Rok 1528 přinesl první pronásledování novokřtěnců na Moravě. Zakládalo se na císařských výnosech, zejm. Špýrském ediktu. Ferdinand I. argumentoval Münsterskou komunou a mínil, že podobné krvavé povstání novokřtěnci chystají i nyní. Několik novokřtěnců bylo v královských městech upáleno.[15]

Asi právě kvůli tomuto pronásledování roku 1528 některá z novokřtěneckých skupin zahájila s Jednotou bratrskou rozhovory o možném sloučení. Jednota měla v té době za sebou několik ostrých debat, vnitřních i vnějších, s proudy blízkými zwingliánství. Byla přesvědčena o tom, že zastává pravou a obecnou křesťanskou víru, a v jednom ze sporů deklarovala, že neodmítá jednání s katolíky, utrakvisty ani těmi, kdo se chtějí poučit o nauce a řádech Jednoty, avšak že odmítají jednat s kdejakou sektou, protože je zkušenost naučila neházet perly sviním. Novověrci totiž chtějí mluvit a disputovat, místo aby víru zakusili.[16] Do této poměrně bojovné a nekompromisní atmosféry přichází na jaře či v létě 1528 první delegace novokřtěnců.

O setkáních v roce 1528 se dochoval jediný pramen, a to oficiální zpráva vyhotovená Jednotou 11. listopadu 1528.[17] Zpráva tedy podává bratrský výklad celé události, nikoli nezávislé svědectví. Následuje parafráze jejího obsahu:

Na žádost některých šlechticů a samotných novokřtěnců Jednota souhlasila, že bude s novokřtěnci jednat. Uskutečnilo se vícero rozhovorů. V Litomyšli novokřtěnci uznali učení Jednoty jako pravé křesťanství a tam, kde se vyskytla neshoda, ustoupili z vlastních pozic. Skupiny se rozešly v přátelském duchu. Potom se uskutečnila další schůze v Mladé Boleslavi. Zde novokřtěnci na dotaz, zda Jednotu pokládají za pravé křesťany a zda věří, že v Jednotě najdou spásu, odpověděli „zcela odlišně“ od litomyšlské odpovědi, tedy očividně záporně (ať už přímo či nepřímo). Zástupci Jednoty jim doporučili, aby si lépe prostudovali jejich knihy. Oni souhlasili a také přislíbili, že jednání uchovají v tajnosti. Slovo však nedodrželi. Vyhotovili zkreslenou a jednostrannou zprávu o jednáních a vydali ji, takže se dostala i do rukou katolíků. Pak jeden novokřtěnec, který Jednotu navštívil v Boleslavi, přišel do Dačic a požádal, zda by si prostřednictvím tlumočníka mohl něco vypsat ze zpěvníku Jednoty; důvod nechtěl uvést. Jednota svolila, ale záhy se dověděla, že o slovech těchto písní pohrdavě mluvil jako o modloslužebnických. Proto byl vyhotoven tento záznam a poslán jistému pánu, aby sám posoudil, kdo nese vinu za neúspěch jednání.[18]

Chybí jakákoli jména i informace, o jakou skupinu novokřtěnců šlo. Něco se ale dá dovodit, když vezmeme v úvahu historický kontext a také teologii Jednoty na jedné straně a jednotlivých novokřtěneckých skupin na straně druhé.

O jednání očividně požádali nějací moravští páni. Pohnula je k tomu zřejmě měnící se politická situace a nebezpečí pronásledování novokřtěnců; připojením novokřtěnců k tolerované Jednotě bratrské by byli mimo bezprostřední nebezpečí. Museli to být páni, kteří podporovali novokřtěnce a byli v kontaktu s Jednotou; v úvahu přichází např. Jan z Pernštejna, Jan z Lipé či Dobeš z Boskovic.[19]

