Proč být právě pravoslavným křesťanem?
Datum: Čtvrtek, 30. červen 2016 @ 09:35:12 CEST Téma: Ekumenismus
Protože pravoslavná církev uchovává původní křesťanskou víru, kterou
odevzdali svatí apoštolé. Je zde jedinečným způsobem přítomen Duch Svatý,
který koná svaté Tajiny (mysteria čili svátosti). Lidé zde získávají blahodať
(milost) Ducha Svatého, což je nutné ke spasení. Vane zde svěží duch prvokřesťanský.
Je zde pravá neklamná křesťanská duchovnost a mystika. Okoušíme zde nevýslovnou
útěchu Ducha Svatého. Stále se různými - přirozenými i nadpřirozenými -
způsoby potvrzuje, že pravoslavné učení je pravdivé a že pravoslavná duchovnost
je spásonosná. Historie bez pochybností dokládá, že pravoslavná církev
pochází od svatých apoštolů.
Pravoslavná církev je identická s Kristovou Církví apoštolskou a to
totožností učení, praxe a ducha; i církevně-právní návazností na prvokřesťanskou
Církev.
Ježíš Kristus vybudoval jednu jedinou Církev, nikoliv více církví ani
nějakou „neviditelnou církev“, jež by se měla jakoby skládat z mnoha církevních
společenství různících se vírou a protiřečících si praxí.
Věříme, že jen jediná z církví může být pravá, a jen o této jediné Církvi
není pochybností o tom, že se zde děje spasení hříšníků. Jsme pravoslavnými
křesťany, neboť věříme, že touto jedinou Církví Kristovou je církev pravoslavná,
kde se věrohodně koná Kristova spása.
V pravoslavné církvi vždy vítězil smysl pro neviditelný duchovní
život nad
praktickým duchem světa. Poslední slovo zde má vždy láska. Patrný je zde
rychlý
duchovní růst věřících a přijímání podivuhodných duchovních darů. Každé
století lidských dějin od Krista až po dnešek je ozdobeno životy mnoha
pravoslavných svatých - mučedníků, asketů, divotvorců, podivuhodně Bohem
obdarovaných nejvzácnějšími duchovními dary. V žádné době neměla
pravoslavná církev nouzi o zázraky, uzdravování a Boží znamení.
Zážitek reálné duchovní zkušenosti při setkání se s pravoslavnou církví, vnímání její jedinečné posvátné
duchovní atmosféry a dotek nepřerušené dávné křesťanské tradice či zkušenost obdarování a duchovní útěchy (jinde marně hledané)
- to bývají časté příčiny rozhodnutí stát se pravoslavným křesťanem.
Proč nejsme římskými katolíky?
Římsko-katolická církev svévolně opustila rodinu pravoslavných
církví,
když římský patriarchát přerušil v roce 1054 křesťanské společenství
s ostatními
čtyřmi patriarcháty a proklel je. Většina křesťanů (a ta byla na
Východě)
tenkrát zachovala Pravoslaví: tyto čtyři východní patriarcháty nadále
používají
původní název Církve Kristovy: "Pravoslavná katolická Církev".
Menší část křesťanů, která byla pod patriarchou římským, jím byla
odtržena
od původní Církve - odpadla tehdy spolu s ním od Pravoslaví i od pravé
katolicity; Řím tedy pojal úmysl založit svou katolicitu na sobě samém
(vyjádřil to i vznik nového názvu: římsko-katolická církev),
což je ovšem protimluv, neboť katolicita (obecnost, sborovost) nemůže
být
už z principiálních důvodů založena na nějakém místě či městě nebo se
zakládat
na nějaké osobě. Pravoslavní trvají na své katolicitě (v původním slova
smyslu) a odmítají přijmout deformované pojetí "katolicity římské".
