Tento článek bych nenapsal, kdybych k tomu nebyl vyzván přímo lidmi z Českobratrské církve evangelické. Hned po pádu komunistické vlády jsem totiž s drtivou většinou tehdejšího holešovického sboru tuto denominaci opustil. Domnívám se ale, že netrpím syndromem nevyrovnání se s původní denominací. (Tento syndrom je poměrně častý. Pokud někdo opustí třeba katolickou církev, bývá z něj někdy zarytý antikatolík. Pokud někdo opustí charismatický sbor, může se z něj stát zarytý anticharismatik.)
Pochopitelně nemohu psát mnoho o atmosféře v ČCE před druhou světovou válkou. Něco jsem sice věděl od vyprávění pamětníků, ale mé dojmy jsou velmi kusé. Jsem ročník 1949, a tak jsem mohl ČCE zakoušet a pozorovat jen po druhou polovinu minulého století.
Mohu zmínit několik věcí, kterých jsem si na ČCE vážil a kterých si s odstupem času vážím ještě více. Je to zejména důraz na studium Písma v původních jazycích. Zvlášť jsem to ocenil během delšího pobytu v USA v roce 1992. Pobývali jsme ve více pastorských rodinách. Všude měli Bibli v mnoha anglických překladech. V evangelikálních a charismatických kruzích jsem ale vlastně nenarazil na jediného pastora, který by dokázal číst Bibli hebrejsky a řecky. Překlady byly různé úrovně, od velmi dobrých po mizerné.
Američtí křesťané mají rovněž k dispozici celou řadu skvělých (i méně skvělých) pomůcek. My jsme si museli v dobách komunismu vystačit s Biblickým slovníkem Adolfa Novotného (mimochodem – jde o vynikající dílo) a úžasnou konkordancí, jež vycházela sešitově a která geniálním způsobem pomáhala dekódovat hebrejský a řecký text. Neexistence oněch zmiňovaných pomůcek nutila biblisty jít do původních jazyků a do textu samotného, čímž se vyhnuli často nesmyslným tvrzením a různým etymologizacím, jichž se někdy američtí kazatelé dopouštějí.
Dále zmíním něco, co s křesťanstvím bytostně nesouvisí, nicméně co považuji za velmi cenné přinejmenším z hlediska občanského, ne-li náboženského.
Evangelická církev – přes silný tlak komunistického režimu – zachovala na svých konventech a synodech podstatné rysy anglosaského parlamentarismu. Z hlediska křesťanského nemuselo jít vždy o výhru, nicméně být na synodu bylo něco jako zjevení. V státních „volbách“ bylo vše jasné předem a vítěz bral 99 procent. Na evangelických synodech ani náhodou. Synodní senior nebonapříklad seniorátní kurátor mohli být zvoleni třeba většinou dvou nebo tří hlasů. Demokracie je z devadesáti procent procedura, a tato procedura byla zachovávána – byť státní správa někdy nedovolila kandidovat těm nejzajímavějším. Jsem za tuto zkušenost vděčný.
Přestože i v ČCE byla spousta agentů StB, vedení sice často podléhalo tlaku, nicméně nikdy nebylo tak trapně kolaborantské, jak tomu bylo v některých evangelikálních církvích.
Nyní pár slov k našemu odchodu z ČCE. Nebudu zde popisovat či obhajovat důvody. V průběhu let jsem ale dospěl k závěru, že to byl nejinteligentnější rozchod, k jakému na české protestantské scéně za mého života došlo. A vlastně i za to jsem evangelické církvi vděčný. Nechtěli jsme odejít s prásknutím dveřmi, a proto jsme požádali o požehnání na naši další cestu. To nám bylo nejprve ústně odepřeno, ale pak písemně doručeno – k našemu překvapení a k naší radosti. Vždyť ještě o pár let později docházelo při některých rozchodech na pěstní souboje, o vzájemném proklínání ani nemluvě.
Nechci vše přehnaně idealizovat. Domnívám se, že k inteligentnímu a smysluplnému dialogu mezi ČCE a evangelikalismem dosud nedošlo, a nemyslím si, že by to byla vina evangelikálů. Mám ovšem radost z toho, že jsou místa, kde je spolupráce mezi ČCE a Křesťanskými společenstvími možná a plodná a kde se občas konají i společné bohoslužby.
Modlím se pravidelně za některé jednotlivce v ČCE i za tuto denominaci jako celek. Jsem vděčný za to pozitivní, co během svých sto let existence přinesla.
16. srpna 2018
Dan Drápal
Zdroj: Evangelický týdeník - Kostnické jiskry 25/2018