1. Úvod

Události, které jsou stále ještě velmi živé, nejen v paměti starší generace, bývají často událostmi bolestivými, za kterými se raději dělává tlustá čára s rčením, že je potřeba jít dál a nežít v minulosti. Jednou z nich, s kterými se doposud potýká celá naše společnost, je právě okupace Československa v roce 1968. Pohled na tento rok a osudovou událost z 21. srpna 1968 může přinést zajímavé informace o nedávné minulosti českých církví, na základě kterých lze lépe porozumět samotnému sebepojetí církví v tehdejší společnosti. Jak vnímaly církve svoji pozici v prvním závanu demokracie v našich zemích v druhé polovině 20. století může být, pomocí dnes snad již dostatečně sebekritického pohledu, zdrojem cenných informací pro dnešek.

Na druhou stranu události nám časově blízké mají i přes možnost kritického zkoumání nevýhodu v tom, že ještě nebyly dostatečně shromážděny všechny potřebné materiály a svědectví odkrývající historické dění ze všech potřebných pohledů. Moje práce je tedy spíše příspěvkem, který mapuje převážně neznámý terén, který ale, jak doufám, přinese i zajímavý přehled událostí jednoho krátkého období našich národních dějin v církevním prostředí.

Svou práci budu strukturovat následujícím způsobem: Nejdříve se stručně zmíním o použitých pramenech a literatuře. V dalších dvou kapitolách nastíním vývoj církevní politiky od uchopení moci komunistickou stranou a změny této politiky v období krátké demokratizace v roce 1968. Jádrem práce bude kapitola mapující události roku 1968 a reakce českých církví na srpnovou okupaci. Tuto kapitolu pak doplním zdůrazněním určitých teologických souvislostí, které na zkoumané události měly vliv.

2. Prameny a historiografie

Téma, které jsem pro svou práci zvolil, je tématem doposud v české historiografii, která pohříchu v oboru církevních dějin druhé poloviny 20. století zaostává, jen sporadicky zpracovaným. Jediným dílem, z kterého jsem mohl čerpat více, je kniha Jaroslava Cuhry z roku 1999 s názvem Církevní politika KSČ a státu v letech 1969-1972, v které autor událostem roku 1968 věnuje jednu kapitolu. Kniha mi byla cenným pomocníkem především díky soupisu některých archivních materiálů ze státních archivů vztahujících se k tématu.

Největší očekávání jsem však vkládal do návštěv církevních archivů, které by mohly odhalit události, které pro stání správu nebyly natolik důležité a které jsou ponejvíce neprobádané. Ukázalo se však, že právě tyto archivy nejvíce poznamenala v úvodu zmíněná nevýhoda aktuálních událostí. Archivy jsou z velké části neuspořádané, část církví si systematicky dokumenty nearchivuje a část církví si, z obav zneužití komunistickou mocí, nevedla evidenci právě v roce 1968. Toto oblast je tedy využitelná spíše potenciálně pro budoucí badatele.

Kromě zmíněných státních a církevních archivů jsem pro svoji práci využil i vydané a nevydané paměti a informace, které poskytují soudobá církevní periodika.

3. Církve v době po komunistickém převratu

Komunistická strana Československa po svém převzetí moci v únoru 1948 pohlížela na veškeré církve jako na prvek, s kterým je potřeba dočasně vycházet, který však v socialistickém zřízení nemá místo. V centru pozornosti komunistické moci se ocitly církve, především církev římskokatolická, na území ČSR v polovině roku 1949, kdy definitivně ztroskotala snaha přimět římskokatolickou církev ke kladnému vyjádření se vůči novému socialistickému zřízení. V říjnu tohoto roku vznikl Státní úřad pro věci církevní, který začal dohled nad církvemi vykonávat a od téhož měsíce vstoupily v platnost zákony, které zavedly hospodářskou závislost církví na státu. V průběhu doby pak navazovaly další předpisy, které zaváděly např. státní souhlas pro volbu či jmenování duchovního, vázaný na konkrétní místo, dozor nad vyučování náboženství, cenzuru pastýřských listů a oběžníků atd. Církve se tak v komunistickém Československu dostaly zcela pod kontrolu vládní moci.

Paralelně s procesem upevňování kontroly nad církvemi probíhala i vlna represí, zamířená zpočátku především vůči římskokatolické církvi. V roce 1950 docházelo v tzv. „Akci K" administrativním zásahem ke zrušení řeholních řádů a internaci jejich členů. V témž roce pak také byla zrušena řeckokatolická církev a její farníci i kněží byly nuceni k přestupům k pravoslavné církvi. Represe však nebyly namířeny pouze vůči institucím, ale stále silněji i vůči jednotlivcům a za mřížemi se ocitli jak významní představitelé opozice z řad církví, tak i řadoví věřící. V roce 1950 začala doba monstrprocesů, které měly především rozdmýchat proticírkevní nálady v obyvatelstvu. Od roku 1952 se obracela perzekuce i vůči nekatolickým církvím a počáteční krátkozraký souhlas některý protestantů se zásahy vůči dominantní římskokatolické církvi se vytrácela. „Církevní procesy" měly poměrně dlouhé trvání, končící až rokem 1964.

Pro církve to však neznamenalo liberalizaci jejich života; každodenní dohled nad životem církví a zásahy do vnitřních záležitostí církví byly trvalou součástí církevního života i v druhé polovině 60. let. Řadě duchovních bylo bráněno ve výkonu povolání, či jim nebylo po návratu z vězení umožněno zařazení se do duchovenské činnosti. Státní orgány se snažily organizovat na půdě církví skupiny režimu více nakloněné a propůjčovali jim následně pozici mluvčího církve (neúspěšná Katolická akce a následně Mírové hnutí katolického duchovenstva...). Kromě toho byl vyvíjen velký tlak na duchovní ze strany Státní bezpečnosti, která mezi nimi hledala, někdy dost nevybíravými metodami, informátory.

