Pastoral Brothers je youtuberské duo mladých farářů. Jejich hlavní činnost je (podle wiki) „tvorba vtipných videí“ s křesťanskou tématikou. To je jistě obtížná disciplína, má-li vtipnost napomáhat přijímání závažných obsahů a ne ho znemožňovat. Jak tedy PB vtipnosti dosahují? Prohlédl jsem si pozorněji 4 jejich videa z cyklu výkladů Apoštolského vyznání, ta, která se zabývají christologických odstavcem, I. Ježíš má dva táty; II. Cross Fit a Pilates; III. Ježíš v pekle; IV. Vzkříšení.

Především je zábavné jejich vystupování. Oceňuji. Mladistvé a dynamické, s živým tempem řeči a mnoha gesty. Dělají si ze sebe legraci, ironicky se povyšují („to bychom si mohli najít pořádnou práci“ IV 0:34). V řeči jsou expresivní („bude to o Ježíši a bude to drsný“ II 0:06; „jú“ II 0:12; „Fajn. Bůh nebe nikomu nenutí“ III 4:11). Užívají často mládežnický žargon (Marie v teenagerském věku I 1:01; „matroš“ ve významu halucinogenů IV 3:03; „haluška“ místo halucinace IV 3:08). Typické je pro ně také jakési znesvěcování náboženských témat (I: už název videa: Ježíš má 2 táty; Josef je paroháč, svatá rodina žije „na hromádce“ atd.)

Vysmívají se tradičním představám o církvi („Ježíš se nenarodil do tradiční křesťanské rodiny.“ I 0:12), taky tomu, jak je církev dnes spojována s některými okrajovými tématy (sexualita a gender III 0:37). Používají sarkasmus (II 1:04 „a aby toho nebylo málo, tak ho k tomu ještě zradil jeden z jeho učedníků“). Využijí slovní hříčky (Pilát – Pilates II 0:39). Nebojí se příležitostně použít ani vulgaritu („zakurvenost do sebe“ III 0:49). A pomohou si i paradoxem (II 1:55: „pokud vám to ještě nedošlo, na krku nosíme popravčí nástroj.“) Velmi typické (pro youtubery obecně) je, že každý pojem mohou odlehčit střihem videa či obrázku odjinud (kamenování I 1:45; peklo – mnohokrát v III.; kříž I 0:51, II 2:00; Syn Boží I 2:05; obětní beránek II 3:02 atd.)

Na Wikipedii jsem se dočetl, že rozbuška je prvotní stupeň iniciace trhavin. Tedy stačí ji „iniciovat“ a nastane výbuch. Je-li řízený, pak je vše v pořádku, je-li neřízený, je zle a následky bývají tragické.

Když nastala pandemie, pro společnost to bylo jako rozbuška, která nás ale sjednotila. Mnoho lidí šilo roušky, pomáhalo potřebným a mnozí se upínali k nalezení vakcíny. Jenže situace se dramaticky změnila a postupně máme co do činění se dvěma druhy virů. Jeden se jmenuje covid-19, druhý rozdělení. První likviduje životy, zdraví a ekonomiku, druhý pak vztahy a působí jako výše zmíněná rozbuška. Rozbuška, která může zapálit „cosi“, co přesně nedokážeme pojmenovat.

Jsme svědky toho, že jedni vidí v druhých sobecké a nezodpovědné jedince, kterým kladou za vinou přeplněné nemocnice. Druzí naopak vidí v první skupině zmanipulované a vystrašené ovce, které se nechaly obalamutit nadnárodními farmaceutickými koncerny. Smutné je, že diskuse mezi těmito dvěma skupinami v podstatě už neexistuje. Tzv. „diskuse“ v lepším případě končí tím, že jedni druhým kopírují nejrůznější statistiky, které podporují ten či onen názor. V horším případě diskuse skončí urážkami a nadávkami (to jste nakonec mohli vidět i pod mým blogem o očkování).

