„Hlas volajícího na poušti“ – tímto biblickým příměrem charakterizoval Petra Chelčického poměrně nedávno přední český historik.1

Slavný výrok z Izajáše, který později převzali všichni čtyři evangelisté a vztáhli k Janu Křtiteli, je dnes chápán jako synonymum marnosti určitého počínání. Ve své době skutečně nalezl Chelčický asi jen nemnoho stoupenců, kteří byli ochotni mu naslouchat. A přesto jeho zvučný hlas, na rozdíl od mnoha jeho tehdy úspěšnějších současníků, překvapivě dolehl až do našich časů.

Jeho výzvy ani po tolika staletích nepřestávají oslovovat, ačkoli (jak jejich autor bolestně tušil) asi nikdy nenajdou takovou rezonanci, po jaké sám toužil. Patrně navždy zůstane Petr převážně jen symbolem myšlenek, které sice budou řadu lidí fascinovat, jež ale nikdy nedokáží v širším měřítku naplnit.

V obecnějším povědomí je tento myslitel spjat s jihočeskou vsí Chelčice, v níž žil minimálně po velkou část svého života (odtud je také odvozeno jeho jméno, které však máme poprvé doloženo až po jeho smrti). Chelčický tak patří mezi velké osobnosti našich dějin a také kultury předhusitského a husitského období, které tehdy v udivující koncentraci přicházely právě z jižních Čech – spolu s Tomášem Štítným ze Štítného, M. Janem Husem, Janem Žižkou z Trocnova a jinými. Ale ani v tak silném společenství jeho postava nezaniká, naopak významně dokresluje mimořádnou intenzitu dobového úsilí o nalezení pevných základů a hodnot, jež pro sebe hledala vážnou krizí rozkolísaná společnost.


Záhada Petrovy identity

Hned na úvod je však třeba konstatovat, že o vlastním životě Petra Chelčického jsme informováni tak málo a tak nedostatečně, že si historikové dodnes lámají hlavu i nad samotnou jeho identitou. Náš myslitel toho ve svých spisech prozradil o sobě jen velmi málo, a i jiné prameny, převážně mnohem pozdější (a tudíž i méně věrohodné), o něm podávají jen velmi skoupá svědectví. Petrova postava se tak stále skrývá v tajemném oparu neověřitelných hypotéz, mezi nimiž jen občas probleskne informace, kterou můžeme pokládat za zcela spolehlivou.

Nejasnosti kolem Petrova života se ostatně týkají již jeho základních životních dat. Kritickým vyhodnocením různých zmínek můžeme dospět k závěru, že se narodil nejspíš někdy kolem roku 1380 a zemřel v padesátých letech 15. století (přesnější určení jsou sotva možná, neboť takové pokusy by byly už příliš hypotetické).2

Znamená to, že Chelčický prožil celé mládí i nemalou část zralého věku ještě za vlády Václava IV., takže se mohl vynořit před naším zrakem na samém počátku husitských válek jako již zcela hotový myslitel, jehož názory budou vykazovat v následujících desetiletích překvapivou stabilitu bez nutnosti vážnějších korektur. A to přesto, že další léta byla opravdu bouřlivá; Chelčický byl svědkem husitských válek, poté restaurace královské moci a znovu dalšího dlouhého bezkráloví stejně jako závratného politického vzestupu Jiřího z Poděbrad. Podle všeho se dožil na tehdejší poměry výrazně nadprůměrného věku, zhruba tři čtvrtě století.

Historikové se složitě dobírali i odpovědi na otázku, do jaké sociální vrstvy Chelčický vlastně patřil. Hypotéz se objevila celá řada: podle různých názorů to byl řemeslník (konkrétně švec), kněz, poddaný sedlák, svobodný sedlák anebo šlechtic. První tři řešení byla postupně zamítnuta, a tak se v současnosti vážně uvažuje již jen o dvou variantách, které našeho myslitele pojímají buď jako zámožného svobodného sedláka, anebo jako nižšího šlechtice – zemana. S ohledem na Petrovu dobrou znalost šlechtického prostředí, jež je v jeho dílech patrná, se zatím jeví jako pravděpodobnější hypotéza, že Chelčický byl šlechtic.

