Fundamentalistický pohled na kulturu II.
Datum: Pátek, 29. duben 2016 @ 11:07:37 CEST Téma: Společnost
Jenom věc kultury, část 2.
Od pádu komunismu a otevření hranic, kdy se naše země
plně otevřela všem západním vlivům, které do té doby přicházely jen
omezeně, se „křesťanská“ rocková hudba v českých církvích nebývale
rozšířila a mnohde takřka zabydlela. Na námitky, že se tím Boží lid
proti slovům Písma přizpůsobuje světu, se odpovídalo, že se jedná toliko
o držení krok s naší kulturou. Proměnám okolní kultury se přeci církev
přizpůsobovala vždycky (např. dnes nenosíme oblečení jako před 150-200
lety). To, jakou při bohoslužbě hrajeme hudbu, není důležité, je to jen
věc kultury, mění se to s dobou. Tak by se dala velmi stručně shrnout
argumentace pro současnou křesťanskou hudbu.
Jak již bylo poukázáno v předchozím článku,
tyto argumenty vycházejí z nevyřčeného předpokladu, že kultura je
automaticky neutrální, který však při bližším zkoumání neobstojí. Ano,
to, jaká hudba se hraje v církvi, je nepochybně kulturní záležitost; to
však ještě neznamená, že si křesťané mohou hrát co chtějí a vždy to bude
před očima svatého Hospodina přijatelné. Je i dobrá, i špatná kultura
(jak v užším, tak v širším pojetí), a Boží lid si musí proto pečlivě
vybírat, co adaptovat a co ne. V obecnější rovině byla tato teze již
předložena a vysvětlena, a nyní se na ni zaměříme specificky s ohledem
na hudbu, zejména rockovou. I když dnes mají svou „křesťanskou“ verzi
prakticky všechny hudební styly, přeci jen se celá scéna moderních
„chval“ inspirovala zejména právě rock&rollem, a proto je vhodné
zaměřit se právě na tuto hudbu.
Kořeny rockové hudby
Lidé, kteří svou kreativní činností
vytvářejí kulturu (v užším pojetí), tak nikdy nečiní ve vzduchoprázdnu.
Vždy reflektují nějaké postoje, něčím se inspirují, na něco reagují – a
nezřídka se také vůči něčemu vymezují. Zamyslet se z tohoto pohledu nad
rockovou hudbou je velmi užitečné, neboť to hodně napovídá, jak ji
posoudit (z křesťanského pohledu). Jestli je rock produktem nějakého z
duchovního hlediska neutrálního postoje, pak by nás to směřovalo spíše k
závěru, že je sám o sobě neutrální; jestli ovšem vychází z nějakého
zjevně špatného postoje, pak zřejmě nebude neutrální ani ta hudba.
Postoje umělce se do výsledku jeho tvůrčí činnosti vždy nějak promítnou.
Jak to tedy s rockovou hudbou je? Inu,
pravda je taková – a málokdo si to dnes již uvědomuje – že rocková hudba
je spojená s odvrácením se od Pána Boha (ba, je jeho přímým produktem),
a to nejen v nějakém duchovním smyslu, ale i historicky. A to se
promítlo jak do hudby samé, tak do všeho, co s ní bylo spojeno: tzv.
sexuální revoluce – což je jen výraz světa pro uvolnění stavidel
smilstva – způsob oblékání a podobně.