Zároveň obě strany nedokážou pochopit, že ti druzí jim nerozumí. Důvody onoho neporozumění jsou, žel, často přičítány morální pokleslosti té které strany. Jinými slovy neznalost není připisována nedostatku informací ale ignorantství nebo nižší morálce.

Prominentní americký křesťanský genetik, doktor Francis Collins přiznal, že je „trochu“ frustrovaný ostatními evangelikály, kteří váhají s očkováním proti Covidu-19.

„Je to zvláštní, protože evangelikálové obecně silně věří v tuto zásadu – projevit lásku k bližnímu. A my víme, že pokud chceme, aby tato strašná pandemie skončila, bude to vyžadovat, abychom se všichni zapojili do společné imunity, a nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je očkování,“ řekl doktor Collins, který je také evangelikálem, pro Religion News Service.

Ředitel Národního zdravotního ústavu také poznamenal, že se snaží „pozorně poslouchat protiargumenty, protože si nemyslí, že přednášet je nejlepší způsob, jak změnit názor lidí“.

Dokudrama Jako letní sníh mapuje životní příběh Jana Amose Komenského (David Švehlík/Alois Švehlík), který se stal kvůli svým přesvědčením a názorům patrně nejznámějším českým vyhnancem. Většinu života strávil mimo svou vlast, ale přesto svými jedinečnými myšlenkami, které zaznamenal v téměř 200 knihách a spisů, zásadně předběhl svoji dobu a ovlivnil celý svět...

Jan Amos Komenský patří mezi nejvýznamnější osobnosti české historie, který především ve velké míře ovlivnil klasický typ učení, založil modernější přístup v rámci pedagogiky a naprostým právem bývá nazýván jako „ Učitel národů“. Taková významná historická osoba by se poté měla dočkat též důstojného audiovizuálního zpracování, které nyní skutečně dorazilo. Ne ovšem zrovna v klasické podobě.

Jako letní sníh je dokudramatem, což v praxi znamená, že jsou skutečné události dramaticky sehrány pro účely audiovizuálního díla. Režie tohoto dokumadramatu se poté ujmul Lubomír Hlavsa, který má s podobným typem filmů již své zkušenosti. Již předtím točil Hlavsa natočil dokudrama Jan Hus - Cesta bez návratu nebo Poslední útěk Jeronýma Pražského. Hlavsa tak v zásadě vkročil do už osvědčených vod a tentokrát si vzal na paškál právě život učitele národů. A hned ze začátku roku vznikl dokument, který si určitě zaslouží svou pozornost. A to i především díky tomu jak vydatná podívaná to ve výsledku je.

Na Staroměstském náměstí na Starém městě Pražském buduje se připomínka starých časů – mariánský sloup. Není to však sloup smíření, nýbrž votivní dar Panně Marii z perspektivy rekatolizační moci, na jejíž stranu se v 17. století přiklonila historická „štěstěna“, jelikož Švédové české evangelíky nezachránili, nýbrž jen Prahu vyloupili. Stále znovu však obhajují sloup jeho zastánci jako „sloup smíření“, jako sloup něčeho, k čemu pořádně nedochází. Jinak by to slovo nebylo tak zaklínáno anebo by nebylo tak lhostejné. Ale tento zvláštní paradox by měl podle mého vést k zamyšlení.

Chodívala jsem přes Staromák několikrát týdně. Moje fakulta měla totiž kromě hlavní budovy na náměstí Jana Palacha ještě pobočku v Celetné ulici, takže Staroměstské náměstí bylo místem, kudy jsem často přecházela z přednášky na přednášku.

Měla jsem tu část Prahy ráda i proto, že jsme po přednáškách často zapadli do nějaké hospody. Cítili jsme se v těch ulicích doma. Tehdy v nich ještě bylo možné najít dost hospod i kaváren, kde to nebylo předražené.

