultury. Náboženství formuje národní charakter, pomáhá americkým
idejím na celém světě a ovlivňuje reakce Američanů na události za jejich
hranicemi. Vysvětluje jak americké vidění sebe sama jako vyvoleného
národa, tak jejich přesvědčení, že mají za povinnost šířit své hodnoty
po celém světě. Všichni Američané v to samozřejmě nevěří - a ti, kteří
ano, pak právě s tím často hořce nesouhlasí. Dost jich však zastává
názor, že tyto ideje mají velký vliv na chování jejich země v zahraničí i
doma.
V jistém smyslu je náboženství pro život v USA natolik důležité, že
se promítá do všeho. Přívrženci všech stran v důležitých otázkách
pravidelně apelují na náboženské principy, aby podpořili své názory,
a země je nábožensky natolik rozmanitá, že se najde podpora téměř pro
jakoukoli představitelnou zahraniční politiku.
Přesto se rovnováha sil mezi různými vyznáními s časem přesunuje.
V poslední generaci se posunula významně a s dramatickými následky.
Konzervativnější směry amerického protestantismu získaly přívržence,
zatímco liberální protestantismus, který zemi dominoval uprostřed
dvacátého století, zeslábl. Je to přesun, který již hluboce změnil
zahraniční politiku USA.
Těmto změnám je třeba hlouběji porozumět. Částečně proto, že většina
pozorovatelů zahraniční politiky v USA i v zahraničí je s konzervativním
protestantismem poměrně málo obeznámena. Obecně se neuznává, že názory
evangelikála, reverenda Billyho Grahama, vedou ke zcela odlišnému
chápání zahraničních vztahů než třeba populární názory z Bob Jones
University. Ale subtilní teologické a kulturní rozdíly mohou mít a mají
závažné politické následky. Vysvětlení dopadu náboženských změn ve
Spojených státech na jejich zahraniční politiku si proto žádá bližší
pohled na velké oživení amerického protestantismu.
Proč je třeba se soustředit právě na protestantismus? Částečnou
odpovědí je, že protestantismus utvářel velkou část americké identity
a dodnes (ale právě jen dodnes) zde zůstává většinovým vyznáním. Navíc
změny v katolicismu (druhém nejrozšířenějším vyznání a největší
jednotlivé denominaci v zemi) představují složitější obraz s menšími
implikacemi do zahraniční politiky. A konečně, ostatní náboženské
skupiny ve Spojených státech mají na politiku země výrazně menší vliv.
Základní otázka
Při zkoumání otázky, jak současné změny protestantismu začínají
ovlivňovat zahraniční politiku Spojených států, pomáhá porozumění úlohy,
kterou náboženství hrálo ve veřejném životě v minulosti. Americká
náboženská tradice, jež vyrostla z reformace 16. století v Anglii
a Skotsku, zahrnovala mnoho různých, rozcházejících se ideologií
a světových názorů. Větší vliv však měly tři proudy: přísná tradice, již
je možné nazvat fundamentalistickou, pokroková a etická tradice, známá
jako liberální křesťanství, a širší evangelikální tradice. (Mezi
pentekostalisty a nepenkostalistickými evangelikály a fundamentalisty
sice existují teologické rozdíly, ale pentekostalismus je odnoží
evangelikální teologie, takže většina amerických pentekostalistů se zde
dá počítat mezi evangelikály.)
Fundamentalisté, liberální křesťané a evangelikálové jsou všichni
částí historicky hlavního proudu amerického protestantismu a jako takoví
byli hluboce ovlivněni fundamentalisticko-modernistickým rozporem
raného dvacátého století. Po většinu devatenáctého století většina
protestantů věřila, že věda potvrzuje učení bible. Avšak když
darwinistická biologie a scholastický „vyšší kriticismus" začaly mít
rostoucí pochybnosti o tradičních názorech na autorství a věrohodnost
bible, protestantské hnutí se rozštěpilo. Modernisté tvrdili, že
nejlepším způsobem obrany křesťanství v osvícenském věku je zahrnout
nové učení do teologie. Hlavní protestantská vyznání se touto logikou
řídila. Fundamentalisté naopak věřili, že církve by měly „základům"
protestantské víry, jako je doslovná pravdivost bible, zůstat věrni.
Samotní fundamentalisté byli rozděleni na dva tábory lišící se
původně jak kulturou a temperamentem, tak teologicky. „Separatisté"
tvrdili, že praví věřící by měli zavrhnout církve, jež byly náchylné ke
kompromisu nebo tolerovaly modernismus v jakékoli podobě. Jak se
společnost a kultura v USA stávaly více světskými a pluralistickými,
stahovali se separatisté stále více z politiky i kultury. Druhá část
původního fundamentalistického hnutí hledala kontinuální spojení se
zbytkem světa. Tato část byla původně označována jako neoevangelikální.
Dnes si tehdejší separatisté s hrdostí ponechávají označení
fundamentalistů, zatímco neoevangelikálové odvrhli předponu a jsou
nadále jednoduše známi jako evangelikálové.
