Z mezisborové korespondence

Milí přátelé, bratři a sestry,

i když momentálně nejsem přímo členem žádného baptistického sboru, za baptistu v širším slova smyslu (tj. za dědice teologického odkazu radikální reformace jako otevřeného úkolu) se pokládám a dění v BJB sleduji. Díky tomu jsem zachytil i několik pastýřských napomenutí adresovaných současným předsedou VV BJB českým baptistům u příležitosti jubilea založení Jednoty i blížícího se jednání Sjezdu delegátů. V těch napomenutích je poukázáno na současná napětí v této stoleté baptistické pospolitosti a na to, co je údajně jejich příčinou.

I když nepochybuji o tom, že je za tím upřímná starost a vědomí odpovědnosti a že je to celé provázeno osobní duchovní přípravou, mám k tomu jako teolog, někdejší pastor a trochu snad i znalec jak baptistické tradice, tak současné teologické scény, několik zásadních připomínek.

Jako jedna z příčin onoho napětí je uvedena teologie topoleckého sboru. Bratr předseda ji charakterizuje jako „liberální“, a to mimo jiné proto, že zdůrazňuje samostatnost baptistických sborů v řešení teologických otázek. To se, jak správně dovozuje, týká i zacházení s Biblí jako pramenem křesťanské víry a postoje k různým etickým otázkám.

Netuším, co přesně je tu oním pejorativně pojatým označením „liberální“ míněno, ale důraz na samostatnost v kladení a řešení teologických otázek je spolu se svobodou svědomí původním baptistickým (a už dříve anabaptistickým) principem, který je obecně ctěn a který je také bez jakéhokoliv okleštění zakotven i v Ústavě BJB. To je skutečnost, jíž se, jak známo, topolečtí od počátku dovolávají.

Jestliže dodržování tohoto principu je solí v očích sborů, které se k tomuto principu hlásí jen čistě formálně, je na duchovním vedení Jednoty, aby takové sbory na tento jejich sebeklam upozornilo, ne aby se za jejich stanoviskem alibisticky skrývalo, jak to podle mne doposud dělalo. Je-li někdo z vedení Jednoty k tomu motivován tím, že má s tímto principem sám problém (a tomu nasvědčuje i to, že nový návrh na vyloučení Topolky za její důrazy přichází ze sboru, jehož kazatelem je sám stávající předseda VV BJB), leccos to vysvětluje, ale neopravňuje to k odmítnutí hájit společně přijaté dokumenty, jejichž znění je jasné.

Obecné nařčení z „nebibličnosti“ nebo poukaz na „vůli ostatních sborů“ být nebo nebýt s někým ve společenství, na tomto selhání v zastávání přijatých řádů a na tom, že jsou tím do okolí vysílány matoucí signály, nic nemění. Obávám se proto, že i rozhodnutí některých sborů Jednotu opustit, má jednu ze svých příčin v tomto selhání a s ním spojeným lavírováním a teologickou bezradností jejího současného vedení.

Na okraj bych ještě rád připomněl, že skutková podstata toho, za co Topolka byla a je pranýřována, je důsledná obhajoba práva jedince na určitý názor na konkrétní spornou otázku, nikoli její domněle „liberální“ teologie či „přístup k Bibli“ a „k Božímu slovu a jeho autoritě ve věcech víry a praxe“, o nějakém jednání či chování kohokoliv ve sboru, které by se někomu mohlo stát kamenem úrazu, ani nemluvě. Pokud někdo něco takového naznačuje nebo tvrdí, tak skutečnost prostě účelově zkresluje a sám zavdává příčinu k pohoršení.

Tím ovšem problematičnost oněch pastýřských napomenutí nekončí. Tvrzení, že to, co je „baptistické“, je zároveň nebo automaticky také „konzervativní“ a „evangelikální“, nebo že BJB taková vždy byla, je bezobsažné, protože do takových označení si může každý – podobně jako do označení „liberální“ – dosadit, co se mu zrovna zlíbí. Ani upřesnění, že být „evangelikální“ znamená dávat „důraz na Boží slovo a na osobní zkušenost obrácení“, tu nepomáhá.

Záleží na tom, zda „evangelikální“ souvisí s evangeliem, s „dobrou zprávou“ o Boží milostivé cestě za námi a s námi, a tedy i s onou osobně náročnou životní orientací, která Ježíše přivedla na kříž a jeho bezprostřední následovníky na mučidla (podobně jako anabaptisty ze šestnáctého století, kterých se příležitostně i v BJB rádi dovoláváme).

S důrazem na „Boží slovo“ a „osobní zkušenost obrácení“ je to podobně; záleží na tom, co s námi to Slovo a ta změna smýšlení dělá. Pokud se „evangelikálové“ v Hitlerově Německu nezastávali pronásledovaných Židů, pokud v nich neviděli pronásledovaného Žida Ježíše, byl jim důraz na „Boží slovo“ a „osobní zkušenost obrácení“ k ničemu, resp. byl onou „vírou“ a „zbožností“, z níž se po válce spolu s ostatními veřejně káli.

U příležitosti oslavy Velikonoc je dobré mít na paměti, co původní anabaptisté i baptisté vždy učili, že pokud nemáme v praxi své víry spojitost s Ukřižovaným, tj. s jeho poníženou, ale statečnou a nonkonformní cestou za pohrdanými a uráženými, tak nejenom že nemáme ani spojitost se Zmrtvýchvstalým a s jeho duchovní Vládou v naší časnosti, ale velikonoční zvěsti vlastně nerozumíme. Chtít Bibli rozumět jako „knize příkazů a zákazů“ a jako návodu, jak zatočit s „jinak věřícími“, je pokušením duchovní plytkosti a návratu k pohanství, kterému můžeme při své duchovní pýše někdy podlehnout, ale bezbranní vůči němu nejsme. 

Pokud mu však nedokážeme účinně čelit, zůstává veškeré naše mluvení o „umírání svému já“, o „usilování žít podle Boží vůle zjevené nám v Kristu“, o „Vítězi, který je naším orientačním bodem a světlem, naší alfou a omegou“, který nás „vede a chce vést dál“ a „učí nás zachovávat všechno, co nám přikázal“, na hraně náboženské fráze a někdy už i za ní.

Petr Macek