V českém překladu byla vydána knížka „Láska vítězí“ (Biblion, Praha 2020). Jejím autorem je Rob Bell, který působil v Grand Rapids, kde sloužil jako pastor v rostoucím megasboru Mars Hill Church. V tomto sboru se setkávalo více než deset tisíc lidí. Rob Bell publikoval tuto knihu v roce 2011. Jeho kniha vyvolala na americké scéně tak velkou kontroverzi, že Rob Bell musel opustit své pastorské místo a začal působit v médiích a jako cestující lektor. O tom, co způsobilo tuto kontroverzi, může se nyní český čtenář přesvědčit na vlastní oči.

Rob Bell reaguje na domácí scénu, kde řada křesťanů a sborů má příliš jasno ve věcech nebe a pekla. Mnozí si dovolují kádrovat druhé lidi a posílat je na zmíněná dvě místa, jako kdyby to bylo v jejich kompetenci. Rob Bell nemohl unést takové kádrování a posílání nejrůznějších lidí (např. Gándhího) do pekla. Eschatologie, učení o posledních věcech člověka, je pro některé křesťany tak jasné, že se tváří, jako kdyby seděli v nebeském štábu a jejich úkolem bylo rozhodovat o tom, co má Bůh s druhými lidmi po jejich smrti udělat.

Myslím, že proti těmto eschatologiím by se i nejeden z nás vzbouřil, protože to znamená zasahovat do pravomocí Stvořitele. Jsou lidé, a nakonec je můžeme objevit občas i na naší křesťanské scéně, kteří přesně vědí, kdo patří do pekla a hrůzy tohoto místa dovedou barvitě líčit až to připomíná to, co zaznívalo v hrůzyplných klášterních kázáních zachycených v knize „Jméno růže“ Umberta Eca. Jedním velkým pokušením je zmenšovat svěřený základ apoštolů a proroků a druhým nešvarem je, tento základ svévolně rozšiřovat a snažit se Bohu vyrvat jen částečně poodhalená tajemství.

Rob Bell se ve své knize vehementně postavil proti kádrování lidí a snažil se ukázat, že evangelium je „mnohem lepší zprávou, než jsme čekali“. V mnohém je jeho kniha osvěžující a varující před vstupováním do Božích kompetencí. Velmi správně také ukazuje, že věčný život není odletem do jiné galaxie, protože Nový zákon zvěstuje druhý příchod Ježíše Krista na zem. Proto záleží na tom, jak na této zemi žijeme, jak se o ni staráme, protože tato země bude jednou obnovena. Důležité je pochopení bohatství evangelia. Bell říká, že evangelium není jen vstupenkou do nebe, ale je pozvánkou k spoluúčasti v nikdy nekončícím proudu radosti a kreativity. 

Bell také směřuje k agnosticismu ve věci budoucnosti těch, kteří neměli možnost slyšet pozvání evangelia, nebo ho slyšeli silně deformované. Až potud není problém s Robem Bellem souhlasit a přijmout jeho dobře myšlené výzvy k dalšímu přemýšlení. Vždyť je to vážné varování před farizejským odsuzováním druhých lidí. Problém Bellova přístupu nastává, když se v knize objevují zpochybnění existence pekla. Z textů o tom, že Ježíš Kristus zemřel na kříží za všechny, vyvozuje Bell, že tedy všichni jsou vlastně vykoupeni. Bůh chce, aby všichni byli spaseni. Cituje např. ze 2K 5,19: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění…“ Jenže text pokračuje dál a čteme „…a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem!“ Proč nám Bůh přikázal zvěstovat toto smíření a člověk se má dát smířit? Mám problém s Bellovým způsobem argumentace, protože celá řada jím citovaných biblických textů je vytržena ze souvislosti a text je sice čtivě, ale příliš lehce nadhozený. Nedozvíme se, jak Bell rozumí klíčovým textům. V celé knize není citován žádný jiný autor a není uveden ani žádný křesťanský směr.

 Vděční můžeme být za otevření nesmírně důležitých témat, do kterých Rob Bell vpadne s celou vehemencí své osoby a jistě mu velmi jde o to, aby potěšil všechny ty, kteří byli odrazeni obrazem přísného Boha, který připravil hořící peklo, kde bude pláč a skřípění zubů. Na jedné straně je jasné, že je třeba znovu otevírat nesnadné biblické texty a nově usilovat o jejich odpovídající interpretaci. Na druhou stranu je vážnou otázkou, jestli nás má motivovat a řídit přijatelnost věrouky církve pro současného člověka. Demytologizační pokusy se již vícekrát objevily v dějinách církve, zasvítily a většinou rychle zapadly.

