Název nemoci covid-19 odkazuje na rok, ve kterém došlo k rozšíření nemoci, způsobené výskytem nového koronaviru. Nejen samotná nemoc, ale také opatření, mající eliminovat její další expanzi, se dotkly mnoha oblastí našeho života. Kromě epidemiologických omezení, která se drastickým způsobem odrazila na organizaci společenského, kulturního, náboženského a volnočasového života, došlo i k mnoha vedlejším jevům. Kromě důsledků na globální úrovni jsme mohli zaznamenat i mnohé efekty ovlivňující náš mikrosvět.

Jedním z nich bylo rozšíření slovní zásoby o nová slova. Příkladem budiž termín promoření, který se vyskytuje v názvu. V titulku se však nachází ještě další neznámé slovo: novo-kalvinismus. Jedná se o teologický směr, který v posledních letech významným způsobem ovlivnil myšlení mnoha členů naší církve. V čem, do jaké míry a s jakými důsledky, to jsou otázky, na které bych rád odpověděl v tomto příspěvku.

Každý, kdo se alespoň letmo zabýval církevními dějinami, ví, že světová reformace měla dvě větve: německou a švýcarskou. Jestliže představitelem německé větve byl Martin Luther, mezi čelní postavy švýcarské odnože smíme počítat Jana Kalvína a Ulricha Zwingliho.

Nutno zdůraznit, že představitelé obou protestantských křídel byli jednotní v kritice středověké římské církve. Shodně odmítali zneužití, kterých se dopouštěla na úrovni učení i praxe. Shodovali se taktéž v důrazu na autoritu Písma a nijak nezpochybňovali skutečnost, že člověk obstojí před Bohem jen díky milosti, která mu je nezaslouženě připsána díky Kristově smírčí oběti.

Navzdory většinové shodě se reformátoři v některých teologických důrazech lišili. Zásadně se například rozcházeli v chápání Večeře Páně. Rozdíly, které každou ze stran vedly k tomu, že setrvala na svém stanovisku, většinou přetrvávají dodnes.

Novo-kalvinismus je hnutí, které na sebe upoutává pozornost posledních deset let, zejména v prostředí evangelikálních církví v USA. Většina jeho představitelů má svůj původ v baptistické církvi. Zmíněný teologický proud navazuje na pět základních důrazů tradičního kalvinismu, kterými jsou: 1. úplná zkaženost člověka, 2. jeho bezpodmínečné vyvolení, 3. Kristovo omezené vykoupení, 4. neodolatelná milost pro vyvolené, 5. vytrvalost svatých.

Tyto body byly formulovány na tzv. Dordrechtské synodě holandské reformované církve, která se uskutečnila v  letech 1618-19. Shromáždění teologové tehdy řešili spor reformovaného pravověří s arminiány. Arminiáni byli stoupenci holandského teologa Jakoba Arminia, který se ve svém díle pokusil o revizi Kalvínova učení o milosti a předurčení.

Dordrechtská synoda odsoudila arminiánské učení jako pokus podmiňovat Boží svobodu lidskou součinností. V souladu s reformačním důrazem sola gratia akcentovala skutečnost, že znovuzrození, pokání a víra nejsou výkony člověka. Zároveň ovšem přitakala učení o dvojí predestinaci, to znamená, že se nespokojila s tvrzením, že - banálně vyjádřeno - Bůh dopředu ví, jak to s lidmi dopadne, nýbrž že (Bůh!) jednu část lidstva vyvolil ke spáse a druhou k zavržení.

Podle mého učitele z Evangelické teologické fakulty UK v Praze, docenta Petra Macka, lze za nejproblematičtější prvek novo-kalvinismu považovat tvrzení o lidské spáse, neboli o tom, kdo je nebo může být spasen. Nauku o Božím zavržení nazývá spekulací, která se sice může „dovolat“ některých biblických metafor a hyperbol jako svého „důkazu“, ale s vlastní věcí Bible, s její „dobrou zprávou“ se míjí. Totéž platí o nauce o Kristově oběti, která se týká jen někoho nebo z Božího rozhodnutí účinkuje jen pro někoho. To je nauka, která má svou „systémovou“ logiku, ale je to logika, která má Pána Boha „přečteného“, zaškatulkovaného, která už nic nečeká, kterou už Bůh Láska nemůže překvapit.

V  článku – Americký novo-kalvinismus – „druhý život“ Jana Kalvína? – tentýž teolog tvrdí, že dordrechtský kalvinismus i arminianismus představovaly ve  své době relativně legitimní teologické pokusy vysvětlit vztah mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností. A argumentuje takto: jako omilostnění hříšníci se nemáme vůči Dárci života, čím vykázat. Vše „dobré“, co děláme s pocitem, že to je naše zásluha nebo čistě náš „autorský vklad“ a ne účast na něčem, k čemu jsme přizváni, je už projevem lidské pýchy. Ovšem na druhé straně platí, že máme-li mít za něco zodpovědnost, musí to být spojeno se svobodou: Bůh si v nás tvoří živé a samostatné protějšky, ne loutky.

Jaký z toho plyne závěr? Svoboda „od nás samých“, svoboda od snahy před Bohem něco „znamenat“, bez níž nelze být opravdu Bohu ve službě, je něco, co poznáváme až ve zkušenosti víry, co před touto zkušeností nemáme. Věřit ve smyslu důvěry, že něco má smysl, musíme my, nikdo to neudělá za nás. Ale ten, kdo je takové důvěry schopen, ví, že je to něco, co mu bylo darováno, k čemu byl uschopněn. (Pro zájemce o další studium připojuji odkaz: Theologia vitae, roč. 7, č. 1, s. 57-70.)

Možná si teď řeknete, proč vás zatěžuji teologickou rozpravou horkých hlav protestantské ortodoxie 17. století? Nikoli, nejedná se o žádnou vyumělkovanou debatu či prachem pokryté věroučné zápasy, které by se s naším prostředím míjely. Přepisování teologických důrazů ve prospěch novo-kalvínské interpretace Písma, kterého jsme svědky v našich sborech a paracírkevních seskupeních, která v nich působí, postupně prosakuje nejen do seskupení mládeží, ale taktéž do presbyterstev. Uvedu pouze dva příklady.

Příklad první. Před nějakým časem jsem byl pozván s výkladem na mládež SCEAV do Komorní Lhotky. Dříve, než jsem dostal slovo, byl přítomným v rámci biblického úvodu rozdán text, který z Písma „dokazoval“ opodstatněnost nauky o předurčení ke spáse a k zavržení. Autor zmíněného traktátu tak činil způsobem, který by odmítl i sám Kalvín. Pro dealery tohoto pamfletu byla určující četnost biblických veršů. Chabá to pojistka pravověří!

Příklad druhý. V roce 2019 jsem v Havířově křtil jednoho vysokoškoláka. Od té doby navštěvuje různá mládežová a modlitební setkání. K mému velkému údivu se většinou vrací silně zviklán ve víře, neboť to, o čem se převážně hovoří, je otázka, zda patří mezi vyvolené křesťany?

Je zvláštním paradoxem, že otec reformace Jan Kalvín položil základy učení o predestinaci, aby zbavil křesťany tíživých pochybností o vlastní spáse. V průběhu staletí se jeho záměr deformoval do té míry, že dnes to jsou právě příznivci novo-kalvinismu, kteří jsou sami zmítáni pochybnostmi o vlastní spáse a rozsévají je mezi další křesťany. V této souvislosti si kladu otázku, zda jsme se opět nechali vlákat do osidel pochybností o vlastní dostatečnosti před Bohem, které sužovaly již Martina Luthera a kterých se díky reformačnímu objevu reformátor definitivně zbavil?

Když si čtu v dílech představitelů novokalvinismu, zdá se mi, že se důraz na vlastní výkon vrátil do protestantských církví jako bumerang. Pro ilustraci uvádím dva citáty lídra novo-kalvinismu Johna MacArthura. V knize nazvané Evangelium podle Ježíše píše: „Opravdová jistota (spasení) plyne z toho, že člověk registruje ve svém životě proměňující působení Ducha svatého.“ (MacArthur, J., The Gospel According to Jesus, s. 23). Tento výrok jednoznačně potvrzuje, že ve věci spásy se důraz (opět) přesunul z Boha na člověka. Tentýž autor v jiném díle tvrdí: „Jestliže člověk ve  zkouškách života neobstojí a neprokazuje Bohu lásku či poslušnost, nelze o něm tvrdit, že byl obdařen vírou, která vede ke spáse.“ (MacArthur, J., Saved without a Doubt: Being Sure of Your Salvation, s. 77).

Ptám se: dokážete s jistotou říci, že jste ve všech zkouškách života obstáli, aniž by vaše láska či poslušnost zakolísaly? Když ne, máte podle MacArthura problém a z něho plynoucí pochybnosti. Dříve, než začnete panikařit nebo opouštět dosavadní „neúplnou“ verzi křesťanství, položte si otázku, zda vás podobné pochybnosti nedoběhly právě z toho důvodu, že jste si nechali vnutit novo-kalvínskou optiku čtení Písma. A ono něco takového existuje? Samozřejmě. Kalvinismus je teologický systém, který se vyznačuje velmi precizní logikou. A to je jeho silná a zároveň i slabá stránka. Písmo se této dogmatické vyumělkovanosti brání.

Mnohem bližší je mi Lutherova pozice, která se nestydí hovořit o tom, že některé věci nám Bůh neráčil zjevit přímočarým způsobem. My to respektujeme a hovoříme v souvislosti s nimi o tajemství víry. Jsem přesvědčen, že jako dědicové augsburského vyznání bychom neměli rezignovat na polemickou obhajobu přesvědčení, která sdílíme, na kterých trváme a která odmítáme, neboť jedinečným způsobem vyjadřují naši (luterskou) identitu.

Vladislav Volný ml., pastor

Zdroj: časopis SCEAV Přítel 10/2020