Největší nepřítel církve
Datum: Úterý, 02. říjen 2012 @ 10:16:03 CEST Téma: Zamyšlení
Hned na počátku se musím přiznat, že myšlenka, kterou hodlám
rozvinout v tomto článku, není moje vlastní. Jejím autorem je australský
misionář – a misiolog – Alan Hirsch, jehož knihy se zřejmě v příštím
roce objeví i na našem trhu (a už předem je doporučuji).
Největším nepřítelem dnešní církve – přinejmenším v Západní
civilizaci – není islám. Islám je nepřítel přicházející zvenčí – a
vnější nepřátelé nejsou nikdy tak nebezpeční, jako vnitřní. Velkým
nepřítelem dnešní církve je bezesporu filozofický, teologický a morální
relativismus, popírající jakékoli absolutní hodnoty a tedy i absolutní
pravdu. Tento relativismus rozkládá lidskou společnost a samozřejmě
zasahuje i církev.
Nicméně největším nepřítelem (dnešní) církve je konzumní
způsob života. Konzumní způsob života je zvláštní druh modlářství.
Mimořádně nebezpečný je mimo jiné proto, že se od běžného modlářství
dosti liší. Chrámy této modloslužby jsou nákupní střediska – a všichni
víme, že se klasickým chrámům navenek příliš nepodobají. Liší se od nich
natolik, že nazvat je chrámy nám připadá trochu přitažené za vlasy.
Toto modlářství nemá nějaký spis, který by hrál podobnou
roli jako Bible v křesťanství nebo Korán v islámu. Nicméně přináší
rovněž evangelium, „dobrou zprávu“. Přináší ji ve formě letáků, které
obsahují dobré zprávy, co je kde k mání a kde to lze získat co
nejlevněji. A reklamní a marketingoví mágové, velekněží této
modloslužby, se postarají o to, aby nám tyto dobré zprávy ve formě
letáků připutovaly zadarmo až do našich poštovních schránek.
Často říkávám v kázání, že člověk má tři základní potřeby:
Potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a
potřebu někam patřit. Každé modlářství se tváří, že může tyto naše
základní potřeby naplnit, ale každé klame. Tyto potřeby může naplnit
jedině Bůh, nikdo jiný a nic jiného.
Otázku po smyslu reklama vesměs pomíjí – spíše se stará o
to, abychom si ji nekladli. V postmoderní době, která nevěří na takové
staromódní věci jako je pravda a láska, třetí z uvedených potřeb,
potřeba někam patřit, zbytněla na úkol ostatních dvou. A právě s touto
potřebou reklama velmi šikovně pracuje.
Vezměte si reklamy na auta, na kosmetiku nebo na alkohol.
V reklamě na auta figurují převážně ženy, v reklamě na kosmetiku je to
tak fifty fifty a v reklamě na alkohol figurují převážně muži. Auto
z reklamy je zpravidla doprovázeno nějakou kráskou (může jich být i
více), ale téměř nikdy se nedozvíte, proč je to auto tak dobré. Jakou
má spotřebu, jaký je obsah kufru, kolik stojí? Tyto a podobné informace
bývají v reklamách pouze výjimečně. Ať už si vezmeme reklamy
z kteréhokoli z uvedených oborů (auta, kosmetika, alkohol), vždy vám
reklama sugeruje, že když si koupíte daný výrobek, budete patřit do té
správné party. Ženy (či muži) se za vámi budou otáčet, koupíte-li si
právě tento šampón. Jó Staropramen, to je pro ty správné chlapy!
Teoreticky tento trik prohlédne každý jen trochu
přemýšlející člověk. Nemusí na to mít ani střední školu. Jenže ono to
funguje. Chcete důkaz? A myslíte si, že by firmy utrácely miliony za
reklamu, kdyby to nefungovalo?
Toto vše by nás mohlo nechávat chladnými, kdyby modlářství
tohoto typu neproniklo do církve. Kdyby se v našem sboru objevil někdo,
kdo by tvrdil, že Mohamed je pravý prorok, hned bychom zbystřili. Kdyby
přišel do sboru někdo s učením, že veškerá pravda je relativní a že
všechna náboženství mají stejnou hodnotu, byli bychom s ním hotovi
poměrně rychle. Ale modlářství konzumního způsobu života proniklo do
církve, aniž jsme si toho všimli.