S "velkým rozkolem" je neoddělitelně spojeno zavedení hereze
„filioque“ (tj. nepravdivého a neevangelijního tvrzení, že Duch Svatý vychází „i ze Syna“,
které bylo arogantním způsobem nedovoleně Římem vsunuto do Vyznaní víry
(Creda), čímž byla v římské církvi dogmaticky změněna víra v Boží Trojici. (Podrobnosti o hodnocení filioque jsou na stránce Pravoslavná theologie)
Pravoslavní taktéž odmítají nároky římského papeže na mocenský primát
nad celou Církví, jako věc v celém prvém tisíciletí v křesťanstvu
neznámou
(je proto bezpočet historických dokladů). Římský papež požíval v prvém
tisíciletí v Církvi „primát cti“ - vyjadřujeme to slovy: „první mezi
rovnými;“ tento primát římskému papeži - dokud byl v pravoslavné Církvi -
nebyl upírán.
Stejně tak odmítáme i daleko později zformovaný kult římského papežství
vyjádřený papežským dogmatem o „neomylnosti římského papeže“. (Nelze
přijmout
nemožné výklady tzv. „petrovských míst“ v Novém zákoně, jehož text
naopak obsahuje mnoho míst, které údajný Petrův mocenský primát nad
Církví zřetelně negují.)
Pravoslavní odmítají nová papežova dogmata vyhlášená v římské církvi
po odpadnutí
od pravoslavné církve (kromě již výše zmíněných, např. dogma o očistci,
o odpustcích a tzv. „nadbytečných zásluhách svatých“ a o neposkvrněném
početí Panny Marie ve sv. Anně a všechny ostatní novoty), neboť se
odchylují od původní křesťanské
víry a neodpovídají pravdě. Trváme na tom, že křesťanská víra musí být
naprosto pravdivá, jinak by neměla spasitelnou sílu. Pán Ježíš pravil o
spasení v Kristu: Já jsem cesta (tj. správná praxe), pravda (tj. pravá
víra) a život (pravdivé poznání Boha - věčný život) (Jan 14,6); jindy řekl: "Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí" (Jan 8,32);
čili jenom pravá víra v Boha, pravdivé církevní učení a pravdivá
křesťanská praxe mají spasitelnou moc. V římské církvi se však již
nesetkáváme
s pravou vírou svatých apoštolů ani se správným výkladem Písma ani se
zachováváním původní
křesťanské Tradice a praxe.
Z hlediska Pravoslaví není přijatelné latinské učení
o ospravedlnění, jiné je pojetí tzv. „dědičného hříchu“, nesprávné učení
o „stvořené a nestvořené milosti“; odlišnosti jsou v přístupu k
uctívání ikon (papežská církev dnes sice ikony formálně ctí, ale
theologicky vlastně stojí na půdě ikonoborců), podstatné rozdíly
jsou též v pojímání pramenů církevního učení - Písma a Tradice.
Pravoslavní se neztotožňují se specifickou spiritualitou, která
zavládla v římské církvi
po jejím oddělení od Kristovy církve pravoslavné. Byl to nejprve
racionalistický
duch scholastiky, a pak duchovnost mystiků renesance a baroka, jejíž
duch je zcela vzdálen
o původní křesťanské mystiky (představiteli této autentické křesťanské
duchovnosti
jsou např. pouštní /egyptští/ Otcové, s jejichž mystikou se v nezměněné
podobě
dodnes setkáváme všude tam, kde rozkvétá pravoslavná víra).
Nová duchovnost pěstovaná osobami, které jsou v římsko-katolické
církvi ctěny jako světci, budí u pravoslavných nedůvěru (zvláště ji
odmítají
pravoslavní svatí mystikové, kteří ji označují za pokaženou, klamnou
a někteří
dokonce hovoří o souvislosti projevů římsko-katolických svatých
s působením démonů nebo v tom vidí projev duchovního bloudění). Posun
v duchovnosti
římské církve považujeme za důsledek změny víry, neboť "spiritualita je
žitá dogmatika".
