Natolik jsme si zvykli celou Bibli vykládat z perspektivy spasení nebo zatracení, že kvůli tomu řadu užitečných míst zcela přehlížíme. Například, když Pavel mluví o tom, že se Bůh usmířil se světem…

2Kor 5:19 „Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření.“

častou reakcí bývá zdůraznění následujícího verše…

2Kor 5:20 „Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem.“ Tedy Bůh se sice se světem smířil, ale když se svět nesmíří s ním, má problém. Bůh se nadále hněvá a nakonec všichni nesmíření skončí v zatracení.

Křesťané se často dělí na dvě části, a to většinou na:

(1) "Římskokatolíky" a "Protestanty"- podle narození;
(2) "Episkopály" (konformní) a "Svobodné církve" (nekonformní) - podle formy;
(3) "Znovuzrozené křesťany" a "Nominální křesťany" - podle zkušenosti;
(4) "Evangelikály" a "Liberály"- podle učení;
(5) "Charismatiky" nebo "Necharismatiky" - podle "mluvení v jazycích";
(6) "Křesťanské pracovníky na plný úvazek" nebo "Lidi se světským povoláním" - podle profese.

Mohou existovat i jiné způsoby dělení. Žádné z nich ale nemá nic společného s tím, proč Pán Ježíš přišel.

Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. 

V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla: Nejdůležitější je zabránit našemu pacientovi v činech. Pokud nic neudělá, může o své lítosti (a my bychom doplnili a čemkoli, třeba co slyšel v kostele) přemýšlet jak je mu libo. Ať se v tom to hovado válí, ať o tom napíše klidně i knihu. Ať dělá cokoli, hlavně nesmí začít jednat. Jeho zbožnost nám vůbec neublíží, pokud zůstane jen v jeho představách a pokud nepřipustíme, aby se dostala do jeho vůle. Čím častěji bude cítit a nejednat, tím méně pak dokáže vůbec jednat. Rady zkušeného ďábla

Většina českých baptistů by pravděpodobně byla schopna vyjmenovat základní zásady, které definují baptistické hnutí a odlišují nás tak od ostatních křesťanských denominací. Otázkou ale zůstává, nakolik je nám zřejmá vzájemná souvislost těchto zásad. Nakolik pod jejich povrchem rozeznáváme myšlenkové proudy, ze kterých se zrodily a byly vyživovány. Značná míra nejasnosti na tomto poli se projevuje v některých rozhovorech, které jsou v současnosti v BJB vedeny. Tato skutečnost nás vede k záměru aktivněji se podílet na společné reflexi baptistické tradice. Na těchto internetových stránkách se pokusíme postupně přinášet poznámky a náhledy na jednotlivé baptistické zásady. Věříme, že to může být užitečný příspěvek ke kvalitnějšímu rozhovoru jednotlivců i celých sborů.

Baptistický kazatel Dr.  Jindřich Procházka ve své knize Obrazy z dějin baptistů (Praha, 1939) píše: „Všechny naše zásady plynou z jednoho zdroje: z víry, že Kristus je Pán.“ Tato věta není jenom zbožnou frází, ale směřuje ke skutečné podstatě baptistických specifik. Jednotlivé zásady baptistického hnutí vyrůstají z tohoto základního předpokladu.

Mají muži v životě snadnou roli? Pojďme se společně zamyslet, jak to opravdu je. Bůh se rozhodl, že stvoří člověka jako muže a ženu. „Bůh stvořil člověka, (…) jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27) V tomto svazku muže a ženy mají oba Bohem danou roli. Žena je darem pro muže. „I řekl Hospodin Bůh: ‚Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.‘“ (Gn 2,18) Žena – mužova pomocnice je zde představena jako jemu rovná. Nový zákon nám říká, že i v rovině spasení je na tom muž stejně jako žena, neboť v Kristu: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.“ (Ga 3,28) Jaká je ale role muže? Co jej činí mužem?

„Někteří umějí běhat, ale jiným nezbývá než jít a další se sotva šourají. Vžijme se tedy do postavení druhých a pomáhejme si navzájem. “ (Martin Luther)

Uvedený citát jsem si vypůjčil z beletrizované biografie, kterou sepsal anglický autor Mike Fearon před třiceti lety (česky vyd. Stefanos, 2002). Věta, kterou měl vyslovit Martin Luther v roce 1522, byla věnována tehdejším dychtivým reformátorům. Ve Wittenbergu doslova řádili horlivci, jimž nebylo zatěžko ničit sochy, malby nebo knihy. Všechno rychle – a hned!

Moudrému muži Lutherovi se projevy vandalismu nelíbily. Vyzýval ke zdrženlivosti a k důstojnému jednání. Zřejmě se obával, že každá další „hrrr akce“ může zhatit jeho snahy o reformu. To, nad čím delší dobu rozjímal a co důkladně promýšlel, mohlo být zničeno jen proto, že se několik jedinců tak trochu zbláznilo. „Dejte lidem čas,“ nabádal reformátor bratry, jimž zářily oči nadšením, že mohou být aktivní součástí změn. Lutherův zdravý úsudek měl částečnou odezvu, avšak na zrychlené extremisty ani jasné slovo neplatilo.

   Je to už dosť rokov, čo som si začal viacej všímať praktickú realitu v súčasných cirkvách (ktoré tvrdia o sebe, že sú kresťanské) v porovnaní s tým, čo je napísané v evanjeliách, či s tým, ako Ježišove pokyny realizovala v praktickom živote prvá kresťanská cirkev. Vo viacerých prípadoch som zistil až vyslovene protichodné výklady či konania, ktoré mali v histórii kresťanstva katastrofálne dopady nielen na povedomie o kresťanstve u neveriacich ale i katastrofálne dopady spoločnosť celkove.

Znaky aktuálnej potreby zásadnej reformácie

Súčasné tradičné nielen slovenské protestantské cirkvi zažívajú zväčša významný pokles členstva, prípadne mladšie spomedzi nich citeľnú dlhoročnú stagnáciu. To je vyjadrením toho, že evanjeliové kresťanstvo v interpretácii týchto cirkevných komunít stratilo svoju relevantnosť. Niektorí preto volajú po novej reformácii.

Stojí pred nami otázka: Sú reformačné cirkvi reformovateľné? My sme sa rozhodli pozrieť na túto tému cez prizmu myšlienky z reformačných dôb, ktorá s touto otázkou súvisí, a to: ecclesia semper reformanda.

„Vím skutky tvé, že máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ (Zj. 3:1)

Máloco je pro dnešní lidi – křesťany i nekřesťany – méně atraktivního a méně relevantního, než mrtvá církev. O církev, která nežije, dnes nikdo nemá zájem. Lidé – a zejména mladí lidé – dnes již nevydrží v mrtvé, chladné organizaci, která funguje jen ze setrvačnosti, kvůli tradici, protože byli celý život zvyklí tam chodit. A vskutku není divu, neboť pro to není ani žádný důvod. Když je něco mrtvé, je to k ničemu, církev nevyjímaje. Církev proto potřebuje zůstat živá.

I Pán Ježíš chce mít Svou církev živou. Náš svatý Bůh a Spasitel se s mrtvou službou mrtvé církve nespokojí. Církev v Sardis, které bylo toto slovo adresováno, slyšela, že její skutky nebyly „plné před Bohem,“ (verš 2) že před Ním neobstály; proto byla také důrazně vyzývána k pokání. I dnes církev proto potřebuje zkoumat Písmo a v jeho světle sebe sama, aby si uchovala pravý život. Smutné ovšem je, že když se řekne živá církev, až příliš často si dnes lidé představí něco, co nemá s opravdu duchovně živou církví nic společného. Je proto více než na místě důkladněji přemýšlet nad tímto známým textem, co z něj vyplývá pro nás dnes.

Skoro každý s kým jsem hovořil o vztazích, mi říkal něco ve smyslu, že nemá rád konflikty a že se jim vyhýbá. Myslím, že již v tomto tvrzení se skrývá tíže našeho tématu. Pokud někdo něco dělá špatně a pokud ho na jeho špatné chování upozorníme, riskujeme konflikt. Jako křesťané celkem bez problémů vyznáváme, že jsme hříšníci, horší ale je, když někdo za hříšníka považuje konkrétně mě a navíc z konkrétního důvodu. V takovém případě se dokážeme naježit, bránit a konflikt je na světě. Proto máme tendenci druhé s jejich selháními nekonfrontovat anebo – v horším případě o nich komunikovat s jinými lidmi („o něm bez něj“). Prostě nechceme riskovat ztrátu korektních nebo dokonce dobrých vztahů.

Někdy naopak reagujeme neadekvátně. Popsaný problém se ještě násobí, pokud se něco nedobrého stane mezi nejbližšími. Co když selže můj bratr, sestra, otec, matka, dospělé dítě, přítel? Je známo, že nejkrutější konflikty se odehrávají v občanských válkách. Podobné platí i v rodině a blízkých vztazích, kde možná dvojnásob platí, že od lásky je velmi blízko k nenávisti. Nicméně ani toto z nás nesnímá tíži případného napomenutí svých nejbližších nebo tíži napomenutí přijmout. Jenže jak?

Následující text je úryvkem z delšího textu Nemocné tělo – ohrožení církve a kázeň jako léčebný proces. Otiskujeme z něj zkrácenou verzi úvodní kapitoly Utrpení těla – nemoc a zranění, v níž autor promýšlí, jaký typ své „zraněnosti“ se nesmí církev snažit vyléčit.

Záměrem následujícího textu je pracovní promyšlení tématu specifické nouze církve – totiž nemocnosti či zraněnosti těla Kristova. K celostní metafoře církve jako těla, tak jak se s ní opakovaně setkáváme v novozákonních textech (zejména Ř 12,4–5; 1K 12,12–27; Ef 1,22–23; Ko 3,15), se v rámci širší reflexe a dalšího možného rozvinutí váže také tento motiv ohrožení organismu církve nějakou podobou více či méně bolestivé a více či méně zjevné porušenosti. Jakkoli totiž církev usiluje nastavit světu na odiv svůj optimistický a vitální vzhled, realita opakovaně usvědčuje toto úsilí z nepravdivosti. Křesťanská komunita ve své minulosti trpěla a dodnes trpí mnoha projevy závažné a často i smrtelné nemocnosti. Ta se může týkat všech životních funkcí, orgánů a procesů v jejím těle.

Odluka církví od státu je dobrá věc. Škoda, že jsme na ni museli tak dlouho čekat. Zajímalo by mě, kdy a jakým způsobem by k ní bylo došlo, nebýt komunistického puče v roce 1948. Snad by to církevní historikové dokázali zpětně odhadnout, pomohlo by nám to i ve střízlivém pohledu na naši Českobratrskou církev evangelickou, na její přítomnost i budoucnost.

Po finanční stránce jde o to, že musíme postupně přejít na samofinancování, neboli naučit se žít „za svoje“. Hodně budeme v příštích letech diskutovat o tom, jak z celocírkevních prostředků podporovat chudé, případně očividně (nebo jen zdánlivě) skomírající sbory – a také sbory nově vznikající. Některé velké a majetné sbory už dnes přispívají sborům, které nejsou, snad jen dočasně, schopné zaplatit povinný příspěvek do personálního fondu. Jak se bude tento příspěvek zvyšovat, je ovšem – realisticky uvažováno – nutno počítat s tím, že se bude muset řada sborů sloučit, protože kazatelských míst ubude.

poslal Nepřihlášený

Petr Chelčický: Síť víry, nikoliv církevní restituce

Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského; tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě. Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly. Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.  Lukáš 5, 1-11

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u jezera Tiberiadského. Stalo se to takto: Byli spolu Šimon Petr, Tomáš, jinak Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a ještě dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli: „Nemáme.“ Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. Onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil si plášť – byl totiž svlečen – a brodil se k němu vodou. Ostatní učedníci přijeli na lodi – nebyli daleko od břehu, jen asi dvě stě loket – a táhli za sebou síť s rybami. Když vstoupili na břeh, spatřili ohniště a na něm rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb z toho, co jste nalovili!“ Šimon Petr šel a vytáhl na břeh síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři; a ač jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte jíst!“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš šel, vzal chléb a dával jim; stejně i rybu. To se již potřetí zjevil učedníkům po svém vzkříšení. Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“   Jan 21, 1-15

Dva texty z Bible, oba z evangelií, jsou si velmi podobné. Hlavním motivem je "zázračný rybolov": rybáři loví a nic neuloví. Přijde Ježíš, něco řekne a ryby "berou" jako nikdy předtím. Druhým společným motivem je to, co Ježíš říká po zázračném rybolovu. Tak se prozradí, že důležité bylo něco jiného než zázračný rybolov. Ale tím podobnosti končí a začínají rozdíly.

Otec Wattson, bývalý anglikán, který se obrátil na katolickou víru, se rozhodl, že oktáv bude začínat 18. lednem, tj. na svátek Nastolení sv. Petra v Římě, a končit 25. ledna, tedy svátkem Obrácení sv. Pavla apoštola. Jednalo se o veřejnou událost, během níž probíhaly modlitby za obrácení nekatolíků a jejich návrat do pravé Církve Ježíše Krista, církve katolické.

Kardinál Walter Kasper, prefekt Papežské rady pro jednotu křesťanů, přednesl na plenárním zasedání zmíněné Rady dne 14. 11. 2006 důležitý projev. Řekl v něm, že ten, kdo hovoří bez rozlišování o „ústupu zpět, o stagnaci, nebo dokonce o ekumenické době ledové, prozrazuje hlubokou neznalost situace“.

Na první pohled se zdá, že otázka „zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ byla hlavním tématem v rozhovorech, vedených uvnitř BJB v uplynulém roce. Tomu alespoň nasvědčuje intenzita, s jakou bylo toto téma zastoupeno na jednáních RZS, SD a při setkáních kazatelů. Do určité míry je tento zájem o projednávaný a posléze schválený zákon pochopitelný. Přeci jen se jedná o významný okamžik v novodobých dějinách vztahu mezi státem a církvemi na našem území.

Z konzervativně baptistického pohledu je ovšem jistě na pováženou, že má tento zákon tak výrazný (ať už domnělý nebo skutečný) dopad na život a sebepochopení českých baptistických sborů. Už jen to, že hlavní myšlenkové zápasy českých baptistů nevyvolává a neformuje studium Písma, ale aktuální změna státní legislativy, svědčí o současné vysoké míře naší závislosti na státní moci.

Hned na počátku se musím přiznat, že myšlenka, kterou hodlám rozvinout v tomto článku, není moje vlastní. Jejím autorem je australský misionář – a misiolog – Alan Hirsch, jehož knihy se zřejmě v příštím roce objeví i na našem trhu (a už předem je doporučuji).

Tehdy vytáhli Resín, král aramejský, a Pekach, syn Remaljášův, král izraelský, do boje proti Jeruzalému. Oblehli Achaza, ale nic proti němu v boji nezmohli. Toho času získal Resín, král aramejský, nazpět Élat pro Aram a vypudil Judejce z Élatu. Do Élatu vstoupili Edómci a sídlí tam až dodnes. Proto poslal Achaz posly k Tiglat-pileserovi, králi asyrskému, s prosbou: "Jsem tvůj otrok a tvůj syn. Vytáhni a vysvoboď mě ze spárů krále aramejského a ze spárů krále izraelského, kteří proti mně povstali." Achaz vzal stříbro a zlato, které se nacházelo v Hospodinově domě a mezi poklady domu královského, a poslal je králi asyrskému darem. Asyrský král jej vyslyšel. I vytáhl asyrský král proti Damašku, zmocnil se ho a vystěhoval jej do Kíru. Resína dal usmrtit. Král Achaz se odebral do Damašku, aby se tam setkal s Tiglat-pileserem, králem asyrským. Když uviděl oltář, který byl v Damašku, poslal král Achaz knězi Urijášovi nákres oltáře a plán všech prací. Kněz Urijáš postavil tedy oltář přesně tak, jak vzkázal král Achaz z Damašku. Kněz Urijáš tak učinil ještě před příchodem krále Achaza z Damašku. Když král z Damašku přišel a viděl oltář, přistoupil k oltáři a obětoval na něm. Zapálil na něm svou zápalnou oběť a oběť přídavnou, vykonal svou úlitbu a pokropil oltář krví z obětí pokojných. Bronzový oltář, který byl před Hospodinem, dal přemístit z místa před Hospodinovým domem, z místa mezi novým oltářem a Hospodinovým domem, a umístil jej stranou nového oltáře, k severu. (2.Královská 16:5-14)

Sociální demokracie a komunisté udělají všechno pro to, aby církevní restituce neprošly. Pokud se na tuto otázku dívám jako občan, pak je mi stydno, že žádná z našich vlád, ať už pravicových nebo levicových, tento problém nedokázala za posledních jednadvacet let vyřešit. A považuji za trapné, jak populisticky se levice pokouší využít proticírkevních nálad a případně je ještě trochu rozfoukat.

         Ale ještě více je mi líto, že se církve ani v této situaci nerozhodly se svého majetku vzdát. Možná k tomu mají v těchto týdnech poslední možnost.

Již před řadou let začal kazatel washingtonského baptistického sboru Mark Dever sloužit v organizaci, která se cele věnuje reformě církve – jedná o službu, která se soustředí na budování biblicky zdravé církve a ukazuje na devět charakteristik takové církve (www.9marks.org).

Dever v popisu zdravé církve nevychází z nějakých marketinkových průzkumů, které by ukazovaly na to, co se lidem líbí, nebo co by chtěli ve své církvi, ale jde do Božího slova a vytahuje z něj základní rysy zdravé církve.

To není překlep! Zaměnil jsem dvě podobná slova záměrně kvůli tomu, že po mém soudu všechny církve a hlavně církev katolická čekají od těch miliard záchranu. Pokládají ony miliardy za báječný lék na agónii probíhající již déle a hlavně poslední dobou. Avšak taková terapie je naveskrz klamná - žádná resuscitace se konat nebude. Spíš naopak.

Pochopitelně se vyrojí spousty hodnostářů a budou tvrdit, že přece církve potřebují peníze na svůj provoz a také na charitativní účely. Případně se budou hájit tím, že "vráceno musí být to, co bylo ukradeno" (potíž je v tom, že pokud to vůbec ukradeno bylo, bylo to již z velké části ukradeno před tím, totiž po Bílé hoře, někomu jinému).

Ale já se zde nehodlám pouštět do této polemiky a místo toho nabízím sérii citátů z knihy, která je pro církve naprosto závazná v tom, že církve se jí mají bez výhrad řídit. Když jednají proti ní, pak není žádný raison d'étre pro jejich místo ve společnosti.

S tím, jak se vláda chystá dát církevní restituce k projednání do parlamentu, se začalo opět víc mluvit o stále neschválené česko-vatikánské smlouvě.  Ministerstvo zahraničí ji patrně předloží zákonodárcům s úpravami poté, až rozhodnou o navracení církevního majetku.

Více viz zpráva na Christnetu

Když superb, ve kterém Radek John, Vít Bárta a Karolína Peake přijížděli na Hradčanské náměstí, brzdil před palácem, bylo už vlastně hotovo. Kardinál bez čepce, tedy ten mladší kardinál, měl za sebou těžký den jednání a modliteb. Právě se vracel v usebrání z tichého rozjímání v kapli. Za ním další.

Ukázalo se, že tam nebyl sám; na klekátkách s kardinálem setrvali i bratři evangelíci a také další z té roztodivné rodiny křesťanských církví. Jediné zřetelně viditelné pojítko mezi nimi můžeme vysledovat v tom, že patří k těm státem finančně podporovaným. Jinak naoblíkaní, ale poměrně stejní otcové, se kolíbali ven z kaple. Nejsou jediní a ni to o sobě netvrdí, nicméně je mezi nimi cítit silné pouto jednoty. Ale takové otevřené jednoty. Stejně je lidé sypou do jednoho pytle. A nejenom je. Jistě víte, že jsou i církevní společenství, která na peníze nedosáhla, protože jsou mladší a nesplnila některá další kritéria.

Financování náboženské činnosti státem vycházelo vždy ze snahy zapojit náboženství do služeb státu a mít ho pod kontrolou. Nenechme se mýlit tím, že v současné době stát bez řečí platí a prakticky nic za to nechce. Ještě před dvaceti roky to bylo jinak. Církev byla pod tuhou státní kontrolou a její financování bylo jedním z efektivních nástrojů této kontroly. K tomu, aby se tyto časy vrátily, není nutný návrat socialismu. Různých státních tlaků na „netolerantní“ křesťany v Evropě přibývá a je spíše jen otázkou času, kdy si státní úředník znovu uvědomí, že má v rukou silnou zbraň.

Co udělají církve, až stát podmíní vyplacení příspěvků třeba tím, že duchovní začnou „oddávat“ homosexuály? Je to opravdu taková utopie? A mají státem podporované církve připravený plán pro takové časy? Jako ředitel dvou nadačních fondů vím, že každá nezisková organizace je velmi zranitelná tím, pokud se stane příliš závislou na jednom velkém dárci. Ten se může snadno dostat do pokušení manipulovat chodem organizace podle svých představ, a pokud si na to neziskovka nedá včas pozor, může zjistit, že už vlastně bez jeho peněz nedokáže existovat. Ptám se, a ptám se zejména těch denominací, které dokážou od státu získávat relativně nejvíc: Máte připravený havarijní plán, abyste dokázali přežít bez státních peněz? Anebo jednou s překvapením zjistíte, že už si bez nich chod své denominace představit nedokážete?