Svědomí proti násilí: Castelliův zápas s Kalvínem I.
Datum: Úterý, 21. březen 2017 @ 15:45:26 CET Téma: Principy
„Upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka!“
Po 45 letech u nás vychází působivá obhajoba práva na svobodu myšlení z pera Stefana Zweiga SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ – Castelliův zápas s Kalvínem
„Upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka,“
prohlásil v 16. století kazatel a teolog Sebastian Castellio na adresu
švýcarského reformátora Jana Kalvína, který měl zásadní podíl na
justiční vraždě humanistického učence Miguela Serveta. Idealista
Castellio, chudý jako kostelní myš, riskoval život, když obžaloval
mocného Kalvína a proklamoval právo na svobodu myšlení. Tento boj
„komára s velbloudem“ zevrubně a fascinujícím způsobem líčí Rakušan Stefan Zweig ve své knize SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ. Dílo u nás vychází po 45 letech v edici Pozdní sběr nakladatelství PROSTOR, aby nám připomnělo, že západní demokracie stojí na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.
Kalvín a jeho cesta k moci
„Lidstvo, které vždy znovu podléhá
sugestivním osobnostem, nepodřídilo se nikdy mužům trpělivým a
spravedlivým, nýbrž vždycky jen velkým monomanům, kteří měli dost
troufalosti vyhlásit svou pravdu za jedině možnou a svou vůli za jediný zákon,“ píše v knize Svědomí proti násilí
rakouský spisovatel Stefan Zweig, který s nástupem Hitlera k moci
emigroval ze své vlasti. Středověký křesťanský reformátor Jan Kalvín je
pro něho zástupcem oněch „monomanů“, kteří ve svém fanatismu používají
násilnou diktaturu.
V první části knihy nás Zweig seznamuje s Kalvínovým zásadním dílem Institutio Christianae religionis (Učení křesťanského náboženství, 1535), kanonickým dílem protestantismu, a s osobností vychrtlého askety: „Nikdy
neuzavře žádný kompromis, neboť mít pravdu a svou pravdu prosadit je
vlastnost do té míry v něm převládající, že vůbec není schopen pochopit
nebo představit si, že by někdo jiný mohl mít ze svého hlediska také
pravdu.“ Podle Zweiga Kalvín nezná střední cestu; zná jen jednu, tu
svou. Pro něho existuje buď všechno nebo nic, naprostá autorita nebo
naprostá kapitulace.
Zweig strhujícím způsobem popisuje
Kalvínovu cestu k moci, způsob jakým uskuteční své totalitní požadavky a
přemění demokratickou Ženevu v teokratickou diktaturu, kde je ohrožena
občanská existence každého, kdo se znelíbí duchovní vrchnosti.
Kalvínův katechismus se zde stává státním zákonem, Kalvínova tvrdá ruka
zasahuje do každodenního života a soukromí všech obyvatel: „Jsou
zakázána divadla, zábavy, lidové slavnosti, tanec i hra v jakékoli
podobě; dokonce i tak nevinný sport jako bruslení budí v Kalvínovi
záštiplnou zlobu…“ V Ženevě musí dokonce napříště zmlknout i
kostelní zvony, neb podle Kalvína opravdově věřícímu není nutno
připomínat jeho povinnost mrtvým kovem.
Zweig posléze analyzuje,
jak se jedinému intelektuálnímu asketovi podařilo tak dokonale
znásilnit existenci a štěstí tolika tisíců lidí: „Kalvínovo
tajemství není nijak nové, je to věčné tajemství všech diktatur: teror…
Ženeva nikdy neprožila tolik rozsudků smrti, trestů, mučení a
vyobcování jako od okamžiku, co se zde ve jménu Božím ujal vlády Kalvín.
Právem proto označuje Balzac Kalvínův náboženský teror za ještě
hrůznější než všechny krvavé orgie Francouzské revoluce.“
Servet
Španělský učenec Miguel Servet a Kalvín
byli vrstevníci a setkali se již v Paříži v době svých univerzitních
studií; ale jejich vzájemná korespondence se rozvinula až po létech, v
době, kdy se už Kalvín stal pánem Ženevy a Servet osobním lékařem
viennského arcibiskupa. Servet byl podle Zweiga stejně fanaticky
neústupný a sebevědomý jako Kalvín a chtěl dokázat vůdcům reformace, že
reformovali církev naprosto nedostatečně.
