Svědomí proti násilí: Castelliův zápas s Kalvínem II.
Datum: Úterý, 21. březen 2017 @ 15:48:51 CET Téma: Principy
Ode dne, kdy je v Ženevě zavedena tak
univerzální kontrola, přestává pochopitelně existovat jakýkoli soukromý
život. Kalvín předstihl rázem katolickou inkvizici, která rozesílala své
špicly a zvědy jen na předchozí upozornění nebo udání. Ale podle
Kalvínova systému, založeného na přesvědčení, že každý člověk je
ustavičně odhodlán páchat zlo, je v Ženevě kdekdo předem považován za
podezřelého z hříchu, a proto musí být každý srozuměn s tím, že je nutno
ho hlídat.
Od Kalvínova návratu mají rázem všechny domy
otevřené dveře a všechny stěny jsou najednou ze skla. V kterémkoli
okamžiku, ve dne i v noci, může zabušit na vrata klepadlo a člen
duchovní policie může přijít „na vizitu“, aniž mu v tom někdo smí
zabránit. Nejbohatší stejně jako nejchudší, nejvýznamnější stejně jako
nejbezvýznamnější, každý občan se musí nejméně jednou za měsíc podrobně
zodpovídat těmto profesionálním mravnostním čmuchalům.
Bělovlasí, ctihodní a osvědčení mužové se
musí nechat zkoušet jako školáci, zda dovedou zpaměti všechny předepsané
modlitby, nebo také vysvětlovat, proč nepřišli na některé Kalvínovo
kázání; tyto výslechy trvají celé hodiny, neboť v „ordonancích“ se říká:
„Vyšetřování je nutno věnovat co nejvíc času a počínat si důkladně.“
Jenže taková „vizita“ se zdaleka neomezuje
jen na zkoušky ze znalostí katechismu a na zkoumání morálky. Tato
mravnostní policie se vměšuje do všeho. Přeměřuje ženám šaty, zda nejsou
příliš dlouhé nebo příliš krátké, zda nejsou příliš nabírané, nebo zda
nemají příliš velký výstřih, zkoumá vlasy, zda účes není příliš umně
nakadeřený, a počítá i prsteny na prstech a boty ve skříni.
Po kontrole odívání přijde na řadu kuchyně,
zda tam není schována nějaká polívčička nebo kousek masa v rozporu s
jedině povoleným jednotným pokrmem, zda někde není ukryt pamlsek nebo
marmeláda. A zbožný policista pokračuje ve své obchůzce po domě dál.
Sáhne do knihovny, není-li tam zastrčena nějaká knížka neopatřená
všemocným razítkem konzistoře, prohrabává se v zásuvkách, zda tam není
ukryt nějaký svatý obraz nebo růženec.
Služebnictvo musí vypovídat o svých pánech,
děti o rodičích. Takový policista současně natahuje uši směrem na ulici a
poslouchá, zda si tam někdo nezpívá nějakou světskou písničku nebo
neprovozuje hudbu, nebo zdali se dokonce neoddává ďábelské neřesti
nějaké zábavy. Neboť v Ženevě je napříště zábava v jakékoli formě,
jakákoli „paillardise“, prostopášnost, terčem ustavičného pronásledování
a běda občanovi, který by byl přistižen, že si po práci zajde do
taverny na hlt vína, nebo kdyby si dokonce troufal zahrát si v kostky
nebo v karty!
Den co den je podnikán tento hon na lidi, a
ani v neděli si mravnostní slídiči neodpočinou. Znovu procházejí všemi
ulicemi a klepají na každé dveře, aby zjistili, zda nějaký lenoch a
nedbalec nezůstal v posteli, místo aby si poslechl povznášející kázání
pana Kalvína. V kostele už mezitím zaujali svá místa jiní špehouni,
jejichž úkolem je udat každého, kdo by přišel do Božího domu pozdě nebo
odešel před koncem. Tito úřední strážci mravnosti jsou všudypřítomní a
pracují neúnavně; večer se plíží temnými podloubími na nábřeží Rhôny,
zdali se tu nějaká hříšná dvojice neoddává něžným důvěrnostem, v
hostincích prohrabávají cizincům postele a kufry.
Otvírají každý dopis, ať už je odesílán ze
Ženevy, nebo zasílán do Ženevy, a dokonale organizovaná bdělost
konzistoře sahá i daleko za městské zdi. Její placení špioni vysedávají v
dostavnících, v člunech, na lodích, na zahraničních tržištích i v
hostincích sousedních zemí; každé slovo, které utrousí nějaký
nespokojenec v Lyonu nebo v Paříži, je zaručeně hlášeno do Ženevy.
