Nad knihou Roba Bella Láska vítězí se vznáší palčivá otázka. Skončí většina lidí v pekle? Jak je to se spásou nevěřících? Co bude po smrti s těmi, kdo nepřijali evangelium, ať už proto, že ho neslyšeli, nebo proto, že mu nerozuměli? Je to jedna z nejpalčivějších otázek křesťanství.

Kdo říká, že není, myslím, že ji dostatečně nepochopil. Vždyť křesťané věří, že Bůh je láska. Ne, že je „hodný“ a přiměřeně „velkorysý“. Ne, že lásku pouze projevuje. On láskou JE. Jak smířit tu úžasnou zprávu Nového zákona, že Bůh je láska, s představou, že většina lidí skončí v ohnivém jezeře? Jak žít s vědomím, že pro většinu lidí by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodili? To má být „radostná zvěst“? Rob Bell zve věřící čtenáře k tomu, aby se s touto otázkou utkali čestně. Rozhodl se vzít za slovo biblické výpovědi o Boží lásce. A zve nás k tomu, abychom udělali totéž. 

Jak je to tedy se spásou nevěřících? Co nám k tomu říká Bible? Velcí hrdinové biblických příběhů se k této otázce vyjadřují. Možná bude pro jednou užitečné ptát se ne „co o tom tvrdí“, ale „co si přejí“. 

Tak třeba praotec víry Abraham. Co si přál? Při pohledu na hříšnou Sodomu nespekuloval o tom, jestli většina obyvatel tohoto města skončí v pekelných plamenech. Smlouval s Hospodinem jako nějaký prodavač. Bojoval v modlitbě o každého člověka. S překvapivou smělostí stáhl potřebný počet spravedlivých z padesáti na deset (Gen 18). Anebo hrdina víry Mojžíš. Co si přál? Při pohledu na hříšné, vzpurné a malověrné Izraelity nevyhlížel pekelné tresty pro své nehodné soukmenovce. Přemlouval Hospodina, připomínal mu jeho milosrdenství, „bral ho za slovo“. A když pak Bůh řekl: „Teď mě nech, ať proti nim vzplane můj hněv“, Mojžíš s neuvěřitelnou smělostí odpověděl: „Nezlob se, ale nenechám“ (Ex 32). Později řekl: „Jestli je chceš zničit, tak mě vymaž ze své knihy, kterou píšeš“. A něco podobného opakoval několikrát. Mojžíš byl opravdu zvláštní modlitebník. A co na to Hospodin? Nechal se přemluvit! „Na tvou přímluvu promíjím“ (Nu 14). Čekali bychom přísné pokárání za takovou drzost. Ale místo toho čteme, že Hospodin ty neslýchané modlitby vyslyšel, že přistoupil na Abrahamovy i Mojžíšovy prosby. Dal si říci, skoro jako by byl rád, že je přemlouván. Skoro jako by se rád nechal přemluvit. Nebo Abraham a Mojžíš prostě jediní pochopili, co je skutečně v Božím srdci?

A jak je to v Novém zákoně? Tak třeba apoštol Pavel. Co si přál? V listu Římanům vyslovil tu neuvěřitelně troufalou větu, že by raději sám byl odloučen od Krista a zavržen, kdyby tím mohl způsobit, že budou spaseni jeho bratři podle těla (Řím 9). Anebo diákon Štěpán. Co si přál? Když byl kamenován zlými lidmi, místo aby se těšil výhledem na to, jak budou tonout v ohnivém jezeře, přimlouval se, aby jim „nebyl počítán tento hřích“ (Sk 7). Štěpán tehdy volil podobná slova jako jeho Mistr, který na kříži prosil za ty, kdo ho křižovali, a připomínal Pánu Bohu „polehčující okolnost“, že „nevědí, co činí“ (Lk 23). Přál si, aby jim bylo odpuštěno.

Abraham, Mojžíš, Pavel, Štěpán i Ježíš, ti všichni si přáli, aby nehodní, hříšní lidé nebyli zatraceni, aby došli smilování, přesto, že si ho nezaslouží. Navíc to bylo (jistě ne náhodou) zaznamenáno do Bible pro budoucí pokolení. Zdá se, jako by se Ten, který inspiroval Písmo, stavěl na stranu těchto věrných přímluvců. Zdá se, že jejich přání je Jeho přání.

Rob Bell ve své knize Láska vítězí opakuje toto přání. Přání Abrahamovo, Mojžíšovo, Pavlovo, Štěpánovo, Ježíšovo. Netvrdí dogmaticky, že všichni budou spaseni. Ví, že to tvrdit nemůže. Jenom si to přeje. Věří, že Láska vítězí. Má Rob Bell v tomto svém smělém přání pravdu? Já nevím. Jenom si to přeju. A co ty, milý čtenáři?

Pavel Hošek

Zdroj: www.biblion.cz