Kniha Roba Bella Láska vítězí je další publikace, která ještě více rozdělí už tak polarizovaný český evangelikalismus. Je to provokace. Proč ne? S tím propagátor, překladatel, manažer a tvář nakladatelství Biblion Alexander Flek zcela jistě počítal. Co se marketingu týče, jedná se o skvěle zvládnutý vydavatelský počin. V jiných ohledech se totéž říct nedá.

Existuje věkovitý křesťanský konsenzus, který vybojovala prvotní a raná církev. Tento konsenzus má oporu v kánonu novozákonních spisů, potvrzují jej tři starocírkevní vyznání a doplňuje jej nauka o ospravedlnění v protestantismu. Jedná se o konsenzus ohledně posloupnosti vedoucí od zkaženosti člověka přes jeho vyvolení a lidskou odpověď na toto pozvání až po "konečnou stanici", kterou křesťané zcela v duchu Bible nazvali nebem a peklem. Tento pohled je dostatečně zakotven v Písmu a motivován mnohasetletou snahou pochopit a popsat biblickou cestu spasení.

V této souvislosti lze mít vůči knize Roba Bella čtyři základní výhrady. Zaprvé. Autor nepochybně neuznává celou Bibli jako inspirované Boží slovo. Uvádí pasáže, jež se mu hodí, a porušuje při tom zásady (nejen) protestantské exegeze a hermeneutiky. Zadruhé. Bell v zásadě prezentuje názor, že člověk je dobrý a nepotřebuje pokání; člověk je mírou věcí. Zatřetí. Autor nepokrytě relativizuje pojmy nebe a peklo coby konečné instance, tak jak je popisuje Písmo. Začtvrté. Bůh je zde vykreslen jako někdo, kdo uvízl v zajetí lidských představ. Autor počítá jen s jednou jedinou stránkou Božího charakteru: s láskou a dobrotou. Jiné boží aspekty jako spravedlnost nebo právo Bell zcela pomíjí.

Myšlenky prezentované v knize by se snad české náboženské scéně mohly jevit jako novátorské. Avšak teorie apokatastasis, tedy teorie prázdného pekla, existuje v teologickém diskurzu západního prostoru již několik set let.

Rob Bell se v knize zabývá tím, co se děje s člověkem po smrti, a spekuluje dokonce o jakési dvanáctileté hranici jakožto věku, odkdy jsou děti odpovědné za své spasení. To je z hlediska protestantské, a hlavně luterské teologie vyloženě nejapné. Autor navíc své dohady podpírá citací z díla Martina Luthera - vytrženou z kontextu a použitou manipulativně.

Otázka, co se stane po smrti s tím anebo oním člověkem, je stará jako člověk sám. Existuje na ni jen jediná odpověď: To není naše starost. Bůh má moc spasit, koho chce. Takto odpovídá Luther ve spisku Útěcha pro ženy, kterým se přihodilo neštěstí při rození dětí. Martin Luther i wittenbergský pastor Johannes Bugenhagen už na přelomu let 1541/42 vedli na toto téma diskusi. Opakuji: Bůh může udělat cokoliv. Pamatuji si, jak jsme toto téma řešili na mládeži na Slezsku před čtyřiceti léty. Ptali jsme se, zda má Bůh pro zemřelé druhou šanci. Museli jsme tehdy pravdivě uznat, že Bible o žádném mechanismu, který by umožňoval spasení po konci věků, nehovoří. Nezbývá nám než pracovat s tím, že Bůh má vždy možnost a my máme zodpovědnost. Bůh má možnost udělat cokoliv a my máme zodpovědnost sloužit a svědčit. To, že Bůh ze svého milosrdenství a lásky vyprázdní na konci věků peklo, je čirá spekulace.

Kromě všech výše uvedených výtek lze knize Láska vítězí právem zazlívat také povrchnost. Mnozí ji nejspíš označí za reprezentanta liberální teologie. Dovolím si nesouhlasit. Liberální teologii, jak jsem ji poznal, lze vyčítat mnohé, ale ne intelektuální nepoctivost, s jakou zde máme co do činění. V duchu této povrchnosti Bell nezapomíná vykreslit "protivníka": karikaturu evangelikála, který se stará o peklo a nebe, ale na potřebných, opuštěných nebo jeho zemi mu nezáleží. Autorovu utkvělou představu o lidech lpících na nebi a peklu snad ani nemá cenu vyvracet diakonickými, humanitárními a jinými aktivitami oněch "protivníků". Od Bella se jim dostává titulů a popisů typu: "pomatenci", "ti, kdo nejvíc mluví o nebi, které nás čeká po smrti, zároveň nejméně řeší, jak můžeme uvádět nebe na zem už teď" nebo "Často tu funguje jakási nepřímá úměra. Čím víc někdo řeší, aby lidé nešli po smrti do pekla, tím míň ho zajímají pekla, která lidé prožívají právě teď." To jsou jednoduše pomluvy.

Témata, jež kniha zpracovává, by snad mohla být podnětem k diskusi. V Bellově podání ovšem diskuse možná není, neboť jediné, oč tu jde, je provokace. A ta nepřináší plodný rozhovor, ale rozdělení (jehož máme i bez toho všude dost). Autor si provokativnost pojistil po všech stránkách: Proč nenapsat, že list Židům napsala "autorka" (str. 28)? Kdyby náhodou na někoho nezabraly jiné části, jistě jej vytočí alespoň to. Na jasnou provokaci jasná odpověď: Bellova kniha je zcela za hranicí toho, co lze označit za biblické a evangelikální.

"Často jsme svědky vzrušujících závodů v míjení všeho, co je podstatné," píše se v úvodu. Autorovi se to daří dokonale. Řekl bych, že v tomto závodě dokonce vítězí.

Zbyšek Kaleta
autor je diakonem Slezské evangelické církve a.v. a předseda Rady České evangelikální aliance

Zdroj: https://zbysek-kaleta.webnode.cz/