poslal Nepřihlášený Voliči levice a pravice u nás představují už dlouhodobě dva početně
vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, že česká populace je v rovině
svých postojů spíše levicová. Běžně tento rozpor vidíme u studentů
vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich
však odmítá platit školné. Položme si otázku, jaké motivy vedou ty naše
spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, že
jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném
rozhodování sehrává mediální manipulace.
Nebudu se věnovat těm lidem, kteří volí pravicově, protože je minulý
režim reálně poškodil, ani těm, kteří tvrdí, že je minulý režim
poškodil, i když z něho ve skutečnosti docela dobře profitovali. V mnoha
případech se totiž jedná o zástupný motiv. Vidíme to z toho, že řada
lidí, kterým bylo v minulosti ublíženo, dnes volí levicově. A to často
na rozdíl od těch, kdo na minulém režimu parazitovali a dnes jsou
nejpravicovější ze všech. Řadu takových případů zná jistě každý ze svého
okolí.
Jak lze tedy početnost a stabilitu pravicových voličů vysvětlit?
Ještě docela nedávno někteří tvrdili, že žádná pravice a levice přece už
dávno neexistuje, že takové dělení je dnes prý už zastaralé. Světová
hospodářská krize snad už i těmto lidem ukázala, že dělení na pravici a
levici bude ještě dlouho aktuální.
Klíč k určování pravice
V zásadě toto dělení probíhá podle vztahu k sociálním právům a k
základním sociálním jistotám, podle ochoty solidarizovat se s druhými,
podle vztahu k existenci veřejného sektoru. Budu se proto zabývat
pravicovými voliči z hlediska jejich sociálního postavení a materiálních
zájmů.
Voliče pravice můžeme rozdělit do dvou hlavních kategorií. Do prvé
patří ti, kteří se obejdou bez sociálního státu (a možná i bez státu
vůbec), anebo si alespoň myslí, že se bez něho obejdou. Pro tyto lidi
jsou všechny výdaje na sociálno nesmyslné, protože jim ukrajují z jejich
peněz. Jejich exponenti ve vládě pro ně zařídili rovnou daň a je jen
otázka času, kdy i rovná daň se jim bude zdát příliš vysoká.
Do druhé skupiny patří lidé, kteří sociální stát a veřejný sektor
sice potřebují, volí ale pravici z jiných důvodů. Těchto důvodů může
být, jak uvidíme, celá řada.
Tato skupina je mnohem početnější než první a někteří z jejích členů
jsou na sociálních dávkách existenčně závislí. Znám příklad hned dvou
ostře pravicových inženýrů, jejichž rodiny žijí na hranici bídy, oni
však kandidují za pravicové strany. Takovým lidem pracovně říkám
pravicově orientovaná městská chudina.
Setina se obejde bez státu vůbec
Nejprve k první skupině, tedy k těm, kdo jsou proti sociálnímu státu,
proti veřejnému sektoru a proti jakékoliv solidaritě a troufají se bez
toho všeho obejít.
Také tato skupina se rozpadá na dvě části. Především v ní najdeme
malé množství lidí, kteří jsou na tom finančně tak dobře, že skutečně
sociální stát (a možná ani stát jako takový) k ničemu nepotřebují.
Jejich počet je velmi nízký – odhaduji ho na méně než 1 % voličů – ale
existují.
Jsou schopni hradit si sami tu nejlepší soukromou zdravotní péči i
soukromé vzdělání pro své děti, třeba i na vybraných školách v cizině.
Na stáří jsou pojištěni v soukromém penzijním fondu. Nevědí, co to je
veřejná doprava. Mají své vlastní právníky. Někteří z nich si mohou
dovolit vydržovat soukromou ochranku.
Tito lidé opravdu stát a veřejný sektor k ničemu nepotřebují.
