Poctivě se vyrovnat s náboženským násilím
Datum: Pondělí, 06. červen 2016 @ 16:16:10 CEST Téma: Principy
V reakci na nedávné setkání papeže Františka s vrchním imámem prestižní
islámské univerzity Al Azhar Ahmadem Muhammadem Al-Tajibem rozebral
vztahy křesťanství a islámu egyptský římskokatolický odborník na otázky
vztahů s islámem Samir Khalil Samir S.J. Rozhovor publikoval Vatikánský
rozhlas. K dispozici je jeho český překlad.
Vrchní imám se při návštěvě papeže v rozhovoru pro Vatikánský rozhlas
vyslovil, že islám nemá s terorismem nic společného, že jde o špatné
pochopení islámských textů. Samir pokládá toto tvrzení za nesprávné. V
Koránu, jak upozorňuje, najdeme násilí i odmítání násilí.
Násilí
páchané takzvaným Islámským státem (a bylo by třeba dodat řadu dalších
ozbrojených sil jako Al Káida, Tálibán, Hizballáh, Hamás a též státy
nelidsky krutě zacházejícími s delikventy, jako je Saúdská Arábie) je
pácháno jménem islámu a s odůvodněním v pramenech tohoto náboženství.
Samir upozorňuje, že taková interpretace Koránu je možná.
Egyptský
jezuita očekává od Al-Azharu jako významné autority v islámu uznání, že
v Koránu jsou výzvy k násilí, ale že ty se vztahují k určitému
historickému období a ke specifickým okolnostem. Al Azhar má ukazovat,
že nejde o obecnou normu.
Násilí z Boží vůle
Islámská univerzita bohužel dlouho otálela
se stanovením jasných směrnic, jak číst Korán dnes. Samir oceňuje, že
byly zavedeny kurzy a zpracovány učební texty, které nabízejí
konstruktivnější výklad. Od islámských autorit to očekávají otevření a
osvícení muslimové.
Vatikán chce podporovat Al Azhar, aby
pokračoval správným směrem a vrátil se k tomu, co se objevilo již v
padesátých a šedesátých letech 20. století, totiž k otevřené a
humanistické interpretaci posvátných textů islámu. Uplynulo čtrnáct
století a není tedy možné aplikovat je v nezměněné podobě, tak jako my
nemůžeme brát doslovně některé texty Starého zákona, které mluví o
násilí a válce, k nimž sice vybízí Bůh, avšak v naprosto jiném kontextu.
To je prý třeba pochopit: textu rozumíme v jeho kontextu.
I mně
připadá Samirovo hodnocení postojů islámských učenců vyrovnané a
poctivé. Jen se obávám, že nestačí odvolávat se na kontext. Výzvy k
násilí, alespoň tam, kde nejde o spravedlivou obranu, jsou prostě
zločinné. Podobné výzvy obsahují i jiné náboženské texty, například
Bhagavadgíta. Jsou jiné texty, třeba čínský Tao te ťing (Kniha o Cestě a
ctnosti) nebo buddhistické Tipitakam (Tři koše), které k násilí
nevybízejí.
Judaismus, křesťanství a islám potřebují vyjasnit vztah k Bibli a
Koránu. Když Bůh v Bibli mimo kontext obrany vybízí na řadě míst k
násilí, výslovně včetně vybíjení žen dětí a starců, a pokud se bude
Bible pokládat za inspirovanou knihu, za Bohem zjevený text, za Boží
slovo, jak rádi zdůrazňují někteří křesťané, nemůžeme se divit, že se na
tyto texty odvolávají strůjci náboženských válek a masového hubení
kacířů a čarodějnic.
I dnes se páchá násilí s odůvodněním v Boží
vůli, v Boží spravedlnosti zasahující proti hříchu. Tak to bylo
například u srbských pravoslavných bojůvek v balkánské válce v
devadesátých letech minulého století, když hromadně vraždily nebojující a
neozbrojené muslimy. Tak to je dnes u teroristické organizace zvané
Pravoslavná armáda na východě Ukrajiny. Podobné to bylo v severoirském
ozbrojeném konfliktu protestantů a římských katolíků. Tak to je u
zejména amerických atentátů na homosexuály a na gynekologické kliniky.
Slovo Boží, lidské činy
Bylo
by třeba sebekriticky zhodnotit, jak to je s oprávněností ozbrojených
akcí západních spojenců „na obranu západní civilizace“, kdy jde o
skutečnou obranu a kdy o pokračování v linii křížových výprav. Kdy se
naznačuje, že válka proti islámským zemím je bitvou u Armaggedonu, tedy
konečnou Boží bitvou a bitvou spravedlivých s cílem zahubit všechny
hříšníky.
Bude-li se Bible a Korán považovat za Boží slovo přímo
sdělené lidem, za Boží dopis člověku, jak se dovídáme o Bibli od
fundamentalistických křesťanů, pak se musíme obávat setkání s muslimem
nebo křesťanem, pro něž je toto pojetí závazné. Možná jejich autority
budou kouzlit s kontextem a se způsobem výkladu posvátných textů, ale
nakonec jim nezbude, než konstatovat, že Bible a Korán jsou lidské
texty, že obsahují ideologii obhajující mocenské nároky ummy nebo
církve.
Až po tomto uznání může následovat hledání alternativních
postojů, něčeho božského, radikálně nového, tvůrčího. To křesťané mohou
nacházet v textech Starého a Nového zákona. K tomu mohou hledat
aplikace v křesťanských dějinách. Mohou je vidět u valdenských a v rané
Jednotě bratrské, v luterských pietistech 17. století a jejich spojení s
rosikruciánskou tradicí v Německu a USA (Pennsylvanie), ve Společnosti
přátel (tedy u kvakerů), u unitářů univerzalistů, u mennonitů, u
jednotlivců a komunit i v tradičních církvích.
Muslimové
oceňující mystickou tradici islámu, například turecké
nábožensko-politické hnutí Hizmet inspirované súfijským řádem mevlevíja,
jsou dnes odmítáni sekularisty i islamisty, ale nebojí se a pracují na
rozvoji praxe islámu otevřeného, tolerantního, dialogického,
mírumilovného. Rozvíjejí občanské ctnosti na základě Koránu chápaného
spíše alegoricky než doslovně. A nejsou v islámu jediní.
Nestačí
říct, že násilí nemá nic společného s judaismem, křesťanstvím nebo
islámem. Bohužel má co dělat s těmito třemi náboženstvími. Bohužel v
různých etapách jejich dějin bylo nebo je v nich doma a je třeba se
distancovat nejen od násilných činů, ale i od náboženského základu
násilí.
Ivan Štampach
www.denikreferendum.cz
|
|