Dobře to dokládá příklad Velké Británie,
kterou díky „britské invazi“ na začátku 60. let lze považovat vedle USA
za druhou kolébku této hudby. Když se díváme na data narození známých
hudebníků té doby, jako byli členové Beatles, Rolling Stones, The Who,
Pink Floyd a dalších, zjistíme, že se narodili buď za války nebo brzy po
ní. To je velmi významné. Druhá světová válka představuje velký zlom v
duchovní situaci na britských ostrovech, protože přinesla veliký odklon a
zavržení víry v Pána Boha. Od té doby počet lidí hlásících se k
biblické evangelikální protestantské víře velmi klesl a stále klesá. Je
pravda, že co se týče pravé, živé víry, situace nebyla nijak růžová ani
před válkou; náboženství bylo už tehdy mnohdy jen mrtvou formou bez moci
zbožnosti. Ovšem i formální příslušnost k protestantským církvím, byť
jednotlivcům nijak neprospěla z hlediska věčnosti, měla svůj vliv na
společnost. Lidé byli pořád vychováváni v jakémsi „křesťanském“ duchu a
byli aspoň do určité míry formováni biblickou morálkou. I ta mrtvá víra
produkovala aspoň vnější decentnost a spořádanost, tedy principy které
nejsou v rozporu s Boží vůlí, neboť Hospodin je Bohem řádu.
Britové, kteří vyrostli a dospěli ještě
před válkou, by proto nikdy nevytvořili nic takového, jako je rocková
hudba s její divokou, bezuzdnou kulturou – a to ani po válce, kdy
zavrhli i formální vyznání. Ten biblický řád a důstojnost se v nich
příliš hluboce obtiskly. To však již neplatilo pro jejich děti. Těm se
již nedostalo žádného, ani formálního základu, na jehož základě by jim
byly výše uvedené postoje vštípeny. Jejich rodiče se odvrhnutím
křesťanství a Písma zbavili nástroje, kterým by mohli v tomto směru své
potomky účinně formovat. V důsledku toho se v jejich dětech rozbujela
vzpoura, která se obrátila proti životnímu stylu předchozí generace.
Jejich rodiče zavrhli formální základ, na němž byli oni sami vychováni
(tzn. biblický světonázor), ale ještě si ponechali jeho vnější produkt,
onu spořádanost a decentnost. Ovšem jejich potomci, kteří neměli ani ten
formální základ, si zprotivili i ty vnější výsledky, a začali proti nim
rebelovat.
Ani se tomu nelze divit; odvrhne-li se
jednou pravda Boží, je jen otázka času, kdy se odvrhne i biblická
morálka a spolu s ní všechno ostatní. Hřích – a nevíra Hospodinu je
jedním z největších hříchů – vždy plodí další neposlušnost, pyšnou
nepoddanost a chození si po vlastních cestách. A tak vzpoura a rebelie
poválečné generace našly své vyjádřeni v rockové scéně s jejím stylem
oblékání, manýry, promiskuitou, drogami a podobnými jevech, které byly
přímou protireakcí na pozůstatky biblické morálky, decentnosti a dalšího
ovoce původní křesťanské kultury. Proto se také tato hudba mezi mladými
tak rychle rozšířila a stala populární – reflektovala jejich duchovní
stav; i když koneckonců však nejen jejich, ale duchovní stav celé
společnosti, jejížm byla „rockující“ mládež lakmusovým papírkem. Už
jenom tyto úvahy silně naznačují, že rocková hudba nebude neutrální.
Hlavní ingredience rock&rollu
Otisklo se ovšem výše uvedené do hudby samotné? Inu, považme například, co napsal vydavatel hudebního čtvrtletníku Sing Out!
Irwin Silber v květnu 1965: „ Ta veliká síla rock&rollu spočívá v
jeho beatu. Je to hudba, která je v podstatě sexuální, nepuritánská.“
Debbie Harry ze skupiny Blondie řekla: „ Hlavními složkami v rocku jsou
sex a nestoudnost.“ A to není názor ojedinělý, ani v nejmenším, jen
poslouchejme dále: „ Rock&roll je z 99% sex“ (kytarista John Oates).
„Rocková hudba je sex. Její beat se shoduje s rytmy těla“ (Frank
Zappa). „To je o čem rock je – sex se sto megatunovou bombou, beatem“
(Gene Simmons ze skupiny Kiss). „Rock&roll je pohanský a primitivní,
a přímo [jako z] džungle, a takový by měl být! Jakmile přestane být tím
vším, je mrtvý (…) pravý význam rocku (…) je sex, rozvracení a styl“
(punk-rockový manažer Malcolm McLaren).