Protože v Chelčicích stála v 15. století tvrz, vnucovala se samozřejmě myšlenka, že náš myslitel mohl být jejím držitelem. Tuto možnost však rozhodně odmítl již František Palacký3 a ani pozdější analýzy nedokázaly najít mezi držiteli tvrze či jinými staršími šlechtickými majiteli vsi nějakého Petra. Zato František M. Bartoš si povšiml, že jméno Petr se naopak objevuje mezi držiteli tvrze v malém Záhorčí v nejtěsnějším sousedství Chelčic (obě sídliště již dávno spolu splynula), z nichž jeden svými životními daty dobře vyhovuje tomu, co víme o Chelčickém.

Petr Záhorka ze Záhorčí, jak se tento šlechtic jmenoval, se narodil kolem roku 1380 a zemřel někdy v druhé třetině 15. století.4 Pocházel z rodiny, jejíž příslušníci byli často ve služebném vztahu k Rožmberkům a významně se uplatňovali i v církevní správě. Například jeden Petrův strýc, Hostislav z Bílska, zaujímal po několik desetiletí velmi prestižní postavení bechyňského děkana a faráře v Českém Krumlově, zatímco jiný, Aleš z Březí, se stal dokonce biskupem olomouckým i litomyšlským.

Mladý Záhorka zprvu vyrůstal na rodinném sídle, jímž byl Petrův Dvůr u Netolic. Brzy ztratil otce a do jeho výchovy začalo výraznější měrou promlouvat širší příbuzenstvo (možná i včetně vzdělaných Petrových strýců). Nejpozději jako dospělý přesídlil na Vodňansko, kde vlastnil tvrz v Záhorčí v těsném sousedství Chelčic. Patřil k nepříliš zámožné nižší šlechtě, ale nezdá se, že by se snažil své postavení zlepšit účastí v hojných válečných událostech 15. století, nápadnější službou zámožnějším šlechtickým rodům či jinými snahami o rozmnožení svého majetku.

Bartošova hypotéza je zatím nejpřesvědčivějším pokusem o ztotožnění významného, přesto v dobových pramenech takřka nezmiňovaného myslitele s nějakou konkrétní historickou osobností, která je v těchto pramenech naopak doložena. Zájem odborníků vyvolává tato koncepce i tím, že může napomoci k lepšímu pochopení mimořádnosti Petrova díla poukazem na kultivovanost prostředí, v němž se případně mohl mladý Záhorka již od svých dětských let pohybovat. Přes svou pozoruhodnost však stále zůstává Bartošův výklad pouhou hypotézou, jejíž platnost nelze zatím dokázat a která navíc není ani zcela bezproblémová, a tak otázka Petrovy identity je i nadále otevřena dalším výzkumům.

Cesta k literární tvorbě

První desetiletí Petrova života jsou zahalena téměř neprostupnou tmou.5 Podle jemných náznaků obsažených v jeho díle lze ovšem předpokládat, že vyrůstal v katolicky pravověrném prostředí, nejspíš i poznamenaném výraznějšími prvky dobové osobní zbožnosti, v nichž ho navíc upevňovala četba spisů jiného jihočeského rodáka a také šlechtice, Tomáše Štítného. Zájem o vzdělání byl Petrovi zřejmě vlastní již poměrně záhy, přesto téměř s určitostí nestudoval na univerzitě a z nějakého důvodu se musel spokojit s nižší úrovní vzdělání, jejíž meze postupně výrazně přesáhl díky své hloubavosti a intenzivnímu zájmu hlavně o náboženské otázky.

