Během svojí práce v církvi, jsem nahlédl do
desítek sborů, konal mnoho vizitací a nepamatuji si, že by si lidé
příliš stěžovali na kázání. Pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by
rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby nebo tzv.
chval. Tam někdy vztek a emoce tekly. Proč? Přece klíčové by mělo být
slovo, nikoli hudba. Je to proto, že hudba má obrovskou moc a to dokonce
takovou, že někdy převyšuje slovo.
Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum.
A city s námi často cvičí mnohem více než rozum. Několikrát jsem byl
svědkem toho, jak duchovně vyzrálí lidé zarytě mlčeli při tzv. chválách,
čímž ostentativně dávali najevo svůj nesouhlas nebo naopak příznivci
chval se přiblbe pochichtávali nebo zarytě mlčeli při tzv. klasických
písních. Oba tábory ukazovaly, že ten druhý styl hudby je nepřijatelný a
zároveň oba tábory ukazovaly svoji zabedněnost, co se hudby v církvi
týká. Ani tzv. chvály ani kancionály totiž nejsou automaticky "tou
pravou hudbou".
Všimněme si i jazykového posunu, který ukazuje
zmatek v pojetí zpěvu v některých církvích a sborech. Máme vedoucího
chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede
pěvecký sbor). Jeden zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý chvály… jen nevím,
jaký je mezi tím rozdíl. Někdy „zazpíváme“ - většinou to platí o
kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – to když se zpívají
nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po
úvodní písni budeme chválit“. Konkrétně to znamenalo, že se nejdříve
zpívalo z kancionálu, pak ze zdi se skupinkou. Hudba z kancionálů je
většinou spojována se zpěvem, hudba nekancionálová s chválou. Když se
používají kancionály, většinou jsou lidé vyzýváni ke zpěvu, když se
zpívá jiný druh písní, jsou vyzýváni ke chválám. Asi není třeba dodávat,
že je to nesmysl. Obojí je hudba, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna
hudba je duchovnější, je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii,
složitost, nikoli co je duchovnější.
Když porovnáme kancionálovou hudbu s většinou současných písní, pak lze vypozorovat několik rozdílů.
Klasické Současné
Složitější, propracované texty Jednodušší, přímočařejší texty
Složitější harmonie Jednodušší harmonie
Sdělující příběh o Bohu Sdělující prožitek Boha
Více rozumové Více citové
Náročnější na zpěv Jednodušší na zpěv
Propojující nás s tradicí Většinou bez delší historické tradice
Složitější teologické pravdy Přímočařejší, jednodušší teologické pravdy
Většinou složitější na zapamatování Jednodušší na zapamatování
Archaický jazyk Současný jazyk
Oslovují více současnou generaci
Jistě byste našli více rozdílů, jistě se
jedná o schéma, které neplatí absolutně. Neplatí, že tvz. „chváliči jsou
primitivnější“ už jen proto, že mnozí z nich mají výborné hudební
vzdělání. Určitá jednoduchost některých (zdůrazňuji některých)
chval nemusí znamenat nic degradujícího. Lidé si je snadno pamatují,
mnoho z nich se dá hrát někde u ohně a jistě osloví mnoho lidí. V tom je
jejich síla, ale i slabina zároveň. Kancionálové písně si většinou
nezapamatujete a pokud nejste hudebníci, častokrát ani nezahrajete. Ani
to ale není nutně mínus. Je dobře, že existuje obojí a je škoda, že
v mnoha sborech se na klasické písně rezignovalo. Skvělá by byla
kombinace obojího se zajímavými aranžemi. Myslím, že důvod není
složitost „klasických“ písní (všechny tak složité nejsou), ale to, co se
poslouchá za hudbu ve světě. Některé staré písně jsou již za zenitem,
některé by se ale zpívat daly.
Nechci
nadřazovat jeden styl nad druhý. Obojí má svoji sílu, ale i slabiny.
Proč ale vůbec v církvi zpíváme? Proč rovnou nekážeme?
Někteří chváliči by mi asi řekli, že chvály
nás vedou do Boží přítomnosti. Nevím… jistě ale zpěv - a to jakýkoli,
vede k určitému emocionálnímu nastavení. Kde je hranice mezi duchem
s velkým D a duší není vždy snadné určit. Mám ale pocit, že čím více se
je snaha Ducha přivolat skrze chvály, tím více se ocitáme v oblasti
manipulace a duše. Co tím myslím? Mnohokrát jsem měl masové evangelizace
a snad jsem se rozhodl nechat Ducha působit, jak on chce. Co to
znamenalo? Pokud někoho osloví Duch svatý, pak k tomu nepotřebuji
přítmí, mlhu, probouzení pocitu viny atd. Co to znamená při chválách? X
opakování jedné fráze, mlha, svělomety atd. skutečně není zaručená cesta
k „Božímu trůnu“, stejně tak není automatická cesta k Bohu mohutný zvuk
varhan a melodie J. S. Bacha.
Proč tedy zpíváme? Protože máme emoce a ty
potřebujeme vyjádřit. Zde je možná síla tzv. chval. Církev, která se
emocí bojí nebo je potlačuje či ignoruje, není zdravá. Bůh k nám hovoří
jak v emocích, tak skrze rozum. Otázka jaká hudba je lepší je do jisté
míry otázka estetiky a ta se posuzuje těžko.
Na závěr ještě jedna věc. Pokud hovoříme o
chválách nebo písních v kontextu bohoslužeb, zkuste se vžít do situace,
že by mezi vás přicházeli nevěřící. Pak byste je asi nenechali „chválit“
40 minut, stejně tak byste zvažovali styl písní i slovních obratů,
která v nich jsou. Problém a možná i tragédie mnoha sborů je v tom, že
se smířili s tím, že nevěřící k nim nechodí a ani chodit nebudou. Proto
„chvály“ nebo “zpěv“ jsou jen pro nás, my si chceme užít. A my sneseme
všechno. I archaické obraty i hloupé opakování jedné fráze. Hlavně když
se „cítíme dobře“. Nakonec přece když Pán bude chtít, tak si pohany
přitáhne navzdory našemu zpěvu či chválám… jenže možná by měla být
církev i pro ty venku...
Na závěr jedna dobrá a jedna špatná zpráva. Před
Boha se neprochválíte (to je ta špatná zpráva), ale budete-li mít čisté
srdce, uzříte ho a pak i naše chvála nebo zpěv, bude mít jinou dimenzi
(to je ta dobrá zpráva).
David Novák
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz