Notabene - Hydepark baptistů - Vychází ze Staré smlouvy smlouva Nová

Vždy jsem měl za to, že ze Staré smlouvy vychází smlouva Nová. Považoval jsem to za přirozené. Nikdy jsem nad tím neuvažoval. Bral jsem to jako axiom, že dvěma body prochází jediná přímka. Pak ale na sousední Granosalis zavítal ze synagogy jeden konvertita k judaismu a začal zde prosazovat tezi nadřazenosti judaismu nad křesťanstvím, které označoval jako bludné, a fanaticky napadat našeho Pána Ježíše Krista i víru v Něj.

Proto jsem byl nucen, v obraně své víry, se podívat na rabínský judaismus podrobněji, ačkoli mne do té chvíle vůbec nezajímal a neměl jsem s ním jakýkoli problém. Náhle jsem musel řešit problém: Co přirozeně navazuje na Starý Zákon: Nový Zákon - či rabínský judaismus?

Starozákonní bohoslužba je popsána mj. v 3. knize Mojžíšově. Chrámová bohoslužba je popsána v 3 knize Mojžíšově, 16. kapitole. A židovská bohoslužba je charakterizována třemi entitami: stánkem úmluvy, později chrámem, veleknězem a obětí.

A je to bohoslužba věčná, jak praví tento text:

3M. 16,34 "A bude vám to ustanovením věčným k očišťování synů izraelských, ode všech hříchů jejich, každého roku jednou. I učinil Mojžíš tak, jakž jemu byl přikázal Hospodin." (BK)

To je naprosto stěžejní text. Hospodin v 3M. resp. 3M, 16 ustanovil bohoslužbu, a dále zaručuje Izraeli, že tato bohoslužba potrvá potrvá na věky. (3M. 16,34).

Čas plynul, chrám Šalamounův byl zničen, poexilní proroci skončili Malachiášem, a v Izraeli už nebyl nikdo, kdo by národu zjevil Hospodinovu vůli.

A potom došlo ke golgotské události, která změnila svět.

J. 19,30 "A když okusil Ježíš octa, řekl: Dokonánoť jest. A nakloniv hlavy, ducha Otci poručil." (BK)

A v tento okamžik Spasitelovy smrti, skončila Stará smlouva a současně vznikla Nová smlouva, smlouva vyššího typu, smlouva univerzální, určená všem, v níž se Kristus stal NOVÝM veleknězem (Žd. 4;14,15), NOVÝM chrámem, ve kterém přebývá plnost božství (J. 2,19-21; Kol. 2,9) i NOVOU obětí (Žd. 7,27; Žd. 9,28; 1J. 2,2) - a to při dodržení ustanovení (3M. 16,34)!!!<

Kristus jednou provždy ukončil cyklus starozákonních obětí, když obětoval sebe sama:

Žd. 7,27 "Kterýž nepotřeboval na každý den, jako onino kněží, nejprv za vlastní hříchy oběti obětovati, potom za lid. Nebo učinil to jednou, samého sebe obětovav." (BK)

Žd. 9,28 "Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení." (BK)

Tento začátek nové éry byl doprovozen nadpřirozenými událostmi:

1) Tma od hodiny šesté do hodiny deváté (12-15 hod) (Mt. 27,45; Mk. 15,33; Lk. 23,44)

2) Roztržení chrámové opony (Mt. 27,51; Mk. 15,38; Lk. 23,45)

3) Zemětřesení v Jeruzalémě, při kterém se hroby otvíraly, mnozí zesnulí vstali a ukázali se mnohým (Mt. 27;51-53)

Tyto události nebyly Židy správně vyhodnoceny, zřejmě proto, že jejich myšlení bylo už zatíženo nenávistí k Pánu Ježíši Kristu, tedy vpravdě barabášovským myšlením, které vyústilo až ve vraždu Spasitele:

Ukřižuj! (Mt. 27; 22,23; Mk. 15; 13,14; J. 19,15)

Propusť nám Barabáše! (Mt. 27; 20,21,26; Lk. 23,18; J. 18,40)

Ale Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným

(Ž. 118,22; Mt. 21,42; Mk. 12,10; Lk. 20,17; 1Pt. 2,7)

Židé Pána Ježíše Krista zavrhli (Ž. 118,22; Mt. 21,41; Mk. 12,10; 1Pt. 2,7), následně si pak na soudu zvolili zločince Barabáše (J. 18,40), čímž přivolali za tento odporný zločin zlořečení na sebe i své děti (Mt. 27,25), a pak Spasitele zabili (Sk. 3,15; 5,30; 1Tes. 2,15).