Tito lidé –– a kdo jiný by to měl vědět a být schopný
posoudit lépe než oni! –– sami přiznávají, že není náhoda, že je
rocková scéna tak úzce spojená s promiskuitou a dalšími neřestmi. Chtíč,
smyslná tělesnost, „volná láska“, to vše je součástí pomyslného „DNA“
této hudby. Není divu, že když se tato hudba rozšířila, přišla s ní i
tzv. sexuální revoluce (k termínu viz výše). Je pravda, že na Desateru
založené mravy erodovaly už dlouho a hrály zde roli i další faktory, ale
když přišla tato hudba, tak se úplně uvolnila stavidla. A bylo to
působením té hudby samotné, nejen jejích slov. Historik Robert Palmer
(1945-1997) napsal ve své knize Rock&Roll: An Unruly History [Rock&Roll: Nezkrotná historie]: „Stále věřím v transformativní moc rock&rollu (…) tato transformativní moc nespočívá ani tak ve slovech písní nebo v postojích jejích hvězd, ale v hudbě samotné
– v jejím zvuku a především v jejím beatu.“ Dodejme k tomu, že Robert
Palmer nebyl žádný protirockový konzervativec; dlouho byl redaktorem
časopisu Rolling Stone, hrál na klarinet a saxofon v jazz-rockové skupině The Insect Trust a přátelil se například s kytaristou Keithem Richardsem ze skupiny The Rolling Stones.
Když se současní křesťané snaží vylíčit
rockovou hudbu jako něco samo v sobě neutrálního, co lze snadno
„pokřesťanštit“ a zbavit hříšného nánosu přidáním slov s biblickou
zvěstí, měli by pamatovat, že to nejsou jen konzervativní
fundamentalisté, kteří s nimi nesouhlasí, ale i lidé, kteří tuto hudbu
formovali, případně dlouho studovali. To nelze jen tak ignorovat. Když
si to tedy shrneme, máme zde hudbu, která je historicky produktem
velikého odvrácení se od Pána Boha, jejíž protagonisté se oddávají všem
možným hříchům, včetně smilstva a toxikomanie, a sami tvrdí, že její
inherentní součástí je chtíč a smyslná žádost. Jak tedy může Boží lid
něco takového adaptovat a tvrdit, že je to ke chvále Boží a Jemu libé?
Různé hudební styly pod drobnohledem
Pravda je taková, že hudební styly nejsou neutrální.
Některé jsou dobré, některé ne. Ano, hudba sama o sobě je Božím výtvorem
a darem. Ale to neznamená, že ji padlý člověk nemůže zkazit, pokroutit,
převrátit. I pro hudbu platí, že má reflektovat Boží charakter,
principy, které On sám vtiskl do svého stvoření – harmonii, řád, krásu,
čistotu. Pán Bůh je Bohem pokoje, a proto by i hudba měla produkovat
ovoce pokoje. To však rocková hudba nedělá; typický rockový koncert
bychom mohli popsat různými slovy, ale pokojným by jej nenazval ani
nejhorlivější zastánce. Ve skutečnosti vyžaduje veliké sebeovládání na
takovém místě zůstat v klidu. Ta hudba vyloženě nutí k pohybu, podporuje
tělo a tělesnost, oslabuje sebekontrolu, která je jedním z ovoce Ducha.
V některých tragických případech natolik, že dochází k úmrtím.
Například v roce 1979 byli fanoušci tak dychtiví koncertu skupiny The Who,
že ve snaze dostat se na stadion po otevření dveří ušlapali k smrti 11
lidí a dalších 26 zranili. A podobných příkladů bychom mohli uvést více
(nepočítáme případy, kdy lidé zpanikařili např. kvůli požáru).
