|
Texty: Ekonomické myšlení Jana Kalvína
Posted on Středa, 17. listopad 2010 @ 17:16:29 CET Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Není vůlí Pána,
abychom stáli jako kusy dřeva, nebo abychom měli ruce založené a nic
nedělali: nýbrž máme využívat všechen náš talent a výhody, které nám
propůjčil. Je sice pravda, že největší část naší práce pochází z Božího
prokletí; avšak i když by si lidé stále udrželi nedotčenost svého
prvotního stavu, Bůh by nás musel zaměstnat, stejně jako vidíme, jak byl
Adam postaven do zahrady v Edenu, aby ji ošetřoval. (Jan Kalvín)
Reformátor Jan Kalvín měl zcela odlišné
názory na mnoho socioekonomických otázek, než nabízela do té doby stále
ještě převládající aristotelsko-tomistická filosofická tradice. Jeho
pohled na ekonomickou aktivitu se s postupem reformace rozšiřoval do
nových a nových odvětví, v důsledku čehož o něm Max Weber v 19. století
mohl říci, že Kalvín byl otcem moderního kapitalismu – tedy toho, jak
kapitalismus vnímáme dnes.
Rozpoutala se téměř celé století
trvající diskuze o smysluplnosti tohoto označení, na jejímž konci bylo
ostří těch Weberovských tezí otupeno, nicméně v průběhu polemik vyšlo
jasně najevo, že Jan Kalvín převratně zasáhl do společenského a
ekonomického chování lidí, a že jeho učení v kombinaci s dalšími faktory
umožnilo vznik kapitalistické společnosti. Lze bez nadsázky říci, že
otisk mravních norem Jana Kalvína zapisoval o sto padesát let později
skotský profesor etiky Adam Smith do svého ‚Bohatství národů‘, což se
zde pokusím alespoň do jisté míry přednést.
Tyto diskuse však z pochopitelných
důvodů české prostředí zcela minuly a například ve většině úvodů do
sociologie či dějin ekonomického myšlení myšlenky Jana Kalvína zcela
scházejí. I ty nejlepší české práce většinou nechávají mezi krátkou
kritickou zmínkou o Tomáši Akvinském a merkantilisty v 17., resp. Adamem
Smithem v 18. stoletím tři staletí ekonomického vzduchoprázdna.
Příběh
nepokračuje a čtenář podvědomě pociťuje středověk a raný novověk jako
pověstné jiráskovské temno, ze kterého nás vysvobozují až od křesťanství
rádoby oddělení David Hume a Adam Smith. Schází často jakékoliv
propojení těchto véd s etikou či náboženstvím, z něhož vzešly.
Soukromé vlastnictví
Jan Kalvín přijal jednoznačné instituci
majetku, která je pro naše chápání stěžejní, jako instituci Bohem
ustanovenou a bohatství jako Boží dar. Věděl, že Bůh chce, aby lidé žili
v dostatku, ba dokonce, aby měli víc, než bezprostředně potřebují. Tak
byla podle Kalvína země stvořena – jako prostředí naplněné bohatstvím,
které má člověk využívat ke svému prospěchu. Jde o Boží dar, který má
člověk dobře spravovat, aby „všechno, včetně člověka, odráželo Boží
slávu jako zrcadlo“. Tento dar má nejen vyvolávat vděčnost vůči Bohu,
ale různost obdaření má zároveň umožňovat harmonické mezilidské vztahy
plynoucí ze vzájemné komunikace a pomoci.
Kalvín současně jednoznačně říká, že
vlastnictví je spojeno se správcovstvím, s obděláváním, s prací, která
jediná mu dává oprávnění. Pro Kalvína je spojení mezi prací a
vlastnictvím zřejmé: to první je podstatou a legitimizuje to druhé.
Práce znamená píli, vytrvalost, zásadovost, svědomitost a další
vlastnosti, které se líbí Bohu.
Zdá se, že Kalvínův jasný příklon k
soukromému vlastnictví je podmíněn právě tím, že rozšiřování vlastnictví
je zejména založeno na práci, jak ukazuje v komentáři k 20. kapitole
Exodu: „Pro zachování lidské společnosti je nezbytné, že by každý měl
mít to, co je jeho vlastní; někteří by měli získat majetek obchodem,
jiní skrze dědičné právo, další na základě obdarování. Každý by měl
zvyšovat svůj podíl v poměru k vlastní píli, nebo tělesné síle či jiné
kvalifikaci. Zkrátka politická vláda potřebuje, aby se každý mohl těšit z
toho, co mu patří."