Ta čtvrť se ale za pár let proměnila tak, že jsem do ní prostě přestala chodit. Staromák se stal místem, kam člověk nevyrazí, pokud nutně nemusí. Mentálně se mi ztratil, jako by snad byl v jiném městě, nebo dokonce v jiné zemi.

Anna Polcková je předsedající evangelická farářka v Bratislavě, Starém městě. V pořadu ombudsmanka vs. parlament Ondreje Prostredníka a Lucie Plavákové odpovídá na otázku, co vypovídá o stavu lidských práv skutečnost, že zpráva ombudsmanky nebyla slovenským parlamentem vzata na vědomí.

Reakce na článek v časopise Kostnické jiskry - Evangelický týdeník 11/2020 "Moje nevyřešené obavy z COVID-19 a nařízení vlády"

Autor jakoby si neuvědomoval, že církev je i v době odluky od státu zároveň součástí širší polis (lokální lidské pospolitosti), od které se nemůže odstřihnout. I kdyby byla tajnou organizací, na jejíž setkání nemá nikdo jiný přístup, tak pokud nežije trvale někde v izolaci, zůstává tak či onak ve fyzickém kontaktu s ostatními lidmi. A je to právě tento kontakt, který je v těch karanténních opatřeních na zřeteli.

...

Píše se konec roku 2019 a některé církve naprosto otevřeně postupují proti demokraticky zvolené vládě, pořádají miliony chvilek, volají po demisi premiéra a organizují zájezdy na protivládní demonstrace. Někteří církevní představitelé a aktivisté již delší dobu píší politické články proti premiérovi a prezidentovi. Na verše o poslušnosti vládní moci reagují podrážděně, že prý Boha je třeba poslouchat více než lidi.

Píše se březen roku 2020. V ČR se objevují tři nemocní na Covid 19 a později 93 nakažených. Vláda vyhlašuje stav nouze a WHO celosvětovou pandemii. Uzavírají se církve a ruší se bohoslužby. Ti samí představitelé církví prohlašují, že je třeba se podřizovat vládní moci, což znamená i nescházet se.

Čím větší omyl, tím hůře se berou na vědomí fakta, která z něj vyvádějí. Nejhorší je takový, který byl socializován jako součást, ba předpoklad občanské i mezilidské komunikace, jak známo z nedávné minulosti. Jistě, je pravda, že člověk může být na omylu a dokonce v něm i slušně a poctivě žít. Životu nebezpečné je však zatracovat, byť jen ve světském smyslu někoho jen proto, že vidí věci odlišně, ať už jde o cokoli, nevyjímaje politiku, ani náboženství.

Nikdy v dějinách politická autorita nemanifestovala tak intenzivní zájem o zdravotní stav občanů v globálním měřítku, a to navíc v souvislosti s jediným typem viru. Kolektivní zdravotnické ambice pěstoval ve svém táboře socialismus, a přestože po roce 1989 vyšlo najevo, že na Západě státní zdravotnictví nebylo nutně a vždy kvalitnější, neplyne odtud lidumilnost totalitarismu.

Vyhlášení pandemie jednou z agentur OSN státy k ničemu nezavazuje. Epidemie a tím spíše pandemie je spíše statistický než medicínský termín. Váhu mu dodaly pouze jednotlivé vlády autoritativně zavedenými restrikcemi, které zacházejí s občany trochu jako s nesvéprávnými osobami a vyvolávají dojem, že vypukla biologická válka neznámo proti komu.

Koronavirus je „Boží trest“ za to, že lidé „volili Trumpa“, že „Číňané jsou hříšníci“, nebo za homosexuály či emancipaci žen – tak si někteří věřící a duchovní tří monoteistických náboženství vysvětlují pandemii koronaviru. Řada z nich navíc napomáhá jejímu šíření.