V prvních dvou textech (Sk. 3,15 a Sk. 5,30) použili kraličtí význam "zamordovali", který je přesnější, protože Pán Ježíš byl odsouzen PROTI římskému právu, na nátlak Židů, a tedy byl ZAVRAŽDĚN, protože na Kristově kříži měl podle římského práva viset Barabáš!!!

A zlořečení Židů za Spasitelovu smrt "Krev jeho na nás . . ." (Mt. 27,25) se s Židy potáhne až do druhého příchodu Pána Ježíše v moci a síle na tuto zem, kdy Židy zachrání před úplným vyhlazením. Tehdy Židé uvidí, koho bodli (Zach. 12,10) a budou nad ním kvílit, jako nad prvorozeným. Což ovšem potvrzuje skutečnost, že se vina Židů, kterou na sebe přivolali (Mt. 27,25), přenáší z pokolení na pokolení. Je velice zvláštní, že Pána Ježíše bodl římský voják (J. 19,34), ale Písmo za tento čin přisuzuje Židům (Zach. 12,10).

Židé volali:

J. 19,15 "Oni pak zkřikli: Vezmi, vezmi, ukřižuj jej. Řekl jim Pilát: Krále vašeho ukřižuji? Odpověděli přední kněží: Nemámeť krále, než císaře." (BK)

Tím ovšem nad sebou, jako duchovní autoritu uznali římského císaře - a toho se až do druhého Spasitelova příchodu v moci a síle, nezbaví. To samozřejmě mělo neblahé následky. Odmítli Božího Syna a uznali nad sebou vládu císaře. A Hospodin jim vyhověl: Císař skutečně po 40 letech přišel!!!

Židé, svým barabášovským myšlením vůbec nepochopili, k čemu vůbec došlo. Po čase se situace uklidnila, takže nabyli dojmu, že se nic zvláštního nestalo. Židovská bohoslužba existovala formálně (tedy bez vlivu na spasení) až do zničení chrámu v r. 70. Aby Bůh Židy vyvedl z omylu, poslal římskou armádu, která dobytím Jeruzaléma a zničením Zerubábelova chrámu Židům DŮRAZNĚ připomněla, že jejich bohoslužba už definitivně skončila.

Žd. 9,28 "Tak i Kristus jednou jest obětován, k shlazení mnohých lidí hříchů; podruhé bez hříchu ukáže se těm, kteříž ho čekají k spasení." (BK)

Spasitel světa, Pán Ježíš Kristus, za svého pozemského působení byl chrámem i veleknězem:

Ježíš Kristus je chrámem (J. 2,19-21), ve kterém přebývá plnost božství (Kol. 2,9). Dále to, že Pán Ježíš Kristus je veleknězem (Žd. 4;14,15).

A obětí se stal v okamžiku své smrti na kříži.

Jan 19, 30 "Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu skonal." (BK)

A tímto okamžikem své smrti se Spasitel stal doposud chybějícím článkem bohoslužby: Totiž obětí.

A v témže okamžiku Stará smlouva kontinuálně přešla do smlouvy Nové, tedy vyšší, která je určena všem lidem.

Izajáš 53, 5 Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Proroctví o Beránkovi Božím:

Exodus 12, 46 Musí být sněden v témž domě. Z jeho masa nevyneseš nic z domu; žádnou jeho kost nezlámete.

Jan 19, 33 Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali,

Jan 19, 36 Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘

Podivuhodné vyplnění starozákonního proroctví!!!