Tři současné proudy amerického protestantismu (fundamentalistický,
liberální a evangelikální) mají značně rozdílné názory na úlohu jejich
země ve světě. V tomto kontextu se nejdůležitější rozdíly týkají míry,
v jaké každý z nich šíří optimismus ve věci vyhlídek na stabilní,
mírumilovný a osvícený mezinárodní pořádek, a významu, jaký přisuzují
rozdílu mezi věřícími a nevěřícími. V kostce se dá říci, že
fundamentalisté jsou velkými pesimisty v otázce světového pořádku a že
mezi věřícími a nevěřícími vidí nepřekonatelnou bariéru. Liberálové
jsou, co se týče vyhlídek na světový pořádek, optimisty a rozdíl mezi
křesťany a nevěřícími pokládají za malý. Evangelikálové stojí někde
uprostřed mezi těmito dvěma extrémy.
Fundamentalisté jsou různorodou skupinou, protože existuje mnoho
rozličných definic slova „fundamentalista". V duchu decentralizovaného
a sektářského charakteru amerického protestantismu neexistuje ani obecně
uznávaná instituce, jež by definovala, kým fundamentalisté jsou nebo
v co věří. V tomto článku jsou pro použití tohoto termínu důležité tři
vlastnosti: představa vysoké autority a inspirační hodnoty bible; silná
vůle bránit historickou protestantskou víru proti římskokatolickým
a modernistickým, sekulárním a mimokřesťanským vlivům; a konečně
přesvědčení, že věřící by se měli oddělit od nekřesťanského světa.
Fundamentalisty najdeme mezi konzervativními protestanty. Vedle toho
některé denominace, výstižněji pokládané za evangelikály (Jižní baptisté
a Missourský synod Luterské církve), mají menšiny, jež by se daly
oprávněně nazvat fundamentalisty. Fundamentalistické denominace jako
například Ultrakalvinistická ortodoxní presbyteriánská církev mají
tendenci být méně početné než liberální a evangelikální. Částečně je to
tím, že fundamentalisté dávají přednost malým, čistým a ve věci dogmatu
rigorózním organizacím před velkými a různorodějšími. Jiným důvodem je,
že mnoho fundamentalistických kongregací raději zůstává nezávislými na
jakékoli denominační struktuře.
Fundamentalisté mají ve srovnání s evangelikály větší zájem
o vytvoření konzistentního a všeobjímajícího „křesťanského světového
názoru" a následně o jeho systematické zavádění ve světě. Jednou věcí je
spolu s mnoha evangelikály odmítat darwinovskou teorii, protože osobní
zkušenost člověka vede k pokládání bible za neomylného průvodce, a něčím
jiným je rozvinout s mnoha fundamentalisty alternativní paradigma
„vědeckého kreacionismu", psát o něm učebnice a snažit se přinutit
školy, aby ho vyučovaly, nebo vzít své děti ze škol, jež tak nečiní.
Instituce ovládané fundamentalisty, jako jsou Nezávislé baptistické
hnutí a Univerzita Boba Jonese, nejsou semeništi náboženských fanatiků,
ale místy intenzivního, i když často nekonvenčního vzdělávání.
Fundamentalisté, devastovaní řadou intelektuálních i politických
porážek dvacátých a třicátých let, se stáhli do izolace a pesimismu, jež
byly cizí optimistické orientaci amerického protestantismu 19. století.
Tento ústup dal fundamentalistům defenzivní a odcizenou tvář nápadně
připomínající puritánské kalvinisty rané Nové Anglie. Stejně jako
puritáni si mnozí fundamentalisté zachovali ponurou myšlenku na propast
mezi těmi nemnoha dušemi, jež si Bůh vybral k vykoupení, a mnoha
dalšími, které jsou předurčeny skončit v pekle. Kalvinisté se v 17.
století snažili vybudovat teokratická společenství - ve Skotsku pomocí
Covenanters a Kirk Party, v Anglii za vzestupu Olivera Cromwella a také
v Nové Anglii.
Ale v posledních třech stoletích se vybudování
teokratického státu pro tvrdou linii fundamentalistů stalo jak méně
atraktivním, tak hůře dosažitelným. Nebylo to jen proto, že v důsledku
demografických změn bylo těžké si představit okolnosti, za kterých by
fundamentalisté tvořili většinu. Zkušenost minulých společenství totiž
ukazuje, že generacím následovníků obvykle chybí horlivost zakladatelů.
Současní američtí fundamentalisté, mrzutější a moudřejší o tyto
zkušenosti, všeobecně věří, že lidské úsilí o vytvoření lepšího světa
může mít jen velmi omezený úspěch. Souhlasí s kazatelem z 19. století
Dwightem L. Moodym, který na výzvu, aby se soustředil na politickou
akci, odpověděl: „Na tento svět se dívám jako na ztroskotanou loď. Bůh
mi dal záchranný člun a řekl: ,Moody, zachraň, co se dá.' "
Jestliže se fundamentalisté, co se týče vyhlídek na sociální reformu
uvnitř USA, blíží k pesimismu, jsou vyloženě nepřátelští k myšlence na
světový pořádek založený na světské morálce a na globálních institucích,
jako jsou Spojené národy. Protože znají lépe než mnoho ostatních
Američanů příběhy o pronásledovaných křesťanech v zahraničí, nevidí
fundamentalisté nic morálního na spolupráci s vládami, jež utlačují
církve, zakazují obrácení na křesťanskou víru nebo trestají přeběhlíky
ke křesťanství podle islámského práva. Na instituce, jako je OSN, které
s těmito vládami zacházejí jako s legitimními, se vztahují slova proroka
Izajáše: „Uzavřeli jsme smlouvu se smrtí a sjednali jsme úmluvu
s podsvětím."
