Restrikce přijaté kvůli novému koronaviru COVID-19 otřásly doslova celým světem. Jak vnějším, globálním, tak i tím naším vnitřním, který ovlivňuje, jak vnímáme své okolí a jak s ním pracujeme. Svět církve nezůstal výjimkou. Otřásl se rychle a důkladně. S okamžitou platností byly uzavřeny všechny možnosti osobního setkávání na shromážděních a církev zjistila, že jediný způsob setkávání zůstal online. To je samozřejmě významná změna oproti všem minulým velkým epidemiím v historii, které nic takového neznaly – naposledy v pandemii španělské chřipky v letech 1918–1920.

Při dřívějších epidemiích křesťané často zůstávali doma, navíc pomáhali ve společnosti, například v provizorních nemocnicích. Internet a online přítomnost je pro církev již dlouho misijním polem – od sociálních sítí až po vysílání bohoslužeb na síti. Jistě, mnozí křesťané i v dnešní době preferují email a telefon, nicméně okamžitě po uzavření církve se vyrojilo několik způsobů online spojení: různé formy bohoslužby vysílané na internetu a různé aplikace pro osobní spojení, od Zoomu až po Skype. 

Nejprve byli všichni nadšeni, jak technologie pomáhají. Nicméně statistiky z různých regionů Evropy a USA ukazují, že jen krátce poté začala online účast klesat a během několika týdnů se u většiny lidí projevilo to, čemu se začalo v odborných článcích říkat „Zoom únava“. Není divu. Mnozí zůstali doma na „home office“, celé dny tedy trávili na online aplikacích pro konferenční hovory a pracovní schůzky a večer se jim do církve ve stejné aplikaci již nechtělo.

I my v Elementu jsme si prošli všemi těmito fázemi. Po rychlém uzavření církví jsme také začali organizovat Zoom setkání všeho druhu od malých skupin přes modlitební až po Večeři Páně, ale po pár týdnech jsme je docela omezili. Hlavním oříškem pro nás byla nedělní bohoslužba. Nikdy předtím jsme nedělali online církev (proč, k tomu se ještě dostaneme), náš tým si udělal rychlokurz, jak udělat kvalitní stream nedělního setkání, abychom zachovali dobrý zvuk, obraz, měli možnost prolínat živý vstup s ilustračním videem a používali jsme externí TV s texty a grafikou.

Týden jsme zkoušeli a po jedné vynechané neděli začali vysílat. Hned na začátku jsme si ale zodpověděli pár filozofických otázek, co vlastně chceme. Bylo jasné, že online setkání musí být kratší než obvykle. Naše normální fyzické bohoslužby jsou od našeho vzniku důsledně jen jednu hodinu, jenže online musí být ještě kratší. Bylo jasné, že něco bude a něco zase nebude fungovat na obrazovce stejně jako v reálu. Hlavní filozofická otázka ovšem zněla, zda budeme on-demand (na vyžádání).

To musím trochu vysvětlit. Již řadu let se v západní kultuře (kam se řadíme i my) pěstuje trend on-demand. Pod tímto anglickým názvem se skrývá možnost pustit si pořad (televize, audio, filmy, hudba, texty), kdykoliv se mi to hodí. Když TV vznikla, lidé se museli sejít před obrazovku v konkrétní čas, aby viděli pořad, který je zajímá. Příchodem videa nastala změna. Lidé si svůj pořad mohli nahrát a zhlédnout ho později. Následovaly různé formy digitální televize, a to díky zrychlení a zlevnění internetu. Najednou jsme zjistili, že se málokdo dívá na televizi v přímém přenosu. Jedinou výjimkou zůstaly sportovní přenosy, kde označení LIVE má stálou hodnotu.

Církve zareagovaly různě. Některé začaly vytvářet online nabídku on-demand. Jistě, léta předtím běžely audio nahrávky, nejdříve pomocí kazet, CD a nakonec podcastů. Video ovšem přineslo zajímavější možnosti. Už nešlo jen o kázání, ale o celou bohoslužbu, atmosféru, hudbu. Církve tedy začaly nahrávat své bohoslužby a umísťovat je na různé platformy od youtube, přes vimeo až po sociální sítě.

V USA je dnes prakticky skoro nemožné najít významnější církev, která nemá digitální video obsah na síti on-demand. Přineslo to mnoho výhod: kromě toho, že se takto na bohoslužby mohou podívat nemocní nebo odloučení členové, je to také možnost prozkoumat církev, aniž bych tam fyzicky přišel, což jistě umožnilo řadě nevěřících a hledajících lidí seznámit se s nabídkou shromáždění, a to v čase, kdy se jim to hodí nejvíce. To je pozitivní stránka on-demand.

Je tu ale také negativní stránka. Od vedoucích jedné velké americké církve vím, že již před několika lety se jim rozmohl trend růstu dětské církve a úbytku dospělé. V jádru to znamená, že lidé ráno přijedou do církve, předají své děti do velmi kvalitního dětského programu, sami ale odjedou na nákupy. Za dvě hodinky se vrátí, děti převezmou zpět, zajedou s nimi na oběd a pak domů. Odpoledne si možná pustí záznam bohoslužby online v čase, kdy se jim to hodí.

Extrémní příklad? Spíš nová norma, kterou současná epidemie ještě urychlí a umocní. Podle současných průzkumů se v USA 24–48 % lidí vyjádřilo, že se již fyzicky do církve vůbec nechystají, a to ani po uklidnění situace s covidem. Jistě, bude to nakonec menší číslo, ale není divu, že se právě o tom v současnosti vede vášnivá diskuse. Není to totiž jen USA. Od řady přátel v Evropě, kteří již otevřeli bohoslužby, slyším o podobném trendu. Většinou se jim do církve fyzicky vrátilo mezi jednou a dvěma třetinami oveček. Většina odborníků tedy soudí, že online církev zůstane trvalým stavem a jednoznačnou prioritou pro církve. Možná.