Považují ho jednoduše za přítěž a daně, které musejí platit, jsou pro ně
vyhozené peníze. Tito lidé jsou natolik omezeni jen na sledování svého
osobního profitu, že nejsou ochotni uvažovat v širším kontextu. Neberou
ohledy na nikoho, velká část z nich je prostě asociální. To platí i pro
ty mezi nimi, kteří se různými cestičkami dostali k velkým majetkům, i
když pocházejí z nižších vrstev. Problémy společnosti by chtěli řešit po
americkém vzoru.
Kriminalizace chudoby
V USA řeší sociální problémy jednoduše tím, že už více než dva
miliony chudých lidí zavřeli od počátku 80. let do vězení. Naprostá
většina tamějších vězňů jsou mladí, málo kvalifikovaní lidé černé pleti.
Tímto způsobem si v USA vydatně snížili míru nezaměstnanosti oproti
Evropě.
Existují dokonce grafy, které dokládají, že např. výdaje na sociální
bydlení klesaly v jednotlivých státech Unie stejným tempem, jakým rostly
výdaje na stavbu a provoz vězení. Vězení se stává sociálním bydlením
těch nejnižších vrstev. Přitom až třetina vězení je ve Spojených státech
už zprivatizována, takže z kriminalizace chudoby bohatnou majitelé
věznic. Čím více lidí končí za mřížemi, tím více peněz pro provozovatele
vězení ze státních dotací plyne. Takto dnes funguje země svobody a
garant demokracie.
Vraťme se ale k našim bohatým asociálům. Těch lidí, kteří se u nás
obejdou bez státu, a proto pohlížejí na daně jako na velké příkoří, je u
nás jen hrstka, i když mají velké slovo v médiích. Místy to vypadá, že
si stihli zprivatizovat i média veřejnoprávní.
Sociální stát – zatím - nepotřebují
Mnohem více je těch, kdo si pouze myslí, že bez sociálního státu se
už navždycky obejdou. Jsou to mladí lidé, vysokoškoláci, žijící hlavně
ve velkých městech. Právě to je nejpočetnější skupina pravicových
voličů. Patří mezi ně většina vysokoškolských studentů a hlavně
nastupující vysokoškoláci kolem 30 let věku. Tvoří jádro pravicových
voličů a kromě KSČM odmítají velice tvrdě i sociální demokracii.
Tito lidé zatím opravdu sociální stát skoro k ničemu nepotřebují.
Žijí si vcelku dobře a je velkým paradoxem, že si žijí dobře do značné
míry díky předlistopadovým poměrům. Minulý systém totiž udržoval velice
nízko počty vysokoškoláků. U nás jich bylo méně než 8 %, zatímco ve
Francii či v Německu je v populaci téměř už 30 % vysokoškolsky
vzdělaných lidí.
Protože u nás bylo vysokoškoláků v minulosti málo, nemají ti dnešní
téměř žádné problémy najít uplatnění a velká část z nich má relativně
vysoké platy. Předlistopadový systém dnešní mladé pravici vytvořil
skvělé nástupní podmínky do života. Zbavil ji konkurence. Starší kohorty
vysokoškoláků postupně odcházejí a uvolňují vlně mladých místo.
Navíc se dnešní mladí vysokoškoláci mnohem později žení a vdávají a
mají jen minimum dětí. Mezi další vedlejší důsledky reálného socialismu
patří stále ještě přetrvávající relativně nízká cena bydlení. (Je to jen
relativní, koncem 60. let činil v Ostravě nájem zhruba 7 % průměrného
příjmu.)
Dnešní mladí vysokoškoláci zdědili z minulého režimu také to, že
stále ještě nemusejí platit na veřejných vysokých školách školné.