Stejně tak Kalvín považuje za zřejmé, že
člověk, který nepracuje, žije v bídě a nedostává se mu ani základních
věcí. Kritizuje však nejen nečinnost, ale i předstírání a nedostatečnou
práci, když prohlašuje, že „zanedbávat své povinnosti vůči
zaměstnavateli je forma krádeže". Zároveň nedá na zdání a kárá ty,
kterých se obyčejně nařčení z nečinnosti netýká: „(Ap. Pavel) se z
dobrého důvodu bouří proti tomu, co se na první pohled nezdá, totiž, že
zatímco jsou senátoři pracovití, dělník, nebo člověk žijící prostým
životem, nežije zcela v zahálce, ale rád by měl svoji netečnost
vstupenkou ke svatosti.“
Solidarita
Dalším důležitým postřehem je, že lidé
jsou různí ve svých schopnostech a obdarování. Jak bohatí, tak chudí
jsou stálou a integrální součástí společenství. A stejně tak přetrvávají
dvě zákonitosti, které ve svých důsledcích narušují řád společenství.
Za prvé, že chudým člověkem se snáze opovrhuje a jsou oklešťována jeho
práva, a za druhé, že bohatý člověk má častěji sklony k pýše a
usurpování moci. Těmto dvěma pravidlům má zabraňovat podle Kalvína
především stát. Zároveň Kalvín sám nabízí řadu mravních norem, které
mají této snaze napomoci.
Znovu je tu v Kalvínově chápání
bohatství člověka ve vztahu ke společenství. Kalvín říká: „Ti, kteří
dávají, by neměli být pouze radostní a vděční, ale měli by se sklonit k
tomu, u kterého vidí potřebu pomoci a pociťují soucit s jeho neštěstím
tak, jako by ho sami prožívali a nesli, bez jakékoliv starosti o odměnu
od příjemce." Zároveň se vyhnul veškerým legalistickým nárokům a sporům i
o to, kolik se má dávat chudým.
Když se podaří nějakým způsobem i omezit
tato dvě velká nebezpečí, a zároveň každý podle svého povolání pracuje
na díle, které mu Bůh přidělil, tak se podle Kalvína utváří ve
společnosti řád, a cílem tohoto řádu, tohoto uspořádání i je, aby bylo
možno v takové společnosti žít podle Božího zákona. V případě, že k tomu
nedochází a tento cíl není naplňován, vzniká sociální situace blízká
Hobbesovu pojetí, že člověk se člověku stává vlkem, chudí nenávidí i
sebe navzájem a společnost se bortí!
Takže: bohatství je dobré, je odvozeno
od práce a stát principiálně nemá i sociální úlohu – tu vidí Kalvín ve
společenství křesťanů. Jinými slovy, Kalvín nezavádí žádné sociální
pojištění, on jednou rukou pohání do práce a druhou rukou napomíná k
dávání. Je smutné, že dnes je pojem solidarita užíván v úplně jiném
významu, než v mnoha předchozích staletích – dnes mluvíme o
mezigenerační solidaritě, o solidaritě „prostřednictvím" státního
rozpočtu. Nic takového nikdy nebylo – solidarita je svobodný akt
svobodného člověka, není to vynucená věc.
Pokud použijeme dnešní hodnocení pro
tehdejší Kalvínův zápal v těchto věcech, tak je to spíše pravicová
rétorika. Na druhou stranu on to byl, kdo v Ženevě zavádí nejrůznější
sociální programy, například prosazoval využití městských prostředků k
mnohým účelům, zasazoval se o správný chod a financování všeobecně
městské nemocnice, která sloužila zároveň jako sirotčinec, starobinec,
chudobinec. Usiloval, aby lékařská praxe byla pro chudé zdarma. Snažil
se ovlivňovat platy vyplácené městskou pokladnou zejména učitelům,
regulovat maximální pracovní dobu, zavádět jakousi cenovou regulaci,
protože Ženeva byla plná uprchlíků z rekatolizované Itálie a z Francie
zmítané náboženskou válkou. Ceny chleba, vína, masa, jakožto základních
potravin musely být po určitou dobu pevně stanovené.
Obchod a zisk
Přečteme-li si Kalvínův komentář k
podobenství o hřivnách z 19. kapitoly Lukášova evangelia, můžeme se
dobrat k možná až překvapivému závěru: „Víme, že Pán neuděluje všem
stejnou míru obdarování, ale uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce,
takže jedni vynikají nad druhými. Ba co více, Bůh, když určil každému
jeho místo, udělil mu přirozené dary, dal mu taky ten či onen příkaz,
zaměstnal ho řízením záležitostí, povýšil ho do různých úřadů, vybavil
ho dostatkem způsobů, jak být výborně užitečný a předložil mu
příležitost." V téhle pasáži už lze dobře vidět kostru jiného Kalvínova
konceptu, a tím je povolání pro službu, pro obchod a podnikání.