Většina židů, muslimů a křesťanů bezpečnostní opatření svých vlád dodržuje, ale problém představují fundamentalisté a tmáři. Zákazy často porušují ultraortodoxní židé v Izraeli. Jejich náboženští vůdci odmítají zavřít modlitebny a školy s tvrzením, že „přerušení studia Tóry je nebezpečnější než koronavirus“. Studenti ješiv, náboženských škol, tvrdí, že „Tóra je ochrání“, a „dokud studují, jsou proti nákaze imunní“.

10. 3. 2020

Jako církev jsme součástí světa a vnímáme odpovědnost za svoje jednání, které má dopad na naše okolí. Uvědomujeme si, že vývoj případné epidemie se bude podstatným způsobem odvíjet od chování nás všech.

V souvislosti s epidemií koronaviru nás Pán Bůh skrze Písmo vybízí, abychom světskou vládu brali vážně (1Pt 2,13). Učí nás vnímat znamení posledního času (Mt 24,28–29), ale v žádném případě se nenechat svést a zmást (2Te 2,2). Vede nás k přiměřené křesťanské reakci, zvednout hlavy, nepropadat strachu ani zoufalství (Lk 21,28) a být světlem a solí světu (Mt 5,13–16).

První prosincový den 2019 převzala vládu nad Evropskou unií dvojice politiků, kteří hlasitě a sebevědomě naznačují, že se nám po jejich předchůdcích Junckerovi a Tuskovi bude snad i stýskat. Předsedkyní Evropské komise se stala Němka Ursula von der Leyenová a prezidentem EU bývalý belgický premiér Charles Michel.

Charles Michel je profesionálním politikem. Radním se Michel stal ve svých osmnácti letech, členem místní vlády když mu bylo dvacet čtyři, premiérem ve svých třiceti devíti letech. Jinou práci než politiku nikdy nedělal.

V polovině listopadu, ještě před tím, než se formálně ujal funkce, Michel vystoupil na půdě University v Amsterodamu (studoval tam totiž šest měsíců v rámci programu Erasmus a na tento pobyt je „pyšný“) s projevem, ve kterém zcela otevřeně vyjádřil priority svého prezidentování. Prohlásil, že „dnešní klimatická změna ohrožuje naši samotnou existenci“ a proto „musíme přeřadit na vyšší rychlost“, neboť „musíme vést a inspirovat ostatní k tomu, aby jednali“

Ve své „klimatické“ fanatičnosti si bude Michel velmi rozumět s novou předsedkyní Evropské komise von der Leyenovou. Ta si s sebou do Bruselu přináší náladu ze zcela poblázněného Německa: průmyslové země se zákazem jaderné energie, se zákazem dieselového motoru, v brzké době bez energie z fosilních paliv, ze země posedlé bojem s plasty a s představami, že „zelený byznys přinese trilionové zisky a statisíce nových pracovních příležitostí“. A také i von der Leyenová tvrdí, že „klimatická změna je existenciální téma“, že „v boji s klimatickou změnou nelze promarnit už ani chvilku“. Nová předsedkyně Evropské komise hodlá urychleně předložit jakýsi „Evropský zelený úděl“, o kterém tvrdí, že „jeho prosazení je povinností pro zdraví naší planety, našich lidí, naší ekonomiky“.

Reakce na komentáře pod článkem Ad komentáře ke článku Biblické křesťanství, teologie a baptisté

Ad Zahradkar:
Autorovi jde o rozdíl mezi „exegezí“ a „homiletikou“ při vytěžování historických pramenů. Zde mají jeho výhrady své místo. Pro duchovní formaci a strategii „navazování“ má ovšem ještě větší význam exegeze biblického svědectví, především toho, které se týká autentické komunity Božího lidu. To vede některé baptisty k tomu, že se hlásí k ekklesiologii Nachfolge Christi, jak se o ni pokoušela radikální reformace.