Není náhodou, že populární romány řady „Ponecháni
napospas" zobrazující konec světa z fundamentalistické perspektivy
ukazují Antikrista získávajícího moc jako generálního tajemníka OSN.
A konečně, fundamentalisté vyznávají apokalyptickou vizi konce světa
a posledního soudu. Jako znalci bible věří, že temná proroctví
hebrejských a řeckých textů, zejména pak kniha Zjevení, předpovídají
velké a strašlivé události znamenající konec lidské historie. Satan
a jeho lidští spojenci nastrojí konečné povstání proti Bohu a jeho
vyvoleným. Věřící zakusí hrozné pronásledování, ale Kristus sklátí své
nepřátele a opanuje nové nebe a novou zemi. Tato vize není obzvláště
laskavá k ideji postupného pokroku směrem k sekulární Utopii řízené
pomocí technického pokroku a spolupráce inteligentních lidí všech
náboženských tradic.
Liberální myšlení
Liberální křesťanství nachází jádro křesťanství více v jeho etickém
učení než v jeho klasických naukách. Již v 17. století tento proud
pracoval na demytologizaci náboženství, aby oddělil jádro morální
inspirace od skořápky legendy, jež kolem něj podle jeho předpokladu
narostla. Liberální křesťané se dívají skepticky na složité nauky
týkající se podstaty Krista a Boží Trojice, jež se rozvinuly v prvních
stoletích církevních dějin. S nechutí přijímají různé biblické příběhy,
například stvoření světa za sedm dní, rajskou zahradu a Noemovu potopu,
jako doslovný záznam. Jejich skepse se často vztahuje i na Ježíšovo
fyzické zmrtvýchvstání a zázraky, jež mu jsou připisovány. Místo víry,
že Ježíš byl nadpřirozenou bytostí, ho liberální křesťané vidí jako
vznešeného učitele morálky, jehož příklad se snaží následovat cestou
celoživotní služby, často primárně zaměřené na chudé.
Unitářská církev
uvedená do USA roku 1794 anglickým vědcem a teologem Josephem Priestlyem
je denominací organizovanou na základě těchto myšlenek. Priestly byl
přítelem Benjamina Franklina a měl významný vliv na Thomase Jeffersona,
ačkoli jak Franklin, tak Jefferson pokud šli do kostela, pak na
episkopální bohoslužby. S tím, jak darwinismus a biblický kriticismus
přiváděly věřící k pochybnostem o doslovné přesnosti mnoha biblických
příběhů, pronikal liberalismus hlavními protestantskými denominacemi,
a to včetně metodistů, presbyteriánů, amerických baptistů,
kongregacionalistů, episkopálních křesťanů a luteránů, k nimž vesměs
patřily společenské, intelektuální a ekonomické elity Spojených států.
Ačkoli se křesťané konzervativní v otázce dogmatu často domnívají, že
pokrokáři jsou mimo hlavní proud, označují se liberálové za
reprezentanty esence protestantismu. Reformace byla podle jejich názoru
prvním stadiem návratu k hodnotnému jádru křesťanství. Původní
reformátoři očistili církev od prodeje odpustků a od idejí jako je
očistec, papežská neomylnost a proměna chleba a vína v tělo a krev
Kristovu. Při útocích na uznávané nauky (jako je Trojice, dědičný hřích
a existence pekla) dnešní liberální křesťané věří, že se prostě řídí
„protestantským principem".
Liberální křesťanství rozlišuje mezi křesťany a nekřesťany mnohem
méně než ostatní významné podoby amerického protestantismu. Liberální
křesťané věří, že etika je stejná všude na světě. Buddhisté, křesťané,
hinduisté, židé, muslimové a dokonce i nevěřící se mohou dohodnout na
tom, co je dobré a co je špatné - zrnko etické pravdy má totiž v sobě
každé náboženství. Názor, že církev je nadpřirozeným společenstvím,
jehož členové se těší obzvláštní milosti, hraje v liberálním křesťanství
velmi malou roli.
Protože většina liberálních křesťanů (s důležitou
výjimkou „křesťanských realistů", jako je teolog Reinhold Niebuhr)
zavrhuje nauku dědičného hříchu, vede liberální křesťanství k optimismu
jak ve věci mírového uspořádání světa, tak v pohledu na mezinárodní
organizace, jako jsou Spojené národy. Liberální křesťané často viděli
boj za vytvoření Božího království jako výzvu k podpoře progresivních
politických hnutí doma i v zahraničí. Tvrdí, že temná proroctví knihy
Zjevení sice poukazují na nesnadnost vzniku spravedlivého společenského
řádu na zemi, ale že tento řád přesto může přijít, když se každý na jeho
vzniku bude podílet.
Liberální protestantismus ovládl pohled amerických politiků za druhé
světové války a za studené války. Vůdcové jako Franklin Roosevelt, Harry
Truman, Dean Acheson, Dwight Eisenhower a John Foster Dulles byli
stejně jako většina tehdejších amerických elit touto tradicí prosyceni.