Když toto porovnáme s klasickou hudbou,
těžko si představit, že by její milovníci v touze dostat se do koncertní
síně někoho ušlapali. Celý koncert probíhá důstojně, v klidu a v
tichosti ze strany posluchačů. A klasická hudba v sobě má výše zmíněný
řád, harmonii, krásu; třeba o Bachově hudbě to platí natolik, že ji
někteří charakterizují jako matematickou. Na okraj ovšem poznamenejme,
že to neplatí o veškeré vážné hudbě – zejména ve 20. století skladatelé
záměrně komponovali v rozporu s těmito principy, šli proti „starému“
řádu, a propagovali „nové“ přístupy v harmonii, rytmice, tonalitě apod.,
jejich tvorba již nereflektovala Boží charakter a řád, a proto ji nelze
obhajovat.
To, že hudební styly nejsou neutrální, můžeme vidět i
na tom, že specifická hudba hraje velikou roli v pohanských kultických
rituálech. Například součástí obřadů ve voodoo je divoký tanec
doprovázený hudbou s intenzivními rytmy, při kterém se účastníci
nezřídka dostávají do tranzu, v kterém mají navázat spojení nebo být
dokonce ovládnuti svými božstvy. Tato rytmická hudba je v celém procesu
‚zmocnění‘ či ‚opanování‘, jak tomu říkají, zcela nezbytná. Oni nemohou
používat jinou hudbu, protože pak by jejich obřad nefungoval. Hudba
Mozarta nebo Händela by nikoho nevyburcovala do té míry, že by u něj
došlo ke stavu změněného vědomí, kterého chtějí lidé při obřadu voodoo
dosáhnout. Je to specifická rytmická hudba, kterou tento démonický kult
potřebuje, aby vůbec mohl fungovat. Neukazuje to velmi zřetelně, že
vskutku existuje něco takového jako zlá, špatná, nepřijatelná hudba?
Někdo by řekl, že to možná dokládá, že
jsou extrémní případy, kdy by určitou hudbu církev neměla přejímat, ale
neznamená to, že to platí pro běžný rock. Rocková hudba je však s voodoo
rytmy spojená blíže, než by mnozí řekli. Například když se britský
perkusionista Kwasi Dzidzornu, známý též jako Rocky či Rocki, jehož otec
byl voodoo knězem a bubeníkem v ghanské vesnici, poprvé setkal s hudbou
Jimiho Hendrixe, byl překvapen tím, jak blízko mají její rytmy k tomu,
co znal ze svého dětství, a ptal se ho, kde k nim přišel, kde se jim
naučil, přičemž Hendrixovi vysvětlil, že mnohdy používá stejné rytmy
jako jeho otec při voodoo rituálech.
Již zmíněný Robert Palmer dále ve knize Rock&Roll: An Unruly History
píše: „Myšlenka, že jisté rytmické vzorce nebo sekvence dávají průchod
duchovním silám, spojujíce vědomí jednotlivého člověka s božstvy, je
vlastní tradičním africkým náboženstvím a z nich odvozeným náboženstvím v
obou Amerikách. A ať už hovoříme historicky či muzikologicky, základní
kytarové rify, údery, basové figury a bubnové rytmy, které tvoří
rock&roll, mohou být nakonec vystopovány až k africké hudbě, která
je původně duchovní nebo rituální povahy. V jistém smyslu je
rock&roll jakési voodoo.“ Sami poučení rockoví hudebníci a experti
vidí spojitost hudby voodoo a podobných kultů s rockem. To nejsou žádní
„zákoničtí fundamentalisté“, kteří se snaží na všem najít chybu. Když už
noví evangelikálové nechtějí poslouchat zásadové křesťany, stojící ve
stezkách starých, tak ať aspoň přemýšlí nad hodnocením těchto lidí.