Ale toto už beztak nesnesitelné střežení
každého jednotlivce se stává ještě nesnesitelnější tím, že k oněm úředně
pověřeným a placeným hlídačům se přidruží záhy i nesčíslné množství
špehů z ochoty. Neboť všude, kde stát udržuje své občany v teroru, bují
odporné býlí dobrovolného udavačství. Kde je denunciantství v samé
zásadě nejen připuštěno, ale dokonce požadováno, stávají se ze strachu
denuncianty i lidé jinak poctiví: jen aby sám nebyl v podezření, že se
„prohřešil proti úctě k Bohu“, sleduje každý občan svého spoluobčana a
nahlíží do jeho soukromí.
Horlivost ze strachu, „zelo della paura“,
ještě všechny udavače nedočkavě předbíhá. A po několika letech by
vlastně mohla konzistoř svou hlídačskou organizaci klidně zrušit,
protože ze všech občanů se stali dobrovolní kontroloři. Ve dne v noci
naplňuje kalný proud denunciace náhon až po okraj a udržuje tak mlýnské
kolo duchovní inkvizice v nepřetržitém chodu.
Ale jak také mít v tomto neustálém mravním
teroru pocit jistoty, že se někdo nedopustil přestupku proti Božímu
přikázání, když Kalvín zapověděl vlastně všechno, co dává životu radost a
smysl? Jsou zakázána divadla, zábavy, lidové slavnosti, tanec i hra v
jakékoli podobě; dokonce i tak nevinný sport jako bruslení budí v
Kalvínovi záštiplnou zlobu.
Zakázáno je oblékat se jinak než do
nejstřízlivějšího a téměř mnišského oděvu, proto také mají krejčí
zakázáno zhotovovat bez souhlasu magistrátu nové střihy, dívkám do
patnácti let je zakázáno nosit hedvábné toalety, a po patnáctém roce
nesmějí zas ženy nosit šaty sametové, zakázány jsou oděvy se zlatým a
stříbrným vyšíváním, zlatými třásněmi, kno íky a přezkami, a vůbec
jakékoli používání zlata a šperků. Mužům je zakázáno nosit pěšinku,
ženám vyčesávat a kadeřit si vlasy, jsou zakázány krajky, rukavice,
nabírání a rozstřižené střevíce.
Je zakázáno používat nosítek i „voitures
roulantes“, povozů na kolech. Zakázány jsou domácí oslavy s větším
počtem než dvacet hostů, je zakázáno podávat při křtinách a zásnubách
víc než stanovený počet chodů, nebo dokonce sladkosti, jako například
zavařeniny. Je zakázáno pít jiné víno než místní červené, zakázány jsou
přípitky, zakázána je zvěřina, drůbež a paštiky. Je zakázáno manželům
dávat si navzájem při sňatku a šest měsíců po něm dárky.
Je zakázán samozřejmě jakýkoli mimomanželský
styk; ten se nepromíjí ani snoubencům. Místním občanům je zakázán vstup
do hostince, hostinským je zakázáno podat cizinci pokrm a pití dřív, než
se pomodlí, a kromě toho jsou majitelé hostinců přísně zavázáni
povinností špehovat hosty, „diligemment“, bedlivě sledovat, zda neříkají
nebo nedělají něco podezřelého.
Je zakázáno dát bez povolení vytisknout
knihu, je zakázáno psát do zahraničí, je zakázáno umění ve všech
formách, jsou zakázány obrazy a sochy svatých, je zakázána hudba.
Dokonce i při zpěvu nábožných žalmů ukládají nařízení „dbát pečlivě
toho“, aby pozornost nebyla připoutána k melodii, nýbrž jen k duchu a
smyslu slov, neboť „Bůh má být veleben jen živým slovem“. Napříště není
ani svobodným občanům dovoleno svobodně vybírat pro jejich děti křestní
jména. Jsou zakázána po staletí běžná jména Claude nebo Amadé, protože
se nevyskytují v Bibli, a místo nich jsou vnucována jména biblická jako
Izák nebo Adam.
Je zakázáno modlit se otčenáš latinsky, je
zakázáno slavit svátky velikonoční a vánoční, je zakázáno všechno, co by
mohlo svou slavnostností narušit šedivou střízlivost života, je
samozřejmě zakázán sebemenší stín nebo záblesk duchovní svobody ve slově
tištěném nebo mluveném. A jako nejhorší zločin ze všech zločinů je
zakázána jakákoli kritika Kalvínovy diktatury: výslovně je vybubnováno
varování, aby se nikdo neopovážil „mluvit o veřejných věcech jinak než v
přítomnosti rady“.