Pozice Bratří je jasná: nesnaží se o teologii diskutovat, nýbrž zjišťují, zda jsou novokřtěnci ochotni bezpodmínečně přijmout teologii Jednoty. A právě počáteční svolnost novokřtěnců i poté, co si v několika diskusích ujasnili naukové pozice Jednoty, umožňuje s jistou pravděpodobností blíže určit, o jakou novokřtěneckou skupinu se jednalo. Asi nešlo o Hubmaierovy následovníky (Schwertler), protože Lichtenštejnové, na jejichž panství Mikulov ležel, nebyli v přímém kontaktu s Jednotou a navíc sám Leonhart z Lichtenštejnu byl přesvědčený novokřtěnec a nezdá se, že by po zatčení Hubmaiera a jeho smrti roku 1528 a po začátku pronásledování změnil názor. Dle Zemana lze také vyloučit Hubmaierovy odpůrce (Stäbler) z Mikulova a okolí a od Slavkova, a to na základě jejich nesmlouvavě odmítavého stanoviska k přísaze, válce včetně obranné a podílu na státní správě, protože Velká stránka Jednoty tyto činy v dané době neodmítala. Ve hře zůstávají – pokud tuto argumentaci přijmeme – gabrielité.

Pro gabrielity hovoří zejména postoj k několika zásadním teologickým otázkám: (1) křtu dětí, (2) eucharistii a (3) spasení pouhou vírou a pouhou milostí. V případě, že by totiž delegace novokřtěnců zastávala v tak základních otázkách naprosto opačné názory než Jednota, tak by novokřtěnci na prvním setkání v Litomyšli sotva uznali, že víra Jednoty je správnou křesťanskou vírou.

Novokřtěnci včetně filipitů[20] zcela odmítali křest dětí – který Jednota bratrská praktikovala – jako vynález ďáblův. Výjimkou jsou gabrielité. Jejich zakladatel a vůdce Gabriel Ascherham pokládal křest dětí za nepodstatný a neviděl na něm nic hříšného. Dále je tu stanovisko k eucharistii, jež bylo jedním z nejspornějších bodů ve vztahu Jednoty k zwingliánství a novokřtěnectví (a koneckonců i jedním z nejspornějších v rámci celé reformace). Novokřtěnci obvykle mluvili pouze o symbolické připomínce. Gabriel odmítal jak skutečnou přítomnost Krista v eucharistii, tak čistě symbolickou přítomnost, a tím spíše hutteritské pojetí eucharistie jako pouhé připomínky; hutteritským novokřtěncům vyčítal příliš lehkovážný postoj k eucharistii a sám k eucharistii přistupoval velmi obřadně.[21] Zde lze spatřovat bod dotyku s eucharistickou naukou Jednoty; bratr Lukáš učil, že je Kristus svátostně, duchovně, potenciálně a skutečně přítomen v eucharistii. To je samozřejmě velmi významná podrobnost, protože Jednota velmi energicky odmítala zwingliánské stanovisko k eucharistii, ze kterého vycházela většina novokřtěneckých skupin, čímž se možnost teologického dialogu redukovala na minimum.[22] Ač jsou toto Gabrielovy názory z roku 1544 a těžko říci, zda všechny zastával v této podobě už v roce 1528, jde rozhodně o dobré východisko k předpokladu, že skupina, která se s Jednotou sešla, patřila ke gabrielitům.[23] Existuje ostatně ještě jeden prvek Gabrielovy teologie, na který Zeman nepoukazuje, ale který je jedním z nejpodstatnějších styčných bodů s teologií Jednoty a mohl mít při jednání zásadní význam: je jím Gabrielovo odmítnutí nauky o spasení pouhou vírou (sola fide) a jeho důraz na zbožné činy, žitou víru, na „putování ve světle“. Spásu si sice nelze vysloužit, ale skutky zbožnosti jsou ke spasení nutné.[24] Přesvědčení, že víra bez skutků je mrtvá a že teprve skutky dosvědčují víru, představovalo jeden z nejtrvalejších teologických názorů Jednoty,[25] který byl zásadním problémem při rozhovoru s luterskou reformací a který přetrvával houževnatěji než např. počáteční nedůvěra Jednoty k učenosti, dokonce i než praxe druhého křtu (od kterého Jednota odstoupila roku 1534 právě ve snaze odlišit se od pronásledovaných novokřtěnců, jejichž jméno provázela temná vzpomínka na Münsterskou komunu).[26]