Jeli tomu tak, že lidé mají různé
schopnosti a dokonce různě úkoly, dané přímo od Boha, pak specializace
je v Božím plánu a svobodný trh a obchod – umožňující směnu výsledků
těchto specializovaných činností – je zcela nezbytný, legitimní, ba
dokonce Bohem chtěný.
Obchod je dobrý, neboť umožňuje
vzájemnou komunikaci lidí. Pro obchod je zároveň nutná důvěra. Obchodník
se podle Kalvínových komentářů musí vcítit do logiky a uvažování svého
obchodního partnera, což jej následně ovlivňuje. Obchod je možný jen v
rámci vzájemných závazků a důvěry. Ve vztahu mezi obchodními partnery
pak Kalvín doporučuje psanou obchodní smlouvu, aby nedocházelo k
roztržkám a aby byla zachována jednota.
Shrňme tedy Kalvínovy myšlenky: možnost
svobodně nakládat se svým majetkem, jako výsledkem své práce považuje
Kalvín za něco zcela přirozeného. Každý člověk má pracovat, lidé mají
různá obdarování, specializují se a trh je efektivní a dobrý, ba
nezbytný pro směnu výsledků práce. Vzniká tak vzájemná komunikace a
obchod, který umožňuje lidem poznávat potřeby druhých a svojí prací je
naplňovat. Je nutná vzájemná důvěra, ale Kalvín se zasazuje o existenci
psaných obchodních smluv.
To jsou v podstatě základy klasického
liberalismu. Než však začneme Adama Smithe a klasické liberály obviňovat
z nějakého plagiátorství, ukažme si jednu důležitou věc: Jan Kalvín
píše o tom, že máme cílevědomě pracovat na tom, abychom sloužili druhým a
byli jim ku prospěchu a vyprošovat si „neviditelnou ruku Boží“ k této
pomoci. Zisk je pak spravedlivou odměnou, stejně jako náklonnost
společenství.
Až Adam Smith po dvou stech letech, kdy
už zčásti vyprchalo náboženské nadšení středních tříd z nově nabyté
svobody podnikání, objevil, že můžeme být motivováni i záporně – tj.
naším sobectvím a touhou po zisku. I přesto tento systém funguje. O tom
je právě onen Smithův nejznámější citát, že vůbec netušíme nic o
veřejném blahu, nehodláme ho činit, myslíme jenom na náš zisk, na nic
jiného, a přesto k veřejnému blahu přispíváme – a možná efektivněji –
než kdybychom to tak zamýšleli. To je úvaha Adama Smitha, ne Kalvína,
pro toho by byla naprosto nemyslitelná.
Zdá se tedy zřejmé, že podmínky pro to,
čemu se dnes říká ekonomický liberalismus, byly v Ženevě či Amsterodamu
nesrovnatelně lepší, než v jiných částech světa té doby. Stejně tak je
zřejmé, že jestliže filosofie lissez-faire se objevila, jak dokazovali
někteří historici (pravděpodobně právem) v důsledku rozšíření Kalvínova
učení mezi střední třídou, pak se objevila jako jakási úchylka, cestou,
která nebyla zamýšlena.
Lichva a úrok
Vyhnu se nyní tomu, o čem hovořil pan
profesor Sokol, tedy popisovat kritický postoj církevních otců a celé
rané církevní tradice k otázkám úroku a zadlužování. Tento postoj
morálního odsudku trval až do onoho 16. století, kdy Kalvín psal své
první traktáty. Kalvín byl za to své pojetí úroku odsuzován. Dokonce
protestantští bratři mu říkali: „Prosím tě, hlavně to nikde neříkej
nahlas, to bychom se zesměšnili.“ Bylo to zkrátka v tehdejší společnosti
hluboce zakořeněno.
Lichvou bylo tehdy všechno, cokoliv bylo
více než 0%, byla lichva. Celkově se ekonomickými tématy o úloze peněz,
úroku a rozdělování důchodu teoreticky a prakticky Kalvín zabýval přes
20 let, od roku 1541 minimálně do roku 1564. Jeho texty nejsou
ekonomické, ale teologické a v praktické oblasti vycházejí z jeho
pastorační práce. Odtrženě od jejich biblického základu a poměřovány
pouze svými socioekonomickými dopady, jim není možno zcela správně
porozumět.
