Cesta českých nekatolíků k získání náboženské svobody
Datum: Pondělí, 15. prosinec 2014 @ 20:36:50 CET Téma: Studie
Vyhlášení částečné náboženské svobody v Čechách tolerančním patentem
císaře Josefa II. z 13. října 1781 bylo osvícenským výdobytkem, jasným
počinem shora. Jak ovšem k vyhlášení tolerance přispěli sami tajní
nekatolíci?
I když byl Josefův právní akt zásadní pro uskutečnění byť jen částečné
náboženské svobody, byli to právě předtoleranční nekatolíci, díky kterým
vůbec v Čechách a na Moravě mohly v osmdesátých letech 18. století
vzniknout nějaké reformované církve, objevit se první evangelické
modlitebny a dojít k obnovení nekatolické spirituální praxe.
Protestantští historikové sklonku 19. století ve svém tehdejším rozboru
předtoleračních dějin českých evangelíků patřičně zdůrazňovali
kontinuální snahu reformovaných na cestě k získání tolerance. Na druhou
stranu ovšem vnímali toleranční dobu velmi negativně jako moment
násilného rozdělení původní „jednotné“ církve české reformace. Tato
nepříznivá interpretace tolerančního období pak prakticky přetrvávala po
celé 20. století a úzce souvisela se snahou ukotvit český
protestantismus co nejhlouběji.
Po vydání Obnoveného zřízení zemského byli evangelíkům násilně
odejmuti duchovní a definitivně znemožněny bohoslužby. Jejich snaha po
udržení tajné existence s sebou přinášela nevyhnutelnou ztrátu
konfesijní čistoty a vyvolávala následně neporozumění, ba dokonce
závažné konflikty s protestantskými autoritami za hranicemi. Mezi
samotnými nekatolíky, kteří se zejména v poslední třetině 18. století
rozštěpili ve velký počet sekt, vyvstávaly četné vnitřní rozpory, které
neutichly ani po vydání patentu, ba naopak.
Přetrvávání těchto
náboženských uskupení v době potoleranční je vysvětlováno nástupem tzv.
druhé konfesionalizace a s ní spojeným znovuposílením role náboženství
ve společnosti počátku 19. století. Ovšem samotné náboženské představy a
duchovní praxe předtolerančních nekatolíků představovaly nemalé
překážky k dosažení svobody víry.
Tento vliv se jeví ještě znatelnějším,
porovnáme-li život a chování pronásledovaných evangelíků 18. století s
duchovní cestou tajných kalvinistů ve Francii téhož období. Loajální
postoj a veřejné vystupování francouzských jinověrců bylo usnadněné
existencí nelegální, nicméně obnovené fungující sítě reformovaných
konzistoří ve druhé polovině 18. století. Tento fakt sehrál zásadní roli
v rozhodnutí Ludvíka XVI. pro udělení náboženské svobody v roce 1787.
Jak se tedy v období dlouhotrvající náboženské diskriminace snažily
protestantské menšiny v obou zemích zachovat svou konfesionální jinakost
a náboženskou praxi a jakým rozdílným způsobem tato jejich snaha po
udržení víry svých předků napomohla vyhlášení náboženské tolerance?
DOBA TRESTŮ A PERZEKUCE
Po porážce stavovského povstání již nic nebránilo průběhu násilné
rekatolizace. Císař Ferdinand II. okamžitě zamítl více jak dvěma stům
členům české stavovské obce, kteří se účastnili rebelie, jejich
poníženou prosbu o milost, a několik dní na to zrušil platnost Rudolfova
Majestátu. Od jara 1621 docházelo k systematickému vypovídání
kalvínských a bratrských duchovních z království. Dekret z 13. prosince
1621 vypověděl z královských měst utrakvistické kněze, zatímco luterští
kněží byli trpěni až do října 1622. Po staroměstské exekuci začala
působit konfiskační komise, která příslušníky mnohdy prastarých
protestantských rodů zbavila celkem 115 panství. Patentem z 9. dubna
1624 bylo katolictví prohlášeno za jediné povolené náboženství.
Šlechticům se dostalo práva na svobodné rozhodnutí mezi konverzí a
odchodem do exilu, obyčejní poddaní však tuto možnost neměli, a proto se
vzápětí na některých místech začali bouřit.