V průběhu 50. a 60. let se komunistické moci podařilo zlomit jakékoliv zbytky odporu vůči totalitnímu režimu a to nejen v církevním prostředí. Největší církev v ČSR, římskokatolická církev, byla ochromena neobsazenými diecézemi, pokus vysvětit tajné biskupy byl neúspěšný, neboť svěcení byla provedena bez potřebného utajení. Tajní biskupové neušli pozornosti StB a postupně skončili za mřížemi, stejně jako několik jejich řádně vysvěcených bratří. Situaci v církvi komplikovalo i složité spojení s Vatikánem. V církvích zavládla atmosféra strachu, díky níž se podařilo zatlačit jejich činnost na okraj společnosti, zcela zastavit misii, do velké míry také práci s dětmi a velmi omezena byla také publikační činnost a možnost vzdělávání vlastních duchovních.

Situace církví v Československu se nijak výrazně nelišila od situace v ostatních zemích socialistického tábora. Také zde bylo proti církvím, považovaným za součást buržoazní ideologie, brutálně zakročeno a svoboda jejich působení byla podstatné oklestěna. Období destalinizace, kdy od samotného ÚV KSSS vycházejí signály ke změně církevní politiky, dokázal plně využít pouze kardinál Wyszyński, který uzavřel roku 1956 s polskými komunisty dohodu zajišťující polské katolické církvi svobody v socialistických zemích nevídané. Vůdci komunistů v ostatních zemích však byli znepokojeni společenskými otřesy v Polsku a především v Maďarsku a k podobné liberalizaci církevní politiky jako v Polsku nedocházelo. V případě katolické církve také bránil dohodě s komunistickým vedením nekompromisní postoj Pia XII. ke komunismu, krok kardinála Wyszyńskiho byl Vatikánem vnímánjako „projev neposlušnosti"1.

4. Rok 1968 a změna církevní politiky KSČ

Rok 1968 byl svědkem převratných událostí. V lednu byl sesazen z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ Antonín Novotný a jeho nástupcem byl zvolen vůdce reformního křídla komunistické strany Alexander Dubček. Politika se v Československu opět nesměle začala řadit mezi veřejné záležitosti a československá společnost se začínala aktivizovat.

Od února 1968 se o svá práva hlásily také československé církve. V předchozí kapitole zmíněné postupy vládní moci vůči denominacím působícím na území Československa výrazně poznamenaly nejen kvalitu praktikování náboženství, ale způsobily také kvantitativní úbytek věřících. Zatímco v době komunistického převratu se ke křesťanství hlásilo zhruba 95% obyvatel ČSR, v roce 1968 materiály ÚV KSČ uváděly o 53% obyvatel hlásících se k některé z církví2.

Nejdříve se o svá práva přihlásila Církev českobratrská evangelická, jmenovitě Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, který již v minulosti prokazoval nadprůměrnou snahu vyjadřovat se k politice státu vůči církvím. Dopis Svazu je datován na 8. února a adresován Národnímu shromáždění. V dopisu je požadováno jednání, které by vedlo k odstranění křivd z minulých období. Následně se začali k demokratizaci veřejného života v Československu hlásit i katoličtí věřící a biskupové. Kolaborantské Mírové hnutí katolického duchovenstva v březnu zaniklo. Postupně vydávaly své prohlášení k posledním událostem i ostatní církve.

ÚV KSČ pod vedením Alexandra Dubčeka si brzy uvědomil, že bude-li chtít pro svůj politický program získat celospolečenskou podporu, bude muset změnit svoji politiku vůči církvím, neboť, jak je uvedeno výše, stále minimálně polovina obyvatel Československa byla věřící. Základní dokument signalizující změny v oblasti církevní politiky se objevil 20. března a následující den byl Ústředním výborem KSČ schválen. Dokument je nazván „Připomínky ke koncepci církevně politické práce, vztahu naší společnosti k věřícím a návrhy na nejbližší postup".

Dokument charakterizuje soudobou situaci v církevní oblasti následujícím způsobem: „V současné situaci již došlo k nástupu v tomto směru ze strany církví i ČSL a nechopí-li se KSČ okamžitě iniciativy, její vedoucí roli na tomto úseku nebude již možno zabezpečit demokratickými metodami."3 Autor dokumentu J. Špaček navrhuje jako řešení, aby do akčního programu KSČ byla zařazena následující formulace: „V dalším vývoji naší společnosti musíme počítat s aktivitou a účastí na našem veřejném životě i v budovatelském úsilí se všemi vrstvami našeho obyvatelstva. Otevřeně říkáme, že počítáme i s lidmi věřícími, se všemi, kteří se chtějí na základě své víry jako rovní s rovnými, jako plnoprávní budovatelé socialistické společnosti účastnit plnění všech našich náročných úkolů."4 Dále je v něm navrženo zahájení rehabilitací, přijetí představitelů církví A. Dubčekem5, odstranění některých předpisů, personální výměnu na Sekretariátu pro věci církevní (SPVC) a některá další opatření. Dlouhodobě bylo navrženo vypracování zcela nové politiky strany vůči věřícím a ustanovení komise, která by vypracovala nový model vztahu mezi státem a církvemi na základě odluky církve od státu.

Přijatá opatření byla velmi rychle provedena. Do vedení SPVC byla již 25. března dosazena Erika Kadlecová, dosud působící na Sociologickém ústavu AVČR. Spolu s ní se tak do této instituce dostala reformní skupina vědců z Akademie věd (dr. Prokůpek, dr. Hranička), která vystřídala skupinu okolo dosavadního ředitele Karla Hrůzy, navázanou na stranický aparát. S touto změnou ve vedení SPVC se mění i zahraniční orientace této instituce, která, jak jí bylo posléze v roce 1969 vyčítáno, přestává svou politiku koordinovat s ostatními socialistickými státy a orientuje se na dosud nepřístupný demokratický svět.