Kalvín rozdělil biblické pasáže na dva
okruhy: První okruh tvoří texty, které rozlišují mezi Židy a pohany, ve
druhém jsou pak všechny ostatní texty. U první skupiny Kalvín ukazuje,
že se texty vztahují k židovskému politickému řízení. Tvrdí, že právě
to, že mohla být od pohanů bez dalšího požadována lichva (úrok), dělá
zákon dobově podmíněný. Postavení Židů by bylo neudržitelné, říká
Kalvín, kdyby nemohli využívat úrok vůči národům, které jej měly za
běžnou věc.
Tím, že podle novozákonní tradice jsou si rovni Žid i pohan a
mají stejný přístup k Bohu, není nikdo cizinec a příslušnost k určitému
národu není důležitá. Společenství není zrušeno, ale je jinak
definováno. Zákon, který nenaplňuje tyto potřeby, není možné brát
doslova, je však nutné zamýšlet se nad jeho cílem. Tím bylo podle
Kalvína zamezit krutosti a tvrdosti lidí při jednání s jinými lidmi.
Prakticky je to vyjádřeno i druhou
skupinou veršů (např. Ex 22,24; Lv 25,35–38; Dt 23,20; Lk 6,35). Text v
evangeliu podle Lukáše, kde Kristus své následovníky povzbuzuje, aby
milovali své nepřátele a činili jim dobře, „půjčovali a nic nečekali
nazpět". (Lk 6,35) byl brán jako nezpochybnitelný zákaz půjčování na
úrok.
Kalvín ale nesouhlasí: „Kristus pokračuje, aby nám ukázal, o kolik
více žádá od svého lidu: milovat nepřátele, prokazovat nezištnou lásku,
půjčovat a nic nečekat nazpět. Teď vidíme, že slovo nic je nesprávně
vysvětlováno jako odkazující na lichvu, nebo na jakýkoliv úrok, který má
být přidán k půjčce, zatímco Kristus jen vyzývá, abychom upřímně plnili
naše úkoly, a říká nám, že zištné skutky nemají hodnotu v Božích očích.
Není to tak, že by úplně zakazoval jakýkoliv laskavý skutek, který je
prokazován s nadějí na odměnu; ale ukazuje, že takové skutky nemají
žádnou váhu jako svědectví o lásce.“
Podle Kalvína právě štědrost a to, že
nehledí prvotně na zisk, ale na vztah s člověkem, křesťany odlišuje.
Zároveň ukazuje, že ani tato pasáž nesvědčí pro zákaz půjčování na úrok,
jako spíše povzbuzuje k lásce a zavrhuje vypočítavost. Už zde je patrný
Kalvínův výklad v tom smyslu, že verše o lichvě se vlastně týkají jen
vztahu bohatý – chudý. Tento pohled pak uplatňuje u všech biblických
pasáží z druhé skupiny.
Lze tedy shrnout: Kalvín rozlišuje mezi
půjčkou z nouze, kde křesťan musí uplatnit co největší štědrost a
ostatními půjčkami. V Bibli podle něj není explicitně vyjádřen všeobecný
zákaz půjčování na úrok. Ten se týká pouze vztahu lichvář – chudák.
Starozákonní text z Deuteronomia je určen do situace starozákonních Židů
a jeho doslovná aplikace v nové situaci, kdy jsou vyvoleni lidé všech
národů, není možná. Co zůstává a je dokonce posíleno, je hlubší záměr a
význam těchto textů, vyjádřený i zlatým pravidlem: „Jak byste chtěli,
aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý
Zákon i Proroci.“
V praktické rovině Kalvín jednoznačně
chápe, že „zisk není v samotných penězích, ale ve výnosu z jejich
použití“. Chápe, že když „jsou peníze zavřené v truhle, nemohou být
plodné“. A že „získávají svůj význam a hodnotu pouze ve vztahu k člověku
a práci“.
V tomto bodě Jan Kalvín jednoznačně a prokazatelně ruší
aristotelskotomistickou filosofickou tradici. Peníze nejsou sterilní,
ale platí zákon ekvivalence: „Jestliže by si nějaký bohatý muž při
penězích, který si přeje koupit kus půdy, měl půjčit část požadované
sumy, neměl by zároveň ten, kdo peníze půjčuje, obdržet část příjmů z
farmy, dokud mu vše nebude vráceno? Denně se vyskytuje mnoho takových
případů, ve kterých, pokud je brána v úvahu spravedlnost, není úrok o
nic horší než výnos.“
Dopady změny učení
V Ženevě tedy lichva není nyní
nezákonná, pokud není v rozporu se spravedlností a bratrskou jednotou. Z
tohoto výroku lze usuzovat na podmínky, kterými Jan Kalvín navrhoval
omezit úvěrování ve městě. Vycházeje z biblického textu i rozumové
úvahy, stanovil sedm pravidel, z nichž některé zde již byly uvedeny:
- Úrok nesmí být brán od chudých, kteří potřebují půjčku na věci základní potřeby.