Moje otázka ale je: Musí to být skutečně on-demand? Opravdu je nutné nechávat záznamy našich bohoslužeb online? Skutečně je nutné, aby byly k dispozici lidem, kdy se jim to hodí? Nevytváříme tím nevědomky čistě konzumní křesťany, pro které se shromáždění církve stane jen přívěskem, kdy se jim to hodí? Jsem přesvědčen, že existuje možnost, jak být online (zejména v době covidu, kdy nám ani nic jiného nezbylo), a přesto se vyhnout pasti konzumního postoje on-demand. A tou je dělat LIVE streamy neboli vysílání naživo. V čem je základní rozdíl? Ve verzi naživo je stále nutné se setkat v konkrétní čas. Není to dokonalé, neexistuje možnost úpravy, nové nahrávky nebo změn. Je to naživo v nedokonalostech přednesu a provedení, ale také ve spojení na dálku.

V současných diskusích zaznívá velice silný hlas pro církev on-demand, který zní zhruba takto: „Je to nevyhnutelná budoucnost. Lidé jsou dnes zvyklí mít vše k dispozici on-demand, církev by jim měla tedy sloužit tak, jak jsou zvyklí.“ S tím se pojí nevyřčený strach: Když nebudu mít obsah na síti k pozdějšímu zhlédnutí, a jiná církev ho mít bude, půjdou se pak lidé dívat tam?

Jenže všechno v naší kultuře on-demand není. Ve skutečnosti některé věci jsou mnohem více ceněny, když jsou naživo. Když zajistí exkluzivní zkušenost. Sport je jedním z příkladů. Důvod, proč se točí tolik peněz v živých přenosech, je ten, že je to exkluzivní zkušenost. Být při tom, i když na dálku. Ale ještě více ceněné je být přitom nablízko. Dalším příkladem je populární hudba. V době stahování MP3 již kapely opravdově nevydělávají na prodeji CD. Jedinou opravdu výnosnou částí hudebního průmyslu jsou koncerty, proto také je pro nové kapely těžší prorazit, a pro ty velké a populární je normální ohromně zvednout cenu lístků na živá vystoupení. Hudbu miluji, jsem fanouškem řady kapel, nejvíce ale U2. Vlastním všechna jejich alba, včetně raritních a klubových. Vlastním také všechna oficiální DVD jejich koncertů. Sledovat koncert na videu je úžasné. Živý koncert ovšem nemá srovnání. Jejich hudba naživo je transcendentální a spirituální zkušenost. Nejsem „zavilý fanoušek“, přesto jsem byl na devíti koncertech a budou-li pokračovat, určitě se zúčastním dalších. Je to jiná zkušenost než sebelepší video se sebelepší aparaturou.

Není tedy pravda, že vše je v našem životě k dispozici on-demand. Vztahy, láska, přátelství – to vše je nutné vidět v kontextu obětování se (a také obětování svého konkrétního času). Půjdu-li s manželkou na rande zahrnující návštěvu restaurace a pak kina, je nutné, abych plánoval, abych to zajistil a abych tomu obětoval svůj čas. Výsledek bude stát za to. Protože je to exkluzivní zkušenost. Proto je návštěva církve více exkluzivní než jen její sledování, a proto je živý přenos exkluzivnější než záznam. Nechápejte mě ovšem špatně. Nekritizuji nikoho, kdo se rozhodl dělat online jinak a zvolil si cestu on-demand záznamu. Jen se snažím vysvětlit, jak jsme se u nás v Elementu dopracovali k tomu, co děláme. Když jsme tedy probírali, jak a kde uděláme online bohoslužbu církve během epidemie, vzali jsme v potaz několik pro nás důležitých faktorů:

• Rozhodli jsme se bohoslužby vysílat pouze naživo v jeden konkrétní čas s nastaveným videem tak, že po skončení přenosu se záznam smaže a nebude dále přístupný. Vidět ho tedy mohou jen ti, co se připojili naživo. Kázání je i nadále ke stažení jako podcast, stejně jako jsme to dělali před koronavirem.


• Rozhodli jsme se pro vysílání použít facebook stránky Elementu (později jsme přidali facebookovský stream na náš web), a to proto, že v našem kontextu je facebook nejpoužívanější sociální síť, a navíc nám umožňuje snadnou interakci s účastníky naživo v chatu během bohoslužby.


• Rozhodli jsme se vysílání upravit, aby bylo dynamické. Místo několika písní na začátku tam máme jen jednu a další na konci. Hlavní částí je kázání, používáme také přechodová videa. Na konci vysíláme desetiminutový předtočený program pro děti. Celé se to vejde do zhruba 45 minut.


• Rozhodli jsme se, že nebudeme předělávat témata kvůli covidu. V čase epidemie, jako je ta současná, se prakticky nabízí, abychom mluvili „k tématu“. Co když to ale udělají všichni? V Elementu jsme se tedy rozhodli pokračovat v naší připravené sérii kázání. Téma koronaviru tam různě v jednotlivých kázáních rezonovalo, ale neměnili jsme celá témata. Lidé byli rádi. K aktuální situaci jsme se vyjadřovali spíše na jiných platformách, především skrze pravidelný email od našich vedoucích a pak také na několika Zoom akcích zaměřených „dovnitř“.