Liberální křesťanský přístup také otevřel dveře spolupráci s římskými
katolíky a židy, kteří se tehdy ve Spojených státech stávali vlivnější
silou. Něco z optimismu, se kterým dnes mnoho liberálních křesťanů
přistupuje k problémům světového pořádku a spolupráci napříč etnickými
a náboženskými skupinami, odráží jejich dřívější úspěch při formování
domácího konsensu.
V nedávných letech však bylo liberální křesťanství konfrontováno
s několika problémy. Za prvé, liberální protestantismus má sklony
k seberozpuštění v sekularismu: jeho přívrženci, sotva vyjdou z kostela,
uznávají „protestantský princip". Důsledkem je, že hlavní denominace
rychle slábnou. Za druhé, liberální křesťané se často jen vlažně
zapojují do „náboženských" záležitostí a aktivit. Na druhé straně mohou
být liberální křesťané environmentalisty zapojenými do Sierra Clubu
(společnost mající za cíl poznávání a ochranu naší planety) nebo
aktivisty činnými v Amnesty International, ale tato jejich činnost se
odehrává v sekulárním světě. Za třetí, svým postojem k záležitostem,
jako je přerušení těhotenství a práva homosexuálů, jsou odtržení od
katolické hierarchie a svou klesající podporou Izraele se vzdálili i od
Židů, takže ztrácejí svou tradiční roli organizátorů mezináboženské
komunity. A konečně, jejich hlavní denominace se v rostoucí míře
polarizují v takových otázkách, jako jsou práva gayů. Jsou tak
oslabováni svými vnitřními souboji, kvůli nimž jsou jako celek méně
schopni působit na společnost USA.
Evangelikálové a střední cesta
Evangelikálové, třetí hlavní proud amerického protestantismu, jsou
rozkročeni nad fundamentalisty a liberály. Hlavní kořeny své víry
sdílejí s fundamentalisty, ale jejich názory na svět byly silně
ovlivněny optimismem endemicky rozšířeným v americké společnosti. Ačkoli
je jejich skupina teologicky rozrůzněná, je ve své většině tvořena
„umírněnými kalvinisty" holandského teologa 16. století Jacoba Arminia,
myšlenkami anglických protestantů, jako byl John Wesley (který
pokračoval v tradicích německého pietismu), zkušenostmi Velkého
probuzení 18. století a následujících náboženských obrození.
Vedoucí evangelikálních denominací USA je Jižní baptistický konvent,
který je se svými více než 16,3 miliony členů největší protestantskou
denominací v zemi. Na druhém místě mezi evangelikály jsou afroamerické
církve včetně Národního baptistického konventu USA a Amerického
národního baptistického konventu (z nichž každý hlásí kolem 5 milionů
členů). Převážně africká Americká církev Boha v Kristu se svými 5,5
miliony členů je největší pentekonstální denominací v zemi a rychle
rostoucí Assemblies of God, čítající 2,7 milionu členů, je největší
letniční denominací, jež není převážně černošská. Missourský synod
Luterské církve se svými 2,5 miliony členů je druhou největší převážně
bělošskou denominací.
Evangelikálové připomínají v několika směrech fundamentalisty. Stejně
jako oni přikládají velký význam křesťanským dogmatům, ne pouze
etickému učení. Pro evangelikály i fundamentalisty je liberální důraz na
etiku, tedy že dobré skutky a zachovávání pravidel morálky jsou cestami
k Bohu, zradou Kristova odkazu. Tvrdí, že kvůli dědičnému hříchu musí
zkrachovat snaha činit Bohu radost pouze plněním jeho vysokých etických
nároků. Člověka může spasit pouze Kristovo ukřižování a vzkříšení.
Uznání hříšné podstaty člověka a přijetí Kristovy oběti jsou tím, co
evangelikálové i fundamentalisté vidí jako znovuzrození. Dávají-li
liberální křesťané do jádra své teologie etiku, ptají se fundamentalisté
a evangelikálové, zda tito liberálové vůbec vědí, co křesťanství
skutečně znamená.
Evangelikálové také přikládají velký význam rozdílu mezi těmi, kdo
jsou „spaseni" a kdo nejsou. Stejně jako fundamentalisté i oni věří, že
lidské bytosti, jež zemřou, aniž přijaly Krista, jsou navěky odsouzeny
k odloučení od Boha. S fundamentalisty souhlasí i v tom, že „přirození"
lidé - tj. ti, kteří dosud nebyli spaseni - nejsou sami o sobě schopni
konat dobro.
A konečně, většina evangelikálů sdílí s fundamentalisty přístup
k myšlence konce světa. Prakticky všichni věří, že biblická proroctví se
vyplní, a většina souhlasí s fundamentalisty, co se týče postoje
známého jako premileanismus: víra v to, že prorokované tisícileté vládě
míru bude předcházet Kristův návrat - samotné lidské úsilí v tomto směru
nakonec dospěje k nezdaru.
Všichni křesťané, ať fundamentalisté, liberálové nebo evangelikálové,
uznávají přinejmenším formálně povinnost prokazovat lásku a soucit
každému, ať je křesťanem, nebo ne. Pro evangelikály má přitom tento
požadavek zvláštní význam. Věří, že miliardy hynoucích duší mohou být
stále zachráněny pro Krista. Křesťané si například mohou změnit svůj
životní styl, pomáhat potřebným a účinně hlásat slovo Boží - tak se dají
ztracené duše přivádět ke Kristu a napomáhat uskutečnění Božích záměrů.
