Notabene - Hydepark baptistů - Naše otázky, naše odpovědi a Ježíš Kristus

Reaguji těmito řádky na výzvu „Pojďme k podstatě problémů“, která se objevila v nedávné korespondenci sboru na Topolce. K jejich názvu mě trochu inspiroval i biblický text (Mt 21, 23-27), který byl nedávno tématem kázání v tomto sboru v rámci kontinuálního výkladu Matoušova evangelia. K Ježíši, který učí v chrámu, přistupují v jednu chvíli „velekněží a starší lidu“ a táží se jej, z jakého pověření koná to, co koná. Ježíšovi to zřejmě nepřipadlo, jako vhodná otázka (nemluví snad jeho dílo samo za sebe?), a tak ani neodpovídá tak,jako odpovídá učedníkům Jana Křtitele (Mt 11,2-6), ale zaskočí tazatele protiotázkou, týkající se právě pravomoci proroka od Jordánu. Když se zdráhají Ježíši odpovědět, aby si tak či onak nezadali, nedočkají se odpovědi ani od něho.

Já jsem si při tom vzpomněl na událost, která se stala podnětem přetrvávajícího konfliktu mezi sborem na Topolce a vedením BJB. Jan Koukal, kazatel tohoto sboru, byl na sejití zástupců sborů vyzván, aby odpověděl na otázku, zda praktikovaná homosexualita je hřích. Bratr Koukal odpověděl, že si to „nemyslí“ – a byl oheň na střeše. Možná, že by bývalo stačilo, kdyby po příkladu Ježíše, konfrontovaného v oné perikopě židovskými autoritami, kontroval protiotázkou: „Lze z Ježíšova jednání a jeho slov s určitostí vyvodit, že praktikovaná homosexualita je hřích?“ Možná, že by tím tazatele uvedl do rozpaků a celá věc by nedospěla tam, kam dospěla.

Co je tedy „podstatou problémů“, které jsou za tím vším? Pro někoho je to nedodržování řádů BJB, jmenovitě kongregačního principu, který proklamuje samostatnost každého sboru v rozpoznávání Kristovy mysli ve věcech jeho církve (Fp 2,5). Pro jiného je podstatou problémů nerespektovaní biblických napomenutí, konkrétně napomenutí, které se týkají sexuality. Kongregacionalismus je podle něho jen pseudoproblém a ohánění se baptistickými řády pokládá za vyhýbání se tomu, o co ve skutečnosti jde. Ten rozdíl je však nakonec jen minimální, když si uvědomíme, že důraz na řád a na principy má v tomto případě na zřeteli právě legitimní baptistický přístup k biblickému svědectví a jeho výkladu na pozadí našich otázek a problémů.

Pro většinu věřících je zcela nepředstavitelné, že by mezi tím, co „učí Bible“, a tím, co přináší Ježíš Kristus, mohl být nějaký rozdíl. Což neříká Ježíš v kázání na hoře jasně: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky“ (Mt 5, 17)? Jenže vzápětí se několikrát ozve: „Já však vám pravím, že ...“ Takže něco nového se tu přece jenom hlásí ke slovu. To nové je charakterizováno jako „vyšší spravedlnost“, jež se liší od toho, jak Božím zájmům rozumí jejich tradiční a rádoby pravověrní obránci (Mt 5,20).

Nejde tu ani tak o nové pregnantní formulace jako spíš o určitý zřetel, jež znamená i výhled: vnímání všeho při nás, v nás i kolem nás ve světle toho, co nastává, co přichází, aby osvobodilo a obnovilo. Je to přítomno v celém Ježíšově příběhu, ve všem, co Ježíš koná a říká, ale i v tom, co se s ním na základě toho děje. Důraz na „Kristovu mysl“ nebo „Kristova ducha“ je pokusem tento v Kristu otvíraný Boží zřetel-výhled postihnout a učinit jej výkladovým klíčem biblického poselství jako takového.

Tady nám může pomoci příklad ze stále ještě poměrně nedávné historie. V roce 1933 se v Německu, morálně i hospodářsky zdevastovaném důsledky versailleské smlouvy a jejích sankcí, dostal k moci Adolf Hitler. Ke své funkci říšského kancléře přišel legálně, záhy se mu však podařilo z vlády odstavit všechny nečleny nacistické strany. Vítěz se rozhodl, že „všechno bere“. Opozice byla tvrdě potlačována tajnou státní policií a nacistická strana postupně zcela ovládla soudy, lokální administrativu i všechny občanské organizace.