V červenci 1968 byly přijaty Ústředním výborem KSČ dva významné dokumenty: „Církevně politická situace v českých zemích" z 9. července a „Některé aktuální otázky vztahu strany k náboženství" ze dne 12. července. Na základě těchto dokumentů bylo rozhodnuto např. o zřízení rehabilitační komise, o zřízení komise, která se bude věnovat připravovanému obnovení jednání s Vatikánem, a o vypracování nové koncepce přístupu k církvím, která zohlední historicky podmíněné Leninovy názory na církev, které však neodpovídají soudobé situaci křesťanství v Československu.

Dokumenty také jako další problémy, které budou muset být v budoucnu řešeny, jmenují např.: zrušení protiprávní směrnice Státního úřadu pro věci církevní o způsobu udělování státních souhlasů duchovenstvu, zrušení předběžné cenzury u vnitrocírkevních tiskovin, řešení situace řeholníků a povolení malých církví, není-li k tomu zákonných překážek. Tyto dokumenty názorně demonstrují obrat v církevní politice KSČ, jejíž dopad na církve v Československu byl obrovský. V řadě církví dochází k obnovení činností s mládeží, velkého rozmachu se po změnách v redakčních radách dočkal církevní tisk6, vzrostl zájem o vyučování náboženství ve školách a v řadě dalších oblastí se demokratizace pozitivně promítla do života církví. Také ekumenické kontakty mezi jednotlivými církvemi se prohloubily, konaly se ekumenické bohoslužby a také biblické hodiny byly vyučovány ekumenicky. Realizaci řady dalších zamýšlených opatření však zabránil mezinárodní vývoj a okupace československé republiky pěti státy Varšavské smlouvy dne 21. srpna 1968.

Den okupace však nebyl ostrým předělem, co se církevně politické situace týče. SPVC rozeslal 25. srpna dopis všem církvím, v němž nabádal k jednotě, věrnosti legálním představitelům Československa a nekompromisnímu postoji vůči okupaci, kterou nazval „hanebnou, ponižující a protiprávní7". Tato výzva byla také vysílána Československým rozhlasem. Reformní vedení SPVC se tak stalo po srpnu 1968 prvkem, snažícím se mezi československými církvemi udržet jednotný odpor proti okupaci a i přes politické změny uskutečňující zásady polednové církevní politiky8.

Dne 2. září byla pak na podnět člena generálního presbyterstva Slovenskej evangelickej církvi a.v. generálního dozorce A. Žiaka, který vedl v Ekumenické radě církví odbor pro mezinárodní otázky, svolána porada většiny československých církví v sídlu Ekumenické rady církví, z níž skutečně vzešel společný dopis křesťanů vyjadřující podporu československým ústavním činitelům,9 od radikálních prohlášení ostře odsuzující okupaci však měl daleko. Sekretariát to vnímal jako úspěch a prezentoval tento dokument jako společný protest všech křesťanských církví. Ve skutečnosti se však na něm z českých církví nepodílely tyto legálně fungující církve: Církev adventistů s. d., Starokatolická církev, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a čerstvě povolená Řeckokatolická církev. Reformní vedení SPVC, které se snažilo církve udržet v rozhodné věrnosti reformnímu vedení a v odporu vůči okupaci bylo odvoláno až v červenci 1969. S návratem původního vedení SPVC v čele s Karlem Hrůzou polednová církevní politika KSČ skončila a symbolicky právě v polovině roku 1969 také ustaly soudní rehabilitace v minulosti soudně stíhaných duchovních a laiků.

5. Reakce českých církví na okupaci v souvislosti s celkovým vývojem v roce 1968

a) Českobratrská církev evangelická

Českobratrská církev evangelická (CČE) měla za sebou v roce 1968 velmi spletitý vývoj, co se vztahu ke komunistické moci týče. V době těsně po převratu nebyla komunistickým vedením vnímána jako bezprostředně nebezpečná, naopak byla v porovnání s římskokatolickou církví považována za méně reakční. Zpočátku byla ze strany vedení KSČ snaha prezentovat počáteční zásahy vůči náboženské svobodě jako zásahy vůči dominující římskokatolické církvi a tato opatření zpočátku nacházela u některých evangelíků podporu. Od roku 1953 se však perzekuce obrací také vůči ČCE a církev, co se počátečního pohledu na komunistickou moc týče, vystřízlivěla.

V porovnání s církví římskokatolickou také nedocházelo v ČCE k tak velké soudní perzekuci, což bylo dáno umírněnějším postojem církve ke komunismu a částečně také vlivem významného socialisticky orientovaného evangelického teologa Josefa L. Hromádky. Ten stál u zrodu socialistickým státům kladně nakloněné mezinárodní nadkonfesní organizace nazvané Křesťanská mírová konference a zastával po dlouhou dobu místo jejího předsedy. Organizace se snažila šířit především mírové poselství a vyjadřovala se k  řadě mezinárodních problémů, v době krátké svobody projevu v roce 1968 však byla kritizována, že svým postojem k socialismu zakrývala realitu náboženského pronásledování v zemi.

V prostředí ČCE se od konce 50. let začíná formovat nový teologický směr, který je později nazván „Novou orientací". Tento směr, kromě svých teologických zásad, začal prosazovat také křesťanskou zodpovědnost za „hospodářskou, politickou a kulturní situaci naší země i celého světa".10 Od roku 1963 se protestem proti připravovanému zákonu o povinnosti vychovávat děti v socialistickém duchu začínají členové Nové orientace aktivně podílet na politickém životě Československa a šířit v ČCE svoje teologické a etické důrazy.

V ČCE tak vznikla již před rokem 1968 tradice politické angažovanosti, která se nezalekla ani kritiky instituce natolik mocné jako byla StB. Tato zkušenost z politické angažovanosti mohla být a byla v roce 1968, v nečekaně uvolněném prostoru pro veřejnou politickou diskuzi, využita. Již 8. února 1968 zaslal Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, tedy organizace, kde mohli členové hnutí Nová orientace nejvíce uplatňovat svůj vliv, v předchozí kapitole zmíněný dopis adresovaný předsednictvu Národního shromáždění. Dne 13. března se pak také synodní rada přihlásila k probíhajícímu demokratizačnímu procesu.