Bell ve své knize dochází ke zvláštní interpretaci kříže. Podle něj tradiční křesťanský výklad vede k tomu, že nás vlastně Ježíš zachraňuje před svým hrůzyplným Otcem. Ve skutečnosti přece Bůh sám poslal svého Syna, je to Boží spasitelná akce. V nastíněné Bellově koncepci není místo pro spravedlnost a soud. Někteří o Bellovi napsali, že provádí „hermeneutickou gymnastiku“. Jistě jsou v knize zajímavé důrazy. Např. tvrzení, „peklo si děláme sami“. Křesťanské odsuzovače druhých považuje za staršího bratra z podobenství o Marnotratném synu a v tom má jistě pravdu.

Bell odmítá věčné trápení odsouzených. V tom není sám. Takový teologický postoj zaujímaly různé postavy církevních dějin od patristiky až po současnost. Tomuto pohledu se říká anihilacionismus, protože se kloní k vrstvám Písma, které naznačují, že po odsouzení nastane zničení těch, kteří setrvali ve svém životě u zla. Např. „ohnivé jezero“ naznačuje totální destrukci. Jsou to závažné otázky a vše se v člověku bouří, že by trest mohl trvat věčně. Tyto otázky zůstávají pro nás jakoby v mlze a my lidé je stejně zcela nepochopíme.

Univerzalismus spásy, ke kterému tíhne Bell, je těžké obhajovat. Snažili se o to mnozí. Na rozhraní 2. a 3. století církevní otec Origenés došel k tomu, že všichni budou zachráněni, a nakonec se Bohu poddá i Satan. Toto učení prázdného pekla církev nikdy neakceptovala.

Po erupci kladných i záporných reakcí na Bellovou knihu se situace uklidnila. Kladným přínosem byl nový zájem o eschatologické otázky Božího soudu a věčného života. Rob Bell nakonec nezměnil dogmatiku žádného církevního proudu. Jak církev katolická, tak církve pravoslavné i církve protestantské, zůstaly u klasických kréd prvních pěti století. Dál opakovaně vyznávají „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé“.

Bell peklo úplně nepopírá, ale posunuje ho do pozemského života. Říká, že si peklo děláme sami a sami se trestáme odmítnutím Boží milosti a lásky. Podle něj méně lásky znamená v životě větší peklo. Mnozí bychom si přáli, aby všichni lidé nahlédli, že zákony a vůle našeho Stvořitele platí a že je třeba se k nim vracet. Boží láska je nesmírná, ale není jedinou charakteristikou našeho Stvořitele. Malou analogií může být výchova dětí, které jsou rodiči nesmírně milovány, přesto mohou nastat chvíle, kdy přijde trest a jsou i případy, kdy děti z domu odejdou na cestu zla a nevrátí se jako Marnotratný syn.

Ježíš Kristus hovořil o pekle velmi často. A neměl na mysli jen jeruzalémskou hořící, čadící a zapáchající Gehennu, jak to předkládá Bell. Několik závažných slov o pekle najdeme v nedávném článku Davida Nováka na tomto webu. Pro C. S. Lewise, N. T. Wrighta či Tima Kellera a mnohé další křesťanské myslitele nebylo eschatologické peklo jen alegorickým obrazem.

Havlovské heslo naší sametové revoluce obsahovalo spojení „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Láska bez pravdy může být pouhý rozplizlý sentiment. Pravda bez lásky je strašná a může zabíjet. V Ž 85,11 je napsáno: „…spravedlnost s pokojem si dají políbení“. Pokoj je spojen se spravedlností.
Bellovu knihu o vítězství lásky jsem si rád přečetl. Ano, musíme se více učit milovat druhé, pomáhat, sloužit, ale nesmíme potlačovat pravdu. A ke zjevené pravdě patří také soud. Proč nepřijmout Kristovu oběť za hřích a naději věčného života? Bůh je láska a jeho láska vítězí. Bůh je ale zároveň také spravedlnost. Proto pro nás pozemšťany není dobré eliminovat to, co nám Bůh zjevil o soudu a pekle. Některé části Písma svatého zůstávají ve zvláštním napětí vedle sebe. Když jednu část odejmeme, ta druhá ztrácí vyváženost, protiklad, dialektické napětí. Vykládejme, interpretujme a aplikujme Bibli, ale nevynechávejme to, co se dozvídáme o Boží spravedlnosti a konečném soudu.

Jestli ovšem něco Písmo říká pouze v náznacích, pak nám sluší agnosticismus, a to platí především v úsudcích o věčném určení druhých lidí. V některých důrazech je Bellova kniha nepochybně varováním, abychom se nesnažili Bohu vyrvat tajemství soudu. Raději pracujme na tom, aby co nejvíce lidí mělo jistotu, že na soud nepřijdou. Je zajímavé, že v posledních letech Bell napsal další knihy a jak se zdá, křesťanství nezahodil a možná se opět trochu více vrátil ke klasickému křesťanství. Svým provokativním způsobem předkládá např. myšlenky o úžasné Boží svatosti a proč i my lidé bychom měli tuto svatost zrcadlit. V 1K 4,5 je napsáno moudré slovo: „Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí.“

Pavel Černý
autor je emeritním předsedou Ekumenické rady církví a emeritním předsedou Rady Církve bratrské

Zdroj: www.krestandnes.cz