„A je to naneštěstí právě
Kalvín, k němuž tento zaslepenec pojme naprostou důvěru. Právě od
tohoto nejradikálnějšího a nejodvážnějšího oprávce evangelického učení
očekává Servet pochopení pro ještě přísnější a smělejší výklad Písma…“ píše Zweig. „S neodbytnou
naléhavostí mu píše jeden dopis za druhým. Nakonec pošle světově
proslulému autorovi jeden exemplář jeho vlastního základního díla Institutio Christianae religionis tak, že mu na okrajích jako učitel školákovi vyznačí jeho domnělé chyby…“
Místo aby se měl Servet před Kalvínem na
pozoru, pošle mu dokonce k přečtení dosud nevytištěné ukázky svého
připravovaného teologického díla, jehož obsah a zejména už titul musí
Kalvína nanejvýš podráždit: „Servet nazval toto své vyznání
´Christianismi restitutio´, aby před celým světem očividně zdůraznil, že
proti Kalvínově ´institutio´ (vybudování) je nutno postavit restitutio´
(přebudování).“
Servetův osud je tím zpečetěn, Kalvín
neprodleně zahájí potřebné kroky, aby jediným úderem zničil jak kacíře,
tak i jeho dílo. Kalvínova oběť končí nejohavnějším a nejhroznějším
způsobem smrti: u kůlu, pozvolným smažením na malém ohni.
„Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace,“ píše Zweig. „V
tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od
pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům
jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři… ale poprava Serveta je první ´náboženskou vraždou´
uvnitř reformace a prvním daleko viditelným popřením její základní
ideje. Již sám pojem ´kacíř´ je pro evangelické učení absurdní, neboť
právě ono přiznávalo každému právo na svobodný výklad… Kalvín upálením Serveta rázem roztrhal na kusy reformací vybojované právo na ´svobodu křesťanského člověka´,
jediným skokem dohnal katolickou církev, která, budiž jí to přičteno ke
cti, váhala přes tisíc let, než se odhodlala zaživa upálit člověka pro
svévolný výklad křesťanské věrouky.“
Castellio
Zavraždění Serveta zděsilo i rozhořčilo
svobodomyslné humanisty celé Evropy i část protestantského
duchovenstva, jenže většina z nich si tento názor nechává pro sebe. „Humánní povahy vždycky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru,“ komentuje to Zweig. Jedním
z mála statečných, kdo se rozhodli Kalvínův čin odsoudit veřejně, je
Sebastian Castellio, kazatel a teolog, působící v té době na univerzitě
v Basileji.
„Ihned si uvědomil, že toto je rozhodující
okamžik; zůstane-li tento tyranský skutek bez odpovědi, bude v Evropě
odzvoněno svobodě ducha a násilí se stane právem,“ píše Zweig. „Odhodlaně dá v sázku vlastní život, aby zachránil život nesčíslných jiných lidí.“
Castellio sepíše manifest snášenlivosti, výzvu k humanitě. Aby cenzura
dílo nezkonfiskovala, je tato výzva k záchraně nevinně pronásledovaných
maskována jako zbožný teoretický traktátek, přetřásající otázku, zda
kacíři mají být pronásledováni a jak by se s nimi mělo nakládat podle
názoru mnoha starých, jakož i nových autorů. Na titulní list je vysázen
vymyšlený vydavatel a stejně je fingováno i místo tisku (Magdeburk místo
Basileje). „Ale při pozornějším pohledu zjistíme, že jsou zde
vybrány jen takové názory, které rozsudek smrti nad kacíři prohlašují
jednomyslně za nepřípustný.