Ještě za Husova života jej oslovilo reformní usilování pražských univerzitních mistrů stejně jako učení anglického reformátora Johna Wyclifa, jehož díla mu však kvůli nedostatečné znalosti latiny zůstala převážně nedostupná. S Janem Husem dokonce osobně hovořil; tato rozmluva se však možná neuskutečnila přímo v Betlémské kapli na Starém Městě pražském, jak se často předpokládá, ale třeba až za dlouhého Husova pobytu v jižních Čechách, který slavný kazatel trávil v letech 1413–1414 hlavně na Kozím Hrádku nedaleko od Sezimova Ústí.

Právě tato léta i několik následujících zřejmě představují dobu definitivního konstituování Petrova svérázného výkladu světa v jeho základních rysech, jak se s ním pak setkáváme v jeho díle. Je to v podstatě doba pronikavé a téměř všestranné radikalizace jeho názorů.

Chelčický přestal věřit, že by věřící mohla přivést ke spasení církev, jejíž projevy zkaženosti (tj. i odvrácenosti od zásad prvotního křesťanství) nalézal všude kolem sebe, a o to důrazněji se přimkl k normativním aspektům bible, především ke slovům a skutkům Ježíše Krista, které pochopil jako zcela základní a neoddiskutovatelný vzor pro jednání skutečného křesťana. Rozhodností a šíří, s jakou později žádal naplnění tohoto požadavku, se velmi přiblížil středověké sektě valdenských, jež byla i v Čechách tvrdě pronásledována, a tak je nasnadě domněnka, že byl jimi možná přímo ovlivněn.

Zprvu bylo asi jen stěží patrné, do jaké izolace míří Chelčický s výše uvedenými názory. Zpočátku skrytější rozpory mezi ním a dalšími husitskými stranami se v plné míře obnažily teprve po výbuchu husitské revoluce, v roce 1420. Proti českým a moravským husitům byla vyhlášena křížová výprava, a jak pražané, tak i táboři i další husitská seskupení se po počátečním váhání nakonec rozhodli čelit vojskům krále Zikmunda se zbraní v ruce. Petr byl jedním z mála, kdo mezi rozhodnými husity proti takovému postoji protestoval. Jestliže ani sám Kristus nevztáhl ruku na svoji obranu a dokonce to svým následovníkům výslovně zakázal, neměl by tak podle Petrových slov činit nikdo, kdo se chce pokládat za skutečného křesťana.

Petrova přesvědčovací kampaň vyvrcholila v druhé polovině roku 1420, po bitvách na Vítkově a pod Vyšehradem, jež skončily překvapivým vítězstvím husitských zbraní. Chelčický jezdil za táborskými kněžími a pražskými univerzitními mistry a žádal je, aby přestali hlásat a podporovat válku za boží zákon a naopak se zase vrátili k evangelické, tedy nenásilné cestě za jeho prosazení. Jeho pokusy se však systematicky míjely účinkem.

A tak někdy na přelomu let 1420–1421, po ztroskotání své poslední přesvědčovací mise u největší autority tehdejšího husitského myšlení, M. Jakoubka ze Stříbra, dospěl Petr k názoru, že pokud chce, aby někdo v tomto čase zkázy všech křesťanských hodnot hlásal skutečného a nefalšovaného Krista, jak ho chápal on sám, musí se toho úkolu ujmout osobně. A že právě jemu připadlo toto poslání, ač je pouhý laik a nepatří k duchovnímu stavu, neboť všichni ostatní, které o to žádal a kteří se i jemu jevili zprvu jako mnohem povolanější, Petrovu výzvu odmítli.

V jistém smyslu tak lze soudit, že Chelčický byl k literární tvorbě vlastně dotlačen, možná i proti svým původním záměrům. Protože své působení nechtěl omezit na úzký okruh Chelčic a tamního okolí a z nějakých důvodů, kterých se můžeme pouze domýšlet, mu asi byla pro ti mysli dráha potulného kazatele, začal své názory sepisovat a rozesílat po Čechách.