- Nikdo nesmí být tak hnán ziskem z úroků, že pohrdne potřebami chudých.
- Nikdo nesmí jít za hranice spravedlnosti vykládané podle zlatého pravidla.
- Dlužník musí mít ze své půjčky zisk stojný nebo větší než věřitel.
- Boží zákony, nikoliv světské vhledy (insights), vládnou půjčování peněz.
- Úvěry slouží také veřejnému dobru.
- Zákony kraje určují úrokovou sazbu.
Co nám z toho dnes zbylo? Nic jiného, než ta sedmička – centrální banka stanovuje výši úrokové sazby.
Dalším zákonem bylo, že nikdo nesměl žít
pouze z půjčování peněz. Existence bankéře byla pro Kalvína
nemyslitelná, neboť by žil pouze z ovoce práce jiného člověka. To bylo
pro reformátora v protikladu k Božímu příkazu pracovat. Kalvín si je
však vědom nemožnosti stanovit přesné podmínky, byt se o to v Ženevě
snaží tak, aby byla ve všech případech smlouva o úročeném úvěru
spravedlivá. Proto odkazuje obě smluvní strany na jejich svědomí a
biblické zlaté pravidlo.
Několik slov závěrem
Úroková míra byla stanovena Radou města
Ženevy v roce 1543 na 5 %. V únoru 1547 bylo městskou radou přijato
„Nařízení pro dohled nad sbory v zemi“, na kterém spolupracoval Kalvín i
s dalšími duchovními. To obsahovalo i článek o lichvě: „Nikdo nebude
půjčovat na úrok nebo se ziskem větším než pět %, pod trestem konfiskace
kapitálové sumy a povinnosti dát příslušnou náhradu podle potřeb daného
případu.“ Na této úrovni vydržela úroková sazba až do roku 1557, kdy
vzrostla o 0,67 %. V mezidobí klérus intervenoval podle zásady, že je z
etického hlediska lepší stanovit úrokovou míru příliš nízko než příliš
vysoko. Zároveň byli, byť nepříliš často, pokutami trestáni občané,
kteří překračovali stanovenou úrokovou míru.
Po pádu a vyplundrování
Lyonu v průběhu francouzských náboženských válek se město stalo
finančním centrem s lokálním významem, ale bylo zároveň přímo ohroženo
válkou. Aby si Ženeva zajistila potřebné peníze pro případnou vojenskou
kampaň, těžce se zadlužovala v Basileji a Bernu. Volné prostředky v
mezidobí využívala k směnným obchodům a úroková sazba byla stanovena na
10 a v sedmdesátých letech až na 12 %.
Od okamžiku, kdy lidé přestali vnímat
půjčování peněz jako oblast ležící mimo zisk, ale jako legální způsob
tvorby bohatství, snažili se jej využít. S trochou eufemismu lze říci,
že Kalvínovo volání po odpovědnosti za Bohem svěřené hřivny nebylo lidmi
oslyšeno. Na co bohatí lidé investující své peníze naopak neslyšeli,
bylo reformátorovo volání po štědrosti a bezúročných půjčkách, ačkoliv
odměnou jim měly být účinné přímluvné modlitby chudých. Chudí tak v
Ženevě dostávali almužny, ale úvěry i pro rolníky byly za úrok.
Díky Kalvínově legitimizaci zisku z
úroku se jeho následovníci a podobně většina protestantského světa,
postupně zbavili dosavadního podezřívavého pohledu na svět peněz a
ekonomické vztahy vůbec. Konstituovala se řada menších finančníků, kteří
nabourávali monopol velkých bankovních domů včetně Vatikánu, stejně
jako jinou vírou monopolizovaných židovských bankéřů, jejichž význam tak
upadá.
Dopad všeobecné přístupnosti úvěru na rozvoj podnikání a obchodu
byl enormní. Postupně se, také pod vlivem dalších částí reformátorova
učení (učení o předurčení, o spasení z pouhé víry, o povolání do služby,
aj.), konstituovala střední třída a jejím prostřednictvím to, co nazval
Max Weber duchem kapitalismu.
PhDr. Ing. Tomáš Evan, Ph.D.
předseda Christian College, o.s.
TEXTY 11/2009
www.jinaskola.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 4 Hlasů: 2
|
| | | |
|