Pravoslavní nemohou přijmout církevní praxi, jež převládla v latinské
církvi. Praxe římské církve ve druhém tisíciletí neodpovídá obyčejům
prvokřesťanským,
ba přímo odporuje praxi křesťanů v prvém tisíciletí. Je to zejména
princip
církevní správy, instituce odpustků, odepření účasti na kalichu laikům
na dlouhá staletí,
odpírání přijímání pokřtěným nemluvňátkům, zavedení povinného celibátu
kněžstva,
změna kalendáře (bohužel částečně pronikla i do pravoslavné církve),
zavedení
hudby (varhany a dnes i jiné nástroje) do bohoslužby, uctívání soch
(bylo
zakázáno VII. všeobecným sněmem v r. 787), výzdoba chrámů
nevhodnými obrazy (bohužel proniklo někde částečně i do pravoslavné
církve),
liturgické změny (nevadí nám samotný západní ritus, nýbrž např. změna
resp. odstranění
epiklese /proměňování chleba a vína vzýváním Ducha Svatého; místo toho
se v latinské církvi rozšířila víra, že chléb a víno jsou proměňovány
při vyslovování ustanovujících vět poslední večeře Páně/ z bohoslužby,
používání
nekvašeného chleba ke konání eucharistie, služba čelem k lidu, křest
vykonávaný pouhým minimalizovaným pokropením místo ponoření) atd.
Pravoslavní nesouhlasí ani s římskokatolickým učením o svátostech,
jejich pojetí apoštolské posloupnosti a církevních sněmů, neboť se
držíme původního
učení o těchto důležitých součástní křesťanství; zcela pak zavrhujeme
dříve tolik rozšířenou praxi interdiktů, inkvizice, křížových válečných
výprav, krvavých misií a dal.)
Vidíme, že v průběhu druhého tisíciletí zavedla římská církev -- již oddělená od křesťanské
orthodoxie a od jednoty katolické Církve Kristovy -- dlouhou řadu nových dogmat, nauk, obyčejů a dalších změn či
novot. Pravoslavní s tímto „vývojem“ (či spíše odklonem, resp. úpadkem) nesouhlasí a nemohou se
s těmito novotami ztotožnit.
Pragmatický duch, jehož jsou plny dějiny římsko-katolické církve,
vyjádřený
jezuitským heslem: „Účel světí prostředky,“ ukazuje na zásadní odchýlení
se
od prvokřesťanského ducha. Papež se stal na dlouhá staletí světským
panovníkem, dokonce postaveným nad světské krále s císaře; stále
rostoucí politická moc spěla k reálné světovládě (podílet se na světské
vládě a správě je duchovním osobám přísně zakázáno svatou Tradicí -
svatými otci a církevními sněmy). Nelze sedět na dvou židlích; v Bibli
Pán praví, že nelze sloužit
dvěma pánům: Bohu i mamonu. (Matouš 6,24)
Problematická je řada úkazů, jimiž jsou naplněny dějiny římské církve
v druhém tisíciletí a které vzbuzují pochybnosti o tom, že by takto mohla
obtížena pravá Církev - nevěsta Kristova. Především zmiňujeme dva historické
jevy velice bolestné pro pravoslavné křesťany: jednak křižácké
války, při kterých byli latiníky masakrovány nekonečné zástupy
pravoslavných
křesťanů, znesvěcovány svátosti a zběsile se drancovalo a loupilo -
brutalita
latinských křesťanů neměla meze - aby zde byl na ruinách Pravoslaví
založen
latinský patriarchát (ukrutnost latinských křesťanů byla pověstná po
celém Východě, proto se muslimové, hrozila-li jim porážka, snažili vzdát
se do rukou Byzanticů než papeženců; byzantští křesťané zase raději
viděli na ulicích svých měst turecké turbany než kardinálské klobouky,
protože muslim býval k Pravoslaví tolerantnější než římský katolík);
a dále připomínáme vnucené
unie, při nichž byli pravoslavní křesťané násilně sjednocováni s papežem
pomocí lstí, tvrdého tlaku, křivd a mučení; často teklo mnoho krve pravoslavných
křesťanů, vždy se normou chování římských katolíků k pravoslavným stávalo
bezpráví a útlak; pravoslavní nejsou s to pochopit, jak mohli ti, kteří si říkají křesťané,
vykonat tolik hrůzy a způsobit tolik neštěstí (připomínáme, že takto se chovali papežovi lidé vůči pravoslavným křesťanům ještě před necelými sto lety - viz např. článek
z dobového tisku o Marmarošském procestu, r. 1914). Ani chování
římské církve
na Západě není nikterak povzbudivé; viz např. upalování tzv.
"čarodějnic", vzájemné krvavé pronásledování se s protestanty, násilné
krvavé misie "mečem a křížem"...