Evangelikálové stále více zdůrazňují křesťanskou odpovědnost za svět.
Proto jsou často otevření a dokonce dychtiví k sociální práci spolu
s nevěřícími tam, kde jde o zlepšení lidského blahobytu, přestože stále
věří, že kdo odmítá Krista, nemůže být po smrti spojen s Bohem.
Evangelikálové jsou těžko předvídatelní. Šokováni posledními výzkumy
veřejného mínění, podle nichž podstatná většina Američanů odmítá
vývojovou teorii, se intelektuálové i novináři v USA i v zahraničí
spojili proti darwinovskému učení. Ale žádnou ofenzívu nepodnikli.
Veřejné mínění darwinismus sice dlouho odmítalo, ale přesto i ve státech
se silně křesťansky aktivním obyvatelstvem, jako je Alabama, Mississipi
či Jižní Karolina, státní univerzity dále vyučují astronomii, genetiku,
geologii a paleontologii bez ohledu na náboženskou kosmologii a USA
i nadále podporují nejúspěšnější vědeckou komunitu světa. Většina
evangelikálů na tomto zdánlivém protikladu nevidí nic divného a na
rozdíl od fundamentalistů na tom ani nechtějí nic měnit.
Pragmatismus
americké kultury se kombinuje s poněkud antiintelektuálním charakterem
evangelikální církve a vytváří velmi širokou toleranci veřejnosti
k něčemu, co se mnohým může jevit jako chaotický světový názor. V 17.
století se puritánský Harvard stavěl proti koperníkovské kosmologii,
zatímco dnešní evangelikální Amerika je povětšině ochotna ponechat
rozpory mezi biblickou chronologií a fosilními nálezy tak, jak jsou. Co
však evangelikálové rádi nemají, je takzvaný „scientismus", tedy pokus
vykládat evoluci nebo cokoli jiného způsobem vylučujícím existenci Boha
a Božího působení.
Evangelikálové jsou oproti fundamentalistům optimističtější ve
vyhlídkách na pokrok v morálce. Jejich postmileniální menšina (jež věří,
že Kristus se vrátí po tisíciletém království, ale ne dříve) je
přesvědčena, že tento proces může pokračovat do doby, kdy lidská
společnost dosáhne stavu svatosti, tj. že náboženský pokrok jednotlivců
i společenství může cestou svého postupného zlepšování kulminovat ve
vytvoření království míru. To je pohled na historii, který se dobře
snáší s optimismem liberálních křesťanů i evangelikálů, takže se
liberální křesťané a evangelikálové mnohokrát v historii USA v úsilí
o zlepšení morálky na domácí i mezinárodní scéně fakticky spojili.
Ačkoli je premileniální většina méně optimistická, co se týče konečného
úspěchu takovýchto snah, jsou američtí evangelikálové často optimisty ve
víře, že se člověk změní k lepšímu v krátké době.
Konzervativní evangelikál Richard Land tento evangelikální optimismus v roce 2005 popsal a odůvodnil ve své knize Imagine! A God-Blessed America: How It Could Happen and What It Would Look Like:
„Věřím, že v naší zemi by mohlo dojít k novému Velkému probuzení,
k celonárodnímu oživení. Písmo nám říká, že nikdo z nás nemůže
s jistotou vědět den ani hodinu Pánova návratu. Proto nemáme žádné právo
zanechat svět jeho vlastní bídě. Nikde v Písmu nejsme vyzýváni schoulit
se pesimisticky v křesťanských ghettech a lapat z vnějšího světa
konvertity."
Rovnováha sil
Poslední desetiletí byly Spojené státy svědky závažných změn
v rovnováze náboženských sil. Počet členů liberalistických, historicky
dominantních protestantských církví kulminoval v šedesátých letech. Od
té doby, přestože celkový počet amerických křesťanů stoupal, počet členů
hlavních denominací naopak rychle klesal. Podle Christianity Today
spadl počet jejich členů mezi rokem 1960 a 2000 o více než 24 %, z 29
na 22 milionů. Podíl na celkovém počtu věřících klesl dokonce ještě
více. V roce 1960 patřilo více než 25 % příslušníků všech náboženských
skupin v USA k některé ze sedmi vedoucích hlavních protestantských
denominací. V roce 2003 se toto číslo snížilo na 15 %. Pew Research
Center udává, že v roce 1988 se 59 % amerických protestantů pokládalo za
členy některé z hlavních protestantských linií, zatímco v roce 2003
tento podíl klesl na 46 %. V tomtéž období vzrostlo procento protestantů
hlásících se k evangelikálům z 41 % na 54 %.
Roku 1965 bylo ve Spojených státech 3,6 milionu episkopálních
křesťanů, tedy 1,9 % všeho obyvatelstva. Roku 2005 jich bylo jenom 2,3
milionu, tedy o 0,8 % obyvatelstva méně. Počet členů Sjednocené
metodistické církve se snížil z 11 milionů v roce 1965 na 8,2 milionu
roku 2005. Ve stejném období poklesl počet členů Presbyterní církve USA
z 3,2 na 2,4 milionu a Spojená Kristova církev zažila úbytek o téměř 50
%.