Nelze samozřejmě vyloučit, že některé spisy napsal již dříve, ale teprve od počátku dvacátých let nabyla tato jeho činnost ne-li na systematičnosti, tedy každopádně na významu. Vůbec prvním jeho dílem, které jsme schopni datovat, a hned jedním z jeho děl vrcholných je traktát O boji duchovním, jenž vznikl někdy v prvních měsících roku 1421 a v němž jeho autor důkladně vyložil nutnost zavržení tělesného boje a naopak potřebu boje duchovního jako jediného, který je legitimní z křesťanského hlediska.

Dílo

Chelčický náleží k těm českým středověkým autorům, kteří nám zanechali dílo, jež je mimořádné již svým rozsahem. Celkem se od našeho myslitele do dnešní doby dochovalo přibližně padesát spisů, přičemž řada dalších se ztratila.6 Snahy o určení data jejich vzniku však většinou zápasí se značnými problémy, a tak jenom malou část z nich lze přesněji časově zařadit.

Na počátek dvacátých let se hlásí Petrovy traktáty O boji duchovním a O rotách českých a jen nedlouho později vznikly jeho první spisy věnované problematice eklesiologické (O církvi svaté, O trojím lidu) a eucharistické (O těle božím, Replika proti Mikuláši Biskupcovi).

Z počátku třicátých let pocházejí jeho polemiky proti pražským mistrům, jež se týkají zejména otázky svátostí, očistce atd. (Zprávy o svátostech, Replika proti Rokycanovi).

V polovině třicátých let patrně vznikla rozsáhlá Postila, jedno z největších a nejvýznamnějších děl svého druhu ve středověké české literatuře, a nedlouho nato, v jejich druhé polovině, dva traktátové cykly silně apokalyptického zabarvení (O šelmě, O Antikristu).

Na počátku čtyřicátých let Chelčický napsal Síť víry, své nejznámější dílo, a ještě později vytvořil drobné polemiky proti tzv. nábožným vilémovským.

Jak již bylo uvedeno, zmíněná přesnější časová určení se však týkají jenom menšiny Petrových pojednání, zatímco jejich většinu nejsme schopni přesněji časově zařadit. Mnohé z nich jsou systematickým výkladem určitých biblických pasáží (konkrétně novozákonních – například Výklad na Otčenáš, O synu marnotratném, Výklad na pašiji sv. Jana) nebo jiným způsobem přistupují k řešení dobově aktuálních otázek husitského myšlení.

Chelčický se nevyhýbal ani adaptacím děl jiných autorů; osobně upravil některé spisy Tomáše Štítného, Jana Husa i táborského kněze Markolta ze Zbraslavic.

Podstatnou stránkou Petrovy literární tvorby je skutečnost, že Chelčický psal své práce výlučně česky. Tato skutečnost byla sice primárně podmíněna jeho nedostatečnou znalostí latiny, ale tím se zároveň jeho spisy staly lépe dostupné pro uživatele s nižším vzděláním a mohly později například sehrát významnou roli při konstituování Jednoty bratrské. Proto i tyto aspekty pomáhají zajišťovat jeho dílu výrazné postavení v dějnách české literatury a českého myšlení.

Chelčický byl podle všeho vůbec prvním českým myslitelem, který se systematicky zabýval tvorbou duchovní literatury, aniž přitom disponoval takovou znalostí latiny, jaká byla obvyklá mezi středověkými vzdělanci. Patřil rovněž k prvním autorům, kteří se systematicky věnovali náročným a složitým náboženským otázkám a psali o nich česky, i když v tomto směru mohl navázat již na zhruba půlstoletou tradici.