Již v únoru 1621 se evangeličtí Vlaši ze Vsetínska, Broumovska a
Vizovicka postavili císaři na odpor a sváděli drobné boje s císařskými
oddíly až do definitivní porážky na počátku roku 1623. Královské
protireformační komise společně s četnými, především jezuitskými misemi v
problematických krajích království měly vypátrat a přesvědčit zatvrzelé
nekatolíky, zajistit, aby se podobné incidenty již neopakovaly.
V roce
1635 byla pražským mírem ukončená saská válečná epizoda a 23. června
vydal Ferdinand II. reskript, kterým nařídil obnovení protireformace.
Přes formální úspěch plošné rekatolizace, nešlo mluvit o jasném
vítězství katolické strany. Zejména nedostatečná farní správa a péče o
věřící, dále pak nepřerušený kontakt s nekatolickou cizinou a
neutuchající důvěra v pomoc zahraničních velmocí napomáhaly přežívání
nekatolictví v zemi.
Docházelo tak k četným bouřím poddaných na mnoha místech království.
Povstalci se přitom většinou nebouřili proti císařově vůli o navrácení
privilegovaného postavení katolictví v království, vymáhali však na své
vrchnosti toleranci svého náboženského přesvědčení.
Požadavky
nekatolických poddaných však byly zamítány a vedly k častým útěkům
věřících z gruntů. Nejčastějším důsledkem těchto odvážných výstupů
poddaných byly další perzekuce a zpřísnění protikatolických opatření.
Ani tvrdé tresty a pronásledování však mnohdy nepomáhaly, jak jasně
ukázalo v roce 1732 i poslední velké povstání nekatolických poddaných na
Opočensku.
Vojenské běsnění třicetileté války nakonec utichlo, zásadní ranou pro
pobělohorské nekatolíky však zůstala naprostá ztráta duchovních. V
některých, zejména pohraničních podhorských oblastech byli nadále
někteří čeští evangelíci čas od času navštěvováni luterskými kazateli ze
Saska a Horních Uher. Tehdy šlo ještě o ordinované kazatele, kteří
jediní směli vysluhovat Večeři Páně. Přijímání probíhalo pod obojí
způsob a podávání Kristova těla bylo symbolizováno oplatkou. Tradice
české konfese se tak až do poloviny 17. století udržovala díky těmto
putujícím luteránským predikantům.
V posledních desetiletích tohoto
století však byli tajní nekatolíci ponecháni již jen sami sobě. V první
čtvrtině 18. století již Večeři Páně vysluhují laici a podávají přitom
lámaný chléb na místo hostie. Požadavek lámání chleba a kalicha pití se
od druhého desetiletí 18. století, jak zdůraznil ve svých pracích Zdeněk
R. Nešpor, stal evergreenem místních evangelických komunit i
náboženských emigrantů z Čech, kterým to zejména v luteránském Sasku
způsobovalo nemalé problémy.
Možným vysvětlením této zásadní změny
liturgie je přímá inspirace četbou Písma. Velmi rychlé rozšíření
praktiky lze však spíše připsat krátkému, ale intenzivnímu působení
kalvínských kazatelů z Uher, kteří se na Moravu a do Čech dostali za
vlády v náboženských věcech „umírněného“ Josefa I. Tito predikanti
obnovili ritus lámaného chleba blízký bratrské tradici a podporovali
také laické kázání nekatolíků. Po jejich odchodu zcela plynule docházelo
k přijímání Večeře Páně bez ordinovaných kněží a zejména ke stále
svobodnějšímu výkladu Evangelia.
ZAKÁZANÁ LITERATURA
Přizpůsobení bohoslužebné praxe souviselo také s další ztrátou, jíž bylo
oslabení knižní kultury nekatolíků. Pronásledovaní jinověrci postupně
přišli o své bratrské zpěvníky, žalmy a evangelické modlitební knihy.
Touto ztrátou duchovní potravy přitom nesmírně trpěli a snažili se, jak
jen mohli, tento deficit nějak kompenzovat.