V jaké situaci jsou v porovnání s nimi francouzští anebo němečtí
vysokoškoláci? Za studium platí školné. Když vystudují, místa jsou
obsazená v důsledku masifikace školství od konce 60. let. Pro rostoucí
část z nich zbývá jen méně placená práce, ke které by dříve stačila
maturita. Nemají šanci našetřit si na byt, protože bydlení zdražilo za
20 let na dvojnásobek, takže velké části z nich byt opatřují a hradí
rodiče. Existuje rozsáhlá odborná literatura o tom, jak potomci
středních vrstev přicházejí v těchto zemích o iluze. Pikantní je, že
revoluční studenti z roku 1968 brzy po vystudování obsadili všechny
lukrativní pozice v ekonomice i státní správě na celý zbytek 20.
století. Školy však během celé té doby chrlily další kvanta studentů.
Každá následná věková kohorta tak má nižší a nižší šance uplatnit se v
profesním životě alespoň na úrovni svých rodičů.
Pravicoví studenti profitují ze socialismu
My k tomuto stavu směřujeme také, ale dnešní generace vysokoškoláků
to ještě ve větší míře nehrozí. Teprve jejich děti se ocitnou v situaci
dnešních rakouských a německých studentů, kteří obsazují fakulty.
Jsme tedy skutečně v krajně paradoxní situaci. Hlavní silou, která
drží pravici u moci, jsou mladí vysokoškoláci, kteří profitují z toho,
že reálný socialismus reguloval počty vysokoškoláků.
Člověk by si řekl, že si za to zaslouží platit školné. Ale to by
nebyl správný postoj. Jakmile se začne platit školné, doplatí na to
potomci chudších rodin. V Bílé knize vzdělanosti je to dobře pojištěno.
Návrh na zavedení školného počítá s tím, že ti, kdo zaplatí školné
počátkem školního roku přímo z ruky, budou mít 20 % slevu. Studenti z
bohatších rodin tedy zaplatí jen 80 % školného, studenti z rodin
chudších budou platit plné školné. V další části dokumentu se píše o
tom, že půjčky, které si ti chudší budou muset na placení školného vzít a
které budou splácet po absolvování školy, až jejich příjem dosáhne
průměrného příjmu v zemi, budou vysoce úročeny. To prý proto, aby si je
nemohli brát bohatí studenti, kteří by využili nižšího úročení k tomu,
že by si vypůjčené peníze sami uložili na vyšší úrok. Prostě proto, aby
bohatí nespekulovali, budou chudí platit jako mourovatí.
Školné tedy bude skutečně působit jako sociální síto a odsune potomky
chudších rodin do kratších a málo lukrativních studijních oborů, kde se
bude snad platit méně. Po škole pak mnozí z nich zjistí, že i nízké
školné bylo drahé, protože budou pracovat na místech, která
vysokoškolské vzdělání vůbec nepotřebují. K tomu ale dojde až někdy v
horizontu dalších 10 až 15 let.
Do té doby se budou naši vysokoškoláci oddávat iluzi, že systém,
který tady vznikl, je snad budován pro ně. Je opravdu smutné, že dočasné
výhody dokáží i vzdělané lidi zaslepit natolik, že podporují u moci
síly, které hájí úplně jiné než jejich zájmy. Není to ale zvláštnost jen
českých vysokoškoláků. Už před léty kdosi napsal, že příslušníci
středních vrstev se vyznačují tím, že ze všech sil a s velkým
přesvědčením hájí zájmy těch, kdo stojí nad nimi.
Vysoké školy – nástroj na snížení populace
Abych shrnul tuto první kategorii: Odhadem do ní patří 1 % populace,
ti, kteří by se docela obešli bez státu a bez veřejného sektoru. A
zhruba dalších 10 % populace, ti, kdo se bez sociálního státu zatím
obejdou, protože dostali zadarmo zatím ještě výnosné vzdělání, mají
zatím ještě relativně laciné bydlení a zůstávají svobodní (anebo si
nepořídili děti), takže mohou ze všech nejvíce investovat do spotřeby. V
podstatě se přiživují nejen na minulosti, ale také na budoucnosti.
Nevychovávají budoucí plátce průběžného penzijního systému.