Petrovy spisy se dochovaly jen v nečetných exemplářích, což i s dalšími skutečnostmi dovoluje soudit, že Chelčický zaujímal v dobových polemikách spíše marginální postavení. Hlavní proud dobového diskursu Petra nepochybně míjel; řada názorů svérázného jihočeského myslitele se z pohledu tehdejších vzdělanců jevila natolik extrémní a prakticky nepoužitelná, že většinou nepokládali za potřebné věnovat jim větší pozornost. Navíc relativní izolovanost, zřetelné nedostatky ve vzdělání a nijak zvlášť vynikající společenský status sotva dodávaly Chelčickému na autoritativnosti, která by mohla případně pomoci zvýšit atraktivitu jeho díla. O to větší zájem o jeho práce však projevila v polovině 15. století, na samém sklonku jeho života, rodící se Jednota bratrská.

Sám proti všem

Počátek dvacátých let 15. století, tedy doba, kdy se Chelčický s největší pravděpodobností začal systematicky věnovat literární tvorbě, přinesl do jeho života ještě jednu podstatnou změnu. Zřejmě právě tehdy se Petrova relativní izolovanost vůči ostatním husitským proudům, zákonitě poznamenaná jeho dlouhodobým pobytem v jihočeské vsi mimo myšlenková centra husitského reformního hnutí a husitské revoluce a zprvu možná ještě nezáměrná, stala zcela programovou.

Práce z této doby nás přesvědčivě informují o programovosti Petrova názorového osamění. Náš myslitel se postavil do cílevědomé opozice proti všem významnějším náboženským a politickým stranám v husitských Čechách, aby vůči nim vytyčil svou vlastní cestu, která měla respektovat požadavky božího zákona v jejich původní, pravé a nedeformované podobě, jak jim porozuměl především z důkladného studia bible.

Třebaže však Chelčický zaujal rozhodný odstup vůči ostatním navzájem soupeřícím stranám, nebyly jeho výhrady vůči nim zcela totožné, a tak i jeho vztah k nim zůstal diferencován. Nejodmítavější postoj přitom zaujal vůči římské, tedy katolické církvi, která podle něj nesla rozhodující část viny na tehdejší zkáze křesťanství. Tato církev podle něj provedla všestrannou dezinterpretaci Ježíšova učení, mimo jiné i vyzdvižením církevních výnosů a usnesení na úkor božího zákona obsaženého v bibli. Touto dezinterpretací, zahájenou podle našeho myslitele již ve 4. století za času císaře Konstantina, si otevřela cestu k opuštění křesťanského života, k hromadění majetku a k využívání politické moci ke svému prospěchu, například k pronásledování lidí pro víru. I v případě českého husitství to byla hlavně církev, kdo zde jako první roztočil spirálu násilí a jejímž učenlivými žáky se v tomto směru nakonec stali i její odpůrci.

Vůči hlavním husitským stranám sice Chelčický zaujímal vstřícnější postoj, ale i jim adresoval tvrdé výtky, které zřetelně odhalovaly takřka nepřeklenutelné rozpory mezi samotářským myslitelem a jimi. Obecně jim vytýkal to, že stejně jako katolická církev pochopily násilí jako prospěšný prostředek pro obranu či šíření křesťanské víry, respektive božího zákona, a že ho začaly užívat s nemenší chutí než katolická strana.

Pražanům nadto vyčítal velkou závislost na katolické církvi i v oblasti věrouky a neochotu oprostit se důsledněji od církevní tradice. Polemicky se utkával i s nejvýznamnějšími představiteli pražského utrakvismu, jako byl Jakoubek ze Stříbra, hlavní iniciátor podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou, nebo volený pražský arcibiskup Jan Rokycana.

Pokud jde o tábory, s jejich kněžími ho již před výbuchem husitské revoluce pojilo důrazné akcentování normativnosti bible a pronikavé vyzdvižení božího zákona. Ovšem po roce 1420 se rozešel i s nimi. Defnitivní tečku za jejich dříve přátelským vztahem učinil ostrý spor o výklad svátosti oltářní, ve kterém táboři průkopnicky předjali pozdější interpretace velké evropské reformace 16. století. Jedna z těchto polemik se přitom odehrála nedaleko od Chelčic, na hrázi blízkého rybníka, kam za Petrem přijel i nejvyšší představitel táborské církve, Mikuláš Biskupec z Pelhřimova.