Zakázáno, zakázáno, zakázáno: je to úděsný
rytmus. Ohromeni si klademe otázku: co při všech těchto četných zákazech
ženevský občan vůbec ještě smí? Ne mnoho. Je dovoleno žít a zemřít,
pracovat, poslouchat a chodit do kostela. Nebo správněji, chodit do
kostela je nejen dovoleno, nýbrž nařízeno zákonem s pohrůžkou
nejpřísnějších trestů. Neboť běda občanovi, který by si ve svém obvodu
nepřišel poslechnout kázání, dvě v neděli a tři během týdne, a který by
neposílal své děti na hodiny pobožnosti! Ani v den Páně nepovolí jařmo
nátlaku, neúprosný je koloběh povinností, samých povinností a jen
povinností. Po tvrdé službě o denní skývu chleba služba Bohu, celý týden
práci, neděli církvi; tak a jen tak je možno umrtvit v člověku Ďábla,
zároveň s ním ovšem i všechnu svobodu a životní radost.
S údivem se ptáme sami sebe, jak mohlo
takovou savonarolskou diktaturu snášet republikánské město, které žilo
celá desetiletí v helvetské svobodě, jak lid, který se až dosud
vyznačoval jižním temperamentem, mohl připustit, aby mu byla takto
zardoušena všechna životní radost? Jak dokázal jediný intelektuální
asketa tak dokonale znásilnit existenci a štěstí tolika tisíců lidí?
Kalvínovo tajemství není nijak nové, je to
věčné tajemství všech diktatur: teror. Neoddávejme se klamu; násilí,
které se před ničím nezastaví a posmívá se každé humanitě jako slabosti,
to je obrovská síla. Systematicky promyšlený, despoticky prováděný
státní teror ochromuje vůli jednotlivce, oslabuje a podrývá každé
společenství. Zažírá se do duší jako vysilující choroba; tajemství jeho
úspěchu je v tom, že obecná zbabělost se záhy stává jeho pomocníkem a
přechovávačem, neboť protože se každý pokládá za podezřelého, podezírá i
toho druhého, a ustrašenci ze samého strachu rozkazy a zákazy svého
tyrana dokonce ještě sami uchvátaně předstihují.
Organizovaná hrůzovláda dokáže vždycky dělat
zázraky a Kalvín, kdykoli šlo o jeho autoritu, neváhal nikdy tento
zázrak uskutečňovat vždy znovu; snad žádný duchovní despota ho nepředčil
v neúprosnosti a jeho tvrdost neomlouvá ani to, že byla, jako všechny
Kalvínovy vlastnosti, jen produktem jeho ideologie. Tento člověk ducha a
nervů, tento intelektuál si ovšem nesmírně ošklivil krev, a protože mu
byla, jak sám doznává, nesnesitelná každá surovost, nikdy nebyl schopen
přihlížet ani jedinému mučení nebo upálení, k nimž v Ženevě docházelo.
Ale to je právě vždycky nejhorší vina
teoretiků, že ač sami nemají natolik silné nervy, aby mohli přihlížet
třeba jen jediné popravě, natož ji sami vykonat – připomeňme si zde
znovu Robespierra –, dají bez rozmýšlení rozkaz ke stovkám takových
rozsudků, jakmile jsou přesvědčeni, že se tak děje pro jejich „ideu“,
jejich teorii, jejich systém.
Být tvrdý a nelítostný ke každému
„hříšníkovi“, to považoval Kalvín za nejdůležitější zásadu svého systému
a zavést tento systém do všech důsledků, na to pohlížel ze stanoviska
svého světového názoru jako na službu uloženou mu Bohem; proto viděl jen
a jen povinnost v tom, aby sám sebe navzdory své povaze vychovával v
neúprosnosti a systematicky ji utvrzoval až do krutosti. „Cvičí se“
dokonce v bezohlednosti jako v nějakém vznešeném umění: „Cvičím se ve
své přísnosti, abych přemáhal všudypřítomnou neřest.“
Pravda, strašlivě dobře se tomuto muži
železné vůle podařilo podřídit sama sebe této kázni jednat nelítostně.
Otevřeně doznává, že by raději viděl potrestání nevinného, než aby
jediný viník unikl Božímu soudu; a když se pro katovu neobratnost jedna z
četných poprav protáhne a oběti musí podstoupit nezamýšlená muka, píše
Kalvín na omluvu Farelovi: „Dojista k tomu nedošlo bez obzvláštní vůle
Boží, že odsouzení museli zakoušet tak dlouhé útrapy.“ Lépe být příliš
tvrdý než příliš mírný, jde-li o „čest Boží“, argumentuje Kalvín. Jen
ustavičným trestáním může dospět lidstvo k mravnosti.