Není úplně jisté, zda a o nakolik vysoké školy v dnešních podmínkách
zvyšují vzdělanost národa. S určitostí však můžeme říci, že působí jako
stroj na snižování populace. A až bude zavedeno školné, budou mít
vysokoškolačky ještě méně dětí, aby měly dost peněz na splácení půjček.
To je zjištěno v těch spolkových zemích Německa, kde se školné platí.
Schizofrenní pravice
Jak vypadá druhá skupina, tedy ti, komu se nedaří příliš dobře, a
přestože sociální stát vyloženě potřebují, volí pravicově. Česká
sociologie nám k tomu mnoho neřekne, proto se musíme obrátit k
sociologii evropské. Francouzští badatelé zjišťují, že lidé, kterým se
nedaří a jdou sociálně dolů, mají zvláštní politické postoje. Jsou v tak
trochu schizofrenní pozici.
Jsou vysloveně proti neoliberalismu, protože ten vytváří podmínky,
kdy přicházejí o dobře placenou práci. Zároveň jsou však krajně kritičtí
na adresu sociálního státu s jeho snahou redukovat sociální nerovnosti.
Zároveň tedy od státu požadují, aby je chránil a reguloval ekonomický
život, ale zároveň kritizují státní intervence na pomoc nezaměstnaným,
chudým a sociálně vyloučeným. Vyčítají jim, že nepracují, zatímco oni
sami vzali i hůře placenou práci poté, co přišli o tu lépe placenou.
Přitom nejsou ochotni připustit, že část těch hůře disponovaných mohla
zůstat bez práce právě proto, že je o jejich práci připravili oni sami.
Výsledek je takový, že mnozí lidé, kteří jdou sociálně dolů,
sestupují ze středních vrstev do vrstev nižších, volí spíše pravicově.
Častěji než jiní volí dokonce ultrapravicově.
Kdo za to může?
Nedávno byla publikována ve Francii studie o lidech, kteří žijí v
jednom ze skromných předměstí řadových domků na severním okraji Paříže.
Starousedlíci, kteří v 60. letech snili o vzestupu do středních vrstev,
ale kterým se nepodařilo našetřit si a přestěhovat se do atraktivnější
části města, volí pravicově. Chtějí se tím aspoň symbolicky povznést nad
ty, kdo žijí stejně skromně jako oni, nepobírají však důchod, ale jsou
na podpoře. Volí napravo také proto, aby tím vyjádřili protest proti
nově příchozím, arabským a černošským rodinám, kterým se podařilo
povznést se na jejich úroveň.
A co je nejparadoxnější: Pravicové (a dokonce ultrapravicové) strany
volí i tito arabští a černošští imigranti. Chtějí tak sami sobě
osvědčit, že jsou právě tak dobří Francouzi jako oni starousedlíci,
kteří na ně pohlížejí s despektem.
Troufám si tvrdit, že mnoho českých pravicových voličů volí pravici z
podobných důvodů. Nemají se nijak zvlášť dobře a jejich vyhlídky jsou
mizerné. Ale toho, kdo za to může, hledají směrem pod sebou. Patří sem
lidé ze středních vrstev i lidé z vrstev nižších. Těm ze středních
vrstev vadí, že musejí na ty úplně dole přispívat svými daněmi a
pojistným. A ti úplně dole? Ti, čím mizerněji jsou v práci placeni, tím
větší nenávist cítí vůči těm, kdo jsou bez práce a žijí z dávek. Bují
mezi nimi odpor k Romům.
Vytunelované pohodlí a dávkování nenávisti
Nikdo z nich si nepoloží otázku, jaký je poměr mezi škodami vzniklými
tunelováním, krádežemi a korupcí a výší sociálních dávek (včetně těch
pro Romy). Kdyby se u nás tolik nekradlo a netunelovalo, mohli jsme na
sociálních dávkách (nebo na jejich obdobě – občanském platu) pohodlně
žít všichni. Protože se krade a tuneluje, podobají se naše platy spíše
sociálním dávkám.