Velmi pravděpodobně šlo tedy o gabrielity. Zeman dokonce míní, že Gabriel delegaci osobně vedl,[27] což je ovšem obtížné potvrdit a mohla by tomu protiřečit i Gabrielova poměrně nesmlouvavá povaha, jistá ctižádostivost a žárlivost pokud jde o vedení obce.[28] Bylo by dobré pokusit se přesněji datovat příchod gabrielitů a zjistit, zda existují doklady, že byl Gabriel mezi květnem a srpnem 1528 na Moravě, a případně jak centralizovaný dohled měl nad jednotlivými obcemi. Je známo,[29] že podnikal cesty do Slezska, Polska, Pruska a dokonce prý až do Litvy, aby si tam získával stoupence. Nelze vyloučit, že mohl být na jedné z takových výprav, případně na cestě pro další část obce zanechanou dosud ve Slezsku a Polsku (takto postupně své následovníky převáděl Jacob Hutter; někteří gabrielité ostatně ve Slezsku vůbec zůstali či se tam z Moravy vrátili[30] a Gabriel k nim mohl načas zamířit). Na moravskou obec a její šlechtické ochránce mohly mezitím dolehnout obavy z právě zahajované vlny pronásledování novokřtěnců a tyto obavy je mohly vést ke snaze o zahájení předběžných rozhovorů s Jednotou bratrskou. Zlom v jejich postoji k Jednotě, jenž se projevil na setkání v Boleslavi, by pak bylo možné vyložit prostě jako důsledek Gabrielova návratu, a nikoli důsledek příchodu zakladatele filipitů Philipa Plenera, jeho usazení v Rosicích v 1. či 2. týdnu září 1528 a jeho vlivu na zdejší gabrielity, který by během několika týdnů vedl k jejich náhlému strohému odmítnutí křtu dětí a jakéhokoli jiného výkladu eucharistie než striktně připomínkového, jak míní Jarold K. Zeman.[31]

Takže závěrem se dá říci, že patrně některá skupinka gabrielitů zahájila na popud nějakých moravských pánů rozhovory o sloučení s Jednotou bratrskou, ale posléze stanovisko změnila a jednání nebyla dovedena ke konci (ostatně i kdyby byla, hlavní proud moravského novokřtěnectví by to nijak nezasáhlo[32]). Novokřtěnci začali svým postupem (publikace zprávy o jednání, obvinění z modloslužebnictví) poškozovat Jednotu bratrskou a ta k nim zaujala značně chladný postoj, jenž v podstatě přetrval až do konce soužití těchto dvou skupin na Moravě.

V následujících desetiletích se uskutečnilo několik dalších setkání, o kterých bude řeč za chvíli, ale na žádném už nešlo o sloučení, nýbrž o teologické diskuse mající v podstatě za cíl přesvědčit druhou stranu o správnosti svého stanoviska.

Pozdější kontakty už neměly takový dosah a šlo v podstatě o teologické disputace, které nezměnily stanoviska ani jedné, ani druhé strany.

Základním trendem v Jednotě bratrské bylo mezi lety 1528 a 1628 postupné přibližování k hlavním proudům reformace, což zároveň znamenalo odcizování radikální reformaci – novokřtěncům. Stále více hodnostářů Jednoty získávalo vzdělání na luterských či reformovaných univerzitách.[33]

Během této doby se uskutečnilo několik setkání s novokřtěnci.