Učení

Uvažování Petra Chelčického bylo ve svých základních rysech strukturováno takovými pojmy a akcenty, jež jsou vesměs charakteristické pro husitské myšlení obecně. Ve svém myšlení Petr našel společná východiska s řadou svých husitských současníků, zejména ovšem s těmi, kteří představovali radikálnější odnož české reformace – tedy především s tábory.

V prvé řadě to platí pro biblicismus. Bible se pro Chelčického stala jedinou plně závaznou věroučnou směrnicí. Ve svých výkladech se snažil o zpřítomnění biblického slova, které chápal jako radikální výzvu plně adresovanou momentální současnosti a svým způsobem i jako apel ke zformování nového, opravdu křesťanského řádu, v němž by měl být společenský život uspořádán podle biblického vzoru. Nikoli náhodou řada Petrových spisů necituje nic jiného než bibli, nedovolává se ničeho jiného než bible.

Naléhavost Petrova biblicismu je zákonitě stupňována i vyzdvižením eschatologických prvků biblické zvěsti. Chelčického dílo je netoliko dokladem vypjatého eschatologického očekávání husitských Čech, ale zároveň představuje i jeden z jeho vrcholných projevů. Ve své nejhlubší podstatě vyjadřuje postoj a hledání člověka, který se podle svého přesvědčení ocitl na konci všech časů. Petr každou chvíli pracoval s apokalyptickými biblickými pojmy, zejména s pojmem Antikrista, s jehož pomocí pojmenovával mnohé z toho, co ve stávajícím světě člověka obklopuje.

Zcela zásadní a patrně klíčovou roli v myšlení Petra Chelčického hrál pojem božího zákona. I on vyrůstá z principů výše zmíněného biblicismu a je postižitelný takřka výlučně v bibli. Nejzřetelněji je obsažen ve slovech a skutcích Ježíše Krista a v životě prvotní církve, tudíž zdrojem k jeho poznání je především Nový zákon. Podle Chelčického se vyjevuje zejména v lásce k Bohu a k bližnímu, přičemž nejdokonalejší verbální vyjádření nalezl v tzv. šesti nejmenších přikázáních, která představují ústřední část Ježíšova horského kázání.7

Váha tohoto zákona je v Petrových výkladech náležitě umocněna vyhraněným christocentrismem: Ježíš Kristus je jediným pravým vládcem tohoto světa, neboť pouze jeho tím pověřil Bůh, je nejvyšším, a tudíž prakticky jediným opravdovým zákonodárcem, jenž ve svých slovech a skutcích vlastně ztělesňuje jediný pravý, tj. boží zákon. Co však božímu zákonu neodpovídá, nemá mít podle Petrova soudu v životě křesťanů místo. Nepatří proto do něj kult svatých, víra v očistec, odpustky, přepychové církevní obřady, uctívání obrazů, ale například ani kláštery či přísaha. Chelčický také uznával jen některé z tehdy obvyklých sedmi svátostí, které navíc významně přehodnotil (proto se na něj mohou dodnes odvolávat kupříkladu baptisté).

Svým úsilím o čistotu křesťanského života a jeho návrat k původním křesťanským ideálům se zařadil mezi velké reformní myslitele pozdního středověku. Navíc svými společenskými a politickými teoriemi, v nichž důmyslně rozvinul výše naznačená teologická východiska, daleko překročil meze, jež byly společenskému uvažování jeho současníků vlastní.