Pravice dokáže i tohoto stavu mistrovsky využít. Přímo odborně
dávkuje míru nenávisti mezi nižšími vrstvami. Pravicoví politici zbavují
bohaté povinnosti platit daně a chtějí umožnit firmám platit
zaměstnancům stále méně (sem patří požadavek na zrušení minimální mzdy).
To vede k tomu, že stále větší podíl daní platí střední vrstvy.
Tyto
vrstvy ale nevyčítají bohatým, že se z placení vyvlékli. Zlobí se na ty
pod sebou, že na ně musejí platit.
Nic proti sociálnímu státu, jen když…
Je jasné, že v zájmu pravice není úplně zrušit sociální stát. Pravice
proti němu brojí spíše jen z propagandistických důvodů. Nemá ve
skutečnosti vůbec nic proti sociálnímu státu. Ovšem za podmínky, že na
něj budou přispívat a jeho chod financovat prakticky pouze střední
vrstvy.
Z takového sociálního státu může pravice naopak vydatně profitovat:
zajišťuje sociální smír (a tedy garantuje jistotu pro investory),
zajišťuje minimální zabezpečení populace (takže nehrozí, že ti nejchudší
budou roznášet nakažlivé nemoci a krást z hladu). Ale především: živí
nekonečné spory mezi těmi, kdo jsou na tom jakžtakž dobře, a těmi, kdo
jsou na tom vyloženě špatně, tedy mezi středními a nižšími vrstvami.
Proto je cílem chytřejší částí pravice právě minimální sociální stát.
Je to stát, který má tak nízké výdaje, že jeho režii utáhnou samotné
střední vrstvy. Bohatí a firmy na něj nemusejí přispívat, což je
motivuje k větší péči o co nejvyšší vlastní zisky. To, že ho financují
střední vrstvy, směruje jejich zlobu proti těm dole. Pomocí čistě
fiskálních opatření jsou ti nahoře schopni tuto zlobu přesně dávkovat a
hlavně – odvracet ji od sebe.
Vylučování a uzurpace
Vše funguje na principu, kterému se v sociologii říká princip
uzavírání. Teorie uzavírání vysvětluje, jak se různé sociální vrstvy
dělí o žádané zdroje. Tato teorie má výhodu v jednoduchosti. V zásadě si
vystačí se dvěma pojmy – vylučování (exkluze) a uzurpace.
Vylučování znamená, že jisté skupiny si vytvoří monopol na zdroje
určitého druhu a vyloučí z přístupu k nim všechny ostatní. Skupiny
vyloučené z přístupu ke zdrojům mohou pak použít dvě strategie:
Strategii uzurpace – snaží se opět získat nárok na to, co jim bylo
odňato. Tato strategie může sahat od nevýrazné redistribuce až po
zbavení dominantní vrstvy moci. Anebo mohou samy střední vrstvy použít
strategii exkluze vůči skupinám ještě slabším.
Střední vrstvy se mohou buďto směrem nahoru snažit zpět získat část
privilegií mocných, anebo mohou směrem dolů usilovat o vyloučení nižších
z toho mála, co jim zbývá. Střední vrstvy nejsou připuštěny ke skutečně
moci, zato však dokonale využívají svobodu vylepšit svoje poměry aspoň
na úkor těch, kdo jsou pod nimi.
Je v zájmu mocenské elity, aby střední vrstvy rozehrávaly na co
nejvíce frontách strategii vylučování, tedy aby se snažily odepřít
přístup ke zdrojům těm ještě hůře postaveným. Tato strategie jde přímo
proti solidaritě bezmocných, která by mohla horní vrstvy skutečně
ohrozit. Tolik strategie uzavírání, kterou rozvíjejí především
anglosaští sociologové.
Prokletá solidarita?
Z hlediska teorie uzavírání lze vysvětlit také povahu sociálního
státu a povahu reforem, které ho mají zmodernizovat. Vznik sociálního
státu není ničím jiným než výsledkem snah středních a nižších vrstev
získat alespoň část zdrojů, které by jinak měli pod kontrolou pouze
mocní. Klíčovým bodem reforem sociálního státu je naopak omezení
přístupu k bezplatné lékařské péči, k sociálním dávkám, ke státem
garantovanému starobnímu důchodu.
Minimální sociální stát financovaný pouze středními vrstvami má být
zárukou toho, že logika exkludování ovládne střední a nižší patra
společnosti. Spoléhá se na to, že střední vrstvy budou mít stále méně,
stále více budou muset za všechno platit, ale a přitom budou stále
pravicovější, stále více budou obviňovat ty pod sebou a stále více budou
proklínat solidaritu.
Po prozření kocábizace
Celý tento mechanismus manipulace funguje jakžtakž dobře, pokud
ekonomika jako celek roste. A je příznačné, že základy pro teorii
uzavírání byly položeny v dobách poměrně výrazného ekonomického růstu.
Teorie uzavírání není schopna rozlišit dvě zcela rozdílné situace. Je
přece něco jiného, žijeme-li ve společnosti s vysokým a trvalým růstem,
anebo živoříme ve společnosti ekonomicky stagnující, či upadající. Ve
společnosti výrazného růstu mají i ti, kdo jsou na jejím dně, možnost
svoji situaci alespoň v rovině spotřeby relativně zlepšovat. A středním
vrstvám se může dařit provoz sociálního státu utáhnout. Ve společnosti,
která je v hospodářské krizi, se bohatí snaží stále bohatnout a stále
více si ukusují z koláče, který neroste. Všichni ostatní pak ztrácejí o
to více.
Jsem optimista a domnívám se, že by to mohlo přivést již brzy alespoň
část pravicově orientovaných středních vrstev k zásadnímu prozření.
Uvědomí si, že těm dolním lze vzít už tak málo, že je to nikdy k těm
nahoře nepřiblíží. Naopak, oni sami budou klesat stále níže. Až k tomu
dojde, je šance, že levice výrazně posílí.
Ale až k tomu dojde, výrazně vzroste též riziko, že ti skutečně mocní
přestanou hrát hru na demokracii, do které se zatím s většími anebo
menšími rozpaky nutí. Začnou zakazovat politické strany, které budou
říkat lidem pravdu. Povolí jen takové názory, jež budou nekriticky
vychvalovat mocné a vlivné. Pracovně toto riziko nazývám kocábizací
politiky.
Pokud do té doby nepřekoná česká levice svoji rozdrobenost a pokud v
tom klíčovém okamžiku nebudeme co nejúžeji spojeni s levicí v západní
Evropě, nebudou mít ti, kterým jde o sociálně spravedlivou společnost,
ani tu nejmenší šanci.
Internet – bič na média
Já mám jenom dva dotazy, z toho první – na média – přišel v různé
formulaci dvakrát. Takže nejdříve média.
Z dotazů bylo zřejmé, že někdo si stále ještě myslí, že naše média
nejsou tak úplně nestranná. Já si to také myslím, je zbytečné o tom
dlouho mluvit, ale zároveň si myslím, že tady jsou dvě určité šance.
Za prvé internet umožňuje šířit informace, které se nedostanou do
oficiálního tisku. To vědí jak novináři z MF Dnes a Lidových
novin, tak to vědí lidé v televizi. Myslím si, že je otázka času,
kdy oni budou muset vzít v potaz to, že na internetu se dnes píše o
masových demonstracích studentů v Německu, o obsazení všech vysokých
škol v Rakousku, a u nás se o tom v rozhlase, tisku a televizi nedozvíte
ani slovo. Ono to totiž znevěrohodňuje oficiální média, protože jejich
čtenáři a posluchači pak nemají dojem, že jsou kvalitně informováni.
A druhá věc. Režimní média mají jednu velkou slabinu – potřebují
totiž senzace, aby zvýšila svoji sledovanost, a mocenská elita si počíná
takovým způsobem, že senzace tam jsou jako na běžícím pásu.
Pokud by si média nevšimla toho, co se dělalo na právnické fakultě v
Plzni, jakým způsobem tam Marek Benda a další získávali svoje tituly a
diplomy, tak už jsem přesvědčen, že teď, v tuto dobu, by celá aféra byla
už zametena pod koberec a komise ministerstva školství by vůbec nic
nevyšetřovala. Média to dělají proto, protože potřebují zvyšovat svůj
odběr, a tak občas sáhnou k tomu i tady, protože mocenská elita si o to
přímo koleduje. To znamená, že pokud by časem média třeba začala psát o
tom, jak podnikali, jak bývalý ministr dopravy přišel ke své vilce za
130 milionů v Saúdské Arábii, jak podnikal bývalý ministr vnitra, určitě
by měla větší sledovanost než seriál Ordinace v růžové zahradě. A o to
těm lidem jde, protože oni jsou pak podle toho také placeni a podle
toho, tolik reklam mají. Takže je určitá naděje.
Bezzubá inventura
Druhá otázka: studenti, jejich vztah k politice a zvláště jejich
vztah k levicové politice.
Zatím to není žádná sláva. Když si vezmete – schválně jsem si ji
studoval – Inventuru demokracie, se kterou přišlo 1500 studentů
Karlovy univerzity. To je naprosto bezzubý text. Začíná tím, že nás
vůbec nezajímají spory pravice a levice. Jestliže toto studenti napíší,
tak je jasné, že oni vůbec neví, co se v té zemi děje a vůbec netuší, co
je v poměrně krátké době čeká. Všechny jejich požadavky klouzají po
povrchu. Chceme, aby politici neměli tak rozsáhlou imunitu – to je přece
úplně zbytečné. Pokud budou zmanipulovány soudy, tak nic nepomůže, že
politici budou zbavováni své imunity, jako docent Wolf, například. Další
příklad toho, jak kloužou po povrchu – nechceme, aby byla tak vysoká
korupce. Je to divné, nedovedu si představit, že by se sešla nějaká jiná
skupina studentů a vydala manifest Chceme, nám ta korupce nestačí,
chceme, aby byla ještě větší. Prostě požadovat takové věci, to jsou
naprosté banality. Ti lidé si neuvědomují, že korupce není náhodný jev v
tomto systému.
Strach nebo sranda?
My žijeme v systému, který doporučuje „zbohatněte“ a schopný člověk
si sám cestu ke zbohatnutí najde. Když byla debata na internetu, jak se
dostal Marek Benda k titulům, k diplomům, tak už tam byli čtenáři, kteří
jsou tak zkažení dnešní dobou, že tam psali: Vy jim závidíte, že jsou
tak schopní, že si to načerno opatřili.
Jestliže by se někde měl ilustrovat rozpad hodnot, tak to je tady
toto. On potom ještě řekne: Tak když to prasklo, tak já půjdu jinou
cestou. Správně tam někdo psal do novin, že je to, jako kdyby zloděj
auta vysedl a řekl: Dobře, tak když jste mě chytili, tak já to auto teda
vrátím, když to jinak nejde.
Takže jsem těm studentům – oni chtěli nějaký názor – řekl, ať si
uvědomí, v čem je rozdíl mezi nedemokratickými a demokratickými systémy.
Že nedemokratický systém je takový, kde občané mají strach z mocných.
Demokratický systém je takový, kde vláda a mocní mají obavu a strach z
občanů. My dnes žijeme v systému, kde vláda má z občanů jenom velkou
srandu.
Ti studenti se potom už neozvali…
Záznam přednášky sociologa Jana Kellera na Vratimovském semináři, který se
uskutečnil v sobotu 21. listopadu 2009 ve Frýdku-Místku
Zdroj: http://blisty.cz