Není těžké si domyslet, jak strašlivé
důsledky musela mít v dosud středověkém světě tato teze o neúprosném
Kristovi, o Bohu, „jehož čest je nutno hájit“. Již v prvních pěti letech
Kalvínovy vlády bylo v poměrně malém městě třináct osob pověšeno, deset
sťato, pětatřicet upáleno a šestasedmdesát lidí bylo vyhnáno z domova a
zbaveno majetku, nečítajíc v to mnoho takových, kteří sami před terorem
včas uprchli.
Všechny žaláře v „novém Jeruzalémě“ jsou záhy
přeplněny, a tak je správce věznic nucen sdělit magistrátu, že už
nemůže žádné další trestance přijmout. Nejen odsouzení, ale i jen
podezřelí jsou podrobováni tak strašlivému mučení, že obvinění si raději
sami vezmou život, než by se nechali odvléci do mučírny; nakonec je
rada nucena vydat dokonce nařízení, že vězňové musí být ve dne v noci
opatřeni pouty, „aby se takovým případům zabránilo“.
Kalvín se však nikdy neozve ani jediným
slovem, aby těmto hrůzám učinil přítrž; naopak, na jeho výslovné
doporučení je při útrpném výslechu kromě palečnice a skřipce nově
zavedeno i „chauffement des pieds“, pálení chodidel. Úděsná je cena,
kterou město platí za „pořádek“ a „kázeň“, neboť Ženeva nikdy neprožila
tolik rozsudků smrti, trestů, mučení a vyobcování jako od okamžiku, co
se zde ve jménu Božím ujal vlády Kalvín.
Právem proto označuje Balzac Kalvínův
náboženský teror za ještě hrůznější než všechny krvavé orgie Francouzské
revoluce. „Kalvínova zběsilá náboženská intolerance byla morálně
jednolitější a nemilosrdnější než politická intolerance Robespierrova, a
kdyby Kalvín byl měl širší okruh působnosti než jen Ženevu, byl by
prolil ještě více krve než onen strašlivý apoštol politické rovnosti.“
Přesto však to nebyly ani tyto barbarské
rozsudky smrti, jimiž Kalvín zlomil v Ženevanech smysl pro svobodu;
ženevské občany především vyčerpalo ono soustavné znechucování a
každodenní zastrašování. Na první pohled to vypadá možná směšně, do
jakých malicherností zabíhá Kalvínova „discipline“. Nepodceňujme však
rafinovanost této metody!
Kalvín záměrně osnoval síť svých zákazů tak
hustým a neproniknutelným pletivem, aby znemožnil jakýkoli únik, aby mu
nic nemohlo proklouznout: tyto zákazy se záměrně týkaly samých
maličkostí a nicotností, aby se každý jednotlivec cítil ustavičně vinen a
aby vládl ustavičný strach z všemohoucí, vševědoucí autority. Neboť čím
více nástrah klademe člověku vpravo i vlevo po jeho každodenní cestě,
tím nesnadnější je pro něho kráčet nenuceně a zpříma; a zakrátko je
opravdu nemožné mít v Ženevě pocit jistoty, když vlastně stačí jen
bezstarostně si vydechnout, a už to konzistoř pokládá za hřích.
Stačí si prolistovat po řadě radní protokoly,
a hned pochopíme ra novanost této zastrašovací metody. Kterýsi občan se
při křtu usmál: tři dny vězení. Jiný znaven letním vedrem usnul při
kázání: vězení. Dělníci jedli k snídani paštiku: tři dny o vodě a
chlebu. Dva občané hráli kuželky: vězení. Dva jiní hráli v kostky o
čtvrtku vína: vězení.
Jeden muž se zdráhal dát pokřtít svého syna
jménem Abrahám: vězení. Slepý houslista hrál k tanci: vyobcován z města.
Kdosi pochválil Castelliův překlad Bible: vyobcován z města. Jedna
dívka byla přistižena při bruslení, jedna žena se vrhla na hrob svého
manžela, jeden občan nabídl při bohoslužbě sousedovi šňupec tabáku:
předvolání před konzistoř, důrazné napomenutí a pokuta. A tak dál a dál
donekonečna.