Jako „perličku“ na okraj můžeme
poukázat, že podle některých experimentů má rocková hudba negativní vliv
i na přírodu. Kupříkladu Dorothy Retallacková vystavovala v 70. letech
rostliny vlivům různých hudebních stylů. Zjistila přitom, že při
„poslechu“ klasické hudby, jako např. Bacha, rostliny vzkvétaly, zatímco
pod vlivem skupiny Led Zeppelin nebo výše zmíněného Jimiho Hendrixe
postupně uvadaly a usychaly. V odborných kruzích se o těchto
experimentech sice debatuje a není zcela jasné, jak přesně hudba na
rostliny působí, ale opět to nabourává představu o neutrálních hudebních
stylech. Podobně i myši, na kterých dělali pokusy Gervasia
Schreckenbergová a Harvey Bird, po delším vystavení rocku vykazovaly
poškození mozku, snížení inteligence – procházely pomaleji bludištěm než
jiné myši. Všichni, kteří tvrdí, že Pán Bůh stvořil všechnu hudbu,
včetné té moderní, by se měli zamyslet. Opravdu hudba, která působí
negativně na Boží stvoření, pochází od Hospodina? Opravdu je sama v sobě
neutrální? A nezapomeňme, že v případě rostlin a myší se nelze
vymlouvat na vliv špatných slov rockových písní, případně vlivu příkladu
bezbožných hudebníků.
Kultura a kultivace
Je to zajímavý poznatek, že hudba může mít vliv na
pěstování rostlin. Nicméně je to vlastně příznačné; hudba je součástí
kultury a slovo kultura pochází z latinského colere, které
původně znamenalo pěstovat, vzdělávat, a vztahovalo se na pěstování
užitkových plodin. Dodnes se slovo kultivovat dá použít jak na člověka a
společnost, tak na rostliny. (Když už jsme u té etymologie, ze stejného
základu pochází i slovo kult.) Kultura je tedy úzce spojená s
kultivováním, pěstováním, a to oběma směry. Člověk svou tvůrí činnosti
pěstuje kulturu, hudbu, literaturu, malířství, a kultura poté dále
pěstuje, kultivuje, formuje člověka. Proto o lidech říkáme, že jsou
kultivovaní.
Kultivovanost máme spojenou s vysokou
úrovní. Už v antickém světě lidé usilovali o dosažení nějakého ideálu
(řecká kalokagathia, stoická ataraxie apod.). Západní společnost,
formovaná Božím Slovem, nadto rozuměla, že člověk, i když je nyní padlým
hříšníkem, byl původně stvořen k obrazu Božímu, a v tom směru také
usilovala pěstovat, zušlechťovat své členy. Kultivovaného člověka si
proto tradičně představujeme jako někoho spořádaného, decentního, se
slušnou mluvou, sebeovládáním, někoho, kdo má přehled a vůči druhým
vystupuje vstřícně a korektně. To je produktem působení evangelia v
srdci, a to produkovala evangeliem ovlivněná západní civilizace; pokud
ne v lidských srdcích, jak by se správně biblicky patřilo, tak aspoň
navenek. To, co bylo do klasické západní kultury vloženo, to potom v
lidech dále pěstovala.
Nicméně kultura – v jakémkoli pojetí –
nemusí kultivovat jen v tomto směru. Pokud někdo zastával odlišné
„ideály“, pěstoval jinou kulturu než tu klasickou západní, a ta kultura
pak vypěstovala jinak „kultivovaného“ člověka. Rockoví hudebníci ve
svých životech směřovali k úplně jiným věcem, než spořádanosti,
decentnosti, sebeovládání a podobně. Oni chtěli, aby se lidé „uvolnili“,
oprostili od staré „svazující“ morálky, byli spontánní, divocí,
nespoutaní. To byl ten vzdor, o kterém jsme hovořili na začátku. Často
bojovali proti náboženství jako takovému – např. John Lennon ve své
známé písni Imagine zpívá, abychom si představili, že není
žádné nebe ani peklo, žádné náboženství, s podtextem, jak krásný by svět
pak byl. S takovými postoji tedy tito lidé tvořili svou hudbu, a není
proto divu, že jejich hudba potom formovala, pěstovala takové lidi –
nespoutané, promiskuitní, rebelující a otevření každé neslušnosti a
nemorálnosti. Posluchači byli kultivování tím, co a koho poslouchali.
