Jsou rasismus či ostatní formy šovinismu něčím a priori kulturně a ideologicky podmíněným nebo je možné uvažovat o nějaké legitimní formě tohoto fenoménu? Tuto otázku, jako vystřiženou z agendy ultrapravicových bojůvek, si kladou, pod pláštíkem rádoby vědecké argumentace, i mnozí teoretici mimo „pravičácké“ kruhy. V českém prostředí před několika lety vzbudila pozdvižení studie Petra Bakaláře „Tabu v sociálních vědách“1. Vzhledem k tomu, že jde o politicky choulostivé téma, je svobodné bádání nad rozdíly v genetických predispozicích (například) různých ras značně ztížené. Nechci zde hájit legitimitu podobných výzkumů. Leč neskrývají se pod balastem pavědy zároveň otázky legitimní (byť třeba v malé míře)?


Dal jsem si úkol pod drobnohledem této kontroverze nahlédnout na téma legitimity homosexuálního chování, a taktéž jeho veřejných projevů. Setkal jsem se totiž u svých přátel, již mě jinak s mou homosexuální orientací přijímají, s názorem, že veřejné projevy homosexuality jsou jim nepříjemné. Tyto své druhy bych přesto neoznačil za latentní šovinisty ani za latentní homofobiky. Rovněž, když jsem po zhlédnutí četl recenze na „gay“ film „Tři do páru“, byla v nich, přes všeobecně pozitivní reakce, vyjádřena nevole, formulovaná jednou z divaček slovy „moc se mi (však) nelíbily pusy a postelová scéna těch dvou chlapců, působilo to na mě divně.“2

Co způsobuje, že v české liberální společnosti má mnoho gayů zábrany se veřejně projevit na ulici? Dal jsem si tu práci a spočítal ve svém (středně velkém) městě páry náhodně procházející v daném čase přes náměstí. Z tří set nahodilých párů se nedržel za ruce ani jeden stejnopohlavní. Dále jsem počítal prezentované partnerské vztahy v televizních filmech a ve videoklipech. Počet těch homosexuálních rozhodně nedosahoval čtyř procent. Ba co víc, nebyl ani v relacích promile (samozřejmě neberu v úvahu speciální pořady pro gaye vysílané po 22. hodině či Filmový klub ČT2).

Prostudoval jsem řadu materiálů o tom, jak se v historii k homosexualitě stavěly různé kultury a civilizace, a došel jsem k závěru, že tolerance k tomuto jevu je spíše výjimkou než pravidlem.3 Jistá přirozená sociální integrace gayů se projevuje v soudobé khmerské kultuře, glorifikace je však známa snad jen z antiky. Jinak je homosexualita tabu napříč kulturami a civilizacemi. To se o jiných formách rasismu či šovinismu říci nedá. Jako by byla homofobie něčím „nadkulturním“ a univerzálním.

Máme tedy dát za pravdu konzervativnímu křesťanskému výkladu, označujícímu homosexualitu za hřích (tedy něco objektivně zlého)? Proč mně, coby gayovi, není nepříjemné vidět heterosexuální líbající se pár? Je snad v heterosexuálovi přirozeně zakódován odpor k tomuto fenoménu, jakási integrální součást jeho svědomí, které vnímá homosexualitu jako něco nechutného? Teorie o přirozeném odporu člověka vůči homosexualitě došla dokonce odborného zpracování, a to v LaGard Smithově knize „Hnutí homosexuálů“4.

Ani hnutí volné lásky5, spojené s revoltou 60. let, nebylo spouštěčem pro-gay myšlenek. Za zmínku stojí i zkušenost mých gay-přátel z anarchistických kruhů: taktéž v této komunitě, neuznávající pravidla a tradiční sociální vazby, nebyli schopni svobodně projevit své sexuální zaměření. Také zde tedy homosexuálové nevnímají pocit přijetí. Až na výjimky jsou to tedy jen sdružení gayů samotných, která svépomocně usilují o svou sociální integraci (v jiném článku tohoto deníku uvádím pro srovnání příklady bělošských solidarizujících aktivit na podporu černochů)6 .

A navíc, i kdyby levicový reformismus implicitně vedl k odstranění homofobie, proč se s ní potýkáme u všech kultur? Jsou snad všechny kultury tmářské a překonané? Mnohé sociální skupiny byly přece v minulosti stigmatizovány jako méněcenné: leváci, duševně nemocní, lidé odlišné rasy, Židé, Svědkové Jehovovi, komunisté. Žádná z těchto forem šovinismu však nebyla tak univerzální z hlediska času i prostoru. Navíc, teorie, že jen náboženství a kulturní tradicionalismus jsou zdrojem homofobie, také selhává; materialistická konzumní lhostejnost je rovněž homofobní, jen v jiném slova smyslu.7

Je-li tomu opravdu tak, totiž že praktikovaná homosexualita je hříchem, je jakýkoliv pokus o reformismus na tomto poli předem odsouzen jako planý levičácký revizionismus? Nemyslím si. Předně, ač křesťan, jsem dalek se pod tento výklad Bible podepsat. A i kdyby, reakce na hřích stimuluje zpravidla jiný hřích: vztek dítěte provokuje rodiče k nepřiměřené reakci, fašistická zvěrstva vyprovokovala Čechy k pogromům na Němce a „přirozený odpor k homosexualitě“ (pokud někdo této teorii věří) provokuje k homofobii.

I když tedy hypoteticky přijmeme konzervativně-křesťanský koncept (anebo umírněnější koncept popisující homosexualitu jako nemoc; rozuměj absenci anatomické a reprodukční kompatibility), je homofobie zcela neetickou odpovědí, neboť snižuje důstojnost homosexuála jako člověka především. Polemika může být vedena o tom, zda schvalovat homosexuální jednání (a tedy zda má homosexualita opravdu legitimní nárok na plnou integraci ve veřejném prostoru, včetně prezentace gay postaviček v kreslených komiksech pro děti), nikoliv o tom, zda se má homosexuál přetvařovat (za zvlášť trapnou považuji glorifikaci heterosexuální lásky popovými gay-zpěváky) či zda je jeho strach z odmítnutí okolím nezbytnou daní za (hypotetický) hřích.

Mám za to, že křesťan nemusí zrovna podporovat zavádění kvót pro homosexuální scény v mainstreamové kultuře (včetně dětské), leč má odpovědnost usilovat o změnu homofobních poměrů ve školství či o zásadní diplomatický tlak na státy provádějící genocidu gayů.8

1 Petr Bakalář: Tabu v sociálních vědách, Votobia, Praha 2003

4 Frank LaGard Smith: Hnutí homosexuálů, Návrat domů, Praha 2004

5 Volná láska 

6 Práva gayů, diplomacie a křesťanství 

7 Homofobie „sužuje“ školy 

8 Petici proti justičním vraždám v Íránu jsem spoluorganizoval primárně nikoliv z titulu příslušnosti ke gayům, ale spíše z titulu svého náboženského přesvědčení

Tomáš Bílek

http://tombi21.blog.cz