Mezitím, přes některé známky zpomaleného růstu po roce 2001, získal
Jižní baptistický konvent více než 7 milionů členů a stal se tak
největší protestantskou denominací v zemi. Mezi lety 1960 a 2003 získali
Jižní baptisté více členů než metodisté, episkopální křesťané a Spojená
Kristova církev dohromady ztratily. Roku 1960 bylo v USA metodistů
téměř o dva miliony více než Jižních baptistů. Roku 2003 bylo více
Jižních baptistů než metodistů, presbyteriánů, episkopalistů a členů
Spojené církve Kristovy dohromady.
Dopad těchto trendů na politiku země se dal snadno poznat. Nezávislí
evangelikálové poskytli George W. Bushovi ve volbách roku 2004 téměř
40 % hlasů. Mezi bílými evangelikály získal Bush 68 % hlasů ve volbách
roku 2000 a 74 % roku 2004. (Většina Afroameričanů volí i nadále
demokraty. Mezi hispánci se Bushovi dařilo mnohem lépe u rostoucí
protestantské menšiny než mezi katolíky, nicméně jak hispánští
protestanté, tak hispánští katolíci raději podporovali Bushe, než aby se
řídili náboženským vyznáním). Evangelikálové hráli důležitou úlohu také
při volbách do Kongresu; počet nezávislých evangelikálů v Kongresu
vzrostl z přibližně 10 % členů obou komor v roce 1970 na více než 25 %
roku 2004.
Fundamentalisté jsou i nadále přes určitý růst počtu svých členů
a politickou viditelnost méně vlivní. Částečně to je proto, že
všudypřítomný optimismus Spojených států i nadále omezuje přitažlivost
ultrakalvinistické teologie. Vedle toho zůstává církevní politika v USA
koaličním sportem - a to takovým, že fundamentalistická teologie, jež
i nadále vidí katolictví jako kult zla, je pro účast v něm špatně
vybavena. Aby byly věci ještě složitější, jsou sami fundamentalisté
rozděleni do dvou nesmiřitelných politických táborů: jedni chtějí
vzdorovitý odchod z prokletého světa, druzí touží vybudovat nové
puritánské společenství.
A mnoho evangelikálů se též nadále staví proti fundamentalistickým
postojům. „Věřím slovu Božímu, ale neblázním kvůli tomu," vysvětlil
reverend Frank Page, nový prezident Jižního baptistického konventu, po
svém zvolení v červnu 2006.
Ve vnějším světě
Rostoucí vliv evangelikálů ovlivnil zahraniční politiku USA
v několika směrech. Důsledky si ukážeme na dvou příkladech. V oblasti
humanitární pomoci a lidských práv střídá vedení evangelikálů priority
a metody, přičemž celkovou podporu v obou oblastech stupňuje. Ve věci
Izraele se rostoucí vliv evengelikálů projevil prohloubením podpory
židovského státu, přestože liberálně-křesťanské státní instituce se od
Jeruzaléma distancovaly.
Evangelikálové v angloamerickém světě dlouho podporovali humanitární
činnost a boj za lidská práva na celém světě. Britské protiotrokářské
hnutí bylo například vedeno evangelikálem Williamem Wilberforcem
a evangelikálové byli přesvědčenými stoupenci národně osvobozeneckých
hnutí 19. století - často byli na straně křesťanských menšin snažících
se zlomit osmanskou nadvládu. Vedli také řadu reformistických kampaní,
často s feministickým podtónem: proti obětování vdov v Indii, proti
mrzačení nohou děvčatům v Číně; podporovali vzdělávání žen v rozvojovém
světě a všude vystupovali proti obchodu se ženami. Dlouho se také
zabývali Afrikou.
Když se evangelikálové vrátili do mocenské pozice v americké
politice, začali opět podporovat podobné záležitosti a dodali novou
energii a podporu americké humanitární činnosti. Za prezidenta Bushe
a se silnou podporou Michaela Gersona (evangelikál, který byl významným
Bushovým politickým poradcem a autorem jeho projevů) stoupla americká
pomoc Africe o 67 %, v čemž je 15 miliard dolarů na programy pro boj
s HIV a AIDS. Někteří afričtí politikové jako např. nigerijský Olusegun
Obasanjo a ugandský Yoweri Museveni zdůraznili svou vlastní
evangelikální identitu získáním podpory z Washingtonu, podobně jako to
kdysi učinili čínský Sunjatsen a paní Čankajšková.
Díky evangelikálnímu
tlaku získalo úsilí o potlačení obchodu s lidmi a sexuálního otroctví
žen a dětí v americké politice vysoký stupeň priority a země bojovala za
skončení súdánských válek. Rick Warren, pastor evangelikální církve
v jižní Kalifornii a autor knihy The Purpose Driven Life, jež
je ojedinělým bestsellerem v historii amerických vydavatelů, mobilizoval
22 tisíc příslušníků své kongregace na pomoc boji proti AIDS po celém
světě (uspořádal o této nemoci konferenci a cvičil dobrovolníky)
a k navázání vztahů s církvemi ve Rwandě.
Přes tyto vládní iniciativy jsou evangelikálové z kulturních
i teologických důvodů často podezřívaví vzhledem k vzájemné pomoci mezi
státy a k multilaterálním institucím. Dávají přednost konkrétním
a jednotlivým organizacím založeným na víře. Evangelikálové rychle
pomáhají při řešení konkrétních problémů, ale jsou skeptičtí
k velkolepým rozvojovým plánům. Často rychle reagují na jednotlivé
případy lidského utrpení nebo nespravedlnosti, ale mají větší zájem
o řešení konkrétních problémů než o budování institucí. Liberální
křesťané tento jejich rys často kritizují jako důkaz antiintelektualismu
evangelikální kultury.