Tedy od tohoto okamžiku, kdy bylo dokonáno,

je Ježíš Kristus NOVÝM chrámem (J. 2,19-21), ve kterém přebývá plnost božství (Kol. 2,9). Dále to, že Pán Ježíš Kristus je NOVÝM veleknězem (Žd. 4;14,15) i NOVOU obětí (Žd. 7,27; 1J. 2,2).

Což ovšem znamená, že NOVOU bohoslužbou je Kristus, který disponuje vším, čeho je k bohoslužbě zapotřebí. A tato nová bohoslužba se neomezuje jen na židovský národ, ale je určena celému světu. Proto se změnilo i starozákonní pojetí soboty:

Matouš 12, 7 Kdybyste věděli, co znamená ‚milosrdenství chci, a ne oběť‘, neodsuzovali byste nevinné.

Matouš 12, 8 Vždyť Syn člověka je pánem nad sobotou.“

Jan 5, 15 Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil.

Jan 5, 16 A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.

A k Jeruzalému Spasitel pravil:

Mt. 23; 37,38 "Jeruzaléme, Jeruzaléme, mordéři proroků, a který kamenuješ ty, kteříž byli k tobě posíláni, kolikrát jsem chtěl shromážditi dítky své, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste. (30) Aj, zanecháváť se dům váš pustý." (1Kr. 9,7) (BK)

Jenže v r. 70 byl jeruzalémský chrám zničen. Ale věčná bohoslužba nemohla zaniknout s chrámem, který byl jen dočasný!!! To znamená, že navzdory zničenému chrámu, s kterým zanikli saduceové i obětní systém, musel velekněz, chrám i oběť nadále existovat!!!

Kdyby Židé měli ducha Božího, pak by se Boha ptali, kde je nyní chrám, velekněz i oběť, když to všechno nevidíme, ale z Písma víme, že to všechno musí nutně existovat???

Kontinuita služby Bohu a odpouštění hříchů přece musela být zachována!

Anebo jinak: V co NOVÉHO, se velekněz, chrám i oběť modifikovali a kde to lze nalézt???

A dostali by od Boha asi tuto odpověď:

Ježíš Kristus je NOVÝM chrámem (J. 2,19-21), ve kterém přebývá plnost božství (Kol. 2,9). Dále to, že Pán Ježíš Kristus je NOVÝM veleknězem (Žd. 4;14,15) i NOVOU obětí (Žd. 7,27; 1J. 2,2).

A tato NOVÁ bohoslužba tedy NOVÁ SMLOUVA, se neomezuje jen na židovský národ, ale je určena celému světu.

Prostě Židé, včetně jejich učenců, jejichž duchovní myšlení již bylo deformováno volbou Barabáše, nepochopili význam KARDINÁLNÍ OKAMŽIKU, TEDY OKAMŽIKU SPASITELOVY SMRTI ve kterém přešla Stará smlouva v smlouvu Novou.

A dále, Kristus zbořil hradbu mezi Židy a pohany a tak nastolil pokoj:

Ef. 2,14 15 "Nebo onť jest pokoj náš, kterýž učinil oboje jedno, zbořiv hradbu vedoucí na různo, (15) A nepřátelství, totiž zákon přikázání v ustanoveních, vyprázdniv skrze tělo své, aby ty oboje vzdělal v samém sobě v jednoho nového člověka, tak čině pokoj. (BK)

V jednoho NOVÉHO člověka - jde tedy o náboženství nového, vyššího typu.

Gal. 3,28 " Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Nebo všickni vy jedno jste v Pánu Ježíši." (BK)

Tedy Kristus zbořil hradbu mezi Židy a pohany.

Haleluja!!!

Ale nenávist, mezi Židy a pohany, resp. křesťany z pohanů stále trvá!!!

Není to snad tím, že Kristova oběť na Kříži byla nedostatečná???

ROZHODNĚ NE!!!