Hudebníci jim skrze svou hudbu komunikovali své postoje, a oni je
přejímali.
Hudba je velmi účinným nástrojem takové
kultivace člověka. Nejde zde jen o slova; hudba je jazykem sama o sobě,
který k nám hovoří na emocionální úrovni, tedy velmi silně. To, že hudba
člověka skutečně formuje, vidíme už jen na tom, že s takřka každým
hudebním stylem je spojené nějaké oblečení, a to nejen u hudebníků, ale i
u posluchačů. U klasické hudby to jsou formální obleky, u dechovky
kroje, u country džíny a kostkované košile, případně kovbojské klobouky,
u punku a metalu černé oblečení s kovovými doplňky, u hip hopu velká
trička, mikiny s kapucí a rovné kšiltovky, u disca pestré elastické
oblečení s kalhotami do zvonu, a mohli bychom pokračovat. U všeho je
samozřejmě určitá variabilita a výjimky. Nicméně každý z těch hudebních
stylů lze dobře spojit s určitým typem oblečení, a variabilita v něm
není neomezená. Kupříkladu klasický hip-hoper by na koncertě vážné hudby
působil jako pěst na oko, a stejně nepatřičně byy vypadal člověk v
obleku a kravatě na rockovém festivalu nebo v country oblečení na disco
koncertu.
Všechny hudební styly kultivují určitým způsobem, a i
když nevedou k vyložené uniformitě, přesto formují určité hranice,
které nelze překročit, aniž by to působilo nepatřičně. Jestliže na sebe
necháme působit tyto kultivující vlivy, budeme jimi nějak ovliněni.
Budou nás směřovat k tomu, k čemu směřovali lidé, kteří je vytvořili a
formovali (zde nemáme na mysli každého jednotlivce, ale spíše obecněji o
skupinu, o mainstream, hlavní proud toho stylu). A pokud nejsou
neutrální postoje a usilování umělců – což v případě rockových ikon
zcela nepochybně nejsou – pak nelze přijmout za neutrální ani produkty
jejich sebevyjádření.
Závěr
Téma, kterým jsme se zabývali, jistě
není jednoduché; zabývat se kulturou, uměním a hudbou má svá úskalí, už
jen proto, že jsme ovliněni svým vkusem. Nicméně to není otázka pouhých
osobních preferencí, jak se to snaží prezentovat noví evangelikálové,
aby obhájili užití své oblíbené moderní hudby při bohoslužbách. Je to
otázka principů; principů, kterými se dnes málokdo zabývá, nebo vůbec
chce zabývat. To je smutné, i když pro naši dobu příznačné. Když už nic
jiného, tímto pojednáním chceme přivést ty, kteří berou Boží věci vážně a
touží ze srdce následovat Pána v čistotě a poslušnosti, aby se
zastavili a zamysleli, zvážili celou věc znovu. Přirozeně jsme na
omezeném prostoru neadresovali všechny aspekty problematiky, natožpak
abychom tak učinili vyčerpávajícím způsobem. Každý má povinnost a
zodpovědnost před Pánem zkoumat a hledat sám pro sebe na kolenou a s
otevřenou Biblí, a to ve všech věcech, nejen v otázce kultury a hudby v
církvi. Kéž se Hospodin skloní ke svému lidu a dá mu pokoru, upřímnost a
otevřenost Jeho pravdě, aby se nechal vést cestami svatosti a
oddělnosti od světa. Amen i amen.
Informace pro tento článek byly čerpány zejm. z knihy Davida W. Clouda Contemporary Christian Music: Some Questions Answered, Some Warnings Given (Současná křesťanská hudba: Odpověď na některé otázky, některá varování).
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar.cz
|
|