Velká část německých křesťanů (baptisty nevyjímaje) vítala nástup politického totalitarismu jako příležitost k celkovému občanskému i duchovnímu obrození německého národa, jiní to však vnímali jako akutní ohrožení křesťanského duchovního odkazu. Ti se proto distancovali od záměrů vybudovat jednotnou německou církev jako oporu mocenské a kulturní emancipace německého „lidu“ a založili tzv. „Vyznávající církev“. Jejím programem se staly „Barmenské teze“ (podle názvu části města Wuppertal, kde k jejímu ustavení roku 1934 došlo), znamenající christologické vymezení se vůči snaze charakterizovat Boží vůli údajnými „stvořitelskými řády“, jako jsou národ, rasa atd.

Důležitá byla především první teze, která na základě Ježíšových výroků „já jsem“ z Janova evangelia (J 14,6 a J 10,1 a 9) vyhlašovala: „Ježíš Kristus, jak je dosvědčeno v Písmu, je Božím slovem, kterému máme naslouchat a jemuž máme v životě i v umírání být poslušní. Odmítáme falešné učení, dle kterého by církev měla za zdroj svého zvěstování uznat krom tohoto jednoho Slova Božího i jiné události a mocnosti, postavy a pravdy, než je Boží zjevení.“

Někteří významní protestantští teologové hlásících se k oné jednotné církvi „německých křesťanů“ a její podpoře Hitlerových ambicí tuto tezi odmítali jako přílišné zúžení pojmu biblického zjevení a prohlašovali, že Bůh svou vůli projevuje v určitých dějinných situacích i jiným způsobem a jinými úkazy než je Kristův zjev a Kristovo dílo. Někteří se dokonce pokoušeli za podpory státní moci vliv teologů z Vyznávající církve zastavit nebo omezit. Hrůzy nacismu posléze některé z nich přiměly k tomu, aby svůj postoj revidovali, ale jiní ze svých názorů neslevili ani po válce. Pro velkou část křesťanů se však právě tyto zkušenosti staly potvrzením, že Boží zjevení v Ježíši Kristu chrání před teologickým scestím při hledání Boží vůle v nejrůznějších lidských situacích a otázkách a že by se proto mělo stát i normou našeho chápání všeho biblického svědectví.

Ano, homosexualita a celá problematika LGBTQ je choulostivý problém, který už po desetiletí čeří vodu ve sborech asi všech církví a denominací. Nepřekvapuje, že je vnímána jako něco nepřirozeného, co odporuje přirozenému řádu věcí a nesouzní ani s biblickým učením o vztahu mezi lidmi různého pohlaví. Pokud si však nejsme jisti, že jde o projev svévole a samolibosti a v tomto smyslu i projev modlářství, neměli bychom se vůči tomuto jevu a názorům na něj vyjadřovat pomocí biblických citátů a příkladů. Ty jsou totiž jednak adresovány „nám“ a nemohou tudíž dobře sloužit k obviňování či „kaceřování“ druhých, navíc mají vesměs na zřeteli právě zvrácenost ve smyslu lidské samolibosti a bohorovnosti, jíž je sexualita jen vnějším projevem.

Kristova mysl, jak nám ji odkrývá stále živé biblické poselství, by nás tu měla vést k zdrženlivosti v soudu, a proto i k obezřetné,ale principiální vstřícnosti vůči tomu co je „jiné“. To jsou dvě strany jedné mince. Naopak, nabádání druhých (těch „jiných“) k celibátu je horlivost, která se nemá v Bibli čeho dovolat, ať už ji čteme podle jakéhokoliv klíče.

Petr Macek

Doc. Petr Macek (nar. 1944) je český teolog, učitel systematické teologie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Vystudoval Komenského evangelickou fakultu, postgraduálně studoval a působil ve Švýcarsku a USA. Účastní se života sboru BJB v Praze 4 Na Topolce, jehož byl v letech 1973–1990 kazatelem. V devadesátých letech působil v teologické komisi BJB a podílel se na vzniku několika baptistických dokumentů. Badatelsky se mimo jiné věnuje dílu Karla Bartha, teologickému odkazu „radikální reformace“, angloamerické teologické produkci, otázkám biblické a teologické hermeneutiky, problematice filosofické teologie a vztahu teologie k jiným akademickým disciplínám.

Zdroj: Zpravodaj baptistických sborů 2017/3