Nevím, z čeho „Zahradkar“ usoudil, že můj text byl „exkurzem do historie“ psaný „ve snaze o nezaujaté vysvětlení fakt“. Nehledě na to, že takovou ambici by dnes nikdo asi nemohl brát úplně vážně, připomínám, že jsem nijak zastíral, že ne všichni baptisté se k radikální reformaci a jejímu odkazu hlásí. Mezi českými i slovenskými baptisty zkoumajícími svou duchovní identitu však tento trend vždy převažoval, zčásti asi i pro hlubokou kulturně-historickou stopu, kterou na Moravě a na Slovensku zanechali habáni. Byl tu však i vliv mezinárodního baptistického semináře, na kterém mnozí čeští a slovenští kazatelé aspoň krátkodobě studovali, ať už v době, kdy sídlil ve švýcarském Rüschlikonu nebo později v Praze: Všichni jeho učitelé a v první řadě jeho historici na „křtěnectví“ navazovali. Z dostupných studií o baptistické identitě, vydaných Bratrskou jednotou baptistů, tento vliv či zájem dokumentují především sborník 100 let života víry z roku 1989 a kniha Příběh křtěnců od Williama R. Estepa z roku 1991. Za zmínku stojí i Pravda je nesmrtelná, sborník příspěvků k 490. výročí smrti Balthasara Hubmaiera z roku 2018. 

Z významných děl věnovaných baptistické identitě a zdůrazňujících její duchovní návaznost na radikální reformaci doporučuji především Baptist Roots: A Leader in the Theology of a Christian People (vyd. C. W. Freeman, J. Wm. McClendon, Jr. a C. R. Velloso da Silva, Judson Press, Valley Forge 1999) nebo Communities of Conviction: Baptist Beginnings in Europe (European Baptist Federation 2009) od Iana M. Randalla, posledního baptistického historika působícího v IBTS v Praze, kde lze nalézt hojné odkazy na prameny a další literaturu. I poslední ředitel pražské éry IBTS Keith G. Jones přispěl k tomuto tématu spiskem A Believing Church: Learning from some contemporary Anabaptist and Baptist Perspectives (Baptist U_nion of Great Britain, 1998).

R: Vzhledem k rozsáhlosti autorova příspěvku a některým jeho až krkolomně poskládaným argumentům reaguji stručně na oddělené a vybrané pasáže. Nejsem si docela jist, jestli formát písma dostatečně oddělí citáty od mých příspěvků.

První teologický problém “lidového fundamentalismu” spočívá ve zjednodušené představě o interpretaci textu Písma. Čtenář se v této představě v textu Písma přímo setkává s neomylným Božím slovem. Jde ve své podstatě o problém analogický naivnímu realismu, který předpokládá, že člověk skrze své smysly nazírá realitu. Slovo “naivní” není pejorativní. V původním významu jde o přirozené (nativus) vnímání stavu věcí, tedy o představu jakéhosi “selského rozumu”, která je udržitelná do té doby, než ji člověk začne hlouběji prozkoumávat.

Filosofie již po staletí registruje, že k vnímání nepatří jen čistý pozorující subjekt a pozorovaný objekt, ale také spletité předivo kognitivních a jazykových kompetencí, které vnímání strukturují. Stejně tak při čtení Písma, při jeho výkladu a aplikaci je nezbytně (a většinou nereflektovaně a implicitně) přítomné množství tradovaných předpokladů, postupů, lingvistických nástrojů, osobnostních dispozic, vlivu společenství víry, působení Ducha Svatého, který (jak věříme) se všemi těmito rovinami pracuje a mnoho dalšího.

Solidní teologie tyto nástroje vnímání a lingvistické a telogické předpoklady více či méně reflektuje, ale fundamentalismus v jeho laické formě jim buď nevěnuje pozornost, nebo je popírá. Pokud o nich někdy uvažuje, tak pouze v tom smyslu, že reflexe těchto postupů zavání přílišným intelektualismem, že je třeba se těchto zprostředkovatelských představ zbavit a přistupovat k textu přímo. Jenže bez našich kognitivních struktur lze rozumět textu stejně, jako lze bez bakterií ve střevech trávit potravu. Tedy vůbec.

