22. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 4. 11. 2012

1. Korintským 15,12-24

Milé sestry a bratři, naše postupné přemýšlení nad Apoštolským vyznáním víry nás dnes přivádí k dalšímu, tentokrát už poslednímu zlomu. Mnoho už toho z textu Kréda nezbývá. Přece ale ta zbývající slova mají pro náš život a pro naši víru zásadní důležitost. Tím posledním obratem je totiž obrat od minulého a současného k budoucímu. Co je to minulé a do současnosti trvající? Je to Bůh, je to jeho Syn a náš Pán Ježíš Kristus, moc Ducha svatého, je to svatá, obecná a obcující církev – to je osnova, východisko a dějiště naší víry. Co je to současné a přece už definitivně neplatné a odsunuté do minulosti? To je náš hřích, odpuštěný a pohlcený v milosti.

To, že poslední část Apoštolského vyznání mluví o budoucím, to není proto, aby byla zachována logická chronologie. To budoucí, co ještě má a musí být řečeno, nepřichází automaticky, nevyhnutelně – samospádem. Přichází to jedině díky tomu všemu, co je minulé a současné. A takto musíme i ten ostatek Apostolica číst a chápat. Je to budoucnost nesamozřejmá. Budoucnost jako milost a zázrak.

Co nás – křesťany – tedy v budoucnosti čeká? Co můžeme – smíme o budoucnosti věřit?

Věřím z mrtvých těla vzkříšení

Vzkříšení – chtělo by se zkrátit. Nesmrtelnost – život nepřerušený a nezničený smrtí – chtělo by se jásat. Ale můžeme a máme tuto část Kréda zkracovat? Vždyť i v této krátké větě je obsažená nějaká vnitřní časovost. Nějaký pohyb a proces. A proto pokud nechceme Apoštolské vyznání zkreslit, musíme to vzít pěkně popořadě.

V první řadě je tedy to co máme před sebou smrt. Mrtvé tělo – náš úplný zánik. Naše nejen metaforické či nějak duchovní, ale doopravdy tělesné a úplné nebytí. A tato smrt si zaslouží stejný díl naší pozornosti, jako to, co bude následovat.

Včera, při trochu úmorném jednání RZS jsem pod lavicí listoval v knize francouzské filosofky a mystičky Simone Weil Tíže a milost a našel jsem tam tuto větu: „Víra v nesmrtelnost je ve skutečnosti vírou v pokračování života a zbavuje nás tak možnosti využít smrt.“

Zní to trochu zvláštně. Jakpak by člověk mohl využít smrt? Smrt je přece zlo. V čem by pro nás mohla být dobrá? Přece se ale smrti vyhnout nemůžeme. Bylo by krásné, kdyby naší budoucností byl život bez smrti. My ale víme, že naší budoucností není nesmrtelnost, ale vzkříšení – a to znamená nevyhnutelně i smrt. Vzkříšení z mrtvých.

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ Tak jsme to před chvílí četli z dopisu apoštola Pavla do Korintu. A tak, paradoxně, můžeme se odvážit říct, že my, křesťané, věříme smrt.    

Proč je pro nás, křesťany, smrt takto důležitá? Vždyť smrt je doopravdy zlo. Je to nesnesitelné zlo na nás – a ještě víc nesnesitelné na těch, které milujeme, a na kterých nám záleží. Někdy se skoro zdá, že smrt blízkého člověka je víc „k nepřežití“ než vlastní smrt. Jedno zásadní dobro nám ale smrt přece jen přináší.

Smrt dává životu jeho hodnotu a vážnost. Ve filosofiích, které věří v reinkarnaci nebo jinak popírají smrt, objevuje se jakási „nesnesitelná lehkost bytí “ Docela naopak, než jak ji pojímá Kundera], ve které nic není příliš horké ani studené. Všechno v životě umožňuje nové a nové opravné pokusy, žádná odpovědnost, žádný vztah, žádná vazba není tak docela vážná. Všechno je nadnášeno donekonečna ubíhajícím horizontem.

Smrt ale takovou lehkost člověku nedává. My umíráme. A tak je všechno v našem životě důležité. Každý člověk, každé rozhodnutí, každé slovo. Všechno má svou váhu. Někdy je to váha neúnosná – Kristův kříž, to je neúnosná váha. Pod tím se padá a zakopává. Ale díky té váze má Kristův kříž také svou opravdovou vážnost. Ano: „Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli.“ A my ho smíme a máme stejnou cestou následovat – do smrti těla a vzkříšení.

V dopise do Korintu jsme četli, jak expresivně apoštol Pavel zdůrazňoval vzkříšení: „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.&ldquo

Sám Pavel naznačuje, že se i ve společenství církve našli tací, kteří skutečnost vzkříšení popírali. Není divu. On to totiž rozum nebere. Vzkříšení je za hranicí naší zkušenosti a představivosti. Když se pokoušíme nějak si ho vysvětlit či představit, buď se nám to nepodaří – anebo, což je ještě horší, podaří se nám to – a pak to skoro určitě nemá se skutečným vzkříšením nic společného a je to jen modla, fantazijní rytina toho, co si člověk zobrazit nemůže a nesmí. Není náhoda, že Písmo vzkříšení nijak nevysvětluje a nepopisuje. Že nás nechává v tom rozumovém a představovém vakuu. Vzkříšení máme věřit – ne ho pochopit či dokázat. Za Pavla to někteří neustáli a ne-u-věřili. A po nich další a další. Doufali a doufají, že evangelium by se nějak bez vzkříšení mohlo obejít. Že to podstatné je Ježíšův život, jeho skutky, příklad – naděje, že lidský život může být plnější, krásnější a lepší.

Proti tomuto evangeliu bez vzkříšení ale apoštol Pavel tvrdě staví své slovo: „Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra.“

A my ta jeho slova čteme a trne nám. Možná ne všem, ale dobře vím, že alespoň některým z nás trne. Měli bychom tomu přitakat. Měli bychom říct, že i my ve vzkříšení věříme. Co víc, měli bychom se ze vzkříšení radovat a k němu upnout svůj život, najít naději a upokojit každý strach. Jak to můžeme dokázat?

Věřím, že můžeme. Ale ne tak, že se pokusíme přeskočit a zrelativizovat smrt. Ne tak, že rezignujeme na nejasnosti a vytvoříme si uklidňující rytinu vzkříšení. Věřím, že to, co můžeme a máme udělat, je s křehkou vírou v Krista žít, jako by vzkříšení nebylo. Vzít celou a nezmenšenou váhu života a smrti – vzít ten kříž – a následovat Ježíše. Budeme se u toho pravděpodobně stejně jako on potit a naříkat. Nastane možná chvíle, kdy si u toho budeme, stejně jako on, zoufat a ptát se: „Bože můj, proč si mě opustil?“ A co bude potom?

Smrt těla. Hrob. A vzkříšení

Amen

Zdroj: http://www.topolka.estranky.cz/clanky/kazani/...z-mrtvych-tela-vzkriseni....html