Nejkomplexnější požadavky ČCE obsahovalo memorandum, které vypracovala opět synodní rada dne 24. dubna. Tento dokument, který interní materiály Ústředního výboru KSČ označují za nejradikálnější požadavek vzešlý z církevního prostředí, obsahuje kromě výzvy ke změně celkové politiky KSČ vůči církvím také požadavky jako například vysílání bohoslužeb v rozhlase a televizi, povolení pastorační činnosti ve věznicích, odstranění všech překážek omezujících náboženský život a požadavek změn v Ústavě ČSSR. V následném období ČCE, stejně jako ostatní církve působící na území Československa, rozvíjela ty oblasti církevního života, které byly v předchozím období považovány komunistickým vedením za nežádoucí, tedy práci s mládeží, tiskovou činnost atd.

Na okupaci Československa vedení ČCE zareagovalo velmi rychle, bylo opět mezi prvními, kdo se z církví ke vstupu vojsk na naše území vyjádřil. Již v den okupace, 21. srpna 1968, sepsala synodní rada prohlášení určené všem sborům ČCE. V tomto dopise protestuje synodní rada proti porušení suverenity Československa a vyjadřuje podporu pokračování obrodného procesu. Tento dopis byl zaslán k přečtení také do rozhlasu.

Do překotných událostí po okupaci se pokusil zasáhnout i J. L. Hromádka, odeslal den po okupaci sovětskému velvyslanci v Praze S. V. Červoněnkovi dopis, v kterém nazývá události předešlého dne okupací a protestuje proti ní. Později Hromádka zhodnotil vstup vojsk pěti států Varšavské smlouvy takto: „21. srpen je v mé mysli zapsán mnohem černějšími barvami než 15. březen 1939. Nacisté byli naši úhlavní nepřátelé a neomaleně vyhlašovali své úmysly s námi a celou východní Evropou. Ale 21. srpna vpadli do naší země naši přátelé a spojenci bez pozvání, proti všem mezinárodním zákonům a proti zásadě nevměšování se, o územní nedotknutelnosti a státní svrchovanosti našich socialistických států."11 Tento postoj zastával J. L. Hromádka i po sesazení z funkce předsedy Křesťanské mírová konference až do své smrti v prosinci 1969.

Další veřejné prohlášení k srpnovým událostem vzešlo z plenárního zasedání synodní rady dne 28. srpna. Po přednesení výsledků rozhovorů na SPVC bylo rozhodnuto o vydání tohoto prohlášení zaslaného opět evangelickým sborům, v kterém se praví: „Příchod cizích vojsk do naší vlasti považujeme za nespravedlivé a hrozné pošlapání mezinárodního práva. Je to i velké neštěstí a rána, která se dlouho nezahojí. Jedinou nápravu tohoto stavu vidíme v úplném odchodu cizích vojsk, v obnově státní suverenity a v pokračování demokratizačního úsilí..."12

S prohlášením k okupaci přišel také Svaz českobratrského evangelického duchovenstva. Ujištění o podpoře byla zasílána také přímo ústavním činitelům ČSSR. S podporou československých orgánů pokračovala ČCE ve svém kurzu. Nadále byly představitelům reformního směru Komunistické strany Československa zasílány telegramy vyjadřující podporu a odhodlání pokračovat v demokratizaci. Zároveň v církvi členstvo vyvíjelo tlak na udržení dosavadní politiky církve, s obavou z šířící se „falešné apolitičnosti"13 u československých církví.

První prosincový den roku 1968 se konalo v Praze jubilejní shromáždění ČCE k padesátému výročí založení církve. Z tohoto shromáždění vzešlo několik dalších dokumentů komentující situaci v zemi. V poselství jubilejního shromáždění českobratrské církve evangelické se mimo jiné praví: „Považujeme státní svobodu, samostatnost a suverenitu za nezadatelné právo národů. Nemůžeme se proto nikdy smířit s vojenským nebo politickým zasahováním jiných států do vnitřních věcí státu našeho ani kterého jiného. V respektování mezinárodního práva a mezinárodní ochrany malých národů spatřujeme jedinou cestu k pokojné budoucnosti bez válek a násilí."14 Poselství vyjadřující solidaritu byla zaslána také dalším organizacím, které vytrvávaly ve věrnosti demokratizačnímu procesu jako byl Svaz československého studentstva v Praze či tvůrčí svazy československých spisovatelů a novinářů. Na shromáždění promluvila také ředitelka SPVC E. Kadlecová, která vyslovila odhodlání pokračovat v polednové církevní politice a nereflektovala tak listopadovou rezoluci ÚV KSČ, která signalizovala první kroky budoucí „normalizace".

Výše zmíněný postoj důsledných protestů proti okupaci ČSSR zachovávala ČCE i nadále a připomínala jej při řadě příležitostí, jako byl pohřeb člena církve Jana Palacha, který patřil do farnosti Jakuba Trojana, jehož interní materiály Ministerstva vnitra ČSSR označovaly za „předního a aktivního člena nelegální církevní organizace „Nová orientace", jejímž cílem je odstranění KSČ z vedoucí úlohy ve společnosti."15

V podobné linii pokračoval také únorový XVI. synod ČCE, který optimisticky neviděl v „neospravedlnitelném vojenském zásahu v srpnu 1968"16 konec nadějí na demokratizaci československé společnosti. Synod také tematizoval otázku politické angažovanosti křesťana a vyzval příslušné státní orgány k zahájení jednání s příslušnými vládami o stažení okupačních vojsk. Vedení církve navíc dostávalo podpůrná vyjádření od nižších složek církve. Ač z proklamací církve postupně mizel optimizmus, co se budoucího vývoje týče, neustále rozhodně protestovala vůči dopadům srpnové okupace Československa.

