Koncil proběhne podle osvědčeného scénáře z roku 1415...

V roce 2020 muslimští imigranti, žijící na území ČR již v řádu jednoho milionu, začali mít podivné sny, kdy se jim zjevovala bytost z Koránu, kterou považovali za Isu ibn Marjam. Ta jim řekla, že mají hledat radu u českých církví. Na tuto žádost reagovali představitelé některých denominací a sešli se, aby se dohodli, jaké evangelium jim předloží. Začali dle abecedního pořádku.

Na konferenci platformy liberálních sborů baptistů v Jižní Krakózii povstane nejmenovaný kazatel a s pohnutým hlasem oznámí:

Nacházíme se dnes vskutku v době revoluční. Ne revoluční ve smyslu radikálního skoncování se starým, ale spíše s radikálně proměněným pohledem do budoucna. A to takového, v kterém se zřetelně rýsuje horizont ekklésie, spějící k naplnění mystéria jednoty putujícího božího lidu, v němž se náš osud nestal jen Alfou, ale nyní jej nahlížíme i jako Omegu.

Tak jako byla budoucí mocí kříže překonána nejednota mezi Judejci a Izraelci, kteří se modlili společně obráceni k společnému chrámu, tak i zde, na Staroměstském náměstí, máme chrám, kde jsme se, dříve i nyní, společně modlili. Zprvu to býval chrám římskokatolický, později husitský a dnes je v pravdě ekumenický, obecný, katolický. Ale tím pravým chrámem jsme my, jeho církev, která je povolána žít v lásce a být svědectvím vzkříšení, ve kterém jsou sice stále přítomny jizvy, ale které svou kvalitou života pohltilo to, co se jako život jevilo zatím jen v naději.

Tak ani my nemůžeme a ani nechceme přepisovat minulost, ale chceme na ni nahlížet v moci nového života, který překonává staré, byť i zde se jizev lze stále dotýkat. Tyto jizvy ovšem nejsou bolestné, ale jsou znamením pro ty, kdo se jich chtějí dotknout. Pro ty, jež se nezdráhají nahlédnout, že vše je nové a že současná realita jednoty božího lidu zacelila staré rány, které jsou právě proto mocnými svědky. Ano, jsme dnes společně putujícím božím lidem. Víme, kudy jsme šli. Byli jsme obmyti vodou křtu a putovali jsme až na sám konec světa. Nejprve z Jeruzaléma do Soluně, pak na Velkou Moravu, až na toto místo. Naše společná cesta vychází ze stejných kořenů. Zrodili jsme se jako tělo toho, jehož porodila žena a náš oblak svědků skví jména jako Václav, Vojtěch, Arnošt, Konrád, Milíč a další.

Z amerických luhů a hájů ...

Požádal jsem studenty, aby se zamysleli nad následujícím: Katolíci jsou nejstaršími vyznavači křesťanství, takže pokud protestanti vzešli z katolíků, proč stále existují katolíci? Někteří se zasmějí a přijde jim to jako dobré objasnění, jiné to urazí.

Dva dny po jedné takové přednášce ke mně přistoupil jistý student a oznámil mi, že o těch katolících jsem se mýlil. První křesťané prý byli baptisti, což jasně vysvětluje Bible. Říkala mu to jeho matka. Zeptal jsem se, kde přesně se to v Bibli uvádí. Zíral na mě, pak vyhrknul „Jan Křtitel, ne asi?!“ a odkráčel pryč (anglicky John the Baptist).

Z pohledu na současnou společnost, která opět vytváří příkopy a bariéry, reflektující partikulární zájmy, a která je akcelerována současným mezinárodním napětím, jsme se my, představitelé protestantských církví, sjednocených pod hlavičkou Ekumenické zrady církví, ve společném diskursu, vyúsťujícím v jednotné stanovisko, rozhodli učinit následující prohlášení:

Duchu svatý, prosím, zůstaň na stránkách Bible a nelekej nás svými projevy a dary.

Máme přece neomylně uzavřený Kánon, a to nám stačí.

Nepotřebujeme žádné zjevení, na vše nám stačí správná doktrína,

nepotřebujeme žádné uzdravení, potřebujeme se jen naučit snášet bolest,

nepotřebujeme žádné proroctví, máme přeci již plnost poznání,

Příznačné je, že mnohé vtipy nemusely být uměle vytvářeny, ale vyplynuly ze situací, jak šel život, jak byli aktivní aktéři komentovaných událostí. Vtipný situační humor tak napomohl ztlumit emoce a napětí a také ukázal, že i ve vypjatých chvílích lze mít moudrý nadhled.