Zajímavé svědectví nám o tom
zanechala exulantka Kateřina Houžvičková, která na počátku roku 1745
nadobro opustila severovýchodní Čechy. Ve slezském Münstenberku se stala
hospodyní zdejšího reformovaného kazatele Václava Blanického
(1720–1774). Po svém příchodu do nového domova, vzpomínala na svůj vztah
k četbě zakázané literatury: Hospodář byl hodný člověk, ale přísný
katolík. Sloužila u něj jedna děvečka a ta si s sebou přinesla část
starého zpěvníku. Říkala, že z něho zpívali staří čeští bratří. Zpěvník
nebyl celý, ale i tak v něm bylo mnoho pěkných písní. Rozina mě učila
ty písně zpívat a mně se to líbilo. Pak mě vzala s sebou na noční
shromáždění do lesa. Koupily jsme si spolu Nový zákon, četly jsme v něm a
modlily se spolu. Tak jsme to dělaly 10 let a nikdo nic nevěděl...
Tajná četba zakázaných knih tvořila jeden z hlavních pilířů duchovního
života tajných nekatolíků. Původních bratrských a novoutrakvistických
kancionálů však stále ubývalo. V první třetině 18. století se situace
zlepšila především díky náboženským knihám z centra saského pietismu, z
Halle, a díky zásluze těšínského luterského kazatele Jana Liberdy
(1700–1742). Ten nechal v roce 1732 v Laubně vytisknout proslulý
zpěvník Harfa na hoře Sion znějící. O dva roky dříve zde vydal Nový
zákon či anonymně Písně nové k vzdělání církve Hennersdorfské, za
jejichž autora lze nicméně považovat také Václava Kleycha.
Počet nově
vydávaných knih však přesto nestačil a Boží slovo a věrouka byly šířeny
především v rodinném kruhu ústní tradicí, zpěvem evangelických písní a
žalmů. Znalost Písma tak nezadržitelně upadala. Nekatolíci doma i v
zahraničí již nebyli schopni přesněji definovat svou víru a jasně
vymezit hranice své náboženské praxe. Společným nepřítelem pro ně byla
katolická církev, původní nuance mezi luterstvím, bratrstvím a českými
náboženskými specifiky se však vytratily.
Münstenberský reformovaný kazatel Blanický, jenž byl původem také z
Čech, hluboce s českými a moravskými nekatolíky soucítil. V rukopise
Geschichte des in Schlesien etablierten Hussiten se dochovala jeho
historie nově založených obcí exulantů ve Slezsku. Čeští a moravští
nekatolíci, uprchlí z království v době slezských válek mu popisovateli
svou horlivost a oddanost Božímu slovu, přičemž mu otevřeně deklarovali:
My, čeští exulanti nejsme ve skutečnosti ani luteráni ani reformovaní.
My jsme čeští bratří. My máme svou českou konfesi, která je starší než
luterská nebo reformovaná. Naše česká konfese je založena pouze na slovu
Božím. Otec Liberda byl luterský kněz, kázal nám ale čisté slovo Boží…
Na již značně nejasnou konfesijní identitu se dále navršily pietistické
vlivy, které zasáhly české království díky saským a lužickým emisarům a
predikantům. Někdy ve čtyřicátých letech 18. století se duchovní praxe v
domácím kruhu postupně převedla na lidové vykladače Písma, kteří na
základě vlastní četby ovlivňovali náboženské přesvědčení svých blízkých.
Tito laičtí vůdcové přitom nezajišťovali řádnou duchovní správu ani
soustavný věroučný výklad a neudržovali prakticky žádný kontakt s
církevními autoritami za hranicemi. To jim na jednu stranu umožňovalo
jakýsi nadkonfesijní toleranční postoj k jiným vyznáním, zároveň to však
vedlo k vlastní teologické výlučnosti a namnoze i k sektářskému
sebevymezování. Nekatolíci si ve svých srdcích uchovávali dávný odkaz
husitských či bratrských kořenů. Ve svobodu víry udělenou panovníkem
však již prakticky nedoufali a své touhy obraceli k odchodu do exilu.
Vzpomínka na svobodné vyznání jejich víry byla již tak vzdálená, že
mohli jen těžko pomýšlet na pokus obnovit oficiální konzistoriální síť.
Opočenské rebelii na podzim roku 1732 ještě předcházela poslední pokojná
žádost nekatolických poddaných získat u své vrchnosti svobodu své víry.