Americká politika vůči Izraeli je další oblastí, v níž je zesílený
vliv evangelikálů ve Spojených státech zřejmý. Je to vztah s dlouhou
historií. Americký protestantský sionismus je o mnoho starší než jeho
moderní židovská verze: v 19. století evangelikálové opakovaně vyzývali
představitele USA, aby pro perzekvované Židy z Evropy a osmanské říše
vytvořili útočiště ve Svaté zemi. Americká evangelikální teologie
přikládá židovskému národu v moderním světě jedinečnou úlohu. Na jedné
straně evangelikálové sdílejí rozšířený křesťanský názor, že oni jsou
opravdovými dětmi „nového Izraele", dědicové slibů, jež Bůh učinil
starým Židům. Na rozdíl od mnoha jiných křesťanů evangelikálové věří, že
Židé mají v Božích záměrech i nadále svoje místo. V 17. a 18. století
přesvědčilo podrobné studium biblických proroctví evengelikální učence
i věřící, že Židé se do Izraele navrátí ještě před triumfálním návratem
Krista. Kromě toho mnozí evangelikálové očekávají, že se v bouřlivých
letech před Ježíšovým návratem obrátí mnoho Židů ke Kristu, ale většina
Židů ho bude i nadále odmítat. Tato víra výrazně oslabuje napětí mezi
evangelikály a Židy, protože evangelikálové na rozdíl od Martina Luthera
neočekávají, že pod vlivem pravé víry budou Židé v masovém měřítku
konvertovat.
Evangelikálové také pokládají pokračující existenci židovského národa
za silný argument pro historickou existenci Boha a jeho moci. Kniha
Genesis podává zprávu, že Bůh řekl Abrahamovi: „Učiním tě velkým
národem, požehnám tě. Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo
ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." Skutečnost, že
židovský národ přežil celá tisíciletí a že se vrátil do své dávné
vlasti, je pro evangelikály důkazem, že Bůh existuje, že bible je jeho
vnuknutím a že křesťanské náboženství je pravdivé. Mnozí věří, že slib
z Genesis stále platí a že Abrahamův Bůh bude doslovně žehnat Spojeným
státům, budou-li žehnat Izraeli. Ve slabosti, porážkách a bídě arabského
světa pak vidí dostatečný důkaz, že Bůh zatracuje ty, kdo zatracují
Izrael.
Kritika Izraele a Spojených států za jeho podporu nemá na
evangelikály žádný účinek. Pokud přece, pak pouze posiluje jejich
přesvědčení, že svět Izrael nenávidí pouze proto, že „padlý člověk"
přirozeně nenávidí Boha a jeho „vyvolený národ". To, že stojí při
Izraeli, vidí evangelikálové tak, že stojí při Bohu - a v tom jsou
připraveni vytrvat i proti celému světu. To je důvod, proč John Hagee,
významný pastor osmnáctitisícové evangelikální komunity v texaském San
Antoniu a autor několika bestsellerů publikovaných vydavatelstvím New
York Times, píše, že jestliže se Írán rozhodne zaútočit na Izrael, musí
být Američané připraveni „nepřátelské zlo na jeho cestě zastavit. Boží
záměr je vzhledem k židovskému národu obsažen v knize Genesis v kapitole
12,3," a dále cituje již zmíněnou pasáž o žehnání a prokletí. „Amerika
je na rozcestí!" Varuje: „Budeme věřit a uposlechneme slova Božího
o Izraeli, nebo se budeme i nadále vykrucovat a sympatizovat s jeho
nepřáteli?"
Návrat Židů do Svaté země, jejich mimořádná vítězství nad silnějšími
arabskými armádami, a dokonce i vzrůstající nenávist vůči Židům
v Izraeli i mimo něj posilují nejen evengelikální oddanost Izraeli, ale
také postavení evangelikální církve v americkém životě. Příběh
o moderním židovství se čte jako část bible. Holocaust připomíná snahu
faraónů o jejich genocidu v knize Exodus a Hamana v knize Ester.
Novodobé vzkříšení židovského státu připomíná jedno z mnoha vítězství
a vysvobození Židů v hebrejských pramenech. Mimořádné události moderní
židovské historie jsou evengelikály vykládány jako důkaz Boží existence
a Božího působení v lidských dějinách. Mnozí z nich začínají věřit, že
žijí ve světě podobném světu Bible. Skutečnost, že americká zahraniční
politika se nyní soustřeďuje na obranu země proti hrozbě masového
terorismu, který možná využije apokalyptických účinků jaderných zbraní
ovládaných protikřesťanskými fanatiky, kteří vedou náboženskou válku
motivovanou nenávistí vůči Izraeli, toto pojetí evangelikální církve
ještě zesiluje.