Dnešní problém nápravy vzájemných vztahů netkví
ve formálním odpuštění spáchaných hrůz; nedůvěru a potřebu připomínat
tuto minulost v nás vzbuzuje obava z možného opakování stejného
tlaku ze stejné strany - nynější duch a praxe římské církve totiž nevidíme
odlišnými od minulosti (viz např. problematika pronásledování pravoslavnych
ze strany tzv. "řecko-katolické církve" a to nejen v minulosti i v
současnosti - viz události na východním Slovensku v 90. letech 20. století).
Jak pravila jedna ze slavných duchovních osobností současnosti -- rumunský
starec Cleopa -- o případném sjednocení pravoslavných s římskými-katolíky:
"Nejedná se o sjednocení, ale o návrat římských katolíků k Pravoslaví."
(Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a římským katolicismem viz
na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.). Závěry významného pravoslavného sněmu (r. 1583) projednávajícího vztah
pravoslavných k římské církvi (konaného u příležitosti zavedení Gregoriánského kalendáře) viz na stránce: „Sygillion“.
Proč nejsme evangelíky či protestanty?
Nelze souhlasit s rozhodnutím nějakého člověka založit si vlastní církev, byť by tak někdo
činil s nejlepšími úmysly. Zakládat Církev může jedině Ježíš Kristus.
Založí-li si některý reformátor církev - nemůže to být Církev Kristova,
ani toto nově založené křesťanské společenství nemůže mít na pravé Církvi
žádnou účast, nýbrž je to vždy jen "církev" či spíše společenství toho, kdo ji založil - tedy spolek reformátorův.
V protestantských církví nenalézáme správnou křesťanskou
víru ani správný výklad Písma ani křesťanskou posvátnou Tradici. Bez autentické
křesťanské Tradice nelze správě chápat Písmo, neboť Bible je vykládána
Tradicí a Tradice naopak zase Biblí - oba prameny Božského zjevení jsou
nepostradatelné. Zavržením posvátné Tradice opustili protestanté i původní
ideu Církve: odmítli apoštolskou posloupnost, sedm (základních) svátostí
atd. Toto pojetí Církve se nám jeví jako nereálné a neodpovídající Církvi
prvokřesťanské. Zatímco římská církev položila příliš veliký důraz na tradici
a to na úkor závažnosti Bible, pak protestantské církve se dopouštějí opačného
extrému: veškerou váhu kladou na Písmo svaté a to zcela na úkor křesťanské
tradice.
Pravoslaví zachovává rovnováhu mezi těmito dvěma zdroji křesťanské duchovnosti.
(Podrobnosti rozdílů mezi Pravoslavím a protestantismem viz
na zvláštní stránce věnované srovnávací theologii, sektologii apod.).
Důležitá poznámka: Když objasňujeme, proč jsme pravoslavnými
a nejsme těmi či tamtěmi, nechceme tím útočit na jinak věřící. Pán
Ježíš Kristus nás učí, aby naše řeč byla jasná: „Ano ano, ne nikoliv“
a nic mezi tím. Proto se snažíme vyslovovat se jasně a dle svých schopností
korektně. Dnes je sice v módě vyjadřovat se na toto téma ekumenicky neurčitě a zamlženě,
ale to - jak se domníváme - není na místě, neboť se takovým způsobem žádný problém nevyřeší. Bude-li
nějakého sjednocení mezi křesťany různých konfesí dosaženo, jakou bude
mít hodnotu, když nebude založeno na pravdě? A na obvyklou otázku, zda
je pravoslavná Církev „lepší než jiné“, odpovídáme, že je Kristova
a je svatá - a co může být víc? Její svatost však není dílem lidským, nýbrž
Božím. Naše Církev je společenstvím hříšníků, kteří se stále dopouštějí
nějakých poklesků; jestliže byla pravoslavná Církev uchráněna před spácháním
některých zvláště hrozných skutků, pak je to jen a jen dílo Boží a nikoliv
naše zásluhy - a to samé platí i o všech případech, kdy se nám snad daří
vykonat i něco dobrého.
Zdroj: www.orthodoxia.cz/why_be.htm#prav_kr
|
|