Jejich žádosti přitom mělo dodat váhy slovo pruského krále Bedřicha
Viléma I., který měl údajně české nekatolíky pozvat do Lužice. Povstání
však bylo násilně potlačeno a způsobilo jen další útěky poddaných.
Skončila tím tak prakticky poslední otevřená agitace českých kacířů,
kteří se napříště uchylují hloub do podzemí.
Pro úplnost je ještě třeba
dodat, že agitace tajných nekatolíků byla výrazně odlišná na Moravě.
Zejména na sklonku vlády Marie Terezie se hnutí, v naději o příznivou
změnu, způsobenou mimo jiné vidinou nástupu Josefa II. na trůn,
radikalizuje. Především na Valašsku se v roce 1777, i bez výrazné
zahraniční podpory a bez předchozí systematičtější agitace, spontánně
přihlásilo 15 000 evangelíků a bez ohledu na tvrdé tresty neustále
žádali o legalizaci svého uznání. Tyto události na severní Moravě značně
urychlily vyhlášení náboženské svobody.
Větší faktická náboženská
tolerance před rokem 1781 přitom kromě Moravy dávno panovala také ve
Slezsku a zvláště v Ašsku, které měly v rámci království zvláštní
postavení. Systematičtější kontakt s církevní hierarchií za hranicemi
nebyl nicméně před rokem 1781 obnoven.
VYPROŠTĚNÍ SE Z OKOVŮ
V tomto ohledu se nabízí zajímavá paralela s vývojem ve francouzském
království. Kalvínské vyznání zde bylo definitivně zrušeno ediktem z
Fontainebleau 18. října roku 1685. Z hugenotů, jež neodešli do exilu, se
stali nouveaux convertis. I přes přísné tresty, mezi nimiž nechybělo
doživotní vězení či služba na galérách, se hugenoti dál scházeli k
tajným náboženským shromážděním s kázáními a zpěvy žalmů. Trpěli však
stejně jako čeští nekatolíci náhlou ztrátou duchovních.
Konfesijní
situace v království před rokem 1685 byla o poznání jednodušší, přesto
se kalvinisté nevyhnuli pozvolné ztrátě konfesijní čistoty. Předsedání
tajným shromáždění se stále častěji ujímali nejen starší obce, ale
takzvaně „osvícení“, esprits éclairés, kteří se prohlašovali za boží
posly a vykládali zrušení ediktu nantského jako trest Pána Boha za
morální úpadek věřících, které vybízeli k excesivnímu pokání.
Vyvrcholením těchto tendencí byla vlna eschatologických proroctví, jež
započala již v roce 1686 v kraji Dauphiné a zanedlouho propukla také ve
Vivarais (Languedoc). Nositeli proroctví byli velmi prostí lidé (po
většinou malé děti), kteří se dostávali do stavu mystického tranzu, při
kterém popisovali blízký příchod Antikrista. Vyzývali věřící k zanechání
idolatrie neboli účasti na povinných katolických obřadech.
Vlna těchto
apokalyptických vidění se pochopitelně setkala s ohromnou kritikou
kalvínských církevních autorit ve Švýcarsku, v Holandsku i Anglii.
Prorocká zjevení byla těmito „strážci“ ortodoxie vnímána jako
nebezpečné, nesprávné vize bez logického podkladu a božího posvěcení.
Šlo o jasný střet církevní hierarchie s kulturou prostého lidu. Duchovní
zápal věřících a snaha vyprostit se z okovů babylónského zajetí
narážely na nepochopení vážených teologů v exilu, lpících na čistotě
doktrinálního výkladu. Jejich kritika se ještě vyostřila, když výzvy
vycházející z proroctví v červenci 1702 přerostly v otevřené povstání
tzv. kamisardů v pohoří Cévennes. Po dvou letech bylo nakonec
cévennolské povstání krvavě potlačeno a s ním také postupně odezněla
apokalyptická proroctví.
Boj za znovuzískání náboženské svobody násilnou
cestou byl ostře kritizován, našli se však i protestantští duchovní,
kteří měli pochopení pro strádající mučedníky víry.