Terčem obzvlášť ostré Petrovy kritiky se stalo základní a tehdy všeobecně převládající učení o společnosti, jak je představoval výklad o trojím lidu. Podle tohoto výkladu se křesťané podle božího úradku rozdělili na tři velké skupiny – na kněze a duchovenstvo, které usiluje o lidskou spásu, na rytíře a šlechtu, která s mečem v ruce hájí víru a bezpečnost křesťanů, a na obyčejný lid, který se zabývá zemědělskou a řemeslnou prací. V učení o trojím lidu byla společnost představována jako dokonale fungující organismus, v jehož rámci má každý křesťan svou funkci a své místo, dané jeho příslušností ke konkrétnímu stavu. „Ty se modli, ty bojuj a ty pracuj“ – to byla devíza vyjadřující středověké představy o ideálně fungující společnosti. Chelčický je pokládán za prvního významného evropského myslitele, který toto učení dokázal opustit a který ho jednoznačně zavrhl.

Podle Petrova výkladu totiž nejde o učení křesťanské, ale takové, které je naprostým popřením křesťanství. Pravým cílem daného učení není vytvoření harmonického společenství, ale pouze nastolení oboustranně výhodné kooperace obou vyšších složek dané společnosti, které si společným úsilím podrobují nižší vrstvy a žijí z jejich práce. Absurdita daného systému spočívá podle Chelčického v tom, že nejpodřadnější místo v něm zaujímá „třetí lid“, tedy ti, kteří jsou pro jeho fungování nejpotřebnější, zatímco největších výhod se v něm naopak dostává těm, jejichž přínos danému společenství je zpravidla malý nebo vůbec žádný.

Takovéto uspořádání nemá podle Chelčického nic společného s křesťanstvím, a církev, která je obhajuje jako křesťanské, tak jenom dokládá, že i ona se již od křesťanství zcela odpoutala. Opravdu křesťanská společnost je podle Chelčického nemyslitelná bez jednoty duchovní i sociální, bez rovnosti všech vespolek a bez podřízenosti člověka pouze Bohu a božímu zákonu. Pokud společnost taková není – a Chelčický sám si uvědomoval, jak obtížné je takovou společnost vytvořit – pak je jen lží, když je za křesťanskou označována.

Jedním ze základních témat Chelčického je rovněž vyzdvižení nenásilí, které chápal jako jeden z Kristových hlavních příkazů. Právě v něm se podle Petra obzvlášť silně vyjevuje jím požadovaná láska k bližnímu. Proti obhajobě násilí, s níž v jeho době tak důrazně vystupovala katolická církev, pražané i táboři, vyzdvihl naopak s udivující důsledností příklon ke Kristu prostřednictvím zákona lásky. Podle Chelčického má člověk před sebou svobodnou volbu – buď chce být křesťanem, anebo ne. Pokud jím však chce být, nezbývá mu než snažit se naplňovat svým životem Kristova přikázání a musí se tudíž varovat i užívání násilí, zejména v jeho nejvyšší formě – zabíjení.

Proto jihočeský myslitel protestoval proti užívání trestu smrti, zvláště když byl – z Petrova hlediska naprosto nehorázně – ospravedlňován údajnými potřebami víry a církve. Chelčický proto patří k největším teoretikům středověkého abolicionismu; v rozhodném odmítání trestu smrti a v šíři teoretického rozpracování této otázky sotva nachází ve středověkém evropském myšlení rovnocenný protějšek.

Druhý život

Kolem Chelčického se sice časem shromáždil jistý okruh jeho stoupenců (říkalo se jim „chelčičtí bratři“), on sám však novou církev nezaložil a skoro s jistotou na její založení ani nepomýšlel. Jeho učení však někdy na samém sklonku jeho života oslovilo i skupinu pražských utrakvistů, kteří pod vedením Bratra Řehoře usilovali o nalezení spolehlivější cesty spasení, než jakou jim mohl nabídnout tehdejší utrakvismus nebo katolická církev.

Jednota bratrská, v niž se toto společenství v padesátých a šedesátých letech 15. století nakonec přetvořilo a jež bývá označována za první reformační církev v evropských dějinách, se posléze rozhodujícím způsobem zasloužila o to, aby Petrovo dílo i s jeho autorem nezmizelo beze stopy. Hlavně jejím přičiněním, díky jejím opisům, se do dnešních dnů zachovala podstatná část Chelčického spisů.