A je zde i jedna duchaplná lest v
této obsahově vážné knize – mezi těmito citovanými Kalvínovými odpůrci
se objevuje i jeden, jehož názor musí hnout Kalvínovi zvlášť žlučí: není
to nikdo jiný než sám Kalvín. Jeho vlastní dobrozdání, ovšem z doby,
kdy byl ještě sám jedním z pronásledovaných, je v příkrém rozporu s jeho
nynějším zaníceným voláním po ohni a meči. Kalvín, nelítostný vrah
Serveta, je zde samým Kalvínem usvědčen z nekřesťanského jednání, neboť
zde stojí černé na bílém, podepsáno jeho vlastním jménem: ´Je
nekřesťanské pronásledovat se zbraní vyvržené z církve a zbavovat je lidských práv….´“
„Castelliova slova byla
tenkrát napsána jen v zájmu kacířů, jsou však zároveň i osvobozující
výzvou pro všechny, kteří byli později pronásledováni jinými diktaturami
za svou politickou nebo světonázorovou nezávislost,“ píše Zweig. „Pro
všechny časy byl zde zahájen boj proti dědičnému nepříteli duchovní
spravedlnosti, proti úzkoprsému fanatismu, který chce potlačit každý
názor kromě názoru své strany, a staví proti němu vítězně onu ideu,
která jediná může usmířit všechnu nevraživost světa: ideu tolerance.“
Boj „komára s velbloudem“
Jakmile se Kalvín dozvěděl, že Castellio
a jeho přátelé v Basileji proti němu chystají spis, snažil se jeho
vytištění a posléze šíření zabránit, ale bylo příliš pozdě, traktát ho
předstihl, a když došel do Ženevy první exemplář, rozhořel se tam
skutečný požár zděšení. Castellio píše další polemický spis Contra libellum Calvini,
tentokrát již pod svým jménem, v němž z vraždy Serveta obžalovává
Kalvína jako duchovního původce procesu a ženevský magistrát jako
výkonnou úřední moc.
„Málokdy byl napsán proti duchovnímu despotovi ráznější polemický spis, a snad nikdy s tak vášnivou osvíceností…,“ píše Zweig. „Jenže
Castelliův oslňující polemický spis a jeho skvělá výzva k snášenlivosti
nemají ve skutečném světě naprosto žádný účinek, a to z nejprostšího a
nejkrutějšího důvodu: protože tato kniha není vůbec dána do tisku, je na
Kalvínův rozkaz již předem zardoušena cenzurou, dříve než by mohla
otřást svědomím Evropy. V posledním okamžiku – když už začínají mezi
nejdůvěrnějšími basilejskými přáteli kolovat její opisy a když už se
chystá její vytištění – vyčenichali ženevští mocipáni, dobře obsloužení
svými donašeči, jak životu nebezpečný útok proti jejich autoritě chystá
Castellio.“
Kalvínova zášť je vůči Castelliovi
vystupňována a jeho hlavním cílem se stane rozdrcení oponenta stejně
jako v Servetově případu…
Stejně jako Castelliova slova má
nadčasovou platnost také Zweigovo dílo, které zevrubně a fascinujícím
způsobem líčí, komentuje a analyzuje středověký zápas o svobodu a
toleranci. U nás vyšlo poprvé, záhadně opomenuto cenzory, na
počátku normalizace v roce 1970 a svým poselstvím uchvátilo čtenáře,
strádající v komunistické totalitě. Nyní vychází podruhé, aby nám
připomnělo, že západní demokracie stojí na těžce vybojovaných
a prožitých hodnotách.
Stefan Zweig: SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ. Castelliův zápas s Kalvínem (anotace)
Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje,
románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé
dva roky před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv
její protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické
osobnosti 16. století, jedná se o vášnivou a povznášející obranu
nejzákladnějších hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance, života
a lidskosti proti jakékoli znásilňující, totalitní ideologii.
Castelliův zápas s Kalvínem,
„boj komára se slonem“, ukazuje Zweig jako zápas neohroženého svědomí
a myšlení jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou. Jejich
střetnutí vrcholí poté, co z Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k upálení
humanistického učence Miguela Serveta. Proti této justiční vraždě a na
obranu dalších „kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a riskuje při tom
vlastní život. Jako první formuluje ve své době převratnou teorii
snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout slovy, že upálení
kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka neznamená
obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v zápase se slonem na
čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o několik desetiletí
později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají se pevnou součástí
evropského kulturního vědomí.
Český překlad vyšel poprvé na počátku
normalizace v roce 1970; byla v tom nejspíš nepozornost nebo přetíženost
tehdejších cenzorů. Čtenářům totiž muselo být jasné, že Zweigův esej je
působivou obhajobou svobody proti každé totalitní ideologii, a čerpali
z něj naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam Svědomí proti násilí
je však aktuální trvale. Připomíná nám, že Západ nestojí na ekonomickém
růstu, konzumu nebo vyprázdněných byrokratických pravidlech, ale na
těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.
Z německého originálu Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin, vydaného nakladatelstvím S. Fischer Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1954, přeložil Valter Feldstein
Odpovědný redaktor Radovan Beneš
Na frontispisu použita reprodukce rytiny Miguela Serveta od Christiana Fritzsche
Počet stran 272, MOC 297 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017
V českém jazyce vydání druhé, v nakladatelství PROSTOR první
Zdroj: http://www.ceskenovinky.eu
|
|