První knížky o růstu sborů se mi dostaly do rukou ještě před
pádem komunismu. Vzpomínám si, jak jsem s určitým pobavením četl kdesi u
Petera Wagnera, že když je sborové parkoviště obsazeno z více než
osmdesáti procent, musí sbor hledat jinou budovu, neboť pokud budou lidi
mít problémy ve sboru zaparkovat a budou to mít z parkoviště do sboru
příliš daleko, přestanou tam chodit a najdou si sbor jiný. Bylo to
v době, kdy náš sbor rostl a lidé měli věru velké problémy, pokud by
chtěli zaparkovat v Libni v ulici U pošty, kde jsme mívali biblické
hodiny, nebo ještě dříve na Maninách, kde bývaly slavné maninské
„čtvrtky“. Velikost parkoviště by byla tím posledním, nač bych si tehdy
při přemýšlení o růstu sborů vzpomněl.
Byla to doba, kdy bylo obrovským problémem vytisknout
jednoduchou pozvánku. Nebyl to problém technický, ale politický,
chcete-li. Církev byla všelijak omezována, a lidé se do ní jen hrnuli.
Ale přenesme se z osmdesátých let minulého století do dávné
minulosti. O Janu Křtiteli čteme, že za ním chodili lidé k Jordánu
z Jeruzaléma i z jiných částí Judska. Z Jeruzaléma to měli nejméně
čtyřicet kilometrů. Veřejná doprava nebyla. Zajímalo by mě, zda se
objevili u Jordánu nějací stánkaři s občerstvením. Jan Křtitel si u nich
asi nic nekupoval – ten jedl svatojánský chléb a med divokých včel. A
co takhle nějaké samolepky se siluetou Jana Křtitele? Nebo lahvičky
s vodou z Jordánu? (Mimochodem, ty frčí dnes, ale pochybuji, že frčely
tehdá.) V Jeruzalémě nebyly žádné plakáty, oznamující shromáždění
s Janem Křtitelem (chvály povede hudební skupina „Damašská brána“).
Kde se stala chyba?
Na to nedokážu přesně odpovědět. Zatím jsem u promýšlení, jaká chyba se to vlastně stala.
Žurnalisté se někdy v souvislosti s církevními restitucemi
pozastavují nad skutečností, že církve mají o polovinu více duchovních
než před několika lety, kdy měly o třetinu více věřících. A teď si
představte, že „Strýček L“, jeden z apoštolských vedoucích čínské
podzemní církve, vede bez jakékoli techniky a organizačního aparátu
třímilionové křesťanské hnutí! A to je jen jeden z mnoha! Jak to, že to
jde – bez reklamy, bez tiskovin, bez techniky… A čím to, že když se nám
všechny tyto možnosti otevřely, církev v podstatě přestala růst? Bylo by
podle mě kardinální chybou si tyto otázky neklást.
Prvotní církev, která byla pronásledovaná a také postrádala
vnější pomůcky ve formě reklamy, tiskovin a techniky, kandidátům na
členství v církvi jejich cestu spíše ztěžovala. Katechumenát byla náročná záležitost, a to nejen časově.
Jak píše Alan Hirsch, americká teorie růstu sborů je na
scéně již čtyřicet let, ale sešup církve v podstatě ani nezpomalila,
natož aby ho zvrátila. Je to tím, že zcela vědomě pracuje s reklamou a
ani se tím netají. Tato teorie totiž ve skutečnosti konzumní přístup ke
křesťanství podporuje, byť nikoli záměrně. Není divu, že v Americe se
běžně používá výraz „shopping for church“ („nakupování církve“), který
k nám ještě naštěstí nepronikl, byť sama realita je už u nás přítomná
dávno. Chcete-li mít rostoucí sbor, musíte mít lepší službu dětem, lepší
službu mládeži, lepší sborovou budovu, lepší hudební skupinku … a
jestli v něčem z toho selžete, pak se nedivte, že lidé půjdou jinam.
Jinými slovy, najdou si „lepší“ sbor.