Časem však zájem o samotářského myslitele a jeho práce ochabl i v samotné Jednotě, a když ta byla po bitvě na Bílé hoře vyhnána z českých zemí, připomínaly Petrovu památku v Čechách převážně jenom soupisy bludných a zakázaných knih včetně slavného Koniášova Klíče. Ke skutečně novému životu tak Chelčického pozvedl až po polovině 19. století František Palacký, který mu věnoval ve svých Dějinách obdivný dvacetistránkový medailon.8

Řada historiků (včetně zahraničních) na Palackého průkopnickou studii postupně navázala a do dnešní doby rozšířila úroveň našich znalostí zejména o Petrově díle až neuvěřitelně. Zároveň se však ukázalo, že Chelčický není a možná ještě dlouho nebude zajímavý jenom pro odborníky, ale že jeho myšlenky mají pozoruhodnou schopnost oslovovat i moderního člověka. V cizině to koncem 19. století s úžasem zjistil především ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj, zatímco v Čechách o nemnoho později povýšil Chelčického do role takřka ideálu českého člověka Tomáš G. Masaryk.

Můžeme se samozřejmě ptát, zda přelom 19. a 20. století neznamenal z hlediska novější úcty a obdivu k středověkému jihočeskému samotáři jistou kulminaci, která se již nikdy nemůže opakovat, anebo zda jde o naznačení latentních možností, jež se v Chelčického učení skrývají i do budoucna. Na takovou otázku však zatím nejsme schopni z pochopitelných důvodů odpovědět.

Jaroslav Boubín

Poznámky:

1) Šmahel, František: město jako Kainovo znamení. Petr Chelčický – negativista a arcikritik s nadčasovými postřehy, Vesmír 81, 2002, 588.

2) Obšírnější zdůvodnění této datace předložil Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. mMyslitel a reformátor, Praha 2005, 15–16.

3) srv. Palacký, František: Dějiny národu českého v čechách a v Moravě iv.1, Praha 1877, 409.

4) K Záhorkovi srv. jak základní stať Bartošovu (Bartoš, František M.: Kdo byl Petr Chelčický?, Jihočeský sborník historický 15, 1946, 1–8), tak i pozdější práce jiných autorů (zejména Václava Mosteckého, Eduarda Maura a Jaroslava Boubína), které postupně obohatily původní Bartošův náčrt o řadu nových poznatků.

5) V následujícím výkladu se z velké části opírám o vlastní rekonstrukci Petrova života do počátku dvacátých let 15. století, kterou jsem předložil a obšírněji zdůvodnil zejména v monografi Petr Chelčický, 18–24.

6) jejich soupis i s uvedením dosavadních edic sestavil Petrů, Eduard: Soupis díla Petra Chelčického a literatury o něm, Praha 1957, 31–78.
Aktuálnější seznam publikoval Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický, 181–182.
Dále jsou uvedena alespoň základní a dodnes užívaná vydání Chelčického prací v jejich chronologické posloupnosti: Chelčický, Petr: Menší spisy i–ii, vyd. Josef Karásek, Praha 1891–1892; Chelčický, Petr: Postilla i–ii, vyd. Emil Smetánka, Praha 1900–1903; Chelčický, Petr: síť víry, vyd. Emil Smetánka, Praha 1929; Chelčický, Petr: Drobné spisy, vyd. Eduard Petrů, Praha 1966; Chelčický, Petr: Zprávy o svátostech – O rotách českých – O nejvyšším biskupu Pánu Kristu, vyd. Amedeo Molnár – Milan Opočenský – Noemi Rejchrtová, Praha 1980; Chelčický, Petr: Spisy z Pařížského sborníku, vyd. Jaroslav Boubín, Praha 2008.

7)  srv. Matoušovo evangelium – Mt 5,17–48.

8)  srv. Palacký, František: Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě iv.1, Praha 1877, 407–425.

Zdroj: www.chanceinnature.cz/files/articles_files/petr-chelcicky.pdf