Vybrané citáty z knihy Watchmana Nee možná osvětlí, proč je v určitých kruzích W. Nee tolik populární. Doplňuji, že ke konci svého života,  zřejmě ještě před svým uvězněním, považoval Nee toto své učení za extrémní a litoval, že ho šířil.

V sobotu 21.4. 2018 se konal významný Sjezd delegátů Bratrské jednoty baptistů (BJB), na kterém se rozhodovalo o budoucnosti BJB v podobě hlasování o jejím historickém sboru v Praze Na Topolce. Závažné slovo k tomuto dění zaznělo mezi jinými od Petra Mrázka, delegáta sboru BJB ve Vsetíně, které uvádíme níže.

SD BJB, Praha 21.4.2018

Vážení bratři a sestry,

Když se Ježíš kdysi zeptal učedníků: „O čem jste cestou uvažovali?“, nedostalo se mu odpovědi. „Mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo z nich je největší.“

Jeruzalém byl kdysi hlavním městem Izraele, který byl teokratickým kmenovým, později státním útvarem, ve kterém soudci, později proroci tlumočili králům i lidu Hospodinovu vůli. 

Nynější sekulární Izrael nemá s původním izraelským královstvím jakoukoli duchovní kontinuitu. Nynější Izrael je dílem lidským, viz např. tento článek: DVOJÍ ALIJA, DVOJÍ IZRAEL

Duchovní návaznost na původní izraelské království obnoví až při svém druhém příchodu náš Spasitel. Pak Židé uvidí Toho, kterého probodli a budou nad Ním naříkat jako nad smrtí jedináčka (Zach. 12:10). Je zajímavé, že Spasitele probodl římský voják (J. 19:34) - nicméně Písmo tento čin přičítá Židům (Zach. 12:10).

Protože tedy mezi původním izraelským královstvím a dnešním sekulárním Izraelem duchovní kontinuita neexistuje, neměl by být Jeruzalém hlavním městem Izraele. 

Za celý život jsem neslyšel o „křesťanských hodnotách“ tak často jako v poslední době. Tohle slovní spojení ale dnes často nezaznívá jako výzva k sebereflexi či napodobování Krista, ale spíše jako bojový pokřik náhle se objevivších „ochránců“ těchto hodnot proti nejrůznějším „nepřátelům“. Nepamatuji si ovšem, že by v těchto siláckých řečech byly někdy nějaké konkrétní křesťanské hodnoty zmíněny.

Nevím proč, ale vždycky si v takové chvíli vzpomenu na jedno málo frekventované biblické (vlastně hlavně kralické) slůvko: krotkost. Myslím, že je to jedna z nejspecifičtěji křesťanských hodnot vůbec – a jak to tak bývá, je zároveň asi jednou z nejzapomenutějších. Už sám zvuk toho slova nám jde jaksi proti srsti. Kdo je krotký, je přece ochočený, poslušný, neškodný, prostě ňouma. Spíše karikatura křesťana, než ideál hodný následování. Opravdu je to tak?“

V České republice není mnoho znovuzrozených křesťanů. Přesto procházejí stejnými zkouškami jako Boží lid kdekoliv jinde na světě. Uprostřed této hrstky občas vyvstane radikální skupina zejména mladých lidí, kteří jsou přesvědčeni, že objevili něco, co je nezbytné, aby převzala celá církev. Hledají proto různé způsoby, jak toto učení zprostředkovat ostatním. Pokud tito narazí na odpor, nezřídka to chápou jako odpor proti Duchu svatému nebo protivení se požadavkům Písma.