Z popudu exulanta Antoina Courta (1696–1760), jenž byl v Ženevě v roce
1718 ordinován pastorem, tak došlo k zásadní změně – k přeměně dosavadní
„násilné“ cesty odporu na pacifistické úsilí o znovuzískání náboženské
svobody. Court byl ochoten za mučedníky položit svůj život. Byl si ale
vědom, že násilnou silou hugenoti nic nezmůžou, naopak vyvolají novou a
ještě silnější vlnu perzekucí. Proto se tento rodák ze Cévennes, sám
bývalý účastník tajných prorockých shromáždění rozhodl k radikálním
zásahům. Zakázal do budoucna veškeré profetické vize a přísně odsoudil
ozbrojená povstání. Jen tehdy, budou-li kalvinisté panovníkovi
prokazovat svou poddanskou oddanost a loajalitu, mají naději býti
vyslyšeni a získat zpět vytouženou svobodu víry.
Jak ale kompenzovat
brzkou spásu hlásající proroctví, jak nasytit duchovně lačné věřící v
jejich hladu po slově Božím? Praktickou cestou, jak dosáhnout uklidnění
situace v náboženském prostoru, bylo nahradit prorocké vize kázáním
vyškolených protestantských duchovních, což ovšem předpokládalo
znovuobnvovení zaniklé církevní struktury. V roce 1715 se tak v
podhorské vesničce Montzes (departmán Gard) konal první obnovený
provinční synod reformované církve, který si stanovil za cíl obnovit v
království systematickou pastorační činnost pomocí řádně ordinovaných
kněží a přimět panovníka k legálnímu zrovnoprávnění kalvínské víry s
katolictvím.
Zrodila se tak obnovená církevní struktura, kterou
francouzští historici nazývají Eglise du désert neboli církví pouště,
jež svůj název odvozuje od biblické epizody putování lidu Mojžíšova do
země zaslíbené. V třicátých letech 18. století byl v Lausanne založen
seminář pro budoucí kalvínské pastory, kteří se po studiu vraceli tajně
nazpět do království, kde nelegálně kázali na utajovaných, nicméně
pravidelně organizovaných schůzkách. Court a jeho spolupracovníci
zároveň sepisovali prosebné apologie králi a jeho ministrům. Bylo však
nezbytné hugenoty očistit od nařčení z rebelantství a z uchylování se k
heterodoxním praktikám před samotnou církevní hierarchií, zbavit je
jednou provždy podezření z bludařství.
HERETICI, KACÍŘÍ I HUSITÉ
Vraťme se zpět do českého království, kde ve stejné době evangelíci
udržovali svou stále více oslabovanou náboženskou tradici pomocí nově se
rodící lidové religiozity. Účastnili se přitom katolických mší a ženili
se či vdávali dle katolického ritu, zatímco hugenoti tajně uzavírali
své sňatky před kalvínskými pastory, takzvaně v poušti. Čeští a moravští
protestanti zkrátka neměli na vybranou. Pokud měli štěstí na laxního
rychtáře či vrchnostenského úředníka, mohli se úspěšně vyhnout
velikonoční zpovědi. Také se vyhýbali eucharistické úctě, úctě k Panně
Marii a svatým.
Dobová česká či latinská jména jinověrců jako
acatholici, heretici, kacíři, či husité nebo herrnhutští, dokládají, že
jejich teologický profil byl v očích většinové církve stále nejasnějším
a byl skutečně především negativním vymezením vůči katolické většině.
I když byl kontakt českých a moravských jinověrců s nekatolickou
cizinou, a zejména s nově založenými exulantskými koloniemi ve Slezsku a
v Lužici poměrně úzký, nedočkali se podobné podpory, jaké se dostalo
hugenotům z Ženevy. Ani supliky adresované nekatolickým hlavám Evropy
jako Memorandum z roku 1723 či Puncta Bohemiae nepřinesly evangelíkům
vytouženou přímluvu, tím méně obnovení jakékoli církevní struktury.
Církevní, ať už luterské či kalvínské autority v Lešně, Vratislavi, či
Drážďanech a v Berlíně se velmi kriticky stavěly k exulantům, kteří se
prohlašovali za potomky husitů a českých bratří, požadovali vysluhování
Večeře Páně pod obojí způsobou s lámaným chlebem. Mnozí exulanti byli
navíc silně ovlivněni pietistickým kristocentrickým výkladem Bible,
usilovali o individuální znovuzrození (obrácení), niterný kontakt s
Bohem a nedůvěřivě se stavěli k místním církevním představitelům i
jejich vrchnostem.