Jedno z nejkritičtějších vyjádření k situaci v zemi vzešlo z XVII. synodu ČCE, který proběhl v říjnu 1971. V prohlášení se otevřeně kritizují praktiky státní moci a střety s ní. Dokument i přes politickou realitu normalizace a pronásledování požadoval např.: amnestii pro odsouzené v posledních dvou letech, dodržování Ústavy ČSSR apod. Tento dokument však byl labutí písní odporu ČCE vůči následkům srpnové okupace Československa.

Státní orgány soustředily na církev svoji pozornost a v první polovině roku 1972 se jim podařilo souvislým tlakem a hrozbou zákazu církevní činnosti odříznout členy Nové orientace od vlivu na synodní radu ČCE a tím ukončit osamocený boj církve proti komunistické moci.

b) Římskokatolická církev

Jak již bylo zmíněno v první kapitole, byla to právě římskokatolická církev, která se stala mezi československými církvemi prvním terčem komunistické moci. Brutalita útlaku vedla k brzkému zlomení odporu a přivedla církevní organizaci do skomírajícího stavu. Řada diecézí v Československu byla neobsazených, mužské řády byly nadále zakázané a většina duchovních za sebou měla zkušenost věznění a perzekuce. Arcibiskup Beran žil od roku 1965, kdy zároveň obdržel kardinálskou hodnost, v exilu. Státní orgány sice budily dojem ochoty jednat o obsazení diecézí a obnově diplomatických vztahů s Vatikánem, ale skutečným záměrem komunistické moci to nikdy nebylo. Není tedy divu, že se představitelé římskokatolické církve stavěli k rozbíhajícímu se procesu demokratizace společenského života v Československu opatrněji.

Poněkud jiný přístup k politickým událostem než v roce 1948 a celková opatrnost církve byla také důsledkem celkové změny politiky Vatikánu vůči komunizmu. S takzvanou „východní politikou" Vatikánu, charakteristickou opuštěním konfliktního kurzu vůči socialistickým zemím a snahou vyjednat v rámci komunistických diktatur co nejsvobodnější prostředí pro katolickou církev, začal již Jan XXIII. a jeho nástupce v úřadě Pavel VI. se rozhodl v této politice pokračovat.

Opatrnost oficiálních představitelů římskokatolické církve způsobila, že prvním, kdo se k polednové politické realitě z řad katolické církve vyjádřil, byla kolaborantská organizace Mírové hnutí katolického duchovenstva. Přivítáním demokratizace dne 4. března 1968 se snažila udržet na pozici státní mocí preferované organizace a mluvčího celé církve. Tato představa však byla nereálná a organizace se ještě tentýž měsíc fakticky rozpadla. Došlo k tomu na mimořádné rozšířené schůzi předsednictva dne 21. března, kde bylo původní vedení v čele s Josefem Plojharem odvoláno a kde byl přijat nový akční program. Ze schůze vzešlo také první přihlášení se k demokratizačnímu procesu, které bylo tentýž den zasláno A. Dubčekovi. Na schůzi také poprvé padl návrh na zřízení nové organizace17.

Ve stejný den byl zveřejněn otevřený dopis katolických věřících Dubčekovi, který sepsalo několik desítek v minulosti vězněných katolíků. Stanovisko oficiálních představitelů církve, tedy biskupů, předešla také petice katolických věřících za návrat biskupů do diecézí, rehabilitace a propuštění nespravedlivě odsouzených věřících, která byla odevzdána také dne 21. března na SPVC.

To se však již chystalo oficiální prohlášení ze strany biskupa Františka Tomáška, který dne 20. března sepsal a o čtyři dny později nechal přečíst svůj pastýřský list, vyjadřující se k posledním událostem. Kritizoval v něm plošnou perzekuci římskokatolické církve a vyjadřoval naději, že nastoupený kurz v KSČ povede k překonání minulých křivd. 25. března pak biskup Tomášek zaslal vládě ČSSR dopis, v němž detailně vypsal požadavky československých biskupů vůči státu. Mezi devíti požadavky figuruje obnovení jednání s Vatikánem, obsazení diecézí, obnovení řeckokatolické církve, možnost pastorace ve věznicích a nemocnicích atd. Krátké období „Pražského jara" využila římskokatolická církev velkou řadou aktivit. K nejdůležitějším z nich patřilo obsazení uprázdněných biskupských míst.

Tato snaha byla korunována úspěchem; na svá místa se již v květnu vrátili biskupové Matoušek (Praha - světící biskup), Hlouch (Č. Budějovice) a Skoupý (Brno). První srpnový den se do své diecéze navrátil také biskup Trochta (Litoměřice).

Další významnou aktivitou byla snaha o zřízení nové organizace sdružující katolické duchovenstvo. Na Velehradě se v květnu konal jeho zakládací sjezd, kde také vznikly základní stanovy organizace. Již v létě se však v materiálech ÚV KSČ objevila varování před nedostatečnou demokratickou strukturou hnutí a především před tím, že se Dílo koncilové obnovy stalo útočištěm protikomunisticky naladěných katolíků. Hnutí, v jehož přípravném výboru zasedali například Václav Vaško, Jiří Němec či Oto Mádr, pak tedy nebylo nakonec na podzim roku 1968 na základě doporučení SPVC schváleno, což bylo drtivou většinou katolických duchovních vnímáno jako největší chyba polednového vedení KSČ.18

Mezi další aktivity církve - v období uvolněných poměrů v roce 1968 - patřila například snaha o obnovení jednání s Vatikánem, obnovení mužských řeholí, obnovení olomoucké teologické fakulty, čehož se nakonec podařilo docílit, a přesunutí litoměřického teologického semináře zpět do Prahy.

První reakcí římskokatolické církve na srpnový vstup vojsk na území Československa byl pastýřský list biskupa Tomáška přečtený dne 1. září. Vyzývá věřící k jednotě a prohlašuje věrnost představitelům republiky. O den později se pak zástupci církve připojili ke společnému vyjádření československých církví k situaci v zemi.

Žádné další vyjádření oficiálních představitelů o srpnových událostech ovšem nevyšlo19. To vše bylo důsledkem již zmíněné celkové politiky Vatikánu vůči socialistickým státům. Biskup Tomášek byl také již v dubnu 1968 varován před bezhlavou spoluprací s reformistickým vedením KSČ, neboť se nepředpokládalo dlouhé trvání vlády tohoto křídla KSČ.20 Není tedy vůbec překvapivé, že se s ohledem na budoucnost nechtěl po vstupu okupačních vojsk na československé území k tomuto faktu příliš ostře vyjadřovat.

Jádrem odporu vůči změnám, plynoucím ze srpnových událostí, se stali jednotlivci a některá laická hnutí, především stoupenci nepovoleného hnutí Dílo koncilové obnovy či Sekretariátu řeholních společností. Tzv. Skrytá církev okolo biskupa Felixe M. Davídka reagovala ještě větším utajením a vysvěcením dalších biskupů pro případ tvrdšího pronásledování ze strany státu.

V dubnu 1970 byla československá katolická církev Vatikánem vyzvána k zapojení se do aktivit socialistického Československa21, což zlomilo Tomáškův odpor vůči snaze komunistického vedení založit novou organizaci katolických duchovních, nástupce Mírového hnutí katolického duchovenstva, která pak v roce 1971 v podobě kolaborantské organizace katolického duchovenstva Pacem in terris skutečně vznikla.

c) Církev československá

Církev československá (CČS) nepatřila před rokem 1968 mezi církve, jež by byly v centru zájmu a obav komunistické moci. Jednalo se o církev omezenou na území Československa a pro komunistickou diktaturu tedy i lépe manipulovatelnou22. Patriarcha Novák, jak vyplývá z interních materiálů předsednictva ÚV KSČ, byl pro komunistické vedení přijatelnou osobou a byla proto vyvíjena snaha o jeho udržení ve vedení církve.

Také CČS si však vyzkoušela trpkost perzekuce a omezování náboženských svobod. Dne 14. března 1968 proto vydal patriarcha CČS Dr. M. Novák poselství církvi, v němž hodnotí probíhající události jako pozitivní vývoj, od kterého očekává vytvoření podmínek pro rozvoj duchovního života a uplatnění spravedlnosti a plných občanských svobod. Dne 28. března bylo A. Dubčekovi, odboru pro školství, vědu a kulturu ÚV KSČ, Národnímu shromáždění a Ministerstvu kultury a informací zasláno memorandum Ústřední rady CČS, sepsané dne 22. března, které obsahovalo požadavky církve: plné rozšíření demokratizace na církevní oblast, rehabilitace nespravedlivě odsouzených duchovních a zrušení předběžné cenzury církevního tisku. Na toto memorandum pak navazovalo několik dalších prohlášení, vyjadřujících se k demokratizačnímu procesu v Československu ať již od Ústřední rady CČS, či z diecézí.

První reakcí vedení církve na situaci v Československu po 21. srpnu je prohlášení Ústřední rady CČS, vydané přímo v den okupace. Toto stručné prohlášení obsahuje pouze výzvu ke klidu a vyjadřuje věrnost státním představitelům. Poněkud obsáhlejší je pak „Patriarchovo slovo k církvi" sepsané dne 23. srpna. V této promluvě k věřícím vyzývá patriarcha k rozhodnému postoji v boji za lidskou tvář socialismu, vyzývá vojska Varšavské smlouvy k odchodu ze země a vyjadřuje podporu řádně zvoleným představitelům republiky. Na toto prohlášení navazovalo „Patriarchovo slovo věřícím" z 29. srpna. Jednalo se o povzbuzení v těžkých dnech národa, obsahující také výzvu k modlitbám za nejvyšší představitele československé republiky. Další veřejnou manifestací CČS k soudobé situaci byl podpis patriarchy Nováka pod společné prohlášení nazvané „Všem křesťanům v naší československé socialistické republice" z 2. září. Další poselství patriarchy již vyjádření k politickým událostem neobsahovaly.

Za dozvuk politické angažovanosti z řad Československé církve můžeme považovat stanovisko nově zvoleného děkana ThDr. Rudolfa Horského k smrti Jana Palacha ze dne 20. ledna 196923. V rámci církve se další větší snahy stavící se proti realitě okupace neobjevovaly. StB varovala v březnu 1969 před aktivitami vedoucími k založení výboru „Jednota duchovních československé církve" a před připravovaným obnovením akademického klubu „Tábor"; nejednalo se však o aktivity, které by znamenaly pro normalizační proces nějaké vážnější nebezpečí. Zpráva pro předsednictvo ÚV KSČ z dubna 1970 se mimo jiné zabývala právě postojem církví v době „krizového vývoje", J. Fojtík předložil v návrhu krátkodobých opatření následné hodnocení pozice CČS: „Vzhledem k tomu, že tato církev se nejméně angažovala v protisocialistických projevech, Ministerstvo kultury tuto skutečnost ocení tak, aby tato církev zaujala vedoucí postavení v protestantských církvích v českých zemích."24

Skutečnost je však taková, že oficiální prohlášení církve nevybočovala nijak z průměru českých církví. To, co na církvi ocenili, byla spíše absence většího členského hnutí, zasazujícího se o důsledné odmítnutí následků srpnové okupace Československa.

d) Církev adventistů sedmého dne

Církev adventistů sedmého dne (CASD) měla v roce 1968 za sebou traumatický zážitek zákazu církve, který vstoupil v platnost 1. října 1952. Po obnovení činnosti církve v roce 1956, zůstala řada nemovitostí v rukou státu a církev se musela zavázat k dodržování povinné školní docházky u svých dětí i v sobotu.