A církve se učí pracovat s marketingem. „Úžasné,
povznášející chvály.“ „Nechte se uvést do Boží přítomnosti.“ „Budete
požehnán.“ „Tak trochu jiná církev.“ „Přijďte si poslechnout svěží,
relevantní kázání.“ „Naše služba dětem má špičkovou úroveň.“
Pastory a zakladatele nových sborů můžeme rozdělit do dvou
kategorií. Jsou to jednak ti, kteří tvrdí, že nechtějí „krást“ ovečky
jiným sborům, a ty, kteří se těmito svými úmysly nijak netají. Těch
druhých u nás zatím není mnoho, ale narazíte na ně také. „Nikomu se
v tomto městě nepodařilo zbudovat velký sbor. Měli šanci, a nevyužili
ji. Pojďte tedy k nám, s vámi to dokážeme!“ „Náš sbor je jako velká loď.
Pojďte se plavit k cíli na velké lodi – má to větší smysl než množství
malých lodiček.“
Většina pastorů a zakladatelů sborů takto nemluví. Vzpomínám
si, jak se mnou kdysi hovořil Terry Henshaw, který v Praze zakládal
sbor Victory. Před počátkem své kampaně se se mnou sešel, na mnoho věcí
se vyptával, a několikrát zdůraznil, že nechce oslabovat již existující
sbory. Nepochybuji, že to myslel naprosto upřímně, nicméně když sbor
založil, odhaduji, že devadesát procent členů bylo dříve členy nějakého
jiného sboru.
Schopnost vydržet v nějakém sboru se stále zkracuje –
podobně jako schopnost udržet pozornost při kázání. Lidé odcházejí do
jiného sboru, „protože to či ono je tam lepší“. Nu, není divu. Sbory
cítí poptávku, a tak odpovídají příslušnou nabídkou. Konzumní přístup
dle mého názoru pronikal do církve rovnoměrně jak na straně nabídky, tak
na straně poptávky. „Mají tam lepší chvály – cítím tam více Boží
přítomnost.“ „Je tam pomazanější kázání.“ „Je tam dobrá nedělka.“ „Po
bohoslužbách tam mají občerstvení.“ „Mohu tam přivést nevěřící přátele.“
(Opravdu? A kolik jsi jich tam přivedl?)
Šlo to pomalu, pomalu, neznatelně. Ale teď máme církev,
v níž se většina členů ptá: „Co dá sbor mě?“ Mezi „běhouny po Sionu“ je
desetkrát více těch, kteří otázku staví takto, než těch, kteří si kladou
otázku: „Co mohu já dát sboru?“
Rozumějte mi dobře – nikdy jsem nebyl zastáncem toho, že
člověk má ve „svém“ sboru vydržet do konce života, ať se děje co se
děje. Nezastával jsem tento názor za komunistů, kdy v církvi dokonce
převažoval (ale kdo z vás to ještě pamatuje?), a nehlásám ho ani dnes.
Ano, člověk může mít dobré důvody pro změnu sboru. Ale pokud propadl
konzumnímu způsobu života, pak asi dobrý důvod mít nebude, byť důvodů
uvede hned několik.
Ne že bych měl jasno, jak věc řešit. Jistě, oznámit konání
určité konference nebo pozvat na určitou sborovou akci není samo o sobě
nic špatného. Není to v těch pozvánkách jako takových.
Jsem si ale poměrně jist, že z tohoto modlářství se
vymaníme, jen když se vrátíme k tomu, oč vlastně jde. Připomeňme si
Velké poslání: „Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“
(Mt 28,19.20a; zvýraznění mé). Pokud máme za to, že člověk je „spasen“,
odříká-li „modlitbu přijetí“, tak si s modlářským křesťanstvím
vystačíme. Pokud porozumíme tomu, že Ježíšovi nejde jen o přijetí
určitých názorů na to, kým on je, ale o naši hlubokou proměnu, pak
budeme vůči konzumnímu křesťanství odolnější.
Uvědomuji si, že tímto článkem jsem spíše upozornil na
problém, než abych předložil jeho řešení. Pokouším se o ně ve své domácí
skupince. Jde mi o to, abychom šli „na dřeň“, a nespokojili se
s povrchností, jež, konec konců, doprovází každé modlářství. Pokud ale
chcete „úspěch“, který měříte počtem lidí na nedělním shromáždění, tak
se touto cestou ani nevydávejte. Pokud ale věříte v učednictví
v Ježíšově pojetí, pak se můžete spolu s ostatními, kterým došlo, oč
běží, vydat na dlouhý pochod. Kéž by vedl tam, kde je dnes čínská
církev. Jen bez těch okovů, jak by řekl apoštol Pavel.
Dan Drápal, 28. září 2012
Zdroj: www.dan-drapal.cz
|
|