Veselá společnost si na Tři krále zapekla do
koláče fazoli: čtyřiadvacet hodin o chlebu a vodě. Kterýsi občan řekl
„pan“ Kalvín místo „mistr“ Kalvín, několik sedláků si podle starodávného
obyčeje krátilo cestu do kostela povídáním o svých obchodních
starostech: vězení, vězení, vězení!
Jeden muž hrál v karty: byl postaven na
pranýř s kartami kolem krku. Jiný si na ulici bujaře zazpíval: byl
odsouzen, aby „si zpíval venku“, to jest vyhnán z města. Dva lodníci se
poprali, aniž při tom někoho zabili: byli popraveni. Tři nezletilí
chlapci, kteří spolu prováděli nepřístojnosti, byli nejprve odsouzeni k
smrti upálením, ale pak jim byla dána milost s tím, že museli stát
veřejně před hořící hranicí.
Nejkrutěji bylo přirozeně trestáno každé
hnutí proti Kalvínově státní a duchovní neomylnosti. Jeden muž, který se
veřejně vyslovil proti Kalvínovu učení o predestinaci, byl na všech
městských křižovatkách do krve zbičován a pak vyobcován.
Knihtiskaři, který v opilosti nadával na
Kalvína, byl žhavým železem provrtán jazyk a on sám pak byl vyhnán z
města; Jacques Gruet byl mučen a popraven jen proto, že nazval Kalvína
pokrytcem. Kromě toho je každý přestupek, i ten nejnicotnější, pečlivě
zaznamenán v aktech konzistoře, takže soukromý život každého občana je
ustavičně veden v evidenci; Kalvín a jeho mravnostní policie neumějí
zapomínat nebo odpouštět.
Tento ustavičně číhající teror musel nakonec
nevyhnutelně zlomit jak v jednotlivcích, tak v celku všechnu vnitřní
důstojnost a sílu. Když v takovém státním zřízení musí být každý občan
kdykoli připraven na to, že ho budou vyslýchat, vyšetřovat a soudit,
když žije s vědomím, že neviditelné pohledy slídičů neustále sledují
každý jeho skutek a každé slovo, když se ve dne v noci mohou znenadání
kdykoli otevřít domovní vrata k náhlé „vizitě“, pak začnou poznenáhlu
povolovat nervy a vzniká všeobecný strach, tak nakažlivý, že mu záhy
podlehnou i ti nejstatečnější.
Jakákoli snaha zachovat si vlastní názor
musela v tak marném boji nakonec ochabnout, a tak díky Kalvínovu
donucovacímu systému, dík této „discipline“ je Ženeva zakrátko vskutku
taková, jakou si ji Kalvín přál mít: je to město bohabojné, vystrašené a
střízlivé a bez odporu ochotně poslouchající jedinou vůli: vůli
Kalvínovu.
Zdroj: http://art.ihned.cz
Svědomí proti násilí
Castelliův zápas s Kalvínem
Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické
studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před pohlcením
autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její protagonisté –
Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické osobnosti 16. století,
jedná se o vášnivou a povznášející obranu nejzákladnějších hodnot
evropské civilizace: svobody, tolerance, života a lidskosti proti
jakékoli znásilňující, totalitní ideologii.
Castelliův zápas s
Kalvínem, „boj komára se slonem“, ukazuje Zweig jako zápas neohroženého
svědomí a myšlení jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou.
Jejich střetnutí vrcholí poté, co z Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k
upálení humanistického učence Miguela Serveta. Proti této justiční
vraždě a na obranu dalších „kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a
riskuje při tom vlastní život. Jako první formuluje ve své době
převratnou teorii snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout
slovy, že upálení kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka
neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v zápase se
slonem na čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o několik
desetiletí později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají se pevnou
součástí evropského kulturního vědomí.Český překlad vyšel poprvé na
počátku normalizace v roce 1970; byla v tom nejspíš nepozornost nebo
přetíženost tehdejších cenzorů. Čtenářům totiž muselo být jasné, že
Zweigův esej je působivou obhajobou svobody proti každé totalitní
ideologii, a čerpali z něj naději podobně jako čtenáři v roce 1936.
Význam Svědomí proti násilí je však aktuální trvale. Připomíná nám, že
Západ nestojí na ekonomickém růstu, konzumu nebo vyprázdněných
byrokratických pravidlech, ale na těžce vybojovaných a prožitých
hodnotách.
Autor:
Stefan Zweig
Originální název:
Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin
Počet stran:
272
Rok vydání:
2017
Číslo vydání:
2., v Prostoru 1.
Překladatel:
Valter Feldstein
ISBN:
978-80-7260-334-3
Vazba:
brožovaná
Zdroj: http://www.eprostor.com
|
|