Židé, nerespektujíce bohoslužebná ustanovení v 3M. 16, resp. v 3M. 16,34, si vytvořili náboženství PARALELNÍ, náboženství vlastní, dle svých představ, ve kterém hradbu, kterou Kristus zbořil, zase obnovili, což znamená, že se znovu uzavřeli do ghetta a obnovili nepřátelství, které Kristus na kříži zrušil (Ef. 2; 14,15).

Toto náboženství má velikou slabinu nejen v tom, že jde o směs Božích a lidských ustanovení, na jejichž základě je nemožné dosáhnout odpuštění hříchů - což je zásadní věc. Kontinuita služby Bohu a odpouštění hříchů je možná pouze v náboženství ustanoveném Bohem, a to bez jakýchkoli lidských úprav, či "vylepšení".

Bohoslužba starozákonní, je kompletně popsána v SZ; bohoslužba novozákonní, zas kompletně v NZ.

Bohoslužba rabínského judaismu není popsána ani v jedné ze dvou svatých knih: Tedy ani v SZ a ani v NZ - a ani tam popsána být nemůže, protože je směsí Božího a lidského. Tato bohoslužba sice přejala některé bohoslužebné prvky ze SZ, což ovšem znamená, že tato bohoslužba se SZ souvisí jen formálně.

Proto nemůže být bohoslužba rabínského judaismu jakkoli nadřazena, či nadřazována bohoslužbě novozákonní.

HOSPODIN TUTO NOVOU ŽIDOVSKOU BOHOSLUŽBU NEVYTVOŘIL ANI NEPOŽEHNAL!!!

NENÁVIST JUDAISTŮ KE KRISTU pak nalezla svůj výraz v Talmudu jeruzalémském, později babylónském.

Paul Johnson, autor knihy "Dějiny židovského národa" (Rozmluvy Řevnice, ISBN 80-85336-31-6) na str. 212 praví, cituji:

"Donin znal Talmud dobře, dokázal se rabína ptát na všechny ty pasáže z Talmudu, k nimž měli nebo mohli mít křesťané námitky (představovaly jen mizivou část celku): šlo v nich o urážku Krista (Ježíš se topil v Pekle ve vroucích výkalech), či o rouhání se Bohu Otci (plakal nebo byl poražen v debatě), popřípadě se v nich zakazovalo Židům stýkat s křesťany."

Moje pozn. K tématu: Gittin, 57a

http://www.come-and-hear.com/gittin/gittin_57.html

* * *

André Lemaire, "Dějiny hebrejského národa" (vydavatelství ERM Podlipného 17 Praha 8, ISBN 80-901477-6-3), na str. 108 praví:

"V Palestině i v diaspoře (obzvlášť v Babylonii) se judaismus po r. 70 stal v zásadě judaismem farizejské strany."

Farizeové v Písmech nové smlouvy jsou charakterizováni takto:

Matouš 12, 24 Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“

Matouš 23, 2„ Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové.

Matouš 12, 14 Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí.

Tak to je jen pár reprezentativních výroků, týkajících se farizeů. Je zřejmé, že nenávist farizeů, potažmo rabínských judaistů ke Spasiteli trvá dodnes, čehož neklamným důkazem je i působení onoho konvertity k judaismu na Granosalis.

Závěrem,

ustanovení věčné je Bohem garantováno. Člověk je nevěrný, ale Bůh zůstává věrný (2Tm. 2,13). Princip věčné bohoslužby, tedy chrám - velekněz - oběť musí být za všech okolností zachován.

Židé po r. 70 však tento princip porušili, vytvořili si své vlastní PARALELNÍ náboženství, nerespektujíce věčné ustanovení zakotvené v (3M. 16,34), tedy náboženství, které je směsí Božích i lidských ustanovení. Tuto bohoslužbu tedy Bůh nevytvořil, ani nepožehnal, a to proto, že obsahuje lidské prvky, které jsou jako dílo lidské nutně zatíženo chybami. Taková bohoslužba tedy nemůže být Bohu milá, protože je fakticky založena na vzpouře proti Bohu. A z těchto důvodů nemůže být rabínský judaismus v žádném případě křesťanství nadřazen.

redifon