Nechci se zabývat, zda se přitom prosazuje zdravé učení nebo jen vlastní interpretace Písma. Mnohem více pozoruji způsoby, jak se dané věci prosazují. Za dobu, co jsem křesťanem, jsem si povšiml, že v pozadí podobných skupin stojí obvykle zahraniční misionář, který je zároveň dealerem/donátorem učení nějakého cizojazyčného učitele.

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů. 

Hodně často vznikají konflikty kvůli hudbě. Zkuste v některém sboru hrát tzv. chvály, a naopak v jiném sboru písně tradiční. Se zlou se potážete. Chvály jsou přece pouze „laciný pop“, tradičním písním zase „dnes už nikdo nerozumí“. Zkuste v některém typu sboru při chválách zvednout ruce. Možná to dokážete, ale jen pokud by to bylo součástí skládání bobříka odvahy. Zkuste v jiném typu sboru ruce nezvedat a jen tak klidně při písních sedět. Budete vypadat jako někdo, kdo je duchovně vychladlý a má nějakou krizi. 

Se zájmem sleduji vytrvalou, trpělivou a podle některých svědků i zákulisní snahu představitelů římskokatolické církve o obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Je přitom nasnadě, že si tito představitelé velmi dobře uvědomují, co tento symbol znamenal a pro mnohé stále znamená. Také sleduji stále zřetelněji, jak Ekumenická rada církví slouží, ať vědomě, pod tlakem či nevědomě, zájmům římskokatolické církve.

Ruku v ruce s tím pozoruji i plíživou, ale zdá se, že nezvratnou snahu vytvářet v protestantských církvích takovou eklesiologii, kde jednotlivé synody, rady nebo výbory budou moci jednat za celou denominaci. To může být důležité k tomu, aby římskokatolická církev mohla získávat stále větší vliv v těchto církvích tím, že získá jejich představitele, kteří rozhodnou za ostatní. Může to posloužit i budoucímu plnému sjednocení, kdy tento nový „prostřednický“ princip umožní promulgaci „eucharistie“, kterou vysluhuje ten, kdo stojí jako kněz mezi Bohem a lidmi. Přijetí eucharistie je totiž této jednoty podmínkou. Tento směr již některé církve nastoupily podpisem Ekumenické charty, kdy mají být výsledky ekumenického dialogu – tedy výroky omezené skupiny vedoucích – závazné pro dané církve. Plíživě a postupně tak ekumeničtí protestanté, ať už pod tlakem, nevědomě či zcela otevřeně, uskutečňují to, k čemu se předem zavázali jejich představitelé.

Dr. Laura Schlesingerová je rozhlasovou moderátorkou v USA a posluchačům, kteří ji zatelefonují do jejího pořadu, uděluje rady. Před nedávnem  prohlásila, že nemůže za žádných okolností tolerovat homosexualitu, neboť ta je podle Třetí knihy Mojžíšovy (Leviticus 18, 22) ohavností. 

Následující text je otevřený dopis jednoho občana Spojených států dr. Schlessingerové uveřejněný na internetu.

Drahá paní doktorko!
ze srdce Vám děkuji, že vynakládáte tolik obětavého úsilí, abyste lidem přiblížila Boží zákony. Lecčemus jsem se díky Vašemu vysílání naučil a o toto poznání se snažím podílet s co největším počtem lidí. Například, když se někdo pokouší obhajovat své homosexuální chování, připomenu mu prostě Třetí knihu Mojžíšovu (Leviticus 18,22), kde jasně stojí, že jde o ohavnost. Tím končí debata.

Jenže od Vás ještě potřebuji poradit ohledně několika speciálních zákonů a způsobů, jak je dodržovat.

Genetika a vlastně biologie obecně se nedávno otřásly v základech. Nositelem dědičné informace živých organismů není pouze DNA, jak se donedávna věřilo, ale do velké míry i RNA, která zatím ležela stranou zájmu jako nepotřebný balast v rámci genové struktury. Nastalého zmatku jistě využijí jak kreacionisté tak evolucionisté k dalším půtkám.

V minulém století řekl filosof Wittgenstein vtipnou zkratkou (volně cit.): "Věda dokáže zodpovědět všechny smysluplné otázky; žádná z těch smysluplných otázek však bohužel není příliš důležitá pro život člověka." Tato pronikavá věta bohužel zapadla a tak se i v našem století celkem odtažité otázky vědy stávají odrazovým můstkem sporů člověku nepoměrně bližších, zasahujících až jeho samotné nitro, jeho rovinu duchovní.

30. ledna 2015 byl na serveru Křesťandnes.cz zveřejněn článek Dan Drápal o Nadačním fondu Generace 21 a pomoci křesťanským rodinám ze Sýrie a Iráku, kde autor píše: "Ujišťujeme vás, že naše hospodaření bude naprosto transparentní. Budeme vydávat pravidelné finanční zprávy."

29. října 2015 uvedl ředitel fondu Jan Talafant: "Počítám, že během několika dnů bychom měli mít k dispozici tři až pět milionů korun." 

11. února 2016 uvedl Jan Talafant, že fond shání peníze od tuzemských i zahraničních charitativních organizací a a že v současnosti má na účtu několik milionů korun.

Na webu České televize je zveřejněn aktuální článek Další desítky křesťanských uprchlíků z Iráku míří na Moravu, kde se uvádí, že "projekt s rozpočtem kolem 15 milionů korun organizuje a financuje nadace Generace 21 s pomocí svých partnerů a podporovatelů z řad jednotlivců i církví." 

Současná Evropa má spoustu vážných problémů – čelí masové imigraci, rostoucí chudobě, šířící se byrokracii, kam se člověk podívá, a neschopnosti politických elit řešit skutečné problémy obyčejných lidí. Za největší problém ale považuji něco úplně jiného, totiž krizi identity.
Nevíme, co děláme, protože nevíme, kdo jsme.

Koncept sjednocené Evropy mi připadal smysluplný do chvíle, než se elity v Bruselu shodly na tom, že se nepřihlásí k židovským a křesťanským myšlenkovým zdrojům jako k základu evropské civilizace. Obávám se, že v té chvíli se něco významného odehrálo. Obávám se, že když se evropský dům oficiálně zbavil svých myšlenkových základů, otevřel stavidla a bude čelit velké vlně, která jej může nadobro odplavit.

Vlastně by na tom nebylo nic divného – každý přece chápe, že když se strom zbaví svých kořenů, je pouze otázkou času, kdy z mohutného a silného dubu zůstane jen hromada suchých větví.

Přichází neděle a někde možná už byla, kdy nám budou zdarma nabízeny novoroční veršíky. Papírky vyšší gramáže z jedné strany ozdobené vatovou fotkou klidné přírody a z druhé strany vyplněné nějakým „náhodným“ veršem z Bible, budou vyloženy jeden přes druhý na tácu. Každý si bude moci vzít jeden, ale někdo si vezme dva nebo tři, aby dal těm, co nebyli. Řada lidí bude povzbuzena. Jejich veršík promluví právě do jejich osobní situace. Bude to „ten“ veršík pro „tento“ nový rok. Ať už si vytáhnete Jeremiáše 29,11; Izaiáše 53,4 nebo Židům 3,13, veršík vám bude připadat zcela aktuální.

Pokud jste vy, kdo tuto vulgární křesťanskou tradici provozujete, dosud veršíky pro příští rok dosud nenatiskli, dovolte mi prosím doporučit vám také tuto vánoční sadu na odlévání olova. Náhodné tvary rychle zchlazeného kovu vám poskytnou více prostoru ke spekulacím o zvláštních významech, které zcela neodpovídají realitě. Výhodou je i to, že se členům vaší kongregace Bible nestane žánrově podobná Heslům Jednoty bratrské, nýbrž bude při této aktivitě zavřena a odložena stranou daleko od nebezpečí vytrhávání veršů z kontextu.