CASD zkoncipovala prohlášení k právě probíhající demokratizaci československé společnosti teprve 7.- 8. dubna, tedy v době, kdy se již většina církví a nadkonfesních organizací nějakým způsobem k probíhajícímu procesu obrození vyjádřila. V těchto dnech se v Praze konalo rozšířené plenární zasedání Ústřední rady církve, z něhož vzešly dva dokumenty: První s názvem „rehabilitace" byl zaslán prezidiu nejvyššího soudu, obsahoval požadavek rehabilitace církve i jednotlivců a navrácení majetku.

Druhý dokument, nazvaný „prohlášení" bylo veřejné stanovisko CASD k demokratizačnímu procesu zaslaný prvnímu tajemníku ÚV KSČ Alexandrovi Dubčekovi, Národnímu shromáždění a ministru kultury a informací. Tento text začíná skromným přihlášením se k demokratizačnímu procesu a pokračuje stížnosti na minulost a seznam požadavků: rehabilitace, návrat majetku, obnovení biblického semináře, možnost práce s mládeží, zrušení cenzury, dodržování Deklarace lidských práv vůči církvi.

V dalším průběhu se CASD starala především o rozvinutí činnosti dosud zakázané či potlačované (práce na vzniku vlastního časopisu, obnovení práce s mládeží, obnovení výchovy vlastních kazatelů), snažila se o pevnější spojení se zahraničním centrem církve a o rychlý průběh rehabilitací. Další požadavky vůči státu církev nepřednesla.

Během okupace se církev chovala zdrženlivě a veřejné prohlášení k srpnovým událostem nevydala. Dne 24. srpna, tedy první sobotu po okupaci byla svolána modlitební shromáždění za situaci v zemi a poslední srpnový den byl ve sborech CASD v Československu čten oběžník, který vyzývá k dalším modlitbám za vlast a opatrně se hlásí k hodnotám demokratické společnosti25.

K společnému prohlášení křesťanských církví v ČSSR, které okupaci odsuzovalo a deklarovalo věrnost reformnímu vedení ÚV KSČ se CASD nepřidala a v průběhu se již veřejně ani skrze oběžníky k dalším událostem nevyjadřovala26. Jiří Drejnar, který byl v té době členem Úzké rady vzpomíná, že snaha odvážněji se vyjádřit k politickým událostem v té době ve vedení církve ani členstvu nebyla.

Přitom se rozhodně nedá říci, že by členové CASD neprožívali obavy z budoucnosti své církve a země. Koncem roku 1968 provedlo reformní vedení SPVC ve spolupráci se Sociologickým ústavem ČSAV ojedinělý průzkum mezi duchovenstvem v ČSSR. Z odpovědí na jeden z dotazů, který se zaměřil na obavy duchovních, vyplývá, že zatímco návratu předlednových poměrů se v celorepublikových poměrech nejvíce obávalo 20% dotazovaných, z duchovních CASD tomu tak bylo u 33% respondentů.

Významným aspektem postoje církve byla také osobnost předsedy Úzké rady Oldřicha Sládka. Oldřich Sládek figuruje na seznamu agentů StB, kde má vedeny hned čtyři protokoly. Podle pamětníků se svoji spoluprací s StB v blízkém kruhu spolupracovníků příliš netajil a prosazoval ji jako nejjednodušší variantu soužití se státní mocí. Předseda Sládek se také velmi zasadil o rezervovaný postoj církve k událostem roku 1968 a o opatrný tón veškerých soudobých prohlášení. Jeho spolupráce se státní mocí mu tak až do osmdesátých let zajistila podporu státních orgánů vůči opozici z řad církve.

K již zmíněnému ještě dodejme faktor, který byl platný také u jiných církví, a tím je velikost církve. Minulost ukázala, že početně slabší církve jsou vůči radikálním zásahům ze strany státu zranitelnější a obava ze zákazu činnosti u menších církví jistě do velké míry jejich chování po srpnu 1968 určovala.

e) Ostatní církve

Řada dalších církví se podílela na protestech vůči srpnové okupaci pouze svým podpisem pod společným prohlášení československých křesťanů ze září 1968. Zmíním tedy alespoň několik dalších aktivit, které tomuto podpisu u jednotlivých církví předcházely.

Pravoslavná církev se ústy svého metropolity Doroteje přiznala k obrodnému procesu dopisem Ludvíkovi Svobodovi ze dne 30. března. K obrodnému procesu se také vyjadřovalo „Velikonoční poselství" metropolity. Dne 19. dubna se sešla eparchální rada, která se v oběžníku vyjádřila optimisticky v probíhající obrodě a z níž také vzešel seznam požadavků nazvaný „Akční plán pravoslavné církve". Tento plán obsahoval požadavky jako dodržování lidských práv, rehabilitace, zvýšení platu duchovním atd.

Další období bylo poznamenáno silnými, především majetkovými spory s čerstvě obnovenou řeckokatolickou církví. Toto smutné období dějin obou církví bylo poznamenáno řadou výstřelků a napjaté vztahy obou církví došly tak daleko, že docházelo mezi jejich členy k násilným trestným činům, včetně vraždy.

Kromě již zmíněného podpisu pod společným prohlášením československých křesťanských církví, byl ještě v den výročí založení Československa zaslán telegram prezidentu republiky, který mu mimo jiné vyjadřoval pevnou morální podporu vedení církve i členů.

Jednota bratrská se přihlásila k obrodnému procesu ústy předsedy Úzké rady Jednoty bratrské dr. Karla Reichla. Toto poselství je datováno na 23. března 1968 a obsahuje také požadavky dalšího prohlubování demokratizace a další požadavky jako například revizi zákona o umělé interrupci. Kromě zmíněného ekumenického prohlášení přešly orgány církve srpnové události mlčením; nevyjádřila se ani konference kazatelů církve, která se konala 30. září v Mladé Boleslavi. Ve spřátelených sborech ve Spojených státech byla dne 6. října čtena modlitba za svobodu Československa a moudrost Úzké rady, přímé odsouzení okupace však nenalezneme ani zde.