Narůstající konflikty emigrantů z hornolužických
kolonií s jejich novou, převážně luterskou vrchností způsobily mimo jiné
také neobyčejně velký nárůst uchazečů o život v Herrnhutu, nově
založené kolonii obnovené jednoty bratrské. V roce 1722 se zde na
panství Mikuláše Ludvíka knížete ze Zinzendorfu (1700–1760) usadili
převážně německy mluvící pronásledovaní nekatolíci ze severovýchodní
Moravy, kteří zde po pěti letech oficiálně obnovili tradici českých
bratří.
Tvrdohlavé lpění na vlastních praktikách a kritický postoj exulantů k
místním autoritám vyvolávaly neporozumění, nezřídka i závažné konflikty.
Kromě tištění a kolportování náboženských knih do českého království,
tak neexistovaly žádné osobní kontakty tajných nekatolíků s
představenými konzistoří v exilu.
Zatímco pastor Antoine Court a ostatní aktéři obnovené církve pouště bez
přestání usilovali o nezbytné očistění dogmatu, samozvaní vykladači
Písma, kteří se stali lokálními náboženskými autoritami tajných
protestantských center v Čechách a na Moravě, dál nevědomky posilovali
postupné „dogmatické“ uvolnění. Po roce 1744, kdy se konal první
obnovený národní synod francouzské reformované církve, docházelo ke
stále užšímu sblížení mezi domácí kalvínskou komunitou a exulantskými
církevními autoritami. Na počátku sedmdesátých let 18. století se
nakonec oboje, jak domácí, tak zahraniční snahy spojily v jednotnou
agitaci.
Vlivem všudypřítomného osvícenského diskurzu se začali tajní
protestanti ve Francii aktivně zapojovat do civilního života celé
společnosti, zejména bohatí obchodníci, ale též venkovští řemeslníci i
svobodní rolníci si začali uvědomovat své občanské potřeby (souvisely s
uznáním jejich nelegálně uzavřených sňatků a právy na dědictví) a
dobrovolně upustili od dřívějších klamných přesvědčení.
Naopak
evangelická menšina, a zejména početné sekty v českých zemích na mnohých
místech nadále lpěly na své výjimečnosti, čímž zabraňovaly své
společenské integraci, a tím také dosažení svého legálního uznání. Byli
to přitom převážně sektáři a jejich laičtí představitelé, kdo v exilu
svými sugestivními kazatelskými výstupy vyvolávali nedůvěřivost a
kritické ohlasy, čímž se vytratily poslední naděje na pomoc v prosazení
náboženské tolerance ze strany zahraniční církevní hierarchie. Nebýt
však přetrvávající, jakkoli značně pozměněné, lidové religiozity
předtolerančních nekatolíků, těžko by až do dnešních dnů v Čechách a na
Moravě přežila tradice církve husitské či bratrské.
LITERATURA
J. Válka, „Tolerance či koexistence? (K povaze soužití různých
náboženských vyznání v českých zemích v 15. až 17. století)“, in:
Husitství na Moravě, Náboženská snášenlivost, Jan Amos Komenský, Brno
2005, s. 237–248
E. Štěříková, Exulantský kazatel, biografická novela o
Václavu Blanickém (1720–1774), zakladateli exulantských kolonií v
pruském Slezku, Praha 2007
E. Štěříková, Exulantská útočiště v Lužici a
Sasku, Praha 2004
Z. R. Nešpor, Víra bez církve?, Východočeské
toleranční sektářství v 18. a 19. století, Ústí nad Labem, 2004 O.
Macek (ed.), Po vzoru Berojských: život a víra českých a moravských
evangelíků v předtoleranční a toleranční době, Praha 2008.
J. Garisson,
L´Édit de Nantes et sa révocation: Histoire d´une intolérance, Paris
1985; P. Joutard, Les Camisards, Paris 1994.
Eva KALIVODOVÁ
(nar. 1980) vystudovala historii na Univerzitě v Toulouse le Mirail. V
současné době pracuje na disertační práci zabývající se náboženským
životem protestantských menšin v českém a francouzském království v 18.
století. Je členkou Cliohres network, Mezinárodní sítě historiků v rámci
badatelského projektu 6. rámcového programu Evropské komise pro výzkum.
Zdroj: http://dejinyasoucasnost.cz
|
|