Liberální křesťané ve Spojených státech (stejně jako sekulární
liberálové) také vždy sionismus podporovali, ale z jiné perspektivy. Pro
liberální křesťany jsou Židé lidmi jako každý jiný, pročež liberální
křesťané podporovali sionismus stejně jako podporovali jiná
národně-osvobozenecká hnutí. V posledních desetiletích však začali
liberální křesťané ze stejných důvodů sympatizovat s palestinským
národním hnutím. Roku 2004 vydala Presbyterní církev prohlášení
vyzývající k omezeným krokům proti firmám obchodujícím s Izraelem (toto
prohlášení bylo po hořké bitvě v podstatě odvoláno roku 2006). V jedné
studii se říká, že 37 % výroků o porušování lidských práv vynesených
hlavními protestantskými církvemi mezi lety 2000 a 2004 se vztahuje
k Izraeli. Tak častá kritika nezazněla ze žádné jiné země.
Nové velké probuzení
Současné evangelikální hnutí ještě není u konce. Pro sekularisty
i liberály ve Spojených státech i v zahraničí to jsou znepokojivé
vyhlídky. Opatrný optimismus by však byl lepší reakcí než strach
a panika. Náboženství v USA je příliš různorodé, než aby v něm mohl
dominovat jediný proud. Rostoucí přítomnost a vliv nekřesťanských
komunit v zemi - židů, muslimů, buddhistů, hinduistů a především
sekularistů - bude i nadále omezovat schopnost kterékoli náboženské
skupiny prosadit své hodnoty jako obecné.
Liberálové - ať již religiózní, nebo ne - se mohou snažit čelit
evangelikálnímu programu v domácí politice, ale většina takových potyček
se rozplyne. S tím, jak rostoucí evangelikální establishment získává
zkušenosti v zahraniční politice, se stane pravděpodobně ne vždy
příjemným partnerem pro ponejvíce sekulární nebo liberálně-křesťanský
establishment. Některé obavy z evangelikálního vlivu v zahraniční
politice jsou však přehnané. Po útocích 11. září se značně rozšířily
obavy, že evangelikálové se budou dožadovat svaté války proti islámu.
Několik prominentních náboženských vůdců (většinou fundamentalistů,
nikoli evangelikálů) v tomto smyslu učinilo ostré výpady. Například
Jerry Falwell o proroku Mohamedovi mluvil jako o „teroristovi", ale byl
svými kolegy rázně pokárán.
Američtí evangelikálové se při styku s lidmi napříč všemi vyznáními
snaží udržet svoji silnou osobní víru a zachovat protestantskou
identitu. Spolu s katolíky vystupovali proti potratům, s věřícími
i sekulárními Židy podporovali Izrael. Stejně dobře by se nyní mohli
chovat i k muslimům. Koneckonců až do konce druhé světové války
představovaly první kontakt většiny lidí ze Středního východu
s Američany misijní nemocnice a školy. Evangelikálové mají za sebou více
než jedno století těsných a celkově kooperativních vztahů po celém
arabském světě. Muslimové a evangelikálové se zabývají celosvětovou
chudobou a Afrikou. Obě skupiny jsou proti ovládnutí veřejné
a mezinárodní rozpravy sekulárními postoji. Společně věří, že média mají
s respektem zacházet s náboženskými postavami a hodnotami. Ani jedněm
se nelíbí občasná glorifikace sexu v lidové zábavě. Jak islám, tak
evangelikalismus jsou demokratická náboženství bez kněžské hierarchie.
Obě skupiny spolu nikdy nebudou souhlasit ve všem a světsky založeným
lidem se nemusí líbit některé dohody, jichž dosáhnou. Ale prosazování
muslimsko-evangelikálního dialogu může být jednou z nejlepších cest
k tomu, abychom předešli hrozbě války civilizací.
Zapojení evangelikálů do širších zahraničněpolitických diskusí může
také vést k překvapivému a (pro někoho) povzbudivému vývoji. Skupina
předních konzervativních evangelikálů nedávno podepsala prohlášení
o změnách klimatu, v němž se praví, že jde o skutečný problém, že lidská
činnost k němu ve značné míře přispívá, že cena za nečinnost bude
vysoká a neúměrně se dotkne chudých a že křesťané mají morální povinnost
pomoci, aby se s tím něco dělalo. V téže době evangelikálové, kteří
začali vystupovat proti násilí v Súdánu a otrokářským nájezdům proti
tamním křesťanům, pokročili v rozšíření koalice pomáhající chránit
muslimy v Dárfúru.
Evangelikálové se možná více soustřeďují na americkou výjimečnost,
než se líbí liberálům, a také se více než ostatní opravdu starají o to,
aby americká zahraniční politika byla morální. Jejich vliv potrvá a ti,
jichž se týká americká zahraniční politika, udělají dobře, když s nimi
budou počítat. S tím, jak stále více evangelikálních vůdců získává
vlastní zkušenosti v zahraniční politice, vzrůstá šance, že do ní vnesou
něco nového, co svět americké zahraniční politiky velice postrádá:
důvěryhodnou skupinu expertů dobře obeznámených s nuancemi a dilematy
mezinárodní situace, kteří dokáží přimět velké množství Američanů
k podpoře často nepopulárních, ale nezbytných postojů a akcí, jež jsou
v tomto zkaženém a frustrujícím - dá se říci pokleslém - světě někdy
nutné.
Walter Russel Mead
Autor
je expertem v oblasti americké zahraniční politiky, politické ekonomie a
církevní problematiky. Spolupracoval s Henry A. Kissingerem.
Z časopisu Foreign Affairs, září/říjen 2006, přeložil Vladislav Malát. Redakčně upraveno a kráceno.
www.revuepolitika.cz