Slezská církev evangelická a. v. se k demokratizaci přihlásila ve vyjádření Církevní rady ze dne 24. dubna 1968. Dopisy zaslané Ústřednímu výboru KSČ, Národnímu shromáždění a Ministerstvu kultury a informací vyjadřovaly radost nad snahou odstranit minulé křivdy a zároveň obsahovaly požadavky církve.

Řeckokatolická církev využila demokratizační proces v Československu k dosažení povolení činnosti. Již 19. března 1968 se obrátil na parlament biskup Vasil Hopko, který žádal obnovení řeckokatolické církve. Na tutu iniciativu navázal akční výbor, který se zabýval především sbíráním petic. Dne 10. dubna se v Košicích konalo setkání řeckokatolických kněží a laiků, kteří následně přijali rezoluci v níž se hlásí k obrodnému demokratizačnímu procesu. Pro řeckokatolíky to znamenalo především naději na odstranění škod, napáchaných na církvi.

K obnovení církve došlo v červnu, v zápětí následovaném složitým jednáním mezi pravoslavnými a řeckokatolíky zprostředkované státem. V srpnu 1968 ještě církev nebyla plně funkční; její nové vedení bylo schváleno státními orgány až v dubnu 1969, což je také částečné vysvětlení chybějících podpisů zástupců církve pod ekumenickým prohlášením z 2. září. Církev také do velké míry žila právě událostmi, způsobenými jejím obnovením.

V dalších dvou církvích byly události roku 1968 do velké míry předurčeny nedávnou minulostí. Jednota bratrská na synodu konaném 26.-27. dubna 1968 v Nové Pace zvolila nové vedení Úzké rady. Synod také ustanovil komisi, která měla prošetřit činnost minulého vedení a oprávněnost této činnosti. Do větší personální krize se v únoru 1968 dostala Evangelická církev metodistická, kdy rezignovalo staré vedení církve; ke zvolení nového vedení ovšem došlo až na mimořádné konferenci církve, která proběhla dne 28. května 1968.

Církev bratrská, jejíž usnesení o změně názvu z původní Jednoty českobratrské z května 1967 vstoupilo v platnost 1. dubna 1968, se sešla na konferenci v Bystrém u Nového Města ve dnech 24.-25. května 1968. Na konferenci byly zvažovány především otvírající se možnosti k dosud zakázaným aktivitám jako např. práce s mládeží a evangelizace. Kromě svého podpisu na ekumenickém vyjádření k situaci v zemi vydala později také Rada Církve bratrské prohlášení v němž varuje před návratem k poměrům z padesátých let27.

6. Teologické souvislosti reakcí na okupaci

V předchozích kapitolách byla nastíněna základní fakta vyrovnávání se českých církví s obsazením Československa v srpnu 1968. V této kapitole se pokusím zmínit podstatné okolnosti, které tato fakta ovlivňovala či utvářela. Základní otázka, která z předložených faktů a jejich komparace vyplývá, je odlišnost postoje a chování ČCE. Jak oficiální komunistické materiály zmiňují, ČCE na rozdíl od ostatních církví působících na území Československa nezměnila po 21. srpnu svoji taktiku a nebrala ohled na politickou realitu okupace.

Vysvětlení tohoto faktu se v literatuře a dokumentech objevilo několik. Oficiální dokumenty KSČ uvádějí jako důvod nadprůměrné reakčnosti ČCE například „Vztahy se zahraničními sesterskými církvemi, které často umožňují stipendijní pobyt českých studentů teologie na zahraničních fakultách"28, jindy je zmíněna národní tradice odkazující na T. G. Masaryka. Jaroslav Cuhra připisuje tuto odlišnost především dvěma faktům: demokratické struktuře církve a vlivu hnutí Nová orientace29.

Vliv členů hnutí Nové orientace je neoddiskutovatelný, samotné materiály ÚV KSČ a materiály Ministerstva vnitra označují hnutí za nejreakčnější složku ČCE. Nedomnívám se však, že samotná činnost tohoto hnutí dostatečně vysvětluje postoje ČCE ve sledovaném období. Je potřeba zdůraznit, že ČCE s Novou orientací souzněla v jednom podstatném bodě a to i u jednotlivců ČCE, kteří byli jinak k Nové orientaci kritičtí. Tímto bodem je téma křesťanské odpovědnosti za svět a ve svých důsledcích vlastně politické angažovanosti. V církevním textu vycházela v roce 1968 řada teologických zamyšlení nad daným tématem; okupace pak jako by potřebu tohoto tématu ještě zintenzivnila.

V listopadu vyšlo v církevním tisku dobrozdání teologického odboru synodní rady pod názvem „Křesťanova politická odpovědnost". V textu, jehož autorem je prof. dr. F. M. Dobiáš, jsou zdůrazněny především tyto body:

• politická odpovědnost patří k podstatným závazkům křesťanovy víry; nezájem o veřejném dění je neposlušnost vůči Kristu; Kristus vyhlásil své panství nad světem i církví a křesťané se před tím nesmějí skrývat
  
  
• opak vede k napomáhání snaze učinit z církví rezervace k dožití křesťanů; umožnit to je velká chyba církve
  
  
• pravá demokracie je tam, kde každý jednotlivec cítí odpovědnost za věci veřejné
  
  
• křesťané a církve mají za úkol utvářet morálku politického jednání; nesmějí připustit, aby stranická a státní politika si nárokovala morální neposuzovatelnost; moc korumpuje člověka a křesťané proto nesmí rezignovat na oblast veřejného dění
  
  
• apolitický moralismus je stejně falešné pojetí politické odpovědnosti jako politický amoralismus
  
  
• církev ani křesťané nemohou na sebe vzít odpovědnost politiků za konkrétní rozhodnutí; mohou ale varovat před zneužitím moci30
  
  

• Bojovat proti formalismu všeho druhu, který je vnitřní hrozbou naší společnosti.
  
  
• Podporovat úsilí komunistické strany o vedení k socialismu s lidskou tváří.
  
  
• Zasazovat se o podporu postupného budování systému přímé demokracie.