Setkání v Hustopečích roku 1543 mezi novokřtěnci a „pikarty“ se vůbec nemuselo týkat Jednoty bratrské, protože nejen ona byla shrnována pod označení pikarti. Z novokřtěnců zde byli přítomni zástupci hutteritů – což byla nejpočetnější skupina novokřtěnců na Moravě – a filipitů. Shody se nedosáhlo.[34]

Setkání v Ivančicích a Znojmě roku 1559 se odehrála v době, kdy se již centrum Jednoty přesunulo pod tlakem okolností na Moravu a kdy Jednotu vedl Jan Blahoslav. Ten musel odcestovat, takže v diskusi Jednotu zastupovali Václav Solín a Jan Jelecký. Byli to novokřtěnci, kdo požádal o rozhovor. Předmětem byl mimo jiné způsob přijímání členů, církevní disciplína, biblický základ křtu dětí praktikovaného Jednotou a možnost křesťanské účasti na státní správě. Nejcitlivější otázkou byl křest dětí, jejž zástupce novokřtěnců Balcar (snad totožný s Balthasarem Grasbanntnerem) označil za ustanovení Antikrista a papeže. Jednota zase zjišťovala, kolik je novokřtěnců a kolik sekt novokřtěnectví má. Další diskuse se odehrála ve Znojmě, kde disputoval Solín a Jelecký s nejmenovaným novokřtěneckým hodinářem.[35]

Na schůzi roku 1565 se setkal pastor Jednoty Petr Herbert s novokřtěncem Martinem Behemem z Bzence.[36] Dochovaný latinský pramen ukazuje, že se jednalo zejména o dědičném hříchu a vykoupení.[37]

Roku 1589 se objevilo dílko zvané Psaní Panu F. z Ž. učiněné od B. O. S. proti novokřtěncům o tom, že dítky mají křtěny býti. Bratr O. S. je samozřejmě členem Jednoty; dost možná jde o Ondřeje Štefana, nástupce Jana Blahoslava. F. z Ž. bude asi ochránce hutteritů Fridrich ze Žerotína. Autor předkládá argumenty pro křtění dětí. Jde prý o znamení smlouvy mezi Bohem a daným člověkem, a je tudíž třeba děti křtít. Kromě toho autor podniká několik výpadů proti novokřtěncům: např. jim vyčítá, že berou práci domácím řemeslníkům, a odsuzuje hutteritskou praxi výchovy dětí v jeslích, protože Písmo ustanovuje, aby děti vychovávali rodiče. K dílku je přidána také zpráva o krádeži dřeva hutterity v Žeravicích, která má hutterity diskreditovat.[38]

Kromě toho se dochovalo několik stručných apologetických zmínek o novokřtěncích v dalších pramenech Jednoty bratrské.[39]

Otázka vztahů Jednoty bratrské a novokřtěnců je spíše okrajovou záležitostí. Jarold K. Zeman sice svým důkladným topografickým studiem prokázal (třebaže ne všechny jeho identifikace lokalit musejí být nutně spolehlivé), že ke stykům muselo tu a tam docházet,[40] avšak kontakty na oficiální úrovni, které by se týkaly náboženských otázek, byly spíše omezené. Hlavním přínosem Jednoty bratrské novokřtěncům tak bylo, že přispěla k vytvoření ovzduší náboženské snášenlivosti na Moravě a k tomu, že moravští nekatolíci zaujali k novokřtěncům smířlivé stanovisko.[41]

Snáze než teologické názory se šířily a sdílely duchovní písně. Novokřtěnecké písně vykazují vliv písňové tradice Jednoty[42] a do zpěvníků Jednoty byl po revizi Janem Rohem zase začleněn jeden hymnus složený ivančickým novokřtěncem Sylvánem (Johannem Sylvanem).[43]

Nedá se říci, že by jistá hořkost pramenící z prvního bližšího setkání roku 1528 byla později moc připomínána. Zástupce Jednoty bratrské Jiří Strejc se například zasloužil o to, aby v České konfesi zbyl jen obecný odsudek kacířů, ale aby nebyl začleněn jejich seznam zmiňující se o zwingliánech, kalvinistech, ariánech[44] a novokřtěncích.[45]

Obě hnutí se o sebe příliš nezajímala, ale navzájem se tolerovala.