Židům 10:25 Nezanedbávejme své společné shromažďování, jak mají někteří ve zvyku, nýbrž povzbuzujme se, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje.

Toto místo písma se s oblibou používá na povzbuzování, či napomínání lidí, jejichž docházka do církve poněkud pokulhává, případě nechodí vůbec. Pojďme se však podívat, o čem je tu skutečně řeč.

Slovo nezanedbávat je přeloženo ze slova ἐγκαταλείπω (egkataleipó), což ve skutečnosti znamená „zanechat či opustit“ a je například použito ve verši, kdy se Ježíš na kříži zvolal „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Marek 15:34). Nejedná se tedy o napomenutí před opomínáním, či nepravidelnými návštěvami, ale skutečné opuštění, zanechání dané věci za sebou.

A co tedy neměli opustit? Že by církev, nebo její nedělní setkávání? No, koukněme.

Společné shromažďování je přeloženo ze slova ἐπισυναγωγή (episunagógé) a je použito v bibli pouze na dvou místech. Zde, v Židům 10:25 a pak ještě v

2. Tesalonickým 2:1-2 Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše SHROMÁŽDĚNÍ k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal.

Z toho místa jasněji vyplývá, že nejde o scházení církve, ale shromáždění ke Kristu. Shromáždění církve je totiž překládáno ze spojení συνερχομένων ἐν ἐκκλησίᾳ (synerchomenōn en ekklēsia). Tedy Židům 10:25 nemluví o zanedbáváni, nepravidelném chození či opouštění místní církve, ale o odděleni se od toho, jak byli shromážděni ke Kristu. Celá epištola byla adresována věřícím ze Židů, protože ten dlouho “zaslibovaný” Pánův návrat a tedy i konečné naplnění Zákona a Proroků, kterým byl soud nad těmi, kteří spadali pod Mojžíšovu smlouvu, byl na spadnutí. A ta smlouva byla uzavřena mezi Bohem a syny Izraele. Takže oni věděli, že se vše mělo uskutečnit než pomine generace ztracených ovcí Izraele, ke kterým byl Ježíš poslán.

V kontextu celé epištoly je tedy řeč o neslučitelných rozdílech mezi starou / Mojžíšovou a proroky zaslibovanou Novou / Ježíšovou smlouvou. Připomíná jim zaslíbení a povzbuzuje, až varuje, aby věřící ze Židů, pod nátlakem pronásledování, či v té době, doposud nenaplněného zaslíbení Pánova návratu, neustupovali od víry (Židům 10:38) a nevraceli se zpět pod Zákon, k zachovávání prázdných, bezvýznamných zvyklostí s ním spojených. Protože už jen opravdu velmi krátký čas tehdy zbýval do návratu Pána a vykonání jeho soudu nad Zákonem a jeho porušiteli, které bylo skutečně hrozným upadnutím do rukou živého Boha (Leviticus 26).

Epištola byla napsána cca 10 let před tímto soudem, o kterém Ježíš hovořil v Matoušovi 24-25 (dále čti Daniel 12 a lzaiáš 66). Tehdy přitáhlo Římské vojsko, aby potlačilo Židovskou vzpouru a z Jeruzaléma a Chrámu nezbyl kámen na kameni (Matouš 24:2), a všichni, kteří uvěřili Ježíšovým slovům, utekli a byli před tímto soudem zachráněni.

Tak co teď? To tedy znamená, že není třeba nikam chodit? To už jako nemusím chodit do církve?

No já říkám, že pokud miluješ Boha, a víš, že je s tebou, nehledě na to kam “chodíš”, pak jsi svobodný dělat, co jen chceš. Věřím, že pokud z tebe spadne vina, že porušuješ něco, co od tebe Bůh ve skutečnosti nikdy nepožadoval, život, který je v tobě, tě povede k lidem, se kterými budeš moc věci svého života sdílet, a od kterých budeš moc být povzbuzen. Ať má však tvé setkávání smysl. Nenech se manipulovat lidmi, kteří bez vyhrožování těmito verši, nejsou schopni nikoho shromáždit, natož udržet. A pokud by v arzenálu svých donucovacích prostředků neměli tento strach, pes by po jejich zvěsti či životě ani neštěkl. Bůh dal tvůj život tobě, a je tedy na tobě, komu jej svěříš do rukou a od koho budeš čerpat. Pokoj ve tvém srdci a svoboda nechat udělat dokonce i chybu jsou, pro začátek, tou nejlepší nápovědou. Bůh je s tebou a neopustí tě, neboj se.

Ale on nikam nechodí!!!

Máme tak rádi jednoduché rozsuzování. Ten patří do naší církve a ten nepatří do naší církve. Ten chodí tam a ten zase jinam. Ten je takový a ten je makový. A teď tu máme ty, co nechodí nikam. A to je teprve průšvih. Vážně?

Pojďme se nad tím společně zamyslet. Je cílem „chození“ někam dojít nebo je cílem chození samotné chození? To je naprosto zásadní otázka, protože pokud je cílem někam dojít, pak ti, co došli, odpočinou od chození, protože došli. Pokud je cílem samotné chození, pak je třeba neustále chodit a příkaz k chození nezpochybňovat.

Žádný příkaz, který by jasně definoval pravidelnou týdenní docházku do církve v Bibli nelze najít. Dvakrát týdně, jednou týdně, třikrát týdně, který den v týdnu? Jak dlouho takové setkání má trvat? Nic takového tam prostě není. To, co je předkládáno jako jasná a neměnná Boží pravda, je jen pouhá lidská tradice. Chození není příkaz. Samotné chození tedy cílem není.

Samotné chození dává smysl jako nástroj neustálé korekce stáda a vedení prostřednictvím vedoucích. Pokud by to byl Boží záměr, aby to takto fungovalo, pokud by záchrana věřících byla závislá na tomto opatření, jistě bychom nalezli jasný příkaz k této činnosti. Tím, že ho nenacházíme, musíme si položit otázku, jak to tedy vlastně má fungovat, jak to Bůh zamýšlel, když je zjevné, že to zamýšlel jinak?

Zbývá nám tedy druhá varianta, ve které je chození spojeno s nějakým cílem, kde cílem chození je někam dojít, nejlépe do cíle. Vidíš výsledky takové cílevědomé a systematické činnosti na své církvi, na svém životě, na své rodině, na svém okolí? Pokud jsou cíle správné a práce je vykonávána správně, tak bys je měl vidět, protože to je dílo živého Boha. Nebo jsou výsledky pouze částečné a sporadické, protože v církvi je toho, na čem by se Bůh chtěl podílet, také jenom sporadické množství?

A otázka na závěr: V čem je vlastně ten, kdo „nikam nechodí“, ale je ve spojení s ostatními věřícími v živém kontaktu připraven pomoci podle potřeb svým bližním, v čem je horší než ten, kdo nevynechá jediné shromáždění své církve a na své nejbližší proto skoro nemá čas?

Záměrně pokládám otázky, protože mohou mít mnoho různých odpovědí. Otázka chození není definitivní. Jsou cíle a jsou prostředky k jejich dosažení a prostředky, jako je například „chození do církve“ by neměli být nadřazovány cílům, jako například láska